Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 609/01Usnesení ÚS ze dne 05.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
Věcný rejstříkDiskriminace
lhůta
pobyt
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.609.01
Datum podání18.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

123/1992 Sb., § 7

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 32, čl. 36 odst.1

326/1999 Sb., § 172, § 183


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 609/01 ze dne 5. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. Č., a R., zastoupených advokátkou Mgr. P. S., proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze ze dne 23. 12. 1999, č.j. PPR-5899/RCP-c-215-99, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 28 Ca 135/2000, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,

takto:

I. Návrh na zrušení ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá .

II. Ústavní stížnost se odmítá .

III. Zamítá se návrh stěžovatelů, aby náklady jejich zastoupení uhradily Městský soud v Praze a Policejní prezidium ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze.

Odůvodnění:

I.

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zastavil řízení o správní žalobě J. Č. (dále jen "stěžovatel") podané proti rozhodnutí Policejního prezidia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (dále jen "ředitelství") ze dne 23. 12. 1999, č.j. PPR-5899/RCP-c-215-99, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Policie ČR - Správy Severočeského kraje, oddělení cizinecké policie v Mostě ze dne 2. 7. 1999, č.j. PSV-184/CMOX-01-09, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení trvalého pobytu na území ČR.

V odůvodnění tohoto usnesení městský soud především poukázal na skutečnost, že v době podání správní žaloby ze dne 15. 2. 2000, která byla předána k poštovní přepravě dne 18. 2. 2000, upravoval otázku pobytu cizinců na území ČR zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2000 (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."). Podle přechodného ustanovení § 183 citovaného zákona se správní řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti dokončí podle právních předpisů platných v době zahájení řízení. Městský soud proto dále konstatoval, že správní řízení (zahájená přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 326/1999 Sb.) se podle uvedeného ustanovení § 183 zákona č. 326/1999 Sb. dokončí podle správních předpisů platných v době zahájení správního řízení, tj. podle zákona č. 123/1992 Sb. Současně však dodal, že správní řízení je ukončeno vydáním rozhodnutí, které nabude právní moci. Městský soud zároveň poukázal na to, že ohledně soudního přezkoumávání správního rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o pobytu cizince na území ČR, zákon č. 326/1999 Sb. žádné přechodné ustanovení neobsahuje. Z toho důvodu je třeba vycházet z příslušných ustanovení tohoto zákona, "je-li tento zákon platným a účinným zákonem v době doručení napadeného správního rozhodnutí, tj. v době počátku lhůty k podání (správní) žaloby". Podle § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. musí být tato žaloba podána do 30ti dnů ode dne doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Městský soud - s ohledem na skutečnost, že stěžovatel po provedeném řízení neprokázal, že by údaje na dokladu o doručení napadeného správního rozhodnutí ani výsledky reklamačního řízení neodpovídaly skutečnosti - dovodil, že (poznámka: podle údajů na dokladu o doručení napadeného rozhodnutí a dle výsledků reklamačního řízení) stěžovateli bylo správní žalobou napadené rozhodnutí doručeno uložením dne 13. 1. 2000, tj. již za účinnosti zákona č. 326/1999 Sb. Z hlediska lhůty k podání správní žaloby, je proto nutno vycházet z ustanovení § 172 odst. 1 citovaného zákona. Zde stanovená 30ti denní lhůta pro toto podání končila v souzené věci dnem 14. 2. 2000 (když 12. 2. 2000 a 13. 2. 2000 byla sobota a neděle). Správní žaloba však byla k poštovní přepravě podána až dne 18. 2. 2000 a soudu proto nezbylo než řízení dle § 250d odst. 3 o.s.ř. pro opožděnost podání žaloby zastavit.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení Městského soudu v Praze a proti rozhodnutí Policejního prezidia - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie stěžovatelé (pozn.: ve stížnosti se střídavě uvádí "stěžovatel 1" a "stěžovatelé") zejména poukázali na to, že ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o které Městský soud v Praze opírá své rozhodnutí o opožděném podání správní žaloby, se "vztahuje výhradně na správní rozhodnutí učiněná v rámci zák. č. 326/1999 Sb. a nikoliv na správní rozhodnutí učiněná na základě jiných právních předpisů. Pokud by výše uvedené ustanovení mělo platit i pro správní rozhodnutí učiněná dle zák. č. 123/1999 Sb., musela by být tato skutečnost výslovně uvedena v ´Přechodných ustanoveních' zák. č. 326/1999 Sb.". Stěžovatel č. 1 se dále domnívá, že zákon č. 326/1999 Sb. neměnil zákon č. 123/1992 Sb., ani mu není nadřízen, jedná se o "rovnocenné právní předpisy, které až do ukončení všech řízení zahájených dle zák. č. 123/1999 Sb. existují vedle sebe". Stěžovatel č. 1 dále opírá tento názor o ustanovení § 250b odst. 1 věta první o.s.ř., podle něhož žaloba musí být podána do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Proto v ústavní stížnosti dovozuje, že pro veškerá správní rozhodnutí učiněná v rámci zákona č. 123/1992 Sb. (pro která nebyla řádným zvláštním zákonem stanovena lhůta k podání žaloby proti rozhodnutím správních orgánů) platí obecná lhůta k podaní žaloby proti rozhodnutí správních orgánů stanovená § 250b o.s.ř.

Stěžovatel č. 1 dále poukázal na to, že upozornil již Městský soud v Praze i Policejní prezidium - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie (při ústním jednání dne 28. 5. 2001), že Česká pošta v Mostě doporučené zásilky nedoručuje řádným způsobem; v písemném podání ze dne 11. 6. 2001 navíc žádal nařízení dalšího jednání ve věci a navrhoval předvolání svědků (dále druhé stěžovatelky a zástupce referátu sociálních věcí Okresního úřadu v Mostě), kteří by dosvědčili stěžovatelovo tvrzení, že pošta nedoručuje zásilky řádným způsobem. Městský soud v Praze si dle stěžovatele při posuzování rozhodné otázky "vybral důkazy, tyto zhodnotil" a jeho důkazní návrhy opomenul.

Stěžovatel č. 1 dále poukazuje na to, že zamítavé "stanovisko" Policejního prezidia - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, které bylo v souladu s ustanovením § 7 zákona č. 123/1992 Sb. odůvodněno odkazem na správní uvážení, je sice správné, leč "správní uvážení je nutno činit v rámci zákona, platných ústavních předpisů a mezinárodních smluv, kterými je ČR vázána". Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že žije s manželkou (druhou stěžovatelkou R. Č., roz. H.) a s nezletilými syny ve společné domácnosti a k uvedeným osobám má velmi úzký citový vztah. Stěžovatel se domnívá, že v důsledku rozhodnutí Policejního prezidia - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 23. 12. 1999, č.j. PPR-5899/RCP-c-215-99, je jemu a jeho rodině znemožňováno vést rodinný život v rozsahu srovnatelném s ostatními osobami/občany České republiky, neboť stěžovatel a druhá stěžovatelka žijí ve strachu, že stěžovatel č. 1 bude nucen Českou republiku opustit.

Oba stěžovatelé jsou toho názoru, že ustanovením § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. dochází k diskriminaci cizinců s ohledem na jejich právo na soudní ochranu, neboť stanovená 30ti denní lhůta pro podání správní žaloby je se zřetelem na skutečnost, že se jedná o cizince, často neznalých českého jazyka, nepřiměřeně krátká.

Stěžovatel č. 1 dále tvrdí, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze, konkrétně "vadnou aplikací platných právních předpisů", bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina") a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny). Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutím Policejního prezidia - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie došlo k porušení nejen základních práv a svobod stěžovatele č. 1, nýbrž i stěžovatelky č. 2 (jeho manželky R. Č., roz. H.) a jejich nezletilých synů. Domnívá se, že došlo k porušení čl. 32 Listiny, tj. práva na rodinu, rodičovství, péče děti a jejich výchovu, čl. 9 Úmluvy o právech dítěte (práva nezletilých synů stěžovatelů na rodičovskou výchovu a péči a právo žít s rodiči) a k porušení čl. 10 Úmluvy o právech dítěte, který za účelem spojení rodiny (a v souladu se závazkem v čl. 9 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) stanoví povinnost států Úmluvy posuzovat žádosti dítěte nebo jeho rodičů o vstup na území státu pozitivním, humánním a urychleným způsobem. Podle názoru stěžovatele č. 1 (který podal žádost o povolení trvalého pobytu dne 19. 4. 1999) ke dni podání ústavní stížnosti není otázka jeho pobytu na území ČR vyřešená humánním a již vůbec ne urychleným způsobem.

Proto stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozhodnutí Policejního prezidia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 23. 12. 1999, č.j. PPR-5899/RCP-c-215-99, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2001, č.j. 28 Ca 135/2000, a aby zrušil i ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud - s ohledem na jejich sociální situaci - rozhodl, že náklady právního zastoupení před Ústavním soudem stěžovateli a druhé stěžovatelce v plném rozsahu společně a nerozdílně uhradí Městský soud v Praze a Policejní prezidium ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie.

II.

Ústavní soud nejprve uvádí, že v případě druhé stěžovatelky R. Č. se jedná o fyzickou osobu, která nebyla účastníkem řízení ani před správními orgány (Policie ČR - Správa Severočeského kraje, odbor cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, oddělení cizinecké policie - Most; Policejní prezidium ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie), ani před Městským soudem v Praze. Její základní právo nebo svoboda tedy napadenými rozhodnutími porušeno nebylo.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že se v případě druhé stěžovatelky R. Č. jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh (ústavní stížnost) ve vztahu ke druhé stěžovatelce R. Č. odmítl [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

III.

Ústavní soud se dále zabýval návrhem na zrušení ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. Podstata ústavní stížnosti podané ve smyslu ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu směřuje i proti tomuto ustanovení, jehož znění je následující: "Žaloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout." (poznámka: 26 - § 244 až 250k zákona č. 99/1963 Sb.).

Podstata stěžovatelovy námitky proti napadenému zákonnému ustanovení spočívá v tom, že v jeho důsledku dochází k diskriminaci cizinců, pokud jde o jejich právo na soudní ochranu, neboť stanovená 30 denní lhůta k podání žaloby je prý - právě s ohledem na to, že se jedná o cizince často neznalých českého jazyka - nepřiměřeně krátká.

Ústavní soud se v prvé řadě konstatuje, že - z ústavněprávního hlediska - je zásadně v dispozici zákonodárce, zda a v jakých oblastech správně právní regulace stanoví zvláštním zákonem lhůtu pro podání správní žaloby, tj. lhůtu odlišnou od obecné lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, která je zakotvena v ustanovení § 250b odst. 1 věta první o.s.ř. Samotné stanovení speciální lhůty (odlišné od obecné úpravy podle citovaného ustanovení o.s.ř.) - se kterou se lze setkat v podobě třicetidenní lhůty například v ustanovení § 17 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách nebo v ustanovení § 16 odst. 4 zákona č. 498/1990 Sb., o uprchlících, ve znění pozdějších předpisů - nelze považovat za stojící v rozporu s ústavními kautelami, neboť z ústavně právního hlediska je nutno pokládat za určující pouze to, zda tato zvláštní lhůta pro podání správní žaloby respektuje ústavně zaručená základní práva dotčených osob nebo nikoliv. Ústavní soud se domnívá, že zvláštním zákonem stanovená odlišná (třicetidenní) lhůta nebrání realizaci základního práva na soudní ochranu v souladu s ustanovením čl. 36 Listiny. Ani z ústavněprávního hlediska nelze garantovat pouze obecnou lhůtu pro podání správní žaloby, neboť by se jednalo o popření práva státu na úpravu speciální lhůty ve zvláštním zákoně č. 326/1999, který se z hlediska předmětu právní úpravy (a osobní působnosti) týká (pobytu) cizinců na území České republiky. Ostatně stěžovatelé v ústavní stížnosti spojují tvrzenou diskriminaci cizinců - ve vztahu k jejich právu na soudní ochranu - s údajně nepřiměřeně krátkou třicetidenní lhůtou pro podání správní žaloby těmi, kteří jsou často neznalými českého jazyka. Ústavní soud se nicméně domnívá, že stanovením speciální třicetidenní lhůty k podání správní žaloby nedochází k tomu, že by veřejná moc nešetřila ústavně zaručené základní právo cizince na soudní ochranu, neboť tato lhůta uvedené základní právo neruší, nemění ani nečiní pro cizince nedostupným. Naopak, z ústavněprávního hlediska vytváří pro realizaci tohoto základního práva ve vztahu ke všem (tímto zákonem dotčeným) fyzickým osobám stejné podmínky bez diskriminace. Ústavní soud proto uzavírá, že ustanovení § 172 odst. 1 o lhůtě pro podání správní žaloby je ústavně zjevně konformní a není důvodu je rušit. Ústavní soud zde připomíná, že jeho úkolem není hodnotit účelnost nebo vhodnost zvoleného zákonného řešení, nýbrž výhradně jeho případnou protiústavnost. Lze tedy dovozovat, že napadené ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o lhůtě pro podání správní žaloby, žádné z ústavních kautel neodporuje a je proto ústavně konformní.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. v rozporu s citovaným ustanovením Listiny v rozporu není.

Jedná se tedy v tomto rozsahu o návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. b), a) zákona o Ústavním soudu].

IV.

Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, ani té přisvědčit nelze.

V prvé řadě je třeba uvést, že vydáním napadeného usnesení Městského soudu v Praze nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatel č. 1 dovolává. Stěžovatel totiž možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu plně využil. Bylo povinností příslušného soudu, aby se pak zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené podmínky toho, aby správní žalobu mohl projednat i věcně.

Ústavní soud respektoval i v této otázce skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu zpravidla nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavními zákony mebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.

Taková situace však v souzené věci nenastala.

Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 95 odst. 1 (část věty před středníkem) Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem. Proto bylo povinností Městského soudu v Praze, aby v souzené věci k posouzení zákonem stanovených podmínek pro věcné projednání správní žaloby interpretoval a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., tj. § 183 odst. 1 (podle něhož správní řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 326/1999 Sb., tj. přede dnem 1. ledna 2000, se dokončí podle dosavadních předpisů) a § 172 odst. 1 (podle něhož žaloba proti správnímu rozhodnutí musí být podána do 30ti dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni nebo ode dne sdělení jiného rozhodnutí správního orgánu, pokud není dále stanoveno jinak) a aby správně odlišil (a oddělil) správní řízení, které je ukončeno vydáním pravomocného správního rozhodnutí, a soudní přezkum tohoto správního rozhodnutí, jež správním řízením již není. Proto městský soud - když zjistil, že správní žaloba byla podána k poštovní přepravě až dne 18. 2. 2000 (ač měla být podána nejpozději dnem 14. 2. 2000, když 12. 2. a 13. 2. 2000 byla sobota a neděle) - postupoval v souladu s uvedeným ustanovením § 172 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., který byl předpisem v době doručení napadeného rozhodnutí účinným a platným; přechodná ustanovení citovaného zákona tuto otázku ve vztahu ke správním řízením dokončeným podle právních předpisů platných v době zahájení řízení neřešila. Městskému soudu proto nezbylo než řízení proti žalovanému Policejnímu prezidiu ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie o správní žalobě na přezkoumání jeho rozhodnutí ze dne 23. 12. 1999, č.j. PPR-5899/RCP-c-99, podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř. , pro opožděnost zastavit.

Pokud jde o stěžovatelův návrh na zrušení rozhodnutí Policejního prezidia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze ze dne 23. 12. 1999, č.j. PPR-5899/RCP-c-215-99, Ústavní soud konstatuje, že podle ustanovení § 7 zákona č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní republiky, ve znění pozdějších předpisů (poznámka: který se v souladu s ustanovením § 183 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. jako právní předpis platný v době zahájení správního řízení v souzené věci uplatnil), cizinci lze povolení k trvalému pobytu udělit. Na udělení povolení k trvalému pobytu není proto - vzhledem k použité právní úpravě prostřednictvím institutu správního uvážení - právní nárok a v konkrétní věci rozhoduje správní orgán na základě uvážení, které by mohlo být omezeno pouze jemu nadřízenými (správními) orgány. Proti předmětnému rozhodnutí lze podat správní žalobu, avšak za podmínek výše uvedených. Tyto podmínky splněny nebyly, neboť řízení o správní žalobě (poznámka: proti napadenému rozhodnutí Policejního prezidia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze) bylo citovaným usnesením Městského soudu v Praze pro opožděnost zastaveno. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že předmětem jeho činnosti jako soudního orgánu ochrany ústavnosti v zásadě není a ani nemůže být přezkoumávání konkrétního správního uvážení orgánu veřejné moci.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ani napadeným usnesením Městského soudu v Praze ani napadeným rozhodnutím Policejního prezidia ČR - Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie v Praze základní práva nebo svobody zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR, jichž se stěžovatel dovolává, porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Za této situace se již Ústavní soud nezabýval tvrzením stěžovatelů o porušení dalších základních práv a svobod, neboť - se zřetelem na uvedený důvod odmítnutí ústavní stížnosti - by to bylo nadbytečné.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl zamítnut i návrh stěžovatelů, aby jim náklady jejich právního zastoupení uhradili ostatní účastníci řízení. Podle názoru Ústavního soudu nejde o tzv. "odůvodněný případ" ve smyslu ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru