Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 603/2000Nález ÚS ze dne 31.07.2002Rozhodování o snížení výživného pro nezletilé děti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVýživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 99/27 SbNU 129
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.603.2000
Datum vyhlášení09.10.2002
Datum podání10.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85 odst.2, § 99 odst.1, § 96 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 603/2000 ze dne 31. 7. 2002

N 99/27 SbNU 129

Rozhodování o snížení výživného pro nezletilé děti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti Ing. J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

24. 5. 2000, sp. zn. 12 Co 584/99, a proti rozsudku Okresního

soudu v Třebíči ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn.

12 Co 584/99, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne

14. 4. 1999, sp. zn. P 107/98, se zrušují.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl

ve věci péče o nezletilé tak, že návrh stěžovatele (otce) na

snížení výživného pro nezletilé J., P. a H. D. zamítl.

V odůvodnění rozsudku okresní soud konstatoval, že v daném

případě nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí o změně výše

výživného podle ustanovení § 99 odst. 1, § 85 odst. 2 a § 96 odst.

1 zákona o rodině. Od poslední úpravy výše výživného neproběhl ani

jeden rok, přičemž potřeby nezletilých dětí se zvyšují úměrně

jejich věku. Příjem matky i otce od poslední úpravy výše výživného

zůstal zhruba stejný, a rovněž i počet jejich vyživovacích

povinností. Matka je poživatelkou částečného invalidního důchodu,

je bez pracovního poměru. Je tedy zřejmé, že nemá k dispozici

příjmy, ze kterých by byla schopna hradit potřeby nezletilých

dětí. Děti jsou v tomto smyslu plně odkázány na výživu ze strany

otce, jehož příjmové poměry jsou takové, že je i nadále schopen

uspokojovat veškeré odůvodněné potřeby dětí. Tvrzení otce, že není

schopen hradit na výživném částky stanovené posledním soudním

rozhodnutím, se jeví s ohledem na všechny předložené listinné

důkazní materiály jako účelové a nepravdivé. Jeho výhrady nemohl

soud akceptovat, neboť prý nebyly prokázány. Představovaly spíše

snahu o zkreslení jeho faktických příjmů ve snaze zabránit tomu,

aby soud stanovil výživné ve výši, která odpovídá jeho současným

schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům. Výživné stanovené

posledním rozhodnutím (tj. rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze

dne 22. 4. 1997, č.j. 9 C 1131/96-20, ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. 12 Co 560/97,

v částkách 5.000,- Kč měsíčně pro nezl. J., 4.000,- Kč pro

nezl. H. a 4.000,- Kč pro nezl. P. - pozn.ÚS) se tedy jeví

jako plně odpovídající a zcela přiměřené zákonným kritériím.

Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem citovaný rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil.

V odůvodnění rozsudku se krajský soud zabýval otcovým

tvrzením, že došlo ke změně jeho příjmových a majetkových poměrů,

jež snížila jeho schopnost přispívat na výživu nezletilých dětí

natolik, že to odůvodňuje snížení výživného. Je skutečností, že

při stanovení výživného vycházely soudy z příjmu otce za rok 1996

přesahujícího částku 970.000,- Kč, což činilo průměrně 55.740,- Kč

měsíčně. Za rok 1997 byl tehdy zjištěn příjem otce přesahující

částku 830.000,- Kč, což činilo 50.030,- Kč měsíčně. Z dokazování

provedeného v dalším řízení pak vyplynulo, že v roce 1998 přiznal

otec ke zdanění příjmy v částce cca 204.000,- Kč, což činí

v průměru 12.820,- Kč měsíčně, a v roce 1999 příjmy v částce cca

144.000,- Kč, což činí v průměru částku 9.360,- Kč měsíčně. Je

zřejmé, že pokud by otcovy poměry rozhodné pro stanovení výše

výživného byly závislé pouze na těchto příjmech, došlo by na jeho

straně k výrazné změně poměrů k horšímu. Soud I. stupně však

správně zohledňoval i majetkové poměry otce a jeho majetkové

transakce provedené zejména v roce 1998. Z listinných důkazů

předložených otcem vyplynulo, že v dubnu 1997 převedl na svědkyni

Ing. D. podíl ve společnosti S., s.r.o., v hodnotě 50.000,-

Kč, v lednu 1998 pak na Ing. U. podíl ve společnosti V. plus,

s.r.o., v hodnotě 53.000,- Kč a v srpnu 1998 opět na svědkyni Ing.

D-ovou podíl ve společnosti S. G., s.r.o., v hodnotě 33.000,- Kč.

V rozhodném roce 1998 tedy došlo k dvěma převodům obchodních

podílů v celkové hodnotě 86.000,- Kč, přičemž otcovo tvrzení, že

získané finanční prostředky použil k úhradě svých dluhů včetně

výživného, nebylo právě ohledně výživného prokázáno.

Nejpodstatnější zjištěnou transakcí otce bylo postoupení

pohledávky za společností V. plus, s.r.o., ve výši přesahující

částku 840.000,- Kč (včetně příslušenství), a to ve prospěch

svědkyně Ing. D. v lednu 1998. Svědkyně uvedla, že pohledávka

vznikla v roce 1996, kdy byli spolu s otcem jako společníci V.

plus, s.r.o., požádáni o zajištění finanční půjčky ve výši

1.500.000,- Kč. Tuto půjčku údajně zajistili u jiného subjektu

tak, že částka byla společnosti V. plus, s.r.o., půjčena zčásti

prostřednictvím svědkyně a zčásti prostřednictvím otce, kteří sami

měli vystupovat jako věřitelé. Vzhledem k rozsahu držených podílů

byla půjčka v celkové hodnotě 1,500.000,- Kč "rozepsána" na otce

v částce cca 796.000,- Kč a na svědkyni v částce zbývající. Za

půjčení částky od jiného subjektu se však údajně "zaručila" pouze

svědkyně, a to podepsáním směnky. Proto v roce 1997, kdy otec

i svědkyně ze společnosti V. plus, s.r.o., vystupovali, dohodli se

na vyřešení poskytnuté půjčky tím způsobem, že otec svědkyni

pohledávku ve výši 796.000,- Kč s příslušenstvím postoupil.

Svědkyně však nebyla ochotna ve svědecké výpovědi označit údajný

subjekt, který měl finanční prostředky ve skutečnosti poskytnout.

Za této situace bylo prý tvrzení svědkyně naprosto nevěrohodné,

neboť z uzavřených smluv vyplynula prostá skutečnost, že

pohledávka ve výši 796.000,- Kč s příslušenstvím svědčí otci a že

za její převod svědkyni obdržel odpovídající hotovost. Kromě

výpovědi svědkyně (mající přátelský vztah k otci) tedy nebyl

předložen žádný důkaz o tom, že finanční prostředky zapůjčené

společnosti V. plus, s.r.o., si otec a svědkyně skutečně vypůjčili

od jiného subjektu, jemuž jsou povinni je opět vrátit. Za těchto

okolností bylo nutno zohlednit přijatou částku v majetkových

poměrech otce za období roku 1998. Pokud se snad otec příjmu této

částky (vyplývající z uzavřené smlouvy) vzdal, aniž k tomu byly

v řízení zjištěny nějaké vážné důvody, i pak by bylo nutno

zohlednit tuto částku v rámci posouzení jeho poměrů podle § 96

odst. 1, věta druhá zákona o rodině, což má pro schopnost otce

přispívat na výživné prakticky stejný význam.

Podle názoru krajského soudu bylo tedy nutno vedle příjmu

otce od zaměstnavatelů vykazovaného v roce 1998 v částce 12.820,-

Kč měsíčně a v roce 1999 v částce 9.360,- Kč měsíčně vzít v úvahu

i částku 840.969,- Kč, kterou otec v roce 1998 získal (nebo získat

měl a bez důležitého důvodu se jejího získání vzdal) postoupením

pohledávky výše uvedené, a částku 86.000,- Kč získanou prodejem

obchodních podílů ve společnostech S. G., s.r.o., a V. plus,

s.r.o., rovněž v roce 1998. I při rozložení tohoto majetkového

prospěchu otce na delší dobu (například čtyř až pěti let), by jeho

poměry v roce 1998 odpovídaly příjmu přes 27.000,- Kč měsíčně

a v roce 1999 příjmu přes 24.000,- Kč měsíčně. Přitom

z dokazování provedeného soudem prvého stupně vyplynulo, že

v obchodním rejstříku byl otec dosud zapsán jako předseda

představenstev čtyř akciových společností, jako místopředseda

představenstva jedné akciové společnosti a jako člen dozorčích rad

tří akciových společností. Byť jsou některé z těchto společností

v konkurzu, jeví se otcova tvrzení o výkonu těchto funkcí bez

jakéhokoliv příjmu jako vysoce nevěrohodná. Navíc byla u otce

zjištěna jeho kapitálová účast ve společnosti T., a.s.,

v nominální hodnotě akcií 200.000,- Kč, a ve společnosti Z.,

a.s., nacházející se v konkurzu, ve výši přes 300.000,- Kč. I při

nemožnosti určit tržní hodnotu uvedených kapitálových účastí, bylo

nutno k nim při širším hodnocení majetkových poměrů otce také

přihlédnout.

Z uvedených zjištění krajský soud učinil závěr, že poměry

otce v roce 1998 odpovídají zhruba situaci, jako by otec pobíral

příjem kolem 30.000,- Kč až 35.000,- Kč měsíčně. K změně poměrů

otce oproti poměrům zjištěným v době stanovení výživného tedy

došlo, nejde však o kvalifikovanou změnu podle § 99 odst. 1 zákona

o rodině, která by měla za následek snížení stanovené vyživovací

povinnosti. I při uvedené úrovni současných poměrů otce je výživné

v částkách 5.000,- Kč měsíčně ve prospěch nezl. Jiřího a 4.000,-

Kč měsíčně ve prospěch každé z nezletilých dcer Petry a Hany zcela

odpovídající potřebám nezletilých dětí a schopnostem otce. Po

splnění této vyživovací povinnosti zůstává otci k dispozici částka

zajišťující mu životní úroveň ve zhruba stejné míře, jakou

zajišťuje jeho nezletilým dětem jím placené výživné. V obou

případech jde o částky přesahující mírně dvojnásobek zákonného

životního minima. Návrh otce na snížení výživného proto nebyl

shledán důvodným.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že rozsudek soudu I.

stupně, jenž byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, "není

správný", neboť na jeho straně došlo k výrazné změně poměrů dle

ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině. Výživné na nezletilé

v původní výši, tedy v celkové částce 13.000,- Kč, bylo stanoveno

za situace, kdy příjem stěžovatele za rok 1996 činil částku

866.700,- Kč. V době, kdy o jeho návrhu na snížení výživného

rozhodovaly soudy I. a II. stupně, však již prý došlo na straně

stěžovatele ke kvalifikované změně poměrů, neboť jeho příjem bez

jeho zavinění klesl na částku 204.000,- Kč před zdaněním za rok

1998 a na částku 144.000,- Kč za rok 1999. Výše příjmu stěžovatele

za kalendářní měsíc tak činila v průměru 8.400,- Kč čistého.

Obecné soudy zkoumaly nad rámec příjmové stránky stěžovatele též

jeho majetkové poměry. Soud I. stupně při svém hodnocení důkazů

pouze stroze konstatoval, že tvrzení stěžovatele se jeví jako

účelová a nepravdivá a že nebyla prokázána. Soud odvolací navíc

provedené důkazy zhodnotil tak, že se zaměřil na postoupení

pohledávky za společností V. plus, s.r.o., ze stěžovatele na Ing.

D-ovou v částce cca 840.000,- Kč. V této souvislosti jak

stěžovatel, tak svědkyně Ing. D-ová potvrdili, že se sice jednalo

o pohledávku, avšak soudu bylo náležitě objasněno, že ve

skutečnosti byla uvedená pohledávka tvořena půjčkou od třetího

subjektu, kterému ji bylo třeba řádně vrátit. Nebylo tudíž možno

tuto částku započíst do příjmů stěžovatele, jak učinily oba soudy.

Navíc závěr, který odvolací soud dovodil z výpovědi svědkyně Ing.

D-ové ohledně toho, že nebyla ochotna označit subjekt, který

finanční prostředky poskytl, není úplně přesný. Podle protokolu

z jednání tohoto soudu ze dne 17. 5. 2000 měla svědkyně uvést, že

by byla ochotna sdělit název této firmy pouze s jejím souhlasem.

Předmětná firma se zveřejněním v tehdejším stadiu sice

nesouhlasila, avšak byla ochotna tuto informaci sdělit, kdyby o ni

senát v dalším řízení projevil zájem.

Dle názoru stěžovatele soudy obou stupňů zcela nesprávně

zhodnotily provedené důkazy a z těchto důkazů vyvodily nesprávné

závěry. V konečném důsledku tak zavázaly stěžovatele přispívat na

výživném částkou, která více jak o třetinu převyšuje faktickou

výši jeho příjmu. Zcela pominuly množství relevantních důkazů,

které jednoznačně prokázaly, že u stěžovatele došlo k ukončení

jeho účastí v několika společnostech, z nichž mu plynuly příjmy

v minulosti, a že jeho účast v orgánech dalších společností již

není, s ohledem na ekonomickou situaci těchto společností, spojena

s výplatou odměn. Soudy nezjistily, že by otec pobíral jakýkoliv

jiný příjem vedle příjmu vykázaného v jeho daňovém přiznání.

V řízení před oběma soudy tedy bylo prokázáno, že na straně

stěžovatele došlo ke kvalifikované změně poměrů, jak předpokládá

ustanovení § 99 odst. 1 zákona o rodině. Kromě toho se stěžovatel

domnívá, že i kdyby jeho poměry za rok 1999 odpovídaly příjmu

kolem 24.000,- Kč měsíčně, mělo by výživné pro tři nezletilé děti,

při zvážení dalších okolností případu, odpovídat maximálně celkové

částce 5.000,- až 6.000,- Kč. Stěžovatel dále odvolacímu soudu

vytýká, že přes jeho návrh a "posléze i poukaz svědkyně Ing.

D-ové" nedošlo k provedení důkazů, které přímo souvisely

s projednávanou věcí. Šlo o provedení důkazu čtením mzdových listů

stěžovatele a ostatních zaměstnanců k vyvrácení výtky předsedy

senátu, že výše stěžovatelova příjmu byla podhodnocena. Stěžovatel

navrhoval také provedení důkazu účetními doklady společnosti

Sefira, s.r.o., které měly prokázat faktický ekonomický stav

firmy. Uvedené důkazy však nebyly připuštěny, přestože jejich

provedení by dle názoru stěžovatele mělo významný vliv na

posouzení věci.

Stěžovatel proto tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo

k porušení jeho základních práv a svobod zaručených ústavním

pořádkem České republiky, a to čl. 90 Ústavy České republiky a čl.

4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").

V daném případě prý došlo k porušení práva otce na spravedlivé

vyměření výše výživného pro nezletilé děti a současně k uložení

povinnosti platit výživné v takové výši, která je v důsledku

nesprávného zhodnocení provedených důkazů protiprávní. Tato

povinnost byla uložena nikoliv na základě zákona a v jeho mezích,

jak předpokládá čl. 4 odst. 1 Listiny, nýbrž v rozporu se zákonem.

Na základě uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud

napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu

v Třebíči zrušil.

Stěžovatel dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, vyjádřil souhlas s tím, aby při projednání

tohoto návrhu bylo od ústního jednání upuštěno.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření

uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a plně odkázal

na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Současně sdělil, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Třebíči jako účastník řízení odkázal na

odůvodnění jím vydaného rozsudku a rovněž souhlasí s upuštěním od

ústního jednání.

Okresní úřad Třebíč se svého postavení vedlejšího účastníka

řízení vzdal.

Vedlejší účastnice řízení V. P., dříve D., poskytla své

vyjádření k ústavní stížnosti prostřednictvím advokátky. Podle

názoru vedlejší účastnice, matky nezletilých dětí, stěžovatel

neustále opakuje totéž tvrzení, že okamžitě po zjištění jeho

vysokého příjmu v roce 1997 došlo u něho k jeho poklesu.

V současné době stěžovatel požaduje, aby mu soud stanovil výživné

na částky 800,- Kč pro J. a po 600,- Kč na dcery H. a P.,

vedlejší účastnici prý dluží cca 290.000,- Kč. Po dobu, kdy otec

dětí neplatil výživné, si vedlejší účastnice coby nezaměstnaná

a poživatelka částečného invalidního důchodu musela na hrazení

základních potřeb půjčovat od svých rodičů. Otec dětí se začal

zbavovat majetku, který převáděl na svoji přítelkyni Ing. D.

Podíly ve společnostech S., s.r.o., a S. G., s.r.o., přitom

převedl nikoli za cenu podílu vypořádacího, ale pouze podílu

obchodního. Dne 14. 1. 1998 stěžovatel postoupil Ing. D.

pohledávku za firmou V. plus ve výši 796.082,- Kč

s příslušenstvím. Výpovědi obou zúčastěných v této věci

u krajského soudu byly tak protichůdné, že soud jim zcela po právu

neuvěřil. S ohledem na zisk z uvedené společnosti bylo zcela

vyloučeno, aby si stěžovatel musel na své jméno pro tuto firmu,

kde měl svůj podíl, něco půjčovat. Vedlejší účastnice má za to, že

u otce dětí k žádné změně ohledně jeho příjmů nedošlo, neboť je

pobírá za něho Ing. D., čemuž nasvědčují převody obchodních

podílů na tuto osobu. Jde-li o potřeby dětí, ty se ještě zvýšily,

protože dcery od 1. 9. 2000 studují na soukromém Středním odborném

učilišti tradičních řemesel v Brně a jen školné činí pro každou

z nich 11.000,- Kč ročně. Dne 22. 9. 2000 se vedlejší účastnice

provdala za M. P., který má však čtyři vyživovací povinnosti

a příjem cca 8.000,- Kč, takže nemůže ničím na děti přispívat.

V možnostech stěžovatele je, aby takové výživné, které mu bylo

stanoveno, platil. Z uvedených důvodů vedlejší účastnice

nespatřuje v napadených rozsudcích porušení základních práv či

svobod stěžovatele a navrhuje ústavní stížnost odmítnout. Na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od tohoto

jednání upustil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud i v tomto řízení považuje za vhodné zdůraznit,

že s ohledem na své ústavní vymezení zakotvené především v čl. 83

Ústavy není součástí soustavy obecných soudů. V souladu s vlastní

ustálenou judikaturou proto není oprávněn zasahovat do jurisdikční

činnosti obecných soudů a nemůže na sebe atrahovat právo

přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy

postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Nepřísluší mu

zpravidla přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy

za předpokladu, že jím nedošlo k porušení ústavně zaručených

základních práv nebo svobod stěžovatele. V zásadě nelze spatřovat

porušení čl. 36 Listiny v tom, že obecný soud nevyhoví všem

důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout,

které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1,

2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav

v dané věci bezpečně usoudit.

Jedním z principů, jenž představuje součást práva na řádný

a spravedlivý proces, je povinnost soudů své rozsudky náležitým

způsobem odůvodnit (§ 157 o.s.ř.). Z odůvodnění musí vyplývat

vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na

straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy

jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými

skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci

odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto

rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl.

36 odst. 1 Listiny.

Uvedenými pravidly se Ústavní soud řídil rovněž v souzené

věci, zabývaje se námitkami stěžovatele ohledně posouzení

okolností postoupení pohledávky vůči společnosti V. plus, s.r.o.,

stěžovatelem na Ing. D.; tak měl pro stěžovatele podle závěru

obecných soudů vyplynout příjem cca 796.000,- Kč (s příslušenstvím

přes 840.000,- Kč). Tento závěr byl v rozporu s výpověďmi obou

zúčastněných, stěžovatele a Ing. D., kteří uváděli, že

předmětem pohledávky nebyly jejich vlastní finanční prostředky,

nýbrž prostředky vypůjčené od jiného neoznačeného subjektu, jemuž

bylo nutno je vrátit. Podle rozsudku krajského soudu žádný další

důkaz podporující jejich tvrzení předložen nebyl, přičemž

z "uzavřených smluv" mělo vyplynout, že pohledávka v uvedené výši

svědčí stěžovateli a že za její převod Ing. D. obdržel

odpovídající finanční hotovost. Z rozsudku krajského soudu však

již nelze dovodit, které "uzavřené smlouvy" měl na mysli, neboť

zde nejsou žádným způsobem specifikovány. Ani z obsahu spisu

Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. P 107/98, nebylo zjištěno, že

by soudy prováděly dokazování prostřednictvím smluv týkajících se

uvedené pohledávky. V tomto ohledu bylo soudu předloženo toliko

stěžovatelovo stručné "Oznámení o postoupení pohledávky" (roz.

Ing. B. D.) ze dne 14. 1. 1998 (č.l. 97).

Ústavní soud má za to, že z provedených důkazů nebylo možné

vyvodit jednoznačný závěr, že stěžovatel částku 796.000,- Kč

skutečně obdržel a že se tato stala jeho příjmem, resp. že se

takové částky mohl reálně vzdát, a to bez povinnosti jejího

splacení. Mimo to odvolací soud nepřesně interpretoval výpověď

svědkyně Ing. D., která zatím nebyla ochotna označit subjekt,

který půjčku poskytl, bez jeho souhlasu, jejž svědkyně přirozeně

v době jednání neměla. Bylo tedy na soudu, aby v souladu s § 120

odst. 2 o.s.ř. provedl i jiné důkazy potřebné ke zjištění

skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. To platilo tím

spíše tehdy, jestliže se jednalo o částku ve značné výši, která

jistě hrála při posuzování stěžovatelových poměrů významnou roli.

Za dané situace tedy nelze z dosud provedeného dokazování

bezpečně a jednoznačně usoudit na takový skutkový stav, s nímž by

byly právní závěry obecných soudů zcela v souladu. Z hlediska

práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní

soud považuje důkazní mezeru vzniklou v tomto případě za

protiústavní. V dalším řízení je proto nutné dokazování

v naznačeném směru doplnit a protiústavní důkazní mezeru tak

vyloučit.

Po zjištění protiústavnosti v uvedeném bodě bylo již

nadbytečné zabývat se dalšími námitkami stěžovatele uplatněnými

pod bodem III. ústavní stížnosti, které se týkaly zejména otázky

navrhovaných a soudem neprovedených důkazů. Z obsahu příslušného

soudního spisu však nebylo ani zjištěno, že by zde zmiňované

důkazy byly v řízení výslovně navrhovány a že by byl stěžovatel na

jejich provedení trval. Kromě toho se Ústavní soud nedomnívá, že

by provedení těchto důkazů mohlo mít konkrétní dopad na zjištění

výše příjmů a majetkových poměrů stěžovatele, kterými se jinak

odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval dosti

detailně. V tomto smyslu byly tedy uvedené výhrady shledány jako

neopodstatněné.

Ústavní soud nemohl konstatovat porušení čl. 4 odst. 1

Listiny, neboť toto ustanovení neobsahuje samostatné individuální

základní právo, nýbrž stanoví pouze obecně nutnost ukládat

povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv

a svobod. Dovolávat se jej lze proto pouze v návaznosti na

konkrétní základní práva a svobody zakotvené v Listině, popř.

Ústavě, došlo-li k jejich porušení. V zásadě totéž platí i pro čl.

90 Ústavy, jehož porušení lze namítat pouze ve spojení

s ustanoveními hlavy páté Listiny. Stěžovatel se tedy v ústavní

stížnosti porušení žádného konkrétního ústavně zaručeného práva či

svobody nedovolával.

Za tohoto stavu Ústavní soud, jsa vázán toliko petitem

a nikoliv odůvodněním podaného návrhu, dospěl - jak již uvedl

- s ohledem na zjištěnou protiústavní důkazní mezeru k závěru, že

došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Proto Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl

a napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Okresního soudu

v Třebíči zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru