Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 602/03Usnesení ÚS ze dne 06.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost osoby
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkazyl
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.602.03
Datum podání19.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 32

326/1999 Sb., § 35, § 168, § 171


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 602/03 ze dne 6. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného JUDr. B. S., advokátkou, proti postupu Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie České Budějovice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte domáhal, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie České Budějovice pokračovat v porušování práva a přikázal jí, aby obnovila stav před porušením, tedy umožnila stěžovateli pobývat na území České republiky se svou rodinou. Stěžovatel svoji ústavní stížnost spojil (s odkazem na ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) s návrhem na zrušení ust. § 168 a § 171 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatel uvedl, že pobýval na území České republiky od 19. 7. 1997. Poté, co skončila platnost jeho turistického víza, se zde zdržoval nelegálně, proto mu byl po kontrole pracovníky Oddělení cizinecké policie Brno - město v roce 1998 "udělen zákaz pobytu" do 23. 3. 2001. Z území státu však neodcestoval a dne 18. 11. 2000 byl znovu kontrolován. Ve správním řízení mu byl rozhodnutím ze dne 19. 11. 2000 znovu "udělen zákaz pobytu" na 3 roky; v té době již žil se svou tehdejší družkou, nynější manželkou, s níž má syna A. M. Z neznalosti prý nepodal odvolání a následně porušil zákon tím, že na území České republiky zůstal i přes udělený zákaz. Při další kontrole pracovníky cizinecké a pohraniční policie 13. 2. 2001 mu byl "udělen další zákaz pobytu" - do roku 2008 - proti kterému opět z neznalosti nepodal opravný prostředek.

Za této situace požádal stěžovatel o azyl proto, aby mohl zůstat se svou rodinou. Dne 26. 7. 2002 pak uzavřel sňatek s paní M. Jeho žádost o udělení azylu byla Ministerstvem vnitra, Odborem azylové imigrační politiky, zamítnuta a správní orgán nevyslovil "existenci překážek vycestování", ačkoliv podle mínění stěžovatele vyslovena být měla, neboť existence rodiny a rodinného života měla být vzata v úvahu. Proti zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který byl ministrem vnitra zamítnut. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal opravný prostředek k Vrchnímu soudu. Věc byla po 1. 1. 2003 postoupena Krajskému soudu v Českých Budějovicích, který rozsudkem ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 10 Az 50/2003, rozhodl o zamítnutí jeho žaloby. Pro řízení byla stěžovateli soudem přidělena advokátka, která ve věci údajně nepožádala o nařízení jednání a po vydání rozsudku nepodala kasační stížnost, ani stěžovatele neseznámila s existencí rozsudku. Rozsudek byla vydán dne 7. 5. 2003, právní moci nabyl 26. 5. 2003 a stěžovatel se o jeho existenci dozvěděl prý náhodně dne 12. 8. 2003.

Stěžovatel se pak obrátil na pracovníky Organizace pro pomoc uprchlíkům, kteří mu doporučili podat žádost o vízum za účelem strpění podle ustanovení § 35 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "zákon č. 326/1999 Sb."), neboť k tomu, aby byla podána žádost o trvalý pobyt na území podle téhož zákona, které bylo v dané situaci dalším řešením (doporučeným taktéž ve shora citovaném rozsudku krajského soudu), bylo zapotřebí dokumentů, které prý neměl v daný moment k dispozici. Dne 19. 9. 2003 se stěžovatel dostavil na oddělení cizinecké policie v Českých Budějovicích a byl ústně informován, že se jeho žádosti nevyhovuje. Dne 25. 9. 2003 skončila jeho platnost výjezdního víza a stěžovatel byl nucen odcestovat.

Podle názoru stěžovatele nebyly v daném případě "vzaty v potaz zákonné překážky". Podle ustanovení § 35 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. vízum za účelem strpění uděluje policie cizinci, jehož vycestování není možné. Na řízení podle ustanovení § 35 zákona o pobytu cizinců se podle ustanovení § 168 téhož zákona nevztahuje správní řád. Pokud však správní orgán nestanoví, podle jakých kritérií rozhodl, nejedná se podle stěžovatele o rozhodnutí, ale libovůli. V praxi správní orgán uplatňuje - podle tvrzení stěžovatele - chybný výklad, podle kterého prý "řízení podle § 35 zákona není vůbec řízením". Zákon 326/1999 Sb. ve svém § 171 písm. a) možnost rozhodnutí o neudělení víza vylučuje ze soudního přezkumu. Stěžovatel doplnil, že na základě ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva k článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je prý zjevné, že každá osoba a tedy i cizinec bez platného povolení, má právo na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života. Z uvedených důvodů se tedy stěžovatel domáhá, aby bylo rozhodnuto v souladu se shora uvedeným petitem ústavní stížnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke stěžovatelovým námitkám nutno zejména uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i jednoduchého práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska účelu a smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv izolovaně. Ústavní soud rovněž opakovaně konstatoval, že posuzování pouhé legality či věcné správnosti postupu a rozhodnutí orgánů veřejné moci pod jeho pravomoc nespadá, neboť by jej posunovalo do pozice další přezkumné instance, která mu nepřísluší.

Podstatou zkoumaného případu jsou námitky stěžovatele směřující proti skutečnosti, že mu nebylo uděleno tzv. vízum za účelem strpění pobytu podle ust. § 35 zákona č. 326/1999 Sb. Z obecného hlediska je třeba uvést, že stěžovatel - jak sám uznává v ústavní stížnosti a jak se podává z jím předložených dokladů - opakovaně nerespektoval rozhodnutí o zákazu pobytu, přičemž nevyužil (ať již z neznalosti či úmyslně) ani možnosti podání opravných prostředků proti nim; vzniklou situaci nelze zhojit konáním, zahájeným, fakticky vzato "na poslední chvíli" a domáhat se udělení víza "za účelem strpění", o kterém, s odvoláním na ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života, nemohou podle názoru stěžovatele příslušné orgány rozhodnout jinak než kladně. Výklad stěžovatele tak v zásadě vede k závěru, jako by bylo nutno vždy a za všech okolností udělit vízum za účelem strpění cizinci - s odvoláním na ochranu soukromého a rodinného života - i když nerespektoval právní řád země pobytu a ani nevyužil všech opravných prostředků či možností, které měl (a v případě žádosti o trvalý pobyt v podstatě stále má) v dané situaci k dispozici. Podle přesvědčení Ústavního soudu Policie ČR, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie České Budějovice, postupovala v uvedeném řízení - napadeném ústavní stížností - v souladu s příslušnými zákonnými předpisy a neporušila ani předpisy ústavní.

Pro úplnost nutno doplnit, že i z formálního hlediska by nebylo možné ani částečně vyhovět ústavní stížnosti tak, jak v jejím petitu stěžovatel navrhuje; vyslovením povinnosti Policii ČR, Oblastnímu ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie České Budějovice, aktivně konat ("umožnit stěžovateli pobývat na území ČR") by byla vlastně obcházena veškerá předchozí řízení a rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústavní soud zdůrazňuje, že nemůže na základě ústavní stížnosti protestující proti řízení, nevykazujícímu ústavněprávní deficity, nahradit veškeré příslušné orgány, rozhodující ve věci stěžovatele, resp. perfekcionisticky jejich práci kontrolovat a v jakékoli fázi jim závazně určovat jejich další postup; to ostatně odpovídá i zásadě minimalizace zásahu do pravomoci jiných orgánů, kterou Ústavní soud ve své činnosti důsledně dodržuje.

Nad rámec těchto důvodů lze dodat, že pokud stěžovatel poukazuje i na řízení a rozhodnutí, jimiž mu byla zamítnuta žádost o udělení azylu, tato rozhodnutí nebyla předmětem řízení před orgánem veřejné moci - Policií České republiky, Oblastním ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, Oddělení cizinecké policie České Budějovice, proti jehož postupu podal stěžovatel ústavní stížnost. Nicméně i v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 10 Az 50/2003, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ministra vnitra, resp. Ministerstva vnitra České republiky zamítající jako zjevně nedůvodný jeho návrh na zahájení řízení o udělení azylu, je (mimo jiné) uvedeno, že okolnost, že se v České republice během nelegálního pobytu oženil, nebo že je otcem dítěte v Česku narozeného, není důvodem pro udělení tzv. azylu za účelem sloučení rodin, neboť manželka Z. M., matka jeho syna není azylantkou. Na udělení azylu z humanitárních důvodů, jehož se stěžovatel v žalobě dovolával, není právní nárok a je věcí volné úvahy správního orgánu, zda osobní a rodinnou situaci žadatele o azyl posoudí jako hodnotu zvláštního zřetele. Soud přitom zdůraznil, že jeho situace je řešitelná formou trvalého pobytu, o který musí požádat podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a doplnil, že může-li svým manželským a rodičovským povinnostem dostát v rámci trvalého pobytu na území České republiky, pak nelze přisvědčit námitce, že vyslovením neexistence překážky vycestování podle dotčeného ustanovení zákona o azylu úřady porušily zákonné právo žalobce žít se svou rodinou, zakotvené ve výše citované v mezinárodní smlouvě.

Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení jakýchkoli ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž sama ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, odpadá tím i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 4, usn. Č. 22, str. 351).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. května 2004

JUDr. František Duchoň v.r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru