Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 603/06 #1Nález ÚS ze dne 12.04.2007Snížení výše trestu z důvodu průtahů v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
základní práva a svobody/svoboda osobní
práv... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 65/45 SbNU 83
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.603.06.1
Datum vyhlášení16.05.2007
Datum podání07.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 4, čl. 90

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 40 odst.1, § 23 odst.1

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.h, § 125

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou podle čl. 4 a čl. 90 Ústavy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni, ale i na úrovni ústavního pořádku.

Dospěje-li obecný soud k názoru, že s ohledem na délku trestního řízení nelze pokládat jeho výši za přiměřenou k jeho účelu, měl by přistoupit ke zmírnění trestu, případně k mimořádnému snížení pod dolní hranici (např. podle § 40 odst. 1, § 26 trestního řádu).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele R. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 12. dubna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006 č. j. 6 Tdo 631/2006.

Narativní část

Stěžovatel byl soudem uznán vinným trestným činem podvodu, kterého se měl dopustit v letech 1992 a 1993. V letech 1995 až 2004 byl opakovaně odsouzen soudem první instance, přičemž dvakrát byl rozsudek zrušen odvolacím soudem. Proti zamítavému rozhodnutí o odvolání proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu ze dne 26. července 2004 podal stěžovatel dovolání, mimo jiné i z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Stěžovatel namítal nepřiměřenost uloženého trestu ve vztahu k délce řízení. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Podle názoru Ústavního soudu je obecný soud povinen poskytnout ochranu základním právům a svobodám i v řízení o opravných prostředcích (čl. 4 a 90 Ústavy). Poukázal přitom na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 596/2005, ve kterém tento soud obdobnému návrhu vyhověl, vycházeje z kasačního rozhodnutí Ústavního soudu. Tím, že se Nejvyšší soud při rozhodování o námitkách stěžovatele proti přiměřenosti trestu vzhledem k délce řízení vypořádal pouze konstatováním dodržení zákonem stanovené trestní sazby, zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Uložení trestu odnětí svobody představuje zásah do osobní svobody, přičemž jeho výše musí být přiměřená účelu trestu. Je-li délka řízení s ohledem na okolnosti dané věci (např. počet spoluobviněných, teritoriální rozsah trestné činnosti) nepřiměřená, dochází tím k oslabování prvku individuální i generální prevence, a tedy účinnosti ukládaného trestu. V takovém případě je nutné s ohledem na zásah způsobený neodůvodněnými průtahy v řízení zejména zmírnit výši trestu v rámci trestní sazby, případně přistoupit k jejímu mimořádnému snížení pod dolní hranici.

Jako obiter dictum Ústavní soud rovněž zmínil, že snížení trestu by mělo vyjadřovat spravedlivé zadostiučinění, čímž by se mohlo předejít případnému nastoupení povinnosti kompenzace podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Snížení z tohoto důvodu by mělo být v rozhodnutí obecného soudu výslovně uvedeno.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007

N 65/45 SbNU 83

Snížení výše trestu z důvodu průtahů v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 12. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 603/06 ve věci ústavní stížnosti R. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 6 Tdo 631/2006, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání podané z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu.

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 6 Tdo 631/2006 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se toto usnesení zrušuje.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2006, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. 6 Tdo 631/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě (dále též jen "krajský soud") pod sp. zn. 37 T 4/95. To podal z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), (dále jen "trestní řád"), kde mimo jiné zpochybnil adekvátnost uloženého trestu s ohledem na délku trestního řízení a požadoval jeho zmírnění.

2. Uvádí, že trestní stíhání pro trestnou činnost kvalifikovanou jako podvod dle § 250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), které se měl dopouštět od září 1992 do května 1993, proti němu bylo zahájeno již dne 17. 8. 1993. Obžaloba byla podána dne 8. 3. 1995. V následujícím řízení byl opakovaně soudem prvního stupně uznán vinným, přičemž dvakrát dosáhl odvoláním zrušení rozsudku. Teprve jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 26. 7. 2004 bylo zamítnuto. Byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a k trestu peněžitému ve výši 1 000 000 Kč. Tvrdí, že příčinu k průtahům přitom nikdy nezavdal, neboť až na výjimky dané lékařsky potvrzenou pracovní neschopností se vždy a včas ke všem úkonům trestního řízení dostavil. Nedomnívá se ani, že by šlo o zvláště složitou věc. Naopak je přesvědčen, že průtahy zapříčinily orgány činné v trestním řízení, kdy např. soud prvního stupně po prvním vrácení věci soudem odvolacím nerespektoval jeho právní názor a věc mu musela být vrácena opětovně.

3. Délka řízení před soudem dle jeho přesvědčení porušuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud jde o délku řízení, odkazuje na judikáty Evropského soudu pro lidská práva Ledonne versus Itálie, Djaid versus Francie, Styranowski versus Polsko a Jori versus Slovensko, a pokud jde o uložený trest, pak na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67).

4. Stěžovatel má za to, že daný postih vyjadřuje pouze represi trestního zákona vůči němu a je v rozporu s Listinou, zejména jejím čl. 8 odst. 2, dle kterého "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". Navrhuje, aby Ústavní soud toto porušení jeho základních práv a svobod konstatoval a napadené usnesení zrušil.

II.

5. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

6. Nejvyšší soud uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, dovolatel namítal uložení neúměrného trestu ve vztahu k délce řízení a odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 596/2005 (in http://www.nsoud.cz). Tomu však předcházelo rozhodnutí Ústavního soudu, jehož názorem byl vázán. Ve věci projednávané shledal argumentaci irelevantní. Trest byl uložen v rámci trestní sazby a jedná se o druh trestu, který zákon připouští. Ústavní stížnost navrhl odmítnout.

7. Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

8. Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice, ten však této možnosti ve stanovené lhůtě nevyužil.

III.

9. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ostravě spis sp. zn. 37 T 4/95. Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je třeba vyhovět, byť částečně z jiných důvodů, než stěžovatel uvádí.

10. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu, stěžovatel namítal nepřiměřenost uloženého trestu ve vztahu k délce řízení již ve svém dovolání, kdy s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 596/2005 uplatil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší soud však přes své předchozí rozhodnutí dospěl k závěru, že vzhledem ke znění předmětného ustanovení trestního řádu daná námitka pod uplatněný dovolací důvod nespadá.

11. Dle judikatury Ústavního soudu musí být omezení osobní svobody v důsledku trestu odpovídající veřejnému zájmu na potrestání pachatele trestné činnosti, resp. trestním zákonem vymezenému účelu trestu. To je třeba posoudit s ohledem na jednotlivé okolnosti případu, včetně přiměřenosti délky proběhlého řízení (srovnej nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, II. ÚS 535/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67, svazek 42, nález č. 157).

12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu lze dovolání podat pokud "obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným".

13. Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva, pokud tak před ním mohl a měl v řízení o dovolání učinit Nejvyšší soud. Teprve pokud by výklad přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí (procesním postupem nižších soudů) zabýval z ústavněprávních hledisek. Právě takovéto pochybení nicméně Ústavní soud v posuzované věci shledal.

14. Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení. Jak již uvedeno shora, základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu jednoduchého práva, nýbrž právě i rámec jeho interpretace (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 100).

15. Ústavní soud souhlasí se soudem Nejvyšším v tom, že doslovné znění § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu pro možnosti uplatnění stěžovatelových námitek v dovolacím řízení na prvý pohled nesvědčí. Jak již však Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 163, vyhlášen pod č. 30/1998 Sb.) a dalších, "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.". Nelze ztotožňovat text právního předpisu a právní normu, která je výrazem tohoto textu.

16. Ústavní soud je přesvědčen, že pokud lze dle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, dle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností dle norem ústavních.

17. Pro takovouto interpretaci svědčí i další argumenty. Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci [čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], a proto jsou všechny obecné soudy povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům nejen na podústavní úrovni (čl. 90 Ústavy), ale i na úrovni ústavního pořádku. Z toho dále vyplývá, že je žádoucí a ústavně souladné, pokud pochybení, ke kterým dojde, jsou napravena v rámci řízení o opravných prostředcích, totiž dříve, než je do věci povolán zasáhnout Ústavní soud, coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) rozhodující o ústavní stížnosti, která je posledním účinným prostředkem nápravy v České republice (čl. 13 Úmluvy).

18. Ústavní soud neshledává žádného důvodu, pro který by předmětná námitka stěžovatele nebyla svým charakterem vhodná k řízení před dovolací instancí. Posuzování akceptovatelnosti uloženého trestu s ohledem na délku řízení Nejvyšším soudem se jeví naopak praktickým a přiměřeným vzhledem k jeho pozici v závěru řízení před obecnými soudy, jeho oprávnění výrok o trestu přímo změnit (které mu přísluší na rozdíl od soudu Ústavního), i vzhledem k tomu, že o takovýchto námitkách lze rozhodnout zpravidla pouze na základě spisového materiálu.

19. K naznačenému přezkumu Nejvyšší soud sám přistoupil ve svém rozsudku ve věci sp. zn. 8 Tdo 596/2005, ve kterém shledal nutným "zkoumat a následně zohlednit dopad uloženého trestu do sféry základních práv stěžovatele, zejména s ohledem na jeho přiměřenost ve vztahu k době, po kterou trestní řízení trvalo, zásahu do osobní svobody obviněného, jejž nepodmíněný trest odnětí svobody bezesporu představuje, a zájmu společnosti na potrestání pachatele". V nyní posuzované věci dospěl k odlišnému stanovisku, avšak na dovolatelův odkaz na citovaný rozsudek dřívější reagoval pouze poukazem na znění dotčeného ustanovení. Přitom, jak již vyplývá z výše řečeného, samotný jazykový výklad nemůže obstát, pokud odporuje interpretačním postupům dalším. To platí tím spíše pak v případě takového jazykového výkladu, který představuje slabší záruky ochrany základních práv a svobod, totiž nemožnost uplatnění určitých námitek v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ve věci sp. zn. 8 Tdo 596/2005 byl vázán názorem Ústavního soudu, a proto svůj tehdejší výklad nepovažuje za relevantní v projednávané věci. Právě však skutečnost, že předchozí výklad zohledňoval názor soudu Ústavního, svědčí o jeho správnosti a tedy i relevantnosti pro věc posuzovanou.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel, jehož povinností je před podáním ústavní stížnosti formálně i materiálně vyčerpat veškeré dostupné opravné prostředky, ve svém dovolání zcela správně požadoval posouzení svých námitek proti přiměřenosti trestu vzhledem k délce řízení. Interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, pro kterou se jimi odmítl zabývat, vybočila z mezí ústavnosti, a došlo tak k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

IV.

21. Ustanovení § 23 odst. 1 trestního zákona stanoví, že "účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti".

22. Jak Ústavní soud judikoval již ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 554/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 67), "jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality.".

23. Otázkou samotné přiměřenosti stěžovatelova trestu se nicméně Ústavní soud za dané situace nemůže zabývat z důvodu předčasnosti. Její zodpovězení je nyní na soudu Nejvyšším. Ten uváží příslušné faktory, důležité pro posouzení jednak přiměřenosti délky řízení a jednak účelu trestu.

24. Pokud jde o přiměřenost délky řízení, nelze ji vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněným. Konečně je nutno zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule [kromě již citovaných rozhodnutí srovnej též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 641/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 10) a další v něm uvedenou judikaturu]. Z procesního pohledu je třeba se zabývat těmi průtahy, u kterých dovolatel vymezil, v čem je konkrétně spatřuje a ve kterých obdobích k nim mělo docházet a proti kterým také využil prostředky, které měl k dispozici [§ 157a trestního řádu, hlava III díl 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ústavní stížnost].

25. Pokud jde o účel trestu, je třeba v prvé řadě uvážit nezbytnost jeho užití (v dané výši, ale i vůbec) z hlediska individuální prevence, a to zejména s ohledem na život, který pachatel vedl od spáchání stíhaného skutku do vynesení rozhodnutí. Též je třeba posoudit účinnost ukládaného trestu ve směru výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevenci). Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů totiž prvek individuální prevence i prvek generální prevence oslabují. To obzvláště, pokud by posuzované jednání stěžovatele bylo v jeho životě jistým excesem, který by se vymykal jinak řádnému způsobu života, který vedl před spácháním trestné činnosti a též - k čemuž je třeba zejména přihlédnout - po jejím spáchání v průběhu trestního řízení.

26. V případě, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že uložený trest není svojí výší či druhem odpovídající, totiž že s prodlužující se délkou řízení se základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem vytratil, zvolí vhodný způsob nápravy tak, aby byl dodržen požadavek spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva na osobní svobodu na straně jedné a veřejným zájmem na stíhání a potrestání stěžovatele na straně druhé. Obecně řečeno, v takovýchto případech je namístě postupovat zejména zmírněním trestu v rámci použité trestní sazby, případně snížením mimořádným, pod dolní hranici [ke kterému lze dle trestního zákona přistoupit právě tehdy, "má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání" (ustanovení § 40 odst. 1)]. V úvahu může podle okolností připadat i užití institutu upuštění od potrestání podle § 24 trestního zákona, podmíněného upuštění od potrestání s dohledem podle § 26 stejného předpisu či zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu [ve spojení s jeho dalšími ustanoveními - § 223 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. c)]. Posledně uvedené instituty je ovšem třeba považovat již za krajní, použitelné jen zcela výjimečně (shodně viz nález sp. zn. II. ÚS 535/03), kdy nelze pomíjet oprávněné zájmy poškozených, ba rozhodovat způsobem, který by mohl podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož raison d'etre je mimo jiné cestou soudní moci řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy, a nikoli z důvodu protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout.

27. V případě změny rozhodnutí o trestu je též nezbytné, aby tato vyjadřovala spravedlivé zadostiučinění za vzniklé průtahy v průběhu trestního řízení a byla tak zajištěna nejen ochrana základních práv a svobod stěžovatele, ale aby bylo pokud možno předejito i nastoupení kompenzace podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (ve znění novely č. 160/2006 Sb.), či mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Změna trestu proto musí být dostatečně transparentní, v případě jeho snížení je třeba výslovně uvést, že je snižován pro porušení práva na přiměřenou délku řízení a v jaké je tomu míře.

V.

28. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dal souhlas s upuštěním od ústního jednání a stěžovatel se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřil, ač byl poučen, že pokud tak neučiní, bude jeho souhlas ve smyslu § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, předpokládán, a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od něj v předmětné věci upuštěno.

29. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru