Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 603/99Nález ÚS ze dne 12.09.2001Daň z obratu - k trestnému činu krácení daně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
základní práva a svobody/svoboda... více
Věcný rejstříkTrestný čin
Smlouva
Daň
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 135/23 SbNU 281
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.603.99
Datum vyhlášení21.11.2001
Datum podání06.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2, čl. 38 odst.2, čl. 39

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 165, § 3, § 190

140/1961 Sb., § 148 odst.1, § 148 odst.2 písm.c

40/1964 Sb., § 642

73/1952 Sb., § 3 odst.4, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 603/99 ze dne 12. 9. 2001

N 135/23 SbNU 281

Daň z obratu - k trestnému činu krácení daně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatele F. J., proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. 2 T 24/92, a proti usnesení

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 1 To 54/99,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl

stěžovatel uznán vinným, že společně s M. P. spáchal trestný čin

zkrácení daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku

účinného do 31.12.1991, za což byl odsouzen k trestu odnětí

svobody v trvání 3 /tří/ roků, k peněžitému trestu ve výši

300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 5 měsíců,

a k trestu zákazu činnosti s předmětem koupě zboží za účelem jeho

dalšího prodeje a prodej na dobu 5 /pěti/ roků. Trestného činu se

dle výroku rozsudku dopustil zejména tím, že na základě

hospodářské smlouvy uzavřené s tehdejším státním podnikem S.

Olomouc odebral dodávky zboží - lihovin (Vodka jemná) určené pro

výměnný obchod s Polskou republikou - na export, které byly podle

§ 3 odst. 4 zák. č. 73/52 Sb., o dani z obratu, ve znění zák. č.

103/1974 a 107/1990 Sb., uskutečňovány bez daně z obratu, ačkoliv

takový dovoz do Polska byl v této době zakázán a neexistovaly tedy

právní možnosti pro barterovou výměnu. Stěžovatel, který se

prokázal neplatným výpisem z podnikového rejstříku, prodal uvedené

zboží společně s M. P. na vnitřním trhu, čímž došlo k porušení

ustanovení § 3 odst. 1, 4 uvedeného zákona o dani z obratu a jejím

neodvedením ke způsobení škody státu ve výši 14.032.200,- Kč.

Stěžovatel tak svým jednáním ve větším rozsahu zkrátil daň,

přičemž způsobil značnou škodu.

V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě zejména uvedl,

že na základě usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9.

1990, sp. zn. Firm 194, byl vymazán původní zápis stěžovatele

v podnikovém rejstříku s předmětem podnikání - obchodní činnost

(oděvy, kosmetika), informační a servisní činnost, a že po té

stěžovatel dne 23. 8. 1991 uzavřel jako odběratel s ředitelkou

závodu 03 st. podniku S. Olomouc ve Frýdku-Místku hospodářskou

smlouvu na dodávku 50.000 litrů lihoviny Vodka jemná za cenu

21,- Kč/1 l v termínu od 23. 8. 1991 do 31. 8. 1991, přičemž zboží

bylo určeno na základě zprostředkování pro výměnný obchod

s Polskou republikou. Součástí této smlouvy bylo i ustanovení

o způsobech a termínech plateb a při jejím uzavírání stěžovatel

předložil i výpis z podnikového rejstříku, přestože již byl jeho

zápis vymazán. Současně Krajský soud v Ostravě uvedl, že na

základě nařízení Rady ministrů Polské republiky byl dovoz

alkoholických nápojů, s výjimkou aperitivů a likérů, do Polska

zakázán.

V době od 23. 8. 1991 do 6. 9. 1991 bylo dodáno

v devatenácti dodávkách celkem 140.432 litrů lihovin, když dne 2.

9. 1991 uzavřel stěžovatel a s.p. S. Olomouc dodatek hospodářské

smlouvy z 23. 8. 1991, kterým byla rozšířena dodávka o dalších

90.432 litrů za cenu 23,- Kč/1 litr. K tomu Krajský soud

v Ostravě uvádí, že za tuto zvýšenou cenu však byla vodka již

dodávána 28. 8. 1991 (18.000 l), 29. 8. 1991 (18 tis. L), 30. 8.

1991 (18.144 l), tedy před uzavřením dodatku ke smlouvě a dále pak

2. a 6. 9. 1991 vždy v množství 18.144 litrů, z čehož plyne, že

odběr nad původních 50 tis. litrů byl dohodnut již předem ústně.

Na odebrané zboží bylo vystaveno 9 faktur, které nebyly ve všech

případech řádně vyplněny, neboť chyběla úprava daňového režimu.

Pouze na pěti z nich, a to na faktuře z 29. 8. 1991, na dvou

fakturách z 30. 8. 1991, a na dvou fakturách z 2. 9. 1991, je

uvedeno, že se jedná o dodávky bez daně z obratu. Tím, že nebyla

odvedena daň z obratu, byla při odebraném množství způsobena státu

škoda ve výši 14.043.200,- Kč, neboť dle tehdejšího sazebníku daně

FMF ČSFR, účinného od 1. 7. 1991, činila sazba daně 100,- Kč za

jeden litr 40 % alkoholu.

Krajský soud v Ostravě dále v odůvodnění rozsudku konstatoval

obsah výpovědí stěžovatele, M. P. a značného množství svědků.

Stěžovatel prý byl informován M. P. o tom, že v závodě S. ve

Frýdku-Místku mají skladem větší množství vodky, kterou by bylo

možné vyvézt do Polska. O odběr vodky projevil zájem a po

projednání obchodu uzavřel hospodářskou smlouvu. Při jejím

uzavření předložil tehdy již neplatný výpis z podnikového

rejstříku, a to jen z toho důvodu, aby se prokázal jako podnikatel

a doložil své IČO, neboť v té době ještě neměl k dispozici

rozhodnutí OÚ o své podnikatelské registraci ze dne 26. 8. 1991.

O daňové problematice se při jejím uzavírání vůbec nehovořilo.

O nemožnosti vývozu vodky do Polska se dozvěděl teprve později.

Podle obsahu uvedeného rozsudku stěžovatel prohlásil, že mu není

známo nic o odběru zboží (vodky), a to ani o odběru po termínu 2.

9. 1991, kdy uzavřel z iniciativy M. P. dodatek hospodářské

smlouvy, neboť v závodě byla k dispozici další vodka. V této

souvislosti si prý také není vědom, že by podepisoval jakékoliv

doklady jako dodací listy, převzetí faktur, že by něco platil,

a už vůbec nevěděl o tom, že jsou vystavovány faktury na jeho

jméno a firmu. Domluvená jednání se zástupci polských firem se

nakonec nekonala. Stěžovatel ve své výpovědi dále uvedl, že s M.

P. ztratil kontakt, a že při hledání jiného polského zákazníka se

dozvěděl o vysokém daňovém zatížení takového dovozu. Proto dne

11. 9. 1991 hospodářskou smlouvu zrušil a za důvod jejího zrušení

označil neuzavření obchodu ze strany polského odběratele

s firmou, pro kterou stěžovatel dodávku zprostředkovával.

Připustil, že byl ve skladu ZZN v B., kde se skladovala dodávaná

lihovina, leč jen proto, že dělal na žádost M. P. průvodce

nákladním automobilům do tohoto skladu a dále do závodu ve

Frýdku-Místku. Trval na tom, že za jeho přítomnosti vodka

nakládána nebyla, a že se teprve při osobním doručení zrušení

hospodářské smlouvy dozvěděl o odebrání vodky a vystavení faktur

na jeho jméno a firmu, které přezval M. P. a další muž.

Napadený rozsudek krajského soudu dále poukazuje na tvrzení

M. P., že o možnosti odkoupit vodku informoval stěžovatele, který

prý projevil zájem a slíbil provizi 1,- Kč za litrovou láhev.

Proto se M. P. zúčastnil obchodních jednání jako poradce

stěžovatele. Stěžovatel prý uzavřel hospodářskou smlouvu a při

jednání o ní si Ing. N-ová ověřovala možnost vodku vyvézt.

O daňové problematice se však nehovořilo. Na žádost Ing. N-ové

byla ještě téhož dne (23. 8. 1991) odvezena dodávka vodky do

skladu P., se kterými se stěžovatel domluvil, protože sám neměl

skladovací prostory a peníze. M. P. rovněž sdělil, že ve čtyřech

případech evidoval stěžovateli doklady, neboť jej Ing. N-ová

požádala o spolupráci a o garanci zaplacení dodávky. Dále

připustil, že ví o evidenci stěžovatele v podnikovém rejstříku,

a také o tom, že vodka byla prodána bez daně z obratu, protože

měla být vyvezena do zahraničí. Dále uvedl, že se dalších dodávek

vodky nezúčastnil, a že na základě informace od jistého L. o zájmu

jiné zlínské firmy vyvézt vodku do zahraničí navštívil se

stěžovatelem opět Ing. N-vou za účelem uzavření dodatku

hospodářské smlouvy, podle kterého byl stěžovatel

zprostředkovatelem a uvedená zlínská firma měla být odběratelem.

Podle jeho tvrzení nakonec odebrali vodku zástupci této zlínské

firmy. Nic dalšího mu známo není, neboť odběr vodky ve skladu si

již zařizoval sám stěžovatel. I v tomto případě pro něj P.

evidoval faktury a ústřižky poštovních poukázek o zaplacení vodky.

Obsahem některých výpovědí dalších svědků pak jsou popisované

okolnosti přímého styku se stěžovatelem nebo s M. P., ať ze strany

zaměstnanců S. Olomouc závod ve Frýdku-Místku nebo obchodních

partnerů stěžovatele aMP. Dále pak je popsán průběh toho, jak se

jednotlivé osoby dostaly k odběru předmětného zboží, tedy lihovin

Vodka jemná, s uvedením kontaktních osob odlišných od osoby

stěžovatele a M. P. Obsah svědeckých výpovědí krajský soud závěrem

doplnil o důkaz platebním výměrem FÚ v Olomouci ze dne 17. 12.

1991, kterým byla S. Olomouc předepsána daň z obratu, včetně

jejího zvýšení o 10 %, v částce 15.447.520,- Kč. O této pravomocně

předepsané dani následně rozhodl FÚ v Olomouci tak, že se

odepisuje.

Na základě provedeného dokazování dospěl Krajský soud

v Ostravě k závěru, že akce stěžovatele a M. P. byla programově

připravena s cílem, aby oba jmenovaní pod záminkou exportu

odebrali zboží (vodku) bez daně z obratu a vzápětí ji prodali

v tuzemsku. Ve vztahu ke stěžovateli dále Krajský soud v Ostravě

zejména uvedl, že týž při jednání v S. předložil neplatný výpis

z tehdejšího podnikového rejstříku OS v Ostravě, a že jím uzavřená

hospodářská smlouva z 23. 8. 1991 je jednoznačně

dodavatelskoodběratelskou smlouvou, u které nedošlo jejím dodatkem

z 2. 9. 1991 ke změně smluvních podmínek. Na tomto místě se

poukazuje na formulaci "ostatní zůstává, jak je uvedeno v HS ze

dne 23. 8. 1991" a na to, že ji stěžovatel podepsal opět jako

odběratel. Jestliže je v úvodu konstatováno, že "předmětnou

smlouvou byla uzavřena mezi dodavatelem a zprostředkovatelem (pro

výměnu do zahraničí) dodávka jemné vodky.", postavení stěžovatele

se nezměnilo na postavení zprostředkovatele, neboť podle

hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 měl být on dalším dodavatelem

pro zahraničního zákazníka. Ostatně sám stěžovatel vypověděl, že

jeho dalším odběratelem měla být firma Valad. V této souvislosti

se též odkazuje na závazný právní názor Vrchního soudu

v Olomouci, vyslovený v jeho usnesení z 1. 10. 1998, sp. zn. 1 To

8/98: "Stěžovatel proto měl být plátcem daně z obratu ve výši

podle tehdy platného sazebníku". Krajský soud v Ostravě dále

uvedl, že cena zboží byla cenou smluvní a daňový režim projednáván

nebyl, neboť zboží (vodka) bylo určeno na export. Pokud ani

v hospodářské smlouvě ani v jejím dodatku nebyla uvedena doložka,

že zboží bude bez daně, nemění to nic na podstatě věci, neboť již

z toho, že vodka měla být exportována, vyplývá, že se bude jednat

o cenu bez daně. U pěti faktur z jejich celkově vydaného množství

však daňový režim byl upraven tak, že se jedná o cenu bez daně.

Vodka však byla již 23. 8. 1991 prodávána tuzemským odběratelům za

účasti stěžovatele i M. P. Daň proto nemohla být předepsána S.,

i když se tak zprvu stalo, protože nebyla zaplacena. Jelikož byl

stěžovatel vymazán z podnikového rejstříku, nemohla být od něho

daň ani vymáhána. V důsledku toho byla daň poté odepsána. Nic na

tom nemění ani fakt, že daňovou povinnost další odběratelé plnili.

Je také nutno poukázat na svědectví těch osob, které stěžovatele

i M. P. viděli při odběru vodky před S. ve Frýdku-Místku či

v Bašce, resp. na smluvených místech, což dokazuje, že stěžovatel

nejenže o odběrech zboží věděl, ale organizoval je. Pokud pak

stěžovatel předal dne 11. 9. 1991 v S. zrušení hospodářské

smlouvy, jednalo se z jeho strany pouze o snahu zajistit si takové

postavení, aby nebyl trestně stíhán, neboť FÚ se dozvěděl o celé

akci a informoval o tom Policii.

Závěrem Krajský soud v Ostravě uvedl, že jednání stěžovatele,

které bylo původně kvalifikováno jako trestný čin podvodu, bylo

nutno překvalifikovat při zachování zásady totožnosti skutku podle

speciálního ustanovení trestního zákona na trestný čin zkrácení

daně podle § 148 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12.

1991. I když stěžovatel nebyl tehdy subjektem daně z obratu,

nevylučuje to jeho trestní odpovědnost za takový trestný čin,

neboť jednání jeho i M. P. směřovalo pouze k tomu, aby taková daň

nebyla vůbec vyměřena a prodejem vodky bez daně tak mohlo být

dosaženo příslušného zisku. Trest pak byl uložen stěžovateli

s ohledem na stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost, účel

trestu, zištnost jeho trestného činu, včetně jeho spáchání při

obchodní činnosti, a také s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel

nebyl dosud odsouzen.

V záhlaví označeným usnesením zamítl Vrchní soud v Olomouci

odvolání stěžovatele pro jeho nedůvodnost. Přitom zejména uvedl,

že v řízení prostém procesních vad Krajský soud v Ostravě

vyhodnotil provedené důkazy, uvážil i námitky odvolatelů, a při

svém rozhodnutí dostál ustanovení § 264 odst. 1 tr. řádu.

Dokazování bylo provedeno v rozsahu nezbytném pro náležité

zjištění skutkového stavu věci, o němž nelze mít žádné pochybnosti

a postup Krajského soudu v Ostravě je v souladu se zákonem i pokud

jde o hodnocení provedených důkazů, z nichž prý soud vyvodil

logické a přesvědčivé skutkové závěry. V této souvislosti se

konstatuje, že nemůže obstát námitka stěžovatele, že nevěděl

o odběru zboží v den podpisu hospodářské smlouvy jinými subjekty,

neboť obhajoba byla v tomto směru vyvrácena např. výpovědí svědka

J. H., který uvedl, že byl stěžovatelem požádán o pomoc při

kontrole počtu nákladních automobilů odvážejících zboží (vodku) ze

S.. O jiné výpovědi Ing. J. P., K. P. a svědka L. pak lze opřít

závěr: viz citace: "akce byla programově připravena ..", proti

kterému má stěžovatel výhrady.

K výhradám stěžovatele proti právnímu posouzení jeho jednání

jako daňového deliktu vrchní soud - při posuzování charakteru

uzavřené hospodářské smlouvy - uvedl, že argumentace stěžovatele

poukazem na § 3 HZ (hospodářského zákoníku) nemá žádnou právní

relevanci. Na kontrakt uzavřený mezi ním a s.p. S. prý citované

ustanovení HZ nedopadá, neboť závazky založené uzavřenou smlouvou

byly činěny za souhlasu obou smluvních stran. Protiprávnost

stěžovatelova jednání je spatřována nejen v tom, že předložil

neplatné osvědčení o oprávnění k podnikatelské činnosti, nýbrž

především v tom, že zároveň uváděl, že zboží je určeno k exportu

do zahraničí, byť bylo ihned po odběru prodáno jiným subjektům

v tuzemsku. Právě tyto skutečnosti jsou rozhodující pro posouzení

subjektivní stránky trestné činnosti obžalovaného, neboť zmíněná

neplatná registrace firmy stěžovatele v podnikovém rejstříku

a tvrzení, že odebíraná vodka je určena na export, vedly odpovědné

pracovníky S. k přesvědčení, že stěžovatel je oprávněn k nákupu

zboží bez daně z obratu. Této skutečnosti si musel být stěžovatel

podle názoru Vrchního soudu v Olomouci vědom, neboť taková možnost

pro něho vyplývala z ust. § 1 písm. c), § 3 odst. 4 zák.

č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zák. č. 107/1990 Sb.

Z dokazování pak také vyplynulo, že hospodářská smlouva byla

uzavřena z důvodu "obohacení se tím, že nebude odvedena daň

z obratu". Vrchní soud v Olomouci nabyl v tomto směru přesvědčení,

že i ze samotné ceny za jeden litr jemné vodky ve výši 21,- Kč

a posléze 23,- Kč, muselo být stěžovateli nepochybně zřejmé, že se

nemůže jednat o cenu s daní, když cena uvedené lihoviny za jeden

litr na běžném trhu byla při daňovém zatížení několikanásobně

vyšší. S ohledem na to se pak jeví námitky stěžovatele ohledně

fakturace za odebranou vodku jako irelevantní. Uvedl-li tedy

stěžovatel pracovníky s.p. S. v omyl, čímž dosáhl toho, že mu byl

umožněn nákup zboží bez daně z obratu a tuto daň neodvedl

v důsledku porušení ust. § 3 odst. 1, odst. 4 zák. č. 73/1952 Sb.

ve znění zák. č. 107/1990 Sb., pak lze v jeho případě důvodně

dovozovat naplnění zákonných znaků trestného činu zkrácení daně

podle § 148 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (zák. č. 140/1961

Sb. účinného do 31. 12. 1991. I když z odůvodnění v záhlaví

uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě výslovně neplyne,

jakou formou úmyslného zavinění stěžovatele jsou "pokryty" znaky

objektivní stránky spáchaného deliktu, lze jednoznačně dovodit

formu zavinění v podobě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr.

zák., jelikož stěžovatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně

porušit fiskální zájem státu. Vzniklý následek v podobě vzniku

škody značné, jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní

sazby, je pak "pokryt" minimálně nedbalostním zaviněním

stěžovatele § 6 písm. a) tr. zák..

Vyměřený trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy

v polovině trestní sazby, nepovažuje Vrchní soud v Olomouci

vzhledem ke konkrétnímu stupni společenské nebezpečnosti činu

stěžovatele a k jeho osobním poměrům za trest nepřiměřeně přísný,

neboť je třeba hodnotit v tomto směru míru zasažení objektu

trestného činu, jelikož úmyslnou trestnou činností byla způsobena

škoda 70x přesahující hranici škody značné. Také zbývající výroky

o uloženém peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti považuje

Vrchní soud v Olomouci za zákonu odpovídající.

Shora citovaná rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva

zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

jakož i Mezinárodním paktem o občanských a politických právech.

Konkrétně prý jde o čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, protože byla

kriminalizována jeho podnikatelská aktivita nad rámec mezí

stanovených zákonem, čl. 8 odst. 1 Listiny, protože má být

bezdůvodně zbaven svobody, a dále čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2,

čl. 39 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 8 odst. 2 Listiny

stěžovatel spatřuje v tom, že byl kriminalizován za to, že byl

zprostředkovatelem obchodního kontraktu, kterému nebylo možno

dostát vzhledem k nemožnosti vývozu komodity, ačkoliv bylo

prokázáno, že vyvíjel aktivity k zajištění podnikatelského

subjektu s tehdy nezbytným povolením k vývozu, a že poškozený

s.p. S. bez jeho souhlasu předával komoditu jiným osobám, které ji

rozprodaly v tuzemsku. Porušení ust. čl. 38 odst. 2 Listiny

stěžovatel spatřuje v tom, že trestní řízení proti němu vedené

trvalo téměř 9 let, po tuto dobu žil v nejistotě a psychickém

strádání, přestože on sám nezmařil svou neúčastí ani jeden

výslech, konfrontaci či hlavní líčení. Konečně porušení čl. 39

Listiny vidí v tom, že jeho jednání není trestným činem ani po

objektivní stránce ani po subjektivní stránce, a že ačkoliv

nezískal žádný majetkový prospěch, byl mu uložen i peněžitý trest.

Rovněž mu byl uložen trest zákazu činnosti, v čemž spatřuje

i porušení čl. 26 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel dále uvádí chronologii jednotlivých rozhodnutí

soudů 1. a 2. stupně vydaných v jeho trestní věci. Dovolává se

zejména usnesení Vrchního soudu v Praze 3, sp. zn. 3 To 125/95, ze

dne 19. 11. 1996, ve kterém byly vysloveny později nesplněné

požadavky spočívající v tom, aby se soud 1. stupně ve větší míře

zabýval otázkou charakteru hospodářské smlouvy, včetně toho "jaká

rozdílná postavení z tohoto vyplývají pro stěžovatele vůči

trestnímu zákonu", a aby bylo zaujato "srozumitelné stanovisko

k subjektivní stránce". Dále poukazuje na usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 1. 10. 1998, sp. zn. 1 To 8/98, ve kterém byl

- podle názoru stěžovatele - zaujat nesprávný právní názor

v tomto znění citovaném stěžovatelem: ". Hospodářský zákoník

neumožňoval subjektům právního vztahu smluvní volnost v rozsahu

odpovídajícím od 1. 1. 1992 účinnému Obchodnímu zákoníku, neboť na

rozdíl od ustanovení § 269 odst. 2 ObZ neumožňoval uzavření tzv.

nepojmenované smlouvy a zprostředkovatelskou smlouvy v pojetí

upraveném v ust. § 642 a násl. ObZ neupravoval. Je proto nutné

smlouvu uzavřenou obžalovaným dne 23. 8. 1991 považovat za smlouvu

o dodávce výrobků ve smyslu § 165 a násl. Hospodářského zákoníku".

Jeho nesprávnost spatřuje stěžovatel v tom, že Vrchní soud

v Olomouci ignoroval ustanovení § 3 hospodářského zákoníku, dle

kterého se na subjekty podnikající na základě zákona o soukromém

podnikání občanů nevztahují ta ustanovení HZ, která svým obsahem

neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání nebo jsou

v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně. Svůj nesprávný

právní názor prý Vrchní soud v Olomouci zakrývá "neutěšenou"

formulací, že "argumentace odvolatele na § 3 HZ nemá žádnou právní

relevanci, na kontrakt uzavřený mezi stěžovatelem a s.p. S.

citované ustanovení HZ nedopadá, neboť založené závazky

z uzavřené smlouvy byly činěny za souhlasu obou stran". Tuto

formulaci považuje stěžovatel za nesrozumitelnou, neboť nejde

o nic jiného než o vyhodnocení závazku stran, charakteru smlouvy

a následného posouzení subjektivní stránky trestného činu.

Další pasáže napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci

pak považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné a namítá, že se

uvedený soud nezabýval následujícími právními argumenty obhajoby.

Stěžovatel měl dle rozhodnutí OÚ ve Frýdku-Místku povoleno

provozovat zprostředkovatelskou činnost, z čehož vyplývá, že

nemohl uzavřít smlouvu o dodávce výrobků potravinářského

charakteru, ale mohl uzavřít pouze smlouvu o zprostředkování

prodeje této komodity, což muselo být a také bylo pracovníkům

s.p. S. po nahlédnutí do těchto listin zcela zřejmé. Stěžovatel

prý také smlouvu z 23. 8. 1991 uzavřel jako zprostředkovatelskou,

za takovou ji považuje, a následný odběr zboží byl spekulací

M. P., jíž se stal obětí, neboť o odběrech nic nevěděl. Dalším

námitkou stěžovatele je nesprávné hodnocení charakteru

hospodářských smluv, ke kterému vznesl své námitky již v bodě

IV. odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.

6. 1995, sp. zn. 2 T 24/92, na které odkazuje; zejména uvádí, že

původní hospodářskou smlouvu uzavřenou dne 23. 8. 1991 mezi ním

a s.p. S. doplňuje dodatek z 2. 9. 1991, ve kterém strany

deklarují, že "předmětná smlouva byla uzavřena mezi dodavatelem

a zprostředkovatelem (pro výměnu do zahraničí)", z čehož je

patrno, že smlouva, kterou strany uzavřely, je smlouvou

zprostředkovatelskou. Takto je prý nutno smlouvu také vykládat ve

smyslu § 20 odst. 2 hospodářského zákoníku bez ohledu na označení

subjektů, když v odstavci "cena" je uvedeno, že zboží je určeno na

základě zprostředkování pro výměnný obchod s Polskou republikou na

export. Pokud bylo argumentováno výpisem z podnikového rejstříku,

pak z předmětu podnikání muselo být rovněž zcela zřejmé, že

s.p. S. nebyl oprávněn uzavřít se stěžovatelem smlouvu o prodeji,

nýbrž jen smlouvu zprostředkovatelskou.

Podle dalšího tvrzení stěžovatele však tkví problematika

daného trestního případu především ve správném výkladu zákona č.

73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění zákona č. 107/1990 Sb.,

dále hospodářského zákoníku, a jiných právních předpisů, které

mají vztah k tehdejšímu právnímu odvětví hospodářského práva,

zejména pokud jde o vztahy fakturační. Statutárním orgánům s.p. S.

Frýdek-Místek je podle tvrzení stěžovatele znám rozdíl mezi cenou

s daní a s cenou bez daně, a fakturační pracovníci vědí, jak má

být cena vyznačena v hospodářských smlouvách či na fakturačních

listech. S touto problematikou se Krajský soud v Ostravě vypořádal

tak, že konstatoval úpravu daňového režimu u pěti faktur

z celkového počtu, leč nikoliv v další souvislosti s hospodářskou

smlouvou, s dodatkem a s ostatními fakturami. Přitom jde o to, že

bez ohledu na charakter hospodářské smlouvy, platnost či

neplatnost výpisu z podnikového rejstříku, je zřejmé, že

podnikatel patří do okruhu plátců daně z obratu a má možnost

nakupovat materiál či jiné výrobky a zboží bez daně. Zásadně pak

platí, že musí být projednán daňový režim; pokud projednán není

a je uzavřena hospodářská smlouva, ve které je uvedena cena za

zboží bez označení, zda se jedná o zboží bez daně, znamená to, že

zboží bylo zakoupeno za cenu s daní. Co se ceny týče, ta byla

dohodnuta podle tvrzení všech zúčastněných v hospodářské smlouvě

i v jejím dodatku jako cena smluvní za prodej vodky. Z ust. § 6

zákona o dani z obratu vyplývá, že "Prodejní (smluvní) cenou se

rozumí cena včetně daně z obratu", a proto prodává-li prodávající

zboží za cenu bez daně, musí do smlouvy uvést, že se jedná o cenu

bez daně. Pokud toto označení absentuje, pak se nepochybně prodává

zboží za prodejní cenu s daní. Z komentáře k § 4 zákona o dani

z obratu dále vyplývá, že "odpovědnost za správnou fakturaci nese

dodavatel". Nejen hospodářská smlouva, ale ani faktury nenesou

vyznačení, že se zboží prodává bez daně, přestože prováděcí

vyhláška k zákonu o dani z obratu hovoří o tom, že daň vypočítává

podnik na fakturách nebo jejich průpisech. Ze samotného hodnocení

důkazů Krajským soudem v Ostravě lze zjistit, že tiskopisy faktur

nebyly řádně vyplněny, nebyl řádně stanoven daňový režim

a příslušná část faktur nebyla řádně upravena. V závěru ústavní

stížnosti se uvádí - že k okamžiku, kdy nastává zdanitelné plnění

- (pokud by měl být stěžovatel odběratelem), jen jemu a nikomu

jinému měla být vystavena a doručena faktura a zboží mělo být

odebíráno po výslovné telefonické domluvě se stěžovatelem.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nikdy odběr neavizoval a pro zboží

si jezdily zcela odlišné subjekty, došlo de facto ke zcela jiným

smluvním vztahům mezi S. a dalšími subjekty.

Stěžovatel tedy v podstatě namítá, že neuzavřel smlouvu

o dodávce výrobků, nýbrž smlouvu zprostředkovatelskou a jako

zprostředkovatel tedy není plátcem daně, o niž v řízení jde.

Proto stěžovatel navrhl, aby byly oba napadené rozsudky

obecných soudů zrušeny a sdělil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský

soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, a dále vedlejší účastníci

Krajské státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření zejména uvedl, že

obžaloba proti stěžovateli byla u něj podána 16. 3. 1992, a že

hlavní líčení bylo nařízeno 24. 11. 1994 na březen 1995.

K námitce stěžovatele o liknavosti v jeho postupu poznamenal, že

od r. 1992 do r. 1994 včetně, měl nápad 50 trestních věcí proti

135 osobám, mezi kterými byly převážně osoby vazebně stíhané. Dále

uvedl, že o vině stěžovatele rozhodl rozsudkem ze dne 23. 6.

1995, kterým však byly současně zrušeny výroky o trestu vůči M. P.

dle rozsudků Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu

v Ostravě a další rozhodnutí na výroky obsahově navazující. O věci

poté rozhodoval k odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze, který

rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil 4. 2. 1997

k novému projednání. Krajský soud v Ostravě proto rozhodl ve věci

dalším rozsudkem ze dne 15. 8. 1997, kterým byl stěžovatel znovu

uznán vinným, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání

3 roků, peněžitý trest 300 tis. Kč s náhradním trestem odnětí

svobody v trvání pěti měsíců, a trest zákazu činnosti s předmětem

koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu 5

roků. Věc byla postoupena spolu s odvoláním Vrchnímu soudu

v Olomouci, který o odvoláních rozhodl dne 1. 10. 1998, opět

rozsudek Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil s tím, aby byla

znovu v potřebném rozsahu projednána a rozhodnuta. Věc byla

Krajskému soudu doručena dne 5. 2. 1999 a bylo o ní znovu

rozhodnuto rozsudkem ze dne 4. 3. 1999. Odvolání proti němu Vrchní

soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 7. 1999 zamítl. Na všechny

námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti již bylo

reagováno v obsáhlých rozhodnutích Krajského soudu v Ostravě

a Vrchního soudu v Olomouci, zejména v usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 1. 10. 1998, v rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 4. 3. 1999 a v usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 1. 7. 1999, neboť jsou jen opakováním jeho

obhajoby.

Krajský soud v Ostravě sdělil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření zejména popřel, že

by v případě stěžovatele došlo ke kriminalizaci jeho podnikatelské

aktivity nad rámec mezí stanovených zákonem. V čem je v činnosti

stěžovatele spatřováno trestné jednání, je v napadených

rozhodnutích vyloženo. Jestliže orgány činné v trestním řízení,

konkrétně Krajský soud v Ostravě a Vrchní soud v Olomouci, dospěly

k závěru, že jednání stěžovatele vykazuje znaky trestného činu,

jsou výhrady stěžovatele s poukazem na ust. čl. 8 odst. 1, odst.

2 Listiny základních práv a svobod nedůvodné. Porušení práv

stěžovatele nespatřuje Vrchní soud v Olomouci ani v délce řízení

a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle

§ 82 odst. 1 zákona č. 182/93 Sb. zamítl. V závěru svého vyjádření

dává souhlas s provedením řízení bez ústního jednání podle § 44

odst. 2 zákona č. 182/93 Sb.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě k ústavní stížnosti

uvedlo, že trestní řízení proti stěžovateli probíhalo v souladu

s trestním řádem a s ostatními právními předpisy, v odsuzujícím

rozsudku se soud plně vypořádal s jeho obhajobou, doloženými

důkazy bylo plně prokázáno, že způsobil rozsáhlý daňový únik při

obchodování s nezdaněným alkoholem a to ve spolupachatelství

s další osobou. Odsuzující rozsudek tedy považuje krajské státní

zastupitelství za zákonný a uložený trest za spravedlivý. Současně

sdělilo, že se vzdává postavení vedlejšího účastníka v řízení před

Ústavním soudem, a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Vrchní státní zastupitelství v Olomouci toliko prohlásilo, že

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud vychází z toho, že jeho úkolem je toliko ochrana

ústavnosti. Podle ustálené judikatury se nezabývá přehodnocováním

důkazů provedených obecnými soudy, s výjimkou případů, že jím byla

porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže právní závěry soudu jsou

v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo

z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí

nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 3, C-H-BECK, ročník 1995, díl I., str. 257

atd.).

Stěžovatel v souzené věci zejména namítá, že se obecné soudy

neřídily právním názorem Vrchního soudu v Praze, který uložil ve

svém usnesení ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 3 To 125/95 soudu

prvního stupně, aby se zabýval charakterem hospodářské smlouvy

"v návaznosti na postavení stěžovatele vůči trestnímu zákonu",

a aby zaujal srozumitelné stanovisko k subjektivní stránce

trestného činu, který byl stěžovateli kladen za vinu. V této

souvislosti kritizuje právní názor Vrchního soudu v Olomouci,

který uvedl, že hospodářský zákoník neumožňoval uzavřít (na rozdíl

od obchodního zákoníku) nepojmenovanou smlouvu, neupravoval ani

zprostředkovatelskou smlouvu v pojetí upraveném ust. § 642 a násl.

občanského zákoníku, a proto je nutné považovat hospodářskou

smlouvu uzavřenou stěžovatelem dne 23. 8. 1991 za smlouvu

o dodávce výrobků ve smyslu § 165 a násl. hospodářského zákoníku

(tehdy platného). Tomuto (prý nesprávnému) právnímu názoru

stěžovatel oponuje zejména tím, že Vrchní soud v Olomouci nevzal

v úvahu ustanovení § 3 hospodářského zákoníku - dle kterého se na

subjekty podnikající na základě zákona o soukromém podnikání

občanů nevztahují ta ustanovení HZ, která svým obsahem

neodpovídají povaze těchto subjektů a jejich podnikání, nebo jsou

v rozporu s jejich postavením vymezeným v zákoně - když o jeho

možné aplikaci prohlásil, že na kontrakt uzavřený mezi

stěžovatelem a s.p. S. nedopadá. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že

nejde o nic jiného než o to, aby byl řádně vyhodnocen sjednaný

závazek, objektivně posouzen charakter smlouvy a po jeho posouzení

pak i subjektivní stránka trestného činu. K další argumentaci

Vrchního soudu v Olomouci uvádí, že je nepřezkoumatelná, protože

se nevypořádává s ostatními důkazy a námitkami stěžovatele. Jedná

se především o to, že ačkoliv prý stěžovatel prokázal fakt, že

zajišťoval a hledal subjekt s povolením k vývozu zboží, Vrchní

soud v Olomouci přesto tvrdí, že stěžovatel již před uzavřením

smlouvy věděl, že zboží nebude vyvezeno do zahraničí. Oba obecné

soudy prý dále nesprávně posoudily problematiku výkladu zákona č.

73/1952 Sb. ve znění zák. č. 107/90 Sb., o dani z obratu. Na tomto

místě stěžovatel vytýká, že to byli pracovníci s.p. S., kteří

neuvedli v hospodářské smlouvě ani na fakturačních listech, zda se

jedná o cenu bez daně či s daní, ačkoliv je nutné, aby daňový

režim byl projednán a na těchto listinách vyznačen, a že obecným

soudům postačilo, že se tak stalo v doložitelných pěti případech,

bez ohledu na hospodářskou smlouvu, její dodatek a ostatní

faktury, které se podle tvrzení stěžovatele nikdy nedostaly do

jeho rukou, protože byly vydávány jiným subjektům.

Podle přesvědčení Ústavního soudu podstata ústavní stížnosti

spočívá v posouzení právního postavení stěžovatele jako strany

hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a z toho resultující daňové

povinnosti a v navazujícím posouzení subjektivní stránky trestného

činu zkrácení daně podle ust. § 148 odst. 1 trestního zákona, pro

který byl odsouzen. Tyto otázky Ústavní soud přirozeně reflektuje

pouze potud, pokud by jejich řešení obecnými soudy porušilo

základní práva a svobody stěžovatele.

Především je nutno zdůraznit, že právní úprava hospodářských

vztahů podle hospodářského zákoníku se vztahovala i na vztahy

fyzických osob vznikající při jejich podnikatelské činnosti,

jestliže k tomu byly oprávněny přímo podle ustanovení

hospodářského zákoníku nebo na základě zvláštního zákona (viz

§ 1 hospodářského zákoníku ve znění platném v době uzavření

předmětné hospodářské smlouvy). Jak vyplynulo z provedeného

dokazování, stěžovatel se oprávněním k podnikatelské činnosti

prokazoval. Omezení dle § 3 téhož zákona, na které stěžovatel

poukazuje, pouze vylučuje vůči osobám podnikajícím podle zákona

o soukromém podnikání použití některých ustanovení hospodářského

zákoníku, konkrétně ustanovení o taxativně vyjmenovaných

povinnostech organizací zrušit, změnit či uzavřít smlouvy bez

jejich souhlasu, a také další ustanovení, která neodpovídají

povaze těchto subjektů. Mezi ně však nemohou zásadně patřit

ustanovení § 165 a násl. tehdy platného hospodářského zákoníku

upravující smlouvy o dodávce výrobků, neboť nejsou v rozporu se

smluvní volností soukromého podnikatele při uzavírání jeho

obchodů; ustanovení, jež se nevztahují na soukromě podnikající

osoby, se vyznačují právě zejména zásahem do jejich smluvní

volnosti, jak je patrno i z taxativního výčtu povinností, která se

na tyto subjekty rovněž nevztahují (viz výše). Ústavní soud veden

snahou o minimalizaci zásahů do činnosti obecných soudů, kterou

již mnohokrát ve svých rozhodnutích zdůrazňoval, proto nevidí

z ústavního hlediska důvod, aby se blíže zabýval hmotněprávním

hodnocením hospodářské smlouvy ze dne 23. 8. 1991. Ústavní soud

ovšem nepřehlédl, že stěžovatel poukazuje na činnosti, ve kterých

směl podnikat (nejdříve podle zápisu v podnikovém rejstříku do

doby výmazu tohoto zápisu, poté podle rozhodnutí OÚ ve

Frýdku-Místku z 26. 8. 1991), mezi kterými nikdy nebyla výslovně

uvedena činnost týkající se obchodu s potravinářskými výrobky

(poznámka: pouze v rozhodnutí OÚ Frýdek-Místek byl uveden prodej

spotřebního zboží - viz spis sp. zn. 2 T 24/92, důkaz na č. listu

547) a tvrdí proto, že nemohla být uzavřena smlouva o dodávce

výrobků. Vzdor tomu však nelze souhlasit s jeho tvrzením, že

hospodářská smlouva z 23. 8. 1991 byla smlouvou

zprostředkovatelskou, neboť tuto skutečnost nelze dovodit (bez

dalšího) jen z odkazu (uvedeného v dodatku z 2. 9. 1991) na

citovanou smlouvu uzavřenou mezi dodavatelem a zprostředkovatelem,

jelikož tyto pojmy pouze korespondují s týmiž pojmy používanými

v hospodářské smlouvě z 23. 8. 1991, ovšem s jiným významem než

nutně pro označení stran a ve spojitosti se závazkem stěžovatele.

Charakter smlouvy zprostředkovatelské - který razí stěžovatel - by

tato smlouva mohla jednoznačně mít jen za předpokladu jiné kvality

vzájemných závazků.

Pokud jde o daňovou povinnost, kterou stěžovatel popírá,

Ústavní soud akceptuje závěry obou soudů, že došlo k porušení

zákona č. 73/1952 Sb., o dani z obratu, ve znění novel č.

103/1974 Sb. a 107/1990 Sb. To proto, že podle ust. § 3 odst. 1

cit. zákona podléhá dani obrat z prodeje zboží vlastní výroby nebo

vlastního nákupu či zboží z dovozu, přičemž povinnost k jejímu

odvedení není obecně dána tím, že v hospodářské smlouvě musí být

uvedeno, zda předmětem dodávky je zboží bez daně nebo s daní, a to

podle dohodnutého daňového režimu. Nelze souhlasit s tvrzením

stěžovatele, že pokud ve smlouvě není uvedeno, že se jedná o cenu

s daní, pak se zboží vždy nakupuje za cenu bez daně; podle ust.

§ 190 odst. 1 HZ ve znění platném v době uzavření hospodářské

smlouvy, je tomu právě naopak, neboť ve smlouvě bylo nutno uvést,

zda má být fakturováno s daní z obratu. V opačném případě se tedy

má za to, že se obchoduje za ceny bez daně. Zboží nakoupené bez

daně se pak považuje podle ust. § 3 odst. 1 cit. zákona za zboží

vlastního nákupu a jako takové podléhá dani z obratu.

Ústavní soud - se zřetelem na své úkoly i na obsah ústavní

stížnosti - se nezabýval posouzením eventuální neplatnosti či

platnosti konkrétní hospodářské smlouvy z 23. 8. 1991 a možných

následků z toho plynoucích z hlediska hmotných norem civilního

práva. Naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného

činu krácení daně - což stěžovatel popíral - je totiž nutno

posuzovat s ohledem na jeho odpovědnost trestní, kterou nelze

zcela ztotožňovat s odpovědností daňovou; proto pro ni není takové

posouzení plně rozhodující. K tomu se podává - s odkazem na

poměrně rozsáhlou judikaturu a odbornou literaturu v této věci

- že krácení daně se dopustí pachatel tehdy, jestliže svým

úmyslným jednáním vyvolá situaci, jejímž následkem bude buď úplná

eliminace daňové povinnosti nebo její snížení pod zákonnou výši.

Osoba pachatele pak nemusí být ani totožná s daňovým subjektem.

Postačí, když svým jednáním zkrácení daně způsobí, a to

přinejmenším v úmyslu nepřímém, tedy tak, že pachatel věděl, že se

může uvedeného činu dopustit, a pro případ, že se tak stane, byl

s tím srozuměn. Nezbytnou skutečností, která trestný čin krácení

daně podmiňuje, pak je to, že v souvislosti s činností pachatele,

převážně podnikatelskou, jeho daňová povinnost vůbec vznikla.

V daném případě podle zjištění obou soudů vše zřetelně nasvědčuje

tomu, že se tak stalo, neboť v rozporu s proklamovaným vývozem

zboží (vodky) do zahraničí, zůstala vodka (poté, co byla odebrána)

na území republiky. Toto zboží tak změnilo majitele, ale výluka

z povinnosti uhradit daň z obratu se na ně nevztahovala.

Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel v tomto směru

popírá i to, že by byl zboží převzal a tudíž nakoupil podle

hospodářské smlouvy uzavřené se s.p. S., a že situace při odběrech

zboží a vyřizování dokladů nebyla příliš přehledná. Zdůrazňuje

však, že obecné soudy provedly dokazování ve věci velmi rozsáhle

a nedostatečné zjištění skutkového stavu jim nelze vytýkat.

Jestliže pak na jeho základě usoudily, že stěžovatel byl spolu

s M. P. po uzavření hospodářské smlouvy a jejího dodatku, následně

přítomen i u odběru zboží a při jeho předání tuzemským osobám,

a proto jej považují za odběratele zboží, lze konstatovat, že

hodnocení provedeného dokazování obecnými soudy nevykazuje

v souzené věci takové vady, pro které by byly právní závěry obou

soudů v extrémním rozporu se učiněnými skutkovými zjištěními; to

je, jak již bylo uvedeno, předpokladem toho, aby Ústavní soud mohl

"přehodnocovat" hodnocení důkazů, jež provedly soudy obecné.

V této souvislosti nelze přehlédnout, že z provedeného

dokazování vyplývá i úzká spolupráce mezi stěžovatelem a osobou

spoluodsouzeného M. P. evidujícího (podle své výpovědi) pro

stěžovatele faktury a ústřižky poštovních poukázek; uvedená

spolupráce do jisté míry odůvodňuje fakt, že došlo i k fakturaci

mezi s.p. S. a stěžovatelem. Za ústavně konformní považuje Ústavní

soud i závěr Vrchního soudu v Olomouci (dovozujícího úmysl

stěžovatele získat vodku za cenu nezatíženou daní z obratu)

odůvodněný tím, že stěžovatel při sjednávání smlouvy se s.p. S.

uvedl, že zboží je určeno pro export do zahraničí, byv si vědom

možnosti nakoupit v takovém případě zboží bez daně z obratu, které

však ihned prodal jiným subjektům v tuzemsku. Tímto jednáním uvedl

v omyl odpovědné pracovníky s.p. S., kteří nabyli přesvědčení, že

stěžovatel od nich odebere zboží bez daně (viz ustanovení § 3

odst. 4 zákona o dani z obratu). Stěžovateli pak muselo být

z ceny 21,- Kč á 1 litr vodky a posléze 23,- Kč á 1 litr vodky

nepochybně zřejmé, že se nejedná o cenu zboží s daní, když na

běžném trhu byla cena 1 litru lihoviny zatížena daní několika

násobně vyšší.

Ústavní soud konečně nezaznamenal ani v postupu soudu obou

stupňů žádnou libovůli při výběru a hodnocení důkazů. Zabývat se

všemi námitkami stěžovatele, které jsou obsaženy se v ústavní

stížnosti a jež již byly předmětem předchozího zkoumání obecnými

soudy, by pak ze strany Ústavního soudu bylo toliko

přehodnocováním důkazů, což Ústavnímu soudu - jak již bylo uvedeno

- zpravidla nepřísluší.

Proto má Ústavní soud za to, že soudy I. a II. stupně

zhodnotily trestní odpovědnost stěžovatele za jeho skutek

v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených

ústavněprávními předpisy. K porušení ústavně zaručených práv

a svobod stěžovatele, jichž se dovolává, tedy nedošlo.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud se

souhlasem účastníků upustil od ústního jednání, neboť nelze

očekávat další objasnění věci.

Vzhledem k tomu Ústavnísoud podle ustanovení § 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 9. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru