Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 606/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
Stát
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.606.11.1
Datum podání25.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

58/1969 Sb., § 18, § 19, § 4 odst.1

99/1963 Sb., § 243b odst.5, § 218 odst.5 písm.c, § 237 odst.1 písm.c, § 237 odst.3, § 241a odst.2 písm.a, § 241a odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 606/11 ze dne 7. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem. advokátem se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4845/2008-80, za účasti Nejvyššího soudu ČR jako účastníka řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 2. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má zato, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a v čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel „předkládá Ústavnímu soudu namítanou právní otázku“, zda „může osoba žádat náhradu škody způsobené státem, prokáže-li /byť dodatečně/, že bylo státem (!) porušeno její právo na spravedlivý proces, a to bez toho, aby vydaná rozhodnutí byla zrušena?" Stěžovatel tvrdí, že právě v jeho případě taková situace nastala, když se objevily stěžovateli dosud neznámé skutečnosti svědčící o nesprávném úředním postupu, ale soudy je při svém rozhodování neposuzovaly právě s poukazem na podmínku zrušení správního rozhodnutí. Tuto podmínku stěžovatel považuje za protiústavní a odporující atributům demokratického státu. Stěžovatel uzavírá, že v demokratickém státě by každý měl mít možnost požadovat náhradu škody způsobenou mu státem po celou dobu, po kterou stát za takovou škodu odpovídá, a to i bez podmínky zrušení vydaných rozhodnutí, jedná-li se o skutečnosti nové, dosud neposuzované, pro které byl státem zkrácen ve svém právu na spravedlivý proces.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 12 C 19/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008, č. j . 20 Co 110/2008-65, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 12. 2007, č. j . 12 C 19/2005-37, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení 425.652,- Kč s příslušenstvím. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud důvodným nárok na náhradu škody, která měla podle žaloby vzniknout stěžovateli nezákonným postupem a porušením práva na spravedlivý proces ze strany Finančního úřadu v Písku, jehož platebními výměry byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmu fyzických osob za kalendářní roky 1993 až 1996 v celkové výši 425.652,- Kč. Podle odvolacího soudu nejde o nesprávný úřední postup ve smyslu § 18 a 19 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon č. 58/1969 Sb.“), neboť postup finančního úřadu vyústil ve vydání rozhodnutí; pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (§ 1 až 17 zákona č. 58/1969 Sb.) pak není splněna podmínka zrušení nebo změny předmětných rozhodnutí pro nezákonnost. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítnuto.

Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího soudu ČR nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, jakým způsobem zasáhlo napadené rozhodnutí do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá [§ 34 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že do jeho pravomoci spadá přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nikoli podávání právních stanovisek, jak požaduje stěžovatel.

V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR stěžovateli vyložil, že vzhledem ke skutečnosti, že je dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací, může být dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek zásadního právního významu. V předmětné právní věci týkající se sporu o náhradu škody, která spočívá v částce odpovídající dani vyměřené platebními výměry finančního úřadu, vydanými po řízení, byť zatíženém procesními chybami, Městský soud v Praze dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je zrušení či změna takového rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR označil takový závěr za souladný s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a odpovídající principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle něhož soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Nejvyšší soud dále konstatoval, že je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu také závěr, že bylo-li ve věci vydáno rozhodnutí, nelze v postupu, který mu předcházel a v obsahu vydaného rozhodnutí se odrazil, spatřovat nesprávný úřední postup. Námitky stěžovatele, že mu nesprávným postupem finančního úřadu bylo znemožněno dobrat se nápravy v přezkumném řízení, jsou za této situace bezpředmětné, neboť i tvrzené vady řízení je nutno podřadit pod postup, který se odrazil právě v rozhodnutí, jejichž zákonnost nebyla předepsanými procesními prostředky zpochybněna. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

V dané věci je tedy zřejmé, že závěry odvolacího soudu považoval Nejvyšší soud za učiněné v souladu s hmotným právem a konstantní judikaturou a podané dovolání tak považuje za nepřípustné, neboť jím napadené rozhodnutí neřešilo právní otázky zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu Ústavní soud doplňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že posouzení toho, zda jde o otázku zásadního právního významu, je zcela v kompetenci dovolacího soudu, a to z důvodu, že jeho úlohou je mimo jiné sjednocovat judikaturu obecných soudů. Tuto otázku nelze přitom posuzovat jen z pohledu jednoho konkrétního sporu, ale je nezbytné ji zobecnit tak, aby její řešení bylo zásadní pro rozhodovací činnost obecných soudů vůbec. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, dovolací soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé rozhodnutí řádně odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu cokoli vytknout.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru