Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 602/11 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.602.11.1
Datum podání25.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 243b odst.5, § 218 odst.5 písm.c, § 241a odst.3, § 237 odst.1 písm.c, § 175


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 602/11 ze dne 16. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem Třinec, 1. máje 398, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2010, čj. 29 Cdo 2144/2009 - 302, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009, čj. 12 Cmo 300/2008 - 276, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, čj. 50 Cm 23/2005 - 186, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o námitkách stěžovatele proti směnečnému platebnímu rozkazu na 5 milionů korun, ve kterém neuspěl. Ústavní stížnost odůvodnil stejnými argumenty, které uvedl již ve svém dovolání k Nejvyššímu soudu. Podle stěžovatele byl v tomto řízení porušen čl. 90 Ústavy ČR, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění Protokolu č. 11.

II.

Z ústavní stížnosti a z připojených listin Ústavní soud zjistil, že k žalobcem předložené směnce, vystavené společností AUTOS-R, s. r. o. a podepsané stěžovatelem jako jejím jednatelem ve prospěch společnosti Charouz Holding, a. s., vydal Městský soud v Praze směnečný platební rozkaz, ze dne 18. 2. 2004, č.j. 54 Sm 246/2003 - 10, kterým uložil stěžovateli zaplatit žalobci 5.000.000,- Kč se 6% úrokem z prodlení za dobu od 21. října 2000 do zaplacení, odměnu ve výši 16.666,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 200.670,- Kč. K námitkám stěžovatele byl rozsudkem téhož soudu, ze dne 24. 10. 2007, čj. 50 Cm 23/2005 - 186, zmíněný směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti. Po odvolání stěžovatele byl tento rozsudek Městského soudu v Praze potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 2. 2009, čj. 12 Cmo 300/2008 - 276. O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2010, čj. 29 Cdo 2144/2009 - 302, tak, že je odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení. Městský soud v Praze uvedl, že ústavně zaručená základní práva stěžovatele zůstala zachována. Směnečný platební rozkaz ponechal v platnosti v plném rozsahu, po vyhodnocení skutkového stavu zjištěného dokazováním ve spravedlivém řízení v souladu s ústavními principy.

Vrchní soud v Praze uvedl, že směnečné řízení bylo koncentrováno vydáním směnečného platebního rozkazu a soudy rozhodovaly pouze o včas podaných námitkách proti němu. Konstatoval, že v odůvodnění svého rozsudku se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, aniž by přitom mohl zkoumat okolnosti, uplatněné v ústavní stížnosti, neboť by tím překročil rozsah podaných námitek. Stěžovatelova práva nebyla porušena, spor byl projednán zákonným procesním postupem, umožňujícím mu obranu proti uplatněnému nároku a projednání jeho věci v jeho přítomnosti.

Nejvyšší soud odkázal na argumentaci obsaženou v odůvodnění svého usnesení a poukázal na to, že ústavní stížnost neobsahuje nic, co by zpochybnilo správnost závěru o nepřípustnosti dovolání. Stěžovatel v ní pouze zopakoval výhrady, které uplatnil již v dovolání, na které Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení reagoval.

Zmíněná vyjádření byla stěžovateli zaslána k eventuální replice, ale bez odezvy.

III.

Ústavní soud je, podle článku 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí obecných soudů, není jim ani instančně nadřazen a nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti. Prostor k jeho zásahu se otevírá až tehdy, pokud by došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94).

Poté co Ústavní soud prostudoval obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. Jejím obsahem je jen opakování stejné argumentace v rovině podústavního práva, kterou stěžovatel uplatnil již ve svém dovolání. Nejvyššímu soudu vytkl, že se jeho argumenty nezabýval a bez smysluplného odůvodnění jeho dovolání odmítl. Svou pokračující polemikou s jednotlivými závěry obecných soudů se tak zjevně obrací na Ústavní soud jako by byl jen další obecnou přezkumnou instancí. Proto, s ohledem na ústavní zakotvení svých pravomocí, Ústavní soud pouze přezkoumal, zda napadenými rozhodnutími, respektive jim předcházejícím postupem obecných soudů, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. To však v posuzované věci neshledal.

Pokud stěžovatel brojí proti "absenci smysluplného odůvodnění" usnesení dovolacího soudu, nelze mu v tomto ohledu dát za pravdu. Jeho dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ, pro absenci otázky zásadního právního významu. Stěžovatel nezpochybňoval správnost právního posouzení věci, ale v podstatě uplatňoval dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, který u dovolání, přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, k dispozici nemá. Proto k němu dovolací soud nemohl z povahy věci přihlížet, neboť dovolání nebylo přípustné, tedy bylo i meritorně neprojednatelné.

Stěžovatel ostatně žádné ústavněprávně relevantní námitky proti usnesení dovolacího soudu nevznesl. Při respektování kritérií přípustnosti dovolání se přesto dovolací soud vypořádal i s jeho jednotlivými argumenty, polemizujícími se závěry soudů nižších stupňů o tom, zda směnka byla vyplněna v souladu s vyplňovacím právem, zda porušil své povinnosti ze smlouvy, či zda byla směnka nabyta ve zlé víře nebo uplatněna hrubou nedbalostí. Stěžovateli vyložil, že tyto skutečnosti by měly význam pouze pro závěr o přípustnosti námitky nesprávného vyplnění, ne však pro zrušení směnečného platebního rozkazu.

Stěžovatel navíc v dovolání uplatnil výhrady, které nebyly obsaženy v jeho námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Obecné soudy k nim, se zřetelem na zásadu koncentrace řízení, nemohly, při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechat v platnosti, přihlížet. Pokud své výhrady neuplatnil již v řízení u obecných soudů a poprvé je předkládá až v ústavní stížnosti, nemůže k nim přihlížet ani Ústavní soud.

Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích ani v řízení jim předcházejícím neshledal pochybení stěžovatelem tvrzená. Lze jen konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti zopakoval totožné námitky jako v dovolání a dovolací soud se s nimi, i přes nepřípustnost dovolání, srozumitelně a dostatečně podrobně vypořádal. Stačí odkázat na odůvodnění jeho usnesení. Rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy nemohlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele dojít.

Uvedené plně dopadá i na rozhodnutí soudu odvolacího, který se řídil principem neúplné apelace. Nemohl tak přihlížet k nově tvrzeným skutečnostem a důkazům, které stěžovatel neuplatnil již v řízení před soudem prvního stupně. Proto se nemůže s úspěchem domáhat ochrany svých práv prostřednictvím ústavní stížnosti, jejíž podání je v souladu s principem subsidiarity přípustné až poté, co efektivně vyčerpá všechny dostupné opravné prostředky. Zásah do jeho shora uvedených práv pak nelze spatřovat v pouhé skutečnosti, že obecné soudy rozhodly v rozporu s jeho přesvědčením.

Ústavní soud proto uzavírá, že k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, jak tvrdil v ústavní stížnosti, nedošlo. Proto mu nezbylo než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru