Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 605/03Nález ÚS ze dne 02.06.2005Rozsah přezkumné činnosti správního soudu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
zamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehab... více
Věcný rejstříkodškodnění
PoznámkaViz též nález sp. zn. I. ÚS 712/05.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 114/37 SbNU 475
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.605.03
Datum vyhlášení03.08.2005
Datum podání20.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 33

198/1993 Sb.

261/2001 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005

N 114/37 SbNU 475

Rozsah přezkumné činnosti správního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 2. června 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 ve věci ústavní stížnosti V. F. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 544/2002 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 5. 2002 č. j. X, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. , o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 544/2002 se zrušuje.

II. Návrh na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 5. 2002 č. j. X se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 544/2002 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") ze dne 2. 5. 2002 č. j. X, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb.").

V ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě uvedl, že byl odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 27. května 1987 sp. zn. 4 T 115/87 pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 20 měsíců nepodmíněně. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. 5 Nt 1009/2001 byl uvedený rozsudek zrušen a ve věci byla povolena obnova řízení. Následným rozsudkem z téhož dne sp. zn. 5 T 195/2001 byl navrhovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Poté navrhovatel požádal Českou správu sociálního zabezpečení o jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Česká správa sociálního zabezpečení však napadeným rozhodnutím ze dne 2. května 2002 č. j. X jeho žádost zamítla s tím, že navrhovatel nedosáhl zprošťujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon č. 119/1990 Sb."). Stěžovatel se poté domáhal svého práva soudní žalobou. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. září 2002 sp. zn. Rt 2/2002 bylo rozhodnuto, že stěžovatel je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace (zde nutno poznamenat, že toto rozhodnutí bylo vydáno až po vydání výše citovaného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení). Stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení žalobou, o níž v souladu s ustanovením § 132 soudního řádu správního rozhodoval Nejvyšší správní soud, který však rovněž dospěl k závěru, že v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí neexistovalo rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (dále též jen "zákon č. 198/1993 Sb.").

V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud citoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., podle kterého se právo na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, (dále jen "politický vězeň"). Nejvyšší správní soud zdůraznil, že zákon č. 261/2001 Sb. tedy považuje za politického vězně pouze takového vězně, u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno buď podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Některá pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí byla sice zrušena přímo zákonem č. 119/1990 Sb. (ustanovení § 2), ovšem trestného činu, pro který byl žalobce odsouzen, se tento postup netýkal. Ke zrušení daného odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. by tak mohlo dojít jen k návrhu podle ustanovení § 5 nebo v důsledku stížnosti pro porušení zákona podané podle ustanovení § 30 odst. 2 generálním prokurátorem. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení nebyla oprávněna posuzovat, zda by v případě takového návrhu došlo ke zrušení odsuzujícího rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb. ani zda by mohl být úspěšný návrh podle zákona č. 198/1993 Sb.; v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí takové rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku neexistovalo. I když byl žalobce vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Tedy žalobce, který v obecném pojetí byl politickým vězněm, nesplňuje tímto zákonem stanovenou podmínku pro postavení politického vězně ve smyslu tohoto zákona. Zákon č. 261/2001 Sb. totiž legislativní zkratku "politický vězeň" zavádí jen pro účely tohoto zákona a stanoví podmínky k naplnění tohoto pojmu. Přitom nárok na jednorázovou peněžní částku zákon přiznává jen politickému vězni ve smyslu tohoto zákona. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy trestního řízení nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze splnění zákonných podmínek obnovy řízení. Zrušení rozsudku jako nezákonného odpovídá případně možnost náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Nejvyšší správní soud dále zejména konstatoval, že je v tomto přezkumném řízení oprávněn posuzovat pouze zákonnost postupu a rozhodnutí správního orgánu, tedy soulad rozhodnutí s právním předpisem, podle něhož bylo rozhodováno. V daném případě žalovaná rozhodla na základě řádně zjištěného skutečného stavu věci a napadené rozhodnutí zákonu odpovídá. Soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.")]; shodná byla právní úprava i v době podání opravného prostředku - § 250i odst. 1, § 250l odst. 2 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2002. Žalované České správě sociálního zabezpečení proto nelze vytýkat, že nevzala v úvahu rozhodnutí vydané až po vydání napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel podal novou žádost, bylo o ní nově rozhodnuto a rozhodnutí bylo opět napadeno žalobou, přičemž zhodnocení zákonnosti postupu a rozhodnutí žalované v řízení o této další žádosti je věcí dalšího soudního řízení.

Stěžovatel pokládá výklad Nejvyššího správního soudu v dané věci za nesprávný. Uvedl, že prokázal svoji nevinu usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. listopadu 2001 sp. zn. Nt 1009/2001 a následným rozsudkem z téhož dne sp. zn. 5 T 195/2001. Z těchto rozhodnutí je prý zřejmé, že byl v období vymezeném zákonem č. 119/1990 Sb. nezákonně perzekuován za trestný čin uvedený v ustanovení § 4 tohoto zákona. Dále stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že dne 27. 12. 2002 znovu požádal Českou správu sociálního zabezpečení o jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Žádost prý byla opět zamítnuta; stěžovatel však konstatoval, že toto druhé rozhodnutí není předmětem dané ústavní stížnosti, jelikož nebylo ani předmětem žaloby, o které rozhodoval Nejvyšší správní soud, jehož rozsudek stěžovatel napadá. Stěžovatel závěrem poukázal na případy, kdy jiné osoby dosáhly zrušení odsuzujících rozsudků cestou mimořádných opravných prostředků, ČSSZ jejich žádost zamítla, ale poté, co žadatelé doložili usnesení o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., soudy zamítavá rozhodnutí ČSSZ zrušily (pozn. - stěžovatel přiložil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. 2 A 596/2002 ve věci navrhovatele F. F. a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. 5 A 534/2002 ve věci žalobce J. G.).

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zopakovala Česká správa sociálního zabezpečení, že pro posouzení věci je podstatné, že rozhodnutí konstatující stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci bylo vydáno až poté, co zamítla žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Dále zejména uvedla, že podle jejího právního názoru uvedené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, konstatující stěžovatelovu účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., není zrušujícím rozhodnutím ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., ale pouze deklaratorním výrokem použitým z důvodu marného uplynutí lhůty stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb.

Rovněž Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření opětovně konstatoval, že za situace, kdy v době rozhodování ČSSZ stěžovatel nepředložil a ani neměl rehabilitační rozhodnutí předpokládané zákonem, nemohl Nejvyšší správní soud zrušit rozhodnutí ČSSZ pro nezákonnost nebo vady řízení. Nejvyšší správní soud dále připustil, že je pravdou, že v jiných případech stěžovatelem uváděných (viz výše) soudy k dokladu, který správnímu orgánu nebyl předložen, přihlédly. V daném případě však byl tento doklad u správního orgánu uplatněn ve zmíněné další žádosti.

Všichni účastníci (v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) prohlásili, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí.

II.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) je však povinen ústavně předpokládaným způsobem reagovat, zjistí-li v postupu orgánů veřejné moci zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Podstatou předmětné ústavní stížnosti je výše uvedená polemika stěžovatele se závěry ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, zejména Nejvyššího správního soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná.

Zamítnutí stěžovatelovy žaloby opírá Nejvyšší správnísoud, jak je z výše podrobně uvedeného patrno, zejména o to, že je v tomto přezkumném řízení oprávněn posuzovat pouze zákonnost postupu a rozhodnutí správního orgánu, tedy soulad rozhodnutí s právním předpisem, podle něhož bylo rozhodováno; dále argumentuje, že v daném případě žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení rozhodla na základě řádně zjištěného skutečného stavu věci a napadené rozhodnutí zákonu odpovídá, přičemž České správě sociálního zabezpečení prý nelze vytýkat, že nevzala v úvahu rozhodnutí vydané až po vydání svého napadeného rozhodnutí, tedy usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. září 2002. I když z úzce pozitivněprávního pohledu má v tomto směru Nejvyšší správní soud v zásadě pravdu, podle názoru Ústavního soudu je jeho závěr přece jen příliš formalistický. Je samozřejmé, že Česká správa sociálního zabezpečení v době vydání svého rozhodnutí (2. května 2002) uváděné rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. září 2002, kterým bylo následně rozhodnuto, že stěžovatel je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. účasten soudní rehabilitace, znát nemohla, a nelze jí tedy pochopitelně vytýkat, že k tomuto rozhodnutí nepřihlédla. Zejména z uvedeného důvodu bylo nutno ústavní stížnost směřující vůči tomuto napadenému rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení zamítnout. Totéž však nelze konstatovat v případě napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, ve kterém je výslovně mj. uvedeno, že stěžovatel "předložil soudu kopii usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.". Nejvyšší správní soud sice zdůrazňuje, že byl vázán skutkovým a právním stavem, který tu byl v době rozhodování správního orgánu; z ústavněprávního hlediska však nelze - podle názoru Ústavního soudu - takový závěr (s přihlédnutím ke všem okolnostem zkoumaného případu) akceptovat.

Jak již Ústavnísoud několikrát vyslovil, účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Podle názoru Ústavního soudu tedy Nejvyšší správní soud ke stěžovatelem v průběhu řízení předloženému usnesení - vzhledem ke specifičnosti věci - přihlédnout mohl a měl. Tomu ostatně odpovídá i postup Nejvyššího správního soudu, resp. Vrchního soudu v Praze v jiných, leč srovnatelných věcech, na které sám stěžovatel upozornil (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. 2 A 596/2002 ve věci navrhovatele F. F. a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2003 sp. zn. 5 A 534/2002 ve věci žalobce J. G.). Pokud tak Nejvyšší správní soud neučinil, došlo tím k porušení stěžovatelových základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jinou skutečností ovšem je, že stěžovatel ve věci vyvolal nové řízení podáním opětovné žádosti o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.; rozhodování o této žádosti, jak konstatuje i Nejvyšší správnísoud, je však věcí dalšího soudního řízení a nemůže být předmětem této ústavní stížnosti. Ústavní soud musel vycházet ze situace, ve které se stěžovatel nacházel po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu, který byl v jeho věci posledním prostředkem k ochraně práva ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Okolnost, že v téže věci bylo zahájeno dosud zřejmě neskončené řízení, ve kterém má stěžovatel snad lepší možnost domoci se svého nároku, není z hlediska ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod podstatná. Jestliže Ústavní soud shledal porušení shora označených základních práv stěžovatele v již ukončeném řízení, neměl jinou možnost, než ústavní stížnosti v tomto směru vyhovět. V daném případě tedy bude na Nejvyšším správním soudu, aby se zkoumaným případem ve shora naznačeném smyslu s přihlédnutím k inkriminovanému usnesení znovu zabýval; závěry ve věci samé však Ústavní soud nikterak nepředjímá, jelikož jde o otázku primárně spadající do kompetence jiných orgánů veřejné moci.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti zčásti vyhověl, pokud jde o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003 sp. zn. 5 A 544/2002, a zčásti ji zamítl, pokud jde o rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 5. 2002 č. j. X (ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru