Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 606/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 5
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na účinné vyšetřování
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
Poškozený
státní zastupitelství
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.606.20.1
Datum podání26.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a, § 43

283/1993 Sb., § 12d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 606/20 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Isara s.r.o. se sídlem Praha 2, Neklanova 152/44, zastoupené Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem České Budějovice, Otakarova 1427/41, proti vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 1. 2020 č. j. 3 KZN 1129/2019-9 a usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 13. 12. 2019 č. j. 2 ZN 3792/2019-15, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha II, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo podle § 159a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o odložení věci týkající se podezření ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měla dopustit J. L. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 v rozsahu výroku č. 2, kterým byla její stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu zamítnuta jako podaná neoprávněnou osobou. Dále navrhuje zrušení uvedeného vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, kterým byla informována, že její podnět k výkonu dohledu podle § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v uvedené trestní věci vystupovala v postavení oznamovatelky, která podala na J. L. trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 trestního zákoníku. V ústavní stížnosti především rekapituluje napadená rozhodnutí. Dále již jen stručně uvádí, že zastává odlišný názor a považuje za nelogický názor státních zástupkyň Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a Městského státního zastupitelství v Praze, že nepravdivým znaleckým posudkem, na jehož základě byla určena obvyklá cena nemovitých věci a v návaznosti na to i vyvolávací cena při dražbě, stěžovatelce nevznikla škoda. Tvrdí, že předmětnou nemovitost zakoupila v dobré víře ve stavu popsaném ve znaleckém posudku L., ale faktický stav nemovitosti byl zcela odlišný a na dosažení žádoucího stavu musela stěžovatelka vynaložit částku 1 038 350 Kč.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud již dříve konstatoval, že koncepce trestního řízení v České republice - ohledně postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (viz ustanovení § 12 odst. 6 trestního řádu). Pro jeho postavení je přitom určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví, byla jí způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, anebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil. Procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se však neredukují toliko na právo na náhradu škody či nemajetkové újmy, popř. na vydání bezdůvodného obohacení (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000).

Zároveň je však třeba zdůraznit, že v trestním řízení nejde v prvé řadě o věc a právo poškozeného či jakékoliv jiné fyzické nebo právnické osoby (jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy), aby ve veřejném zájmu bylo stíháno a odsouzeno jednání, které zákon označuje za trestné. Těžiště základního účelu trestního řízení totiž spočívá v tom, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé byli podle zákona spravedlivě potrestáni. Vedené řízení má též vést k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti. Proto Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že úprava práv poškozeného v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla uplatněna (trestněprávní) "satisfakce" (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 nebo II. ÚS 361/96). Zakotvení práv poškozeného do trestního řádu naopak Ústavní soud chápe spíše jako beneficium legis dané zákonodárcem (viz nález sp. zn. I. ÚS 1587/07 ).

Ústavní soud již ve své judikatuře připustil právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování. Stejně tak ovšem Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. zejména nálezy sp. zn. I. ÚS 3196/12 a III. ÚS 2012/18 či usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14).

Veškerá uvedená práva poškozeného nicméně přináleží toliko osobě, která splňuje kritéria vyplývající z ustanovení § 43 odst. 1 a 2 trestního řádu, neboť pouze takovou osobu lze označit za poškozeného v trestněprávním smyslu. V posuzovaném případě však Ústavní soud naznal, že stěžovatelka tato kritéria nesplňuje.

Stěžejní význam pro uvedený závěr má přitom ustanovení § 43 odst. 2 trestního řádu, podle něhož se za poškozeného nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.

Státní zástupkyně v napadených vyrozuměních přitom argumentovaly právě především absencí příčinné souvislosti mezi znaleckým posudkem zpracovaným L. a škodou vyčíslenou stěžovatelkou. Tento svůj závěr podrobně odůvodnily, přičemž poukázaly mj. na to, že se stěžovatelka dražby dobrovolně zúčastnila, z dražební vyhlášky jednoznačně vyplývalo, v jakém stavu se nemovitost nachází, a proběhly dvě plánované prohlídky nemovitosti, jichž se zástupci stěžovatelky mohli zúčastnit (blíže srov. č. l. 3 usnesení státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a č. l. 4-5 vyrozumění státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze).

Ústavní soud považuje tuto argumentaci za zcela racionální a neshledává důvod k tomu, aby ji rozporoval, zvláště když stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní protiargumenty a omezuje se na prosté konstatování, že s uvedeným závěrem nesouhlasí. Ústavní soud proto uzavírá, že orgány činné v trestním řízení postupovaly správně, když odmítly stěžovatelce přiznat postavení poškozeného v trestním řízení týkajícím se znaleckého posudku L., tudíž vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k žádnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru