Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 601/04Nález ÚS ze dne 21.02.2007K výkonu trestního rozsudku cizího státu (uznání výše trestu uloženého rozsudkem Thajského království)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný či... více
Věcný rejstříkTrest
trest/výkon
mezinárodní prvek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 34/44 SbNU 417
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.601.04
Datum podání21.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.2

107/2002 Sb./Sb.m.s., čl. 6, čl. 5

2/1993 Sb., čl. 7 odst.2, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 3, čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 384d, § 220, § 384a, § 449, § 451 odst.2

169/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 601/04 ze dne 21. 2. 2007

N 34/44 SbNU 417

K výkonu trestního rozsudku cizího státu (uznání výše trestu uloženého rozsudkem Thajského království)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 21. února 2007 sp. zn. I. ÚS 601/04 ve věci ústavní stížnosti E. N. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003, jimiž bylo rozhodnuto o výkonu rozsudku cizího státu.

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003 bylo ve věci stěžovatele rozhodnuto o výkonu rozsudku podle § 384d odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) s odkazem na znění Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, uveřejněné pod. č. 107/2002 Sb. m. s. (dále v textu plným názvem nebo jen "Dohoda") při nezměněném výroku o vině a trestu z rozsudku Trestního soudu Thajského království ze dne 21. 7. 1995 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 (dále jen "thajský rozsudek"), ve spojení s rozhodnutím Provinčního soudu Nonthaburi ze dne 12. 7. 1996 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 (obě společně dále jen "thajská rozhodnutí") za trestný čin ve smyslu § 4, § 7, § 8, § 15 odst. 2, § 65 odst. 2, § 66 odst. 2, § 102 zákona o škodlivých omamných prostředcích z roku 1979, § 3, § 7 zákona o opatřeních na potlačení činnosti osob dopouštějících se trestných činů v souvislosti s drogami z roku 1991 a § 33, § 80, § 90 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stručně vyjádřeno tím, že se pokusil vyvézt z území Thajského království leteckou linkou heroin v celkové hmotnosti 5607 g za účelem další distribuce, čímž spáchal podle trestního zákona České republiky trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, přičemž podle § 384d odst. 2 trestního řádu proto stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyřicet dva let, deset měsíců a třináct dní. Podle § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele tak, že se podle § 256 trestního řádu zamítá.

4. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 7 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:

Článek 7

(2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.

Článek 8

(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

6. Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:

Článek 3

Zákaz mučení

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Článek 6

Právo na spravedlivý proces

(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

(3) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;

b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;

c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;

e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti své námitky formuloval v zásadě do dvou okruhů. Jednak obecné soudy podle stěžovatele rozhodly o tom, že se stěžovatel dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, ač tomuto rozhodnutí nepředcházel řádný proces a jednak obecné soudy akceptovaly trest, který se svým rozsahem zcela vymyká trestům, ukládaným za obdobný delikt v České republice, přičemž uložení takového trestu stěžovatel považuje za kruté a nelidské.

8. Ve vztahu k první námitce, co do podstaty rozhodnutí soudu podle § 384d odst. 1 trestního řádu, stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl odsouzen za trestný čin podle českého trestního zákona, ačkoliv podle § 220 odst. 1 trestního řádu může soud takto rozhodovat pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. V dané věci žalobní návrh podán nebyl, protože stěžovateli ani nebylo sděleno obvinění. Obžalovací princip však představuje jednu ze základních zásad spravedlivého procesu. K této námitce se váže návrh stěžovatele, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 a dále výrok, že se stěžovatel dopustil trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona obsažený v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003.

9. Podrobněji stěžovatel v ústavní stížnosti rozpracovává námitku nepřiměřenosti a krutosti trestu, který má v České republice vykonat. Zdůrazňuje, že Obvodní soud pro Prahu 6 sám dospěl k závěru, jakkoliv k tomu nebyl oprávněn, že v rozsudku popsaný skutek by byl v České republice kvalifikován jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, za což by mu hrozil v nejkrajnějším případě trest odnětí svobody ve výši deseti let. Obvodní soud pro Prahu 6 ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku akceptoval trest odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou let, deseti měsíců, a třináct dní, z něhož bylo vykonáno i se započtením vazby přibližně devět let. Vzhledem k účelu trestu vymezenému v § 23 odst. 1 trestního zákona stěžovatel spatřuje úmysl zákonodárce, že právě uložení maximálně desetiletého trestu odnětí svobody je svým rozsahem dostatečné k naplnění svého účelu. Proto považuje stěžovatel za stěžejní otázku, co je prioritou v případě, kdy se střetnou dvě odlišné představy o potřebě působení trestu na odsouzeného, a tedy i dvě představy o tom, jaký trest je přiměřený. Stěžovatel poměřením svého trestu k výši možného trestu, kterého by se mu dostalo podle českého trestního zákona dochází k závěru, že jeho trest je hrubě nepřiměřeným, krutým, případně nelidským. V důsledku toho se tedy vymyká zárukám daným Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

10. Jak stěžovatel dále uvádí, o tom, že trest uložený soudem Thajského království může být na území České republiky vykonán, rozhodl Nejvyšší soud. Zdánlivě byl tedy tím, kdo ve věci pochybil, neboť akceptoval nepřiměřený trest. Podle názoru stěžovatele Nejvyšší soud však rozhodoval toliko o uznání rozhodnutí cizozemského soudu na území České republiky, nikoliv však o tom, že trest takto uznaný bude také vykonán, nebo o tom, zda je tento trest v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Přestože trestní řád neupravuje postup v situaci, když soud dospěje k závěru, že uznaný trest je krutý, nelidský nebo jinak odporující ústavnímu pořádku České republiky, musí soud, podle názoru stěžovatele, vždy jednat s respektem k ústavním principům. Protože stěžovatel uznává, že soud není oprávněn snížit výměru trestu, považuje za jediné možné řešení rozhodnout tak, že se trest na území České republiky nevykoná a že se odsouzený propouští na svobodu. S ohledem na tyto argumenty stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušit obě napadená rozhodnutí v celém rozsahu, případně zrušit usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 6 To 162/2004 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003 ve výroku, že se stěžovatel dopustil trestného činu podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona. Zároveň stěžovatel uvedl, že ve věci podal dovolání a podnět ke stížnosti pro porušení zákona.

11. Z důvodu procesní opatrnosti stěžovatel svůj návrh znovu uplatnil u Ústavního soudu podáním doručeným dne 16. 5. 2005 poté, co bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto o jeho dovolání, že se jako nepřípustné odmítá.

II.

12. Ústavní soud ve smyslu § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení (č. l. 27). Obvodní soud pro Prahu 6 jako účastník řízení taktéž pouze odkázal na právní názor vyjádřený v napadeném rozsudku (č. l. 28). Vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti, Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 6 po lhůtě stanovené Ústavním soudem bez podrobnějšího vyjádření navrhlo ústavní stížnost zamítnout (č. l. 41). Vzhledem ke skutečnosti, že tito účastníci řízení a vedlejší účastník řízení nepředložili Ústavnímu soudu žádné nové důkazy a nepředložili ani nová tvrzení ve vztahu k podstatě ústavní stížnosti, nezasílal Ústavní soud tyto přípisy stěžovateli k případné replice. Stěžovatel se s celým obsahem spisu seznámil prostřednictvím svého právního zástupce dne 1. 2. 2007 (č. l. 72).

13. Městské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka vzdalo (č. l. 37).

14. Ústavní soud si dále s odkazem na § 48 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal stanovisko Ministerstva spravedlnosti, odboru mezinárodního (dále též jen "ministerstvo") (č. l. 46). V první části vyjádření ministerstvo připomnělo, že Dohoda mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, uveřejněná pod. č. 107/2002 Sb. m. s., je mezinárodní smlouvou, která se co do účelu a cílů vyjádřených v preambuli neliší od jiných mezinárodních smluv týkajících se předávání odsouzených osob, jichž je Česká republika smluvní stranou [Úmluvy o předávání odsouzených osob z 21. 3. 1983 (č. 553/1992 Sb.), Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob z 18. 12. 1997 (č. 26/2003 Sb. m. s., sdělení o opravě chyb překladu v částce 49/2003 Sb. m. s.), Úmluvy o předávání osob odsouzených k trestu odnětí svobody k výkonu trestu ve státě, jehož jsou státními občany z 19. 5. 1978 (č. 123/1980 Sb.), Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií o vzájemném předávání odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody z 23. 5. 1989 (č. 473/1990 Sb.), Smlouvy mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Rakouskou republikou o vzájemném výkonu soudních rozhodnutí ve věcech trestních z 20. 5. 1990 (č. 113/1992 Sb.) a Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech z 29. 10. 1992 (č. 209/1993 Sb.)].

15. Ministerstvo dle svého vyjádření považuje ústavní stížnost do značné míry za zmatečnou, neboť napadený rozsudek neobsahuje žádný výrok o vině. Popis skutku, jak je v napadeném rozsudku uveden, ministerstvo považuje za pouhé zopakování popisu skutku, jak jej vyjádřily thajské soudy. Formulace výrokové části napadeného rozsudku je dle ministerstva možná poněkud nešťastná, nicméně i z jeho odůvodnění je zřejmé, že soud o vině stěžovatele nerozhodoval. Ministerstvo se domnívá, že ústavní stížnost dílem fakticky směřuje proti výroku o uznání thajských rozhodnutí, jak je obsaženo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003. Konstatování Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. 3 T 127/2003, že trestné činnosti stěžovatele odpovídá kvalifikace podle § 187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, je proto zřejmě nadbytečné. Zároveň ministerstvo vyjádřilo přesvědčení, že vykonání takto dlouhého trestu v podmínkách thajských věznic by nebylo alternativou přiměřenější a humánnější, a dále že stěžovatel byl do České republiky převzat na vlastní žádost a jeho převzetí bylo vedeno mj. i motivy humanitárními. Rozhodnutí o tom, že trest stěžovatele nebude vykonán v rozsahu stanoveném thajskými soudy, by bylo v rozporu s čl. 6 odst. 2 Dohody.

16. V písemné replice ke stanovisku ministerstva (č. l . 55 - 58) stěžovatel především opět poukázal na znění výroku napadeného rozsudku, kterým podle stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl, že došlo ke spáchání trestného činu, nikoliv toliko o vykonání rozsudku dle § 384d odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004), lhostejno, že slova "je vinen, že" v napadeném rozsudku chybí. Stěžovatel zdůrazňuje, že s ohledem na znění čl. 6 odst. 2 Dohody, podle kterého je přijímající stát vázán právní povahou a trváním trestu, je výrok Obvodního soudu pro Prahu 6 nikoliv pouze nadbytečným, nýbrž i protiprávním. Konečně stěžovatel uvádí, že stanovisko ministerstva zohledňující humanitární aspekt procesu převzetí odsouzeného podle Dohody, vychází z nepochopení podstaty a účelu trestu. Setrvává na svém názoru, že ačkoliv je právem suverénního státu určovat výši trestu za trestné jednání, lze v tomto případě hodnotit uložený trest za nepřiměřený a neadekvátní až krutý a nelidský v kontextu českého právního řádu.

17. V průběhu ústního jednání před Ústavním soudem stěžovatel nenavrhl provedené dalších důkazů. Zástupce stěžovatele ve své závěrečné řeči uvedl, že respektuje postavení Ústavního soudu jako orgánu ochrany toliko ústavních práv. Dosavadní vývoj ve věci podle stěžovatele potvrzuje námitku protiústavnosti postupu obecných soudů, které nevedly řádný soudní proces. Věznice Valdice podle stěžovatele dosud eviduje trest uložený obvodním soudem ve výši 42 let. Zdůraznil, že formálně zde existuje rozhodnutí obvodního soudu, že se stěžovatel dopustil trestného činu, za což mu byl uložen trest. Tento stav je sám o sobě protiústavní, neboť na stěžovatele je tak nahlíženo jako na odsouzeného českým soudem podle českého zákona. Ve vztahu k námitce týkající se krutosti a nelidskosti trestu zástupce dodal, že výkon trestu v českých věznicích je nesporně přijatelnější než ve věznicích thajských. Vykonávaný trest však několikanásobně převyšuje trest, který by bylo možno za obdobný skutek uložit v České republice. Principielně se tak jedná o trest krutý. Stěžovatel proto trvá na svém návrhu.

III.

18. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 127/2003 Ústavní soud dále zjistil, že dne 21. 6. 1995 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 byl stěžovatel odsouzen Trestním soudem Thajského království za drogový delikt podle zákona o škodlivých omamných prostředcích (jiný překlad též: zákon o narkotikách a omamných jedech) z roku 2522 podle bráhmanského letopočtu (1979 po Kr.) k trestu odnětí svobody ve výši padesáti let a trestu zabavení předmětu doličného.

19. Rozsudkem Provinčního soudu Nonthaburi ze dne 12. 6. 1996 sp. zn. 2806/2538-4493/2538 byl stěžovateli na základě královské milosti krále Pchúmipchona Adundéta - Rámy IX. snížen trest o jednu sedminu, tedy na výměru 42 let 10 měsíců a 13 dní. Podáním datovaným dne 25. 9. 2002 v Bangkoku požádal stěžovatel v souladu s textem dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů trestných činů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků z 26. 4. 2000 o zahájení procesu předání k výkonu rozhodnutí do České republiky.

20. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003 byla podle § 384a odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) obě výše zmíněná thajská rozhodnutí uznána na území České republiky. Stěžovatel byl dne 13. 1. 2004 eskortován z Thajského království do České republiky, přičemž byl po výslechu před Obvodním soudem pro Prahu 6 vzat dle § 384c odst. 2 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) do vazby. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 2. 3. 2004 a následně Městský soud v Praze rozhodly ústavní stížností napadenými rozhodnutími, jak je uvedeno výše. O dovolání, které stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností, rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 24. února 2005 sp. zn. 11 Tdo 211/2005 tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítá.

21. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 a z podkladů zaslaných Ministerstvem spravedlnosti je dále patrno, že v době po podání ústavní stížnosti rozhodl Provinční soud Nonthaburi dne 6. 10. 2004 pod sp. zn. BKh.Ph. 2988/2547, že stěžovateli je královskou milostí u příležitosti narozenin thajské královny Sirikit zmírněn celkový trest o jednu šestinu na 35 let, 8 měsíců a 18 dní. Ve vykonávacím řízení podle § 455 odst. 7 trestního řádu tak Obvodní soud pro Prahu 6 dne 19. 9. 2005 usnesením sp. zn. 3 T 127/2003 trest uvedeným způsobem zmírnil. Z podkladů vyžádaných si Ústavním soudem ze spisu mezinárodního odboru Ministerstva spravedlnosti sp. zn. 1122/05-MO-M dále vyplývá, že u příležitosti 60. výročí nástupu thajského krále Pchúmipchona Adundéta - Rámy IX. na trůn byla stěžovateli udělena další královská milost zkracující uložený trest o 5 let, 11 měsíců a 13 dnů. Celková výše trestu uloženého stěžovateli thajskými soudy tak podle rozhodnutí Provinčního soudu Nonthaburi sp. zn. BorKhor.OrPhor. 2726/2549 ze dne 11. srpna 2006 činí 29 let, 9 měsíců a 5 dní.

22. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu, a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti není možno vyhovět.

IV.

Zákonný podklad napadených rozhodnutí

23. Nejdříve musí Ústavní soud připomenout, že není orgánem ochrany jakýchkoliv subjektivních práv, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti, což vyplývá i z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se v tomto smyslu zejména o čl. 83 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") vymezující úlohu Ústavního soudu. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň; obecně na sebe Ústavní soud nemůže přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

24. V nyní posuzované věci Ústavní soud nepolemizuje s názorem stěžovatele, že v ústavní stížnosti vznesené námitky je obecně možno uplatnit proti napadeným rozhodnutím obecných soudů o výkonu rozsudku cizozemského soudu i vůči rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003. Protože podle § 384a odst. 1 trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) rozhodl o uznání rozsudku cizozemského soudu, bylo by podle názoru Ústavního soudu možné porušení základních práv a svobod jednotlivce rovněž namítat i vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť i v tomto druhu řízení (§ 384a trestního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004) musí Nejvyšší soud rozhodovat s respektem k ústavnímu pořádku a základním právům a svobodám v něm zaručeným a interpretovat a aplikovat právní předpis v co největším souladu s podstatou základních práv a svobod. Zároveň je z mechanismu obsaženého v trestním řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) zřejmé, že rozhodnutí o uznání rozsudku cizozemského soudu je nutným předpokladem pro rozhodnutí soudu o vykonání rozsudku cizozemského soudu (§ 384a trestního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004), přičemž se tedy jedná o rozhodnutí na sebe navazující a obsahově provázaná. V žádné z fází řízení podle oddílu pátého trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004) tak ochrana kogentních základních práv při rozhodování soudů nesmí být snížena.

25. Rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci výkonu cizozemského rozsudku stěžovatele se dělo na podkladě § 384d trestního řádu, jehož znění bylo následující:

§ 384d

(1) O výkonu rozsudku cizozemského soudu (§ 384a) rozhodne soud příslušný podle § 14 až 18 ve veřejném zasedání rozsudkem. Odsouzený musí mít v tomto řízení vždy obhájce.

(2) V České republice lze vykonávat trest ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

26. Touto smlouvou je Dohoda mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků podepsaná dne 26. 4. 2000 v Bangkoku, vyhlášená pod č. 107/2002 Sb. m. s. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné citovat zejména tyto její články:

Článek 5

Zachování soudní pravomoci

Pokud jde o tresty, které mají být vykonány podle této dohody, zachovává si předávající stát výlučnou soudní pravomoc týkající se rozsudků jeho soudů, trestů, které tyto soudy uložily, a jakýchkoliv řízení k přezkumu, úpravě nebo zrušení těchto rozsudků a trestů.

Článek 6

Řízení při výkonu trestu

(1) Pokračování výkonu trestu po předání se bude řídit předpisy a postupy přijímajícího státu, včetně těch, které upravují podmínky výkonu trestu odnětí svobody, ochranného opatření, nebo jiného způsobu zbavení svobody, a předpisů upravujících snížení délky odnětí svobody, ochranného opatření nebo jiného zbavení svobody propuštěním na čestné slovo, podmínečným propuštěním, prominutím trestu nebo jinak.

(2) S výjimkou uvedenou v odstavci 3 tohoto článku bude přijímající stát vázán právní povahou a trváním trestu tak, jak stanovil předávající stát.

(3) Žádný trest odnětí svobody nebude vykonán v přijímajícím státě tak, že by se prodloužila doba stanovená v rozhodnutí soudu předávajícího státu o trestu. Takový výkon bude co možná nejvíce odpovídat trestu uloženému v předávajícím státě.

V.

Námitky směřující proti formálním náležitostem rozhodnutí

27. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl v rozporu se zásadou obžalovací, resp. zcela bez předcházejícího trestního řízení podle (českého) trestního řádu, musí Ústavní soud poukázat na zcela odlišný účel a specifickou koncepci jednak řízení o výkonu rozsudku cizozemského soudu podle části páté trestního řádu v tehdejším znění a jednak trestního řízení, které probíhá ve všech svých sousledných fázích před tuzemskými orgány činnými v trestním řízení, završeným rozhodnutím soudů o vině a trestu.

28. Ačkoliv se při výkonu cizozemských rozsudků jedná o řízení podle trestního řádu, jeho účel je oproti obecnému vymezení účelu trestního řádu (§ 1 trestního řádu) podstatně jinak a úzce vymezen. Již pojmově a z podstaty věci nemůže dojít ke koncentrovanému (znovu)naplnění všech zásad ovládajících trestní řízení před soudem, který o výkonu rozsudku cizozemského soudu rozhoduje. Tato koncentrace by nutně musela vést k provedení všech úkonů počínaje zahájením trestního stíhání a konče rozhodnutím ve věci samé. V takovém případě by se fakticky jednalo o nové řízení a došlo by v tomto ohledu přinejmenším k porušení zásady ne bis in idem. V řízení o výkonu cizozemských rozsudků však tuzemský soud prakticky navazuje na trestní řízení, které proběhlo a bylo závazně ukončeno pravomocným a vykonatelným rozhodnutím příslušného soudu cizí země, jehož jurisdikce je co do výroku o vině a trestu v dané věci uznána, nerozhoduje o vině ani neukládá trest. Rozhodnutím tuzemského soudu je tak v zásadě pokračováno ve výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího státu.

29. Ve své argumentaci stěžovatel poukazuje na skutečnost, že napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 do výroku zahrnul závěr o tom, že stěžovatel jednáním popsaným v rozhodnutích soudů Thajského království spáchal "podle trestního zákona České republiky trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, podle § 384d odst. 2 trestního řádu vykoná trest odnětí svobody v trvání čtyřicet dva let, deset měsíců a třináct dní.". Z formulace výroku napadeného rozsudku (jak je bez skutkových podrobností obsažen v druhém odstavci odůvodnění toho nálezu) i z jeho odůvodnění je však zcela zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodoval v řízení podle oddílu pátého hlavy dvacáté první trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004, tedy o výkonu rozsudku cizozemského soudu. V samotném výroku uvedeného rozsudku je odkaz na ustanovení § 384d trestního řádu obsažen dvakrát a zároveň Obvodní soud pro Prahu 6 výslovně uvádí, že rozhoduje "při nezměněném výroku o vině a trestu" z dále konkretizovaných rozhodnutí soudů Thajského království.

30. Ústavní soud je na základě prozkoumání řady listin založených ve příslušném soudním spise názoru, že stěžovatel zastoupený kvalifikovaným právním zástupcem neměl důvod vážně pochybovat o charakteru a podstatě řízení, které se před Obvodním soudem pro Prahu 6 vedlo. Obdobnou námitku jako v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v odvolání. Městský soud v Praze rozhodující v odvolacím řízení v tomto ohledu uvedl, že "tímto výrokem obvodní soud (pozn.: Obvodní soud pro Prahu 6) toliko potvrdil předpoklad působnosti zmíněné dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků ve smyslu článku 3 písm. a), spočívající zejména v tom, že činy, pro které byl trest uložen, naplňují základní znaky trestného činu podle právních předpisů přijímajícího státu.".

31. Ústavní soud je toho názoru, že otázku naplnění podmínek daných Dohodou mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků rozhodl závazným způsobem již Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 22. května 2003 sp. zn. 11 Tcu 103/2003, kterým rozhodl o uznání výše uvedených rozhodnutí soudů Thajského království. Uvedená část výroku napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 se v tomto světle jeví jako nadbytečná, avšak souladná s citovaným závěrem Nejvyššího soudu, každopádně bez účinků do ústavních práv stěžovatele. Tuto stěžovatelovu námitku tak Ústavní soud hodnotí jako pouhou formalistickou výtku, jež nemá způsobilost odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí v navrženém rozsahu pro jejich rozpor s právy a svobodami zaručenými ústavním pořádkem.

VI.

32. V podstatné části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo nebýt mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu trestu.

33. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo dále zjistit, zda rozhodnutím o výkonu thajského rozsudku, které české soudy učinily, zejména s přihlédnutím k výši trestu odnětí svobody, nebylo porušeno základní právo stěžovatele. V úvahu bylo vzato následující.

VI.a

Pacta sunt servanda

34. Ústavní soud konstatuje, že Česká republika je vázána mezinárodními smlouvami, kterýžto závazek vyplývá z čl. 1 odst. 2 Ústavy, podle kterého "Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva". Toto ustanovení odráží mimo jiné obecný přirozenoprávní princip akceptovaný mezinárodním společenstvím pacta sunt servanda, tedy smlouvy se mají dodržovat. Míra respektování tohoto principu konkrétním státem je nejen příspěvkem ke upevňování vlastního právního prostředí důvěry občanů v právo, ale i měřítkem věrohodnosti státu v mezinárodním společenství. Předznamenává určité předvídatelné chování subjektů mezinárodního práva a umožňuje vzájemné očekávání v dobré víře, že závazky plynoucí z mezinárodních smluv budou plněny, v mezích mezinárodního ius cogens. Určitý řád vyplývající z mezinárodních smluv se jeví jako nejvhodnější prostředí pro mezinárodní spolupráci a v jejím rámci ochranu zájmů státu, ať již kulturních, ekonomických, politických či humanitárních. Porušení mezinárodních závazků proto nevede pouze k mezinárodní odpovědnosti ve smyslu mezinárodního práva, ale i ke ztrátě důvěry mezinárodního společenství a ke zhoršení spolupráce mezi státy.

35. Česká republika má povinnost dodržovat své závazky vyplývající z čl. 6 Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, uveřejněné pod. č. 107/2002 Sb. m. s., a to bez ohledu na stěžovatelem připomínanou vnitrostátní právní úpravu trestního práva hmotného, přesněji řečeno, bez ohledu na výši trestu, kterou zákonodárce stanovil pro jednání obdobného charakteru dle českého trestního zákona. Česká republika jako strana Dohody si v době jejího podpisu byla bezpochyby vědoma svého vnitrostátního práva i existujících mezinárodních závazků (např. z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), a s tímto vědomím se zavázala plnit účel dohody, tedy umožnit cizincům, kteří byli v důsledku spáchání trestného činu zbaveni svobody, vykonat svůj trest ve vlastní zemi. Lze předpokládat, že neplnění závazků plynoucích z Dohody by do budoucna značně ztížilo, ne-li zcela znemožnilo, realizaci samotné podstaty tohoto výměnného mechanismu v případě dalších českých občanů odsouzených a vykonávajících trest v Thajském království.

VI.b

Kolize mezinárodních závazků

36. Z jádra stěžovatelovy argumentace vyplývá, že jakkoliv sám inicioval postup podle Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, považuje de facto důsledný výkon závazků podle § 384d trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004 (a odpovídající zároveň čl. 5 Dohody, podle kterého si Thajské království ponechalo výlučnou soudní pravomoc ve věci stěžovatele, a zejména čl. 6 odst. 2 Dohody, co do povinnosti České republiky respektovat "právní povahu a trvání trestu"), jak stanovují vykonávaná thajská rozhodnutí, za rozporný s jinými závazky České republiky, které mají základ v citovaných ustanoveních Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, obdobně i Listiny základních práv a svobod. V tomto případě se Ústavní soud v obecné rovině ztotožňuje s implicite obsaženým východiskem stěžovatele, že v případě kolize závazků ze smluv o ochraně lidských práv a závazků z mezinárodních smluv má vždy přednost závazek ochrany základního práva. "Respekt a ochrana základních lidských práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, proto v případě, že vedle sebe existuje smluvní závazek chránící základní právo a smluvní závazek, který směřuje k ohrožení téhož práva, musí závazek první převážit", což z odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy dovodil v nálezu sp. zn. I. ÚS 752/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 54). Závazek ochrany základního práva tak pochopitelně limituje i interpretaci a aplikaci zákonné vnitrostátní právní úpravy (§ 384d trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004), byť postup podle mezinárodní smlouvy výslovně umožňuje. V nyní projednávaném případě však Ústavní soud k závěru o kolizi mezinárodněprávních závazků České republiky, jak je vyloženo dále, nedospěl.

VI.c

Výlučná soudní pravomoc thajských soudů

37. Tradiční doktrína při analýze vztahů v oblasti mezinárodní spolupráce v trestních věcech vychází ze zásady rovnosti států v jejich suverenitě. Průvodním znakem této vnitřní suverenity je moc stanovit či nalézat právo, následně tyto nálezy vykonávat, obecně nazývaná jako jurisdikce. Základním omezujícím faktorem státní jurisdikce je pak princip teritoriality směřující k výkonu státní moci (toliko) na území státu a v jeho hranicích, dále princip pasivní personality, aktivní personality, princip ochrany a princip universality (s odkazem na další autory např. Kloučková, S. , Fenyk, J.: Mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech. 2. aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, 2005, str. 15-20, dále str. 407-408). Případný výkon rozsudku jednoho státu na území cizího státu vede nutně k vědomému a dobrovolnému oslabení suverenity státu, na jehož území bude rozsudek cizího státu vykonán. Právo státu postihovat trestné činy spáchané na jeho území vlastním právním řádem není v případě některých závažných trestných činů pouhým oprávněním, nýbrž zároveň závazkem státu vyplývajícím z mezinárodních úmluv. Shoda mezinárodního společenství na závažnosti jednání souvisejícího s obchodem s drogami a psychotropními látkami byla vyjádřena v řadě dokumentů mezinárodního práva, zejm. v Úmluvě Organizace spojených národů proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami sjednané dne 20. prosince 1988 ve Vídni. V souladu se zásadami svrchované rovnosti a územní celistvosti států a zásadou nevměšování do vnitřních záležitostí jiných států se smluvní strany této úmluvy zavázaly trestně postihovat řadu jednání spojených s výrobou drog a psychotropních látek a jejich následným obchodem s nimi a distribucí. Smluvní strany jsou zároveň zavázány stanovit pro uvedené trestné činy takové tresty, včetně např. odnětí svobody, které budou brát v úvahu společenskou závažnost těchto trestných činů. Rozhodovací pravomoc v takových trestních věcech má být vykonávána za účelem dosažení maximální účinnosti donucovacích opatření u těchto trestných činů, jakož i s naléhavou potřebou zabránit páchání takové trestné činnosti.

38. Článkem 5 Dohody mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků si strany výslovně vymínily zachování výlučné soudní pravomoci týkající se rozsudků jejich soudů, trestů, které tyto soudy uložily, a jakýchkoliv řízení k přezkumu, úpravě nebo zrušení těchto rozsudků a trestů.

39. V případě řízení o výkonu trestního rozsudku cizího státu se soudní orgán, který rozhoduje o výkonu rozsudku, nedostává, při výslovném zachování výlučné soudní pravomoci státu předávajícího pachatele k výkonu trestu, do postavení stejného jako soudní orgán, který trest uložil. Protože soud státu přijímajícího rozhoduje toliko o (pokračování) výkonu trestu, nemůže zásadně rozhodovat o případných námitkách, které směřují proti již pravomocným rozhodnutím o vině a výši trestu. Námitky směřující proti výši trestu odnětí svobody s poukazem na rozdílnost právních řádů státu předávajícího a přijímajícího zásadně nejsou předmětem posouzení v řízení podle § 384d trestního řádu (ve znění účinném do 31. 10. 2004).

VI.d

Základní mezinárodní standardy pro předání k výkonu trestního rozsudku

40. V případě realizace předání pachatele k výkonu rozsudku cizího státu do státu přijímajícího, zvláště pokud se jedná o státy z rozdílných sociokulturních okruhů, vždy nutně vyvstávají otázky kompatibility právních řádů, principů ovládajících trestní postih, případně dalších společenských norem. Státy, vedeny z řady důvodů zájmem na fungování vzájemného vydávaní odsouzených k výkonu trestních rozsudků - co do uloženého trestu zpravidla ve státě, jehož je pachatel státním občanem - v mezinárodních smlouvách formulovaly pravidla, která mají zamezit negativním účinkům tohoto procesu na odsouzené (vydávané). Za negativní účinky lze především považovat jakékoliv celkové zhoršení podmínek a podstaty výkonu trestu odsouzeného ve státě přijímajícím, v porovnání se situací, ve které se odsouzený nacházel ve státě předávajícím. Takové celkové zhoršení situace odsouzeného může mít řadu příčin tkvících v rozdílnosti právních systémů.

VI.e

Krutý, nelidský trest a ponižující trest

41. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve svém čl. 3 a Listina základních práv a svobod ve svém článku 7 odst. 2, kterých se stěžovatel dovolává, obsahují bezvýjimečný (srov. čl. 15 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) zákaz mučení, a dalších forem krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Obdobný zákaz je obsažen i v dalších mezinárodněprávních dokumentech (zejména Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášená pod č. 143/1988 Sb.). Žádné z citovaných ustanovení, kterých se stěžovatel dovolává, však neobsahuje bližší definici či vymezení konkrétního jednání či vzájemný poměr pojmů "mučení", "krutý", "nelidský" a "ponižující".

42. Ústavní soud zdůrazňuje, že krutost a nelidskost zacházení či trestu není možné poměřovat podle předem daných měřítek, ale vždy s důkladným zvážením všech okolností případu. Obecně však lze mít za to, že nelidské a kruté zacházení či trest jsou vždy souhrou různých činitelů vyúsťujících v intenzivní fyzické a psychické strádání jedince. Samotný výkon byť dlouhodobého trestu odnětí svobody, pokud probíhá v prostředí respektujícím lidskou důstojnost, však sám o sobě není zacházením krutým či nelidským, jestliže není provázen dalšími závažnými (objektivními) nedostatky ve způsobu výkonu takového trestu, jak je v civilizovaném světě standardizován, či důležitými zdravotními a psychickými problémy na straně vězně. Takové skutečnosti však stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítal.

VI.f

Přiměřenost délky trestu

43. Stěžovatelem předestíraná otázka přiměřenosti délky trestu odnětí, resp. jeho "hrubé nepřiměřenosti" v poměru k horní hranici trestní sazby, kterou obsahuje český trestní zákon pro obdobné jednání, v nyní projednávaném případě nebyla a ani nemohla být předmětem posouzení obvodním soudem ani městským soudem, není ani námitkou ústavněprávní relevance v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatel nebyl odsouzen českým soudem, nýbrž jako český občan soudem Thajského království za úmyslný skutek, který spáchal na území Thajského království, a podle právního řádu Thajského království. I osoba bez právnického vzdělání má v současné době dostatek informací, aby si uvědomovala, že v různých zemích platí různé právní řády odpovídající specifické historii konkrétní země a její společenské, ekonomické a kulturní vyspělosti, tedy i co se týče možné variability trestů za trestné činy. V případě závažného trestného činu, o jehož skutkové podstatě panuje i v mezinárodním společenství shoda, není rozhodující toliko subjektivní pocit "hrubé nepřiměřenosti" vykonávaného trestu v poměru k referenční rovině, kterou si stěžovatel sám určí např. odkazem na trestní sazbu obsaženou v (českém) trestním zákoně.

44. Pokud stěžovatel dovozuje přiměřenost, resp. nepřiměřenost trestu z vůle českého zákonodárce vyjádřené v zákoně, tedy když tvrdí, že český zákonodárce vyjádřil svoji představu o přiměřeném trestu za jednání obdobné stěžovatelově v ustanovení § 187 trestního zákona (trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů), kde by podle stěžovatele byla aplikována trestní sazba s horní hranicí deseti let, a tedy v konfrontaci s tímto ustanovením se vykonávaný trest jeví jako nepřiměřený, krutý či nelidský, musí Ústavní soud stejně tak poukázat na vůli zákonodárce vyjádřenou v ustanoveních dalších, kdy do ustanovení § 384d odst. 2 trestního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004 výslovně zařadil možnost vykonat v České republice trest ve vyšší výměře, než jakou připouští její zákon, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva. Zároveň má Ústavní soud za to, že zákonodárce vyjádřil svou vůli v okamžiku, kdy vyslovil souhlas s Dohodou mezi Českou republikou a Thajským královstvím o předávání pachatelů a o spolupráci při výkonu trestních rozsudků, podepsanou v Bangkoku dne 26. dubna 2000, která jednak obsahuje ustanovení o závaznosti trvání trestu, jak jej stanovil předávající stát (čl. 6 odst. 2 Dohody), a zároveň ke schvalování Dohody přistoupil v době, kdy mu konkrétní osud stěžovatele byl znám (srov. stenozáznam z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 15. 2. 2002 ke sněmovnímu tisku č. 1018, přístupný na http://www.psp.cz, a stenozáznam z jednání Senátu Parlamentu České republiky ze dne 15. 3. 2002 k senátnímu tisku č. 219, přístupný na http://www.senat.cz).

45. V případě rozhodnutí o výkonu trestního rozsudku cizího státu na území České republiky v řízení o výkonu rozsudků cizozemských soudů podle § 384d trestního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2004, tak nelze odvozovat protiústavní nepřiměřenost zásahu veřejné moci pouze z komparace výše vykonávaného trestu a trestních sazeb za obdobný skutek podle českého trestního zákona.

46. Navíc lze nad rámec výše uvedeného připomenout, že argumentace stěžovatele, který považuje za klíčovou otázku, co je prioritou v případě, kdy se střetnou dvě odlišné představy o potřebě působení trestu na odsouzeného, tedy představa zákonodárce českého v evropské sociokulturní realitě a zákonodárce thajského odlišně hodnotově zakotveného, je též oslabována tváří v tvář kruté realitě celosvětově rozsáhlému fenoménu závažné kriminality spojené s výrobou a obchodem s drogami, která ani v jednom z dotčených regionů v souhrnu nezaznamenává významný pokles (viz United Nations Publication: 2005 World Drug Report, Volume 1: Analysis. Volume 2: Statistics. UN Office on Drugs and Crime, ISBN 92-1-148203-8, Printed in Slovakia, June 2005, či United Nations Publication: Report of the International Narcotics Control Board for 2005, International Narcotics Control Board, E/INCB/2005/1, ISBN 92-1-148209-7, ISSN 0257-3717, Printed in Austria, January 2006) I v evropských zemích lze v poslední době spatřovat trend zvyšování trestů za nezákonný obchod s drogami (viz Evropské monitorovací centrum pro drogy a drogovou závislost: Výroční zpráva za rok 2005: Stav drogové problematiky v Evropě, Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, ISBN 92-9168-235-7, Lucemburk, 2005, str. 18). Nakolik se tato tendence projeví i v českém právním řádu je však předmětem akademických úvah de lege ferenda.

VI.g

Legitimní cíl výkonu thajských trestních rozsudků v České republice

47. Ústavnímu soudu je na základě všeobecně známých informací z veřejně přístupných zdrojů (denní zpravodajství, zprávy mezinárodních organizací) zřejmé, že Thajské království se díky své poloze a geografickým podmínkám v tzv. zlatém trojúhelníku dlouhodobě potýká s vysokou mírou kriminality spojené s výrobou drog a obchodem s nimi. Zároveň je známo, že stěžovatel není zdaleka jediným, ani zdaleka prvním cizincem odsouzeným v Thajském království v souvislosti s nedovoleným obchodem s drogami. Motivací pašeráků drog je bezpochyby finanční zisk, neboť pašovaná droga podstatně zvyšuje svou hodnotu s každou překročenou státní hranicí, a tento zájem zjevně převažuje nad obavou z možného přísného potrestání či vědomím o destruktivním vlivu drog na psychický i fyzický stav a rodinné či sociální postavení drogových konzumentů na konci distribučního řetězce.

48. V různých státech se záměry zákonodárce v oblasti trestního práva včetně výše trestů vždy odvíjí od jeho mimoprávních úvah spočívajících na politických, společenských a mravních principech, přestože samotný výkon trestní justice se ovládán čistě zásadami právními. Výše trestu proto sama o sobě nemůže být nepřiměřená univerzálně, ale případně vždy s ohledem na konkrétní okolnosti uložení trestu, právní, sociální a kulturní kontext. Zákonodárcem stanovená trestní sazba za určité jednání stanovuje trest přípustný (možný), moc soudní pak v konkrétních podmínkách uloží trest zasloužený. V těchto mezích se v různých právních prostředích projevují v nestejném poměru základní funkce regulativní, funkce ochranná, funkce preventivní a funkce individuálně represivní (srov. např. Kalvodová, Věra: Postavení trestu odnětí svobody v systému trestněprávních sankcí, Masarykova univerzita v Brně, 2002, str. 85). Jakkoliv se další funkce odplatná v podmínkách české trestněprávní teorie výrazněji neprojevuje, thajská trestní doktrína ji u závažných trestných činů považuje za jedno z východisek (viz Suparp, Utid: The Philosophy of Criminology when Sentencing in Thai Courts: A Case Study of Intentional, Negligent and Provoked Criminals, In Online Thailand Law Journal, Issue 2 - Spring, 2005. Http://www.thailawforum.com).

49. Z aplikovaného thajského zákona o škodlivých omamných prostředcích z roku 2522 podle bráhmanského letopočtu (1979 po Kr.) vyplývá, že osoba, která produkuje, dováží nebo vyváží narkotika bude potrestána trestem odnětí svobody na doživotí. Pokud tento čin spáchá za účelem distribuce, bude potrestána trestem smrti. Nepochybně se jedná o ustanovení, která se v evropském kontextu zdají velice přísná, v části umožňující uložení trest smrti v příkrém rozporu s Protokolem č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod týkajícím se zrušení trestu smrti za všech okolností. Stěžovateli byl původně uložen trest odnětí svobody ve výši 50 let, po zohlednění udělených královských milostí se jedná o výměru ve výši 29 let, 9 měsíců a 5 dní. Jedná se tedy bezpochyby o trest dlouhodobý.

50. Zároveň je z vyjádření stěžovatele uplatněného před Obvodním soudem pro Prahu 6 zřejmé, že podmínky výkonu trestu v thajských vězeních byly zcela nevyhovující s nedostačujícím hygienickým a sociálním zázemím. Materiální podmínky výkonu trestu v thajských věznicích, jak je popsal stěžovatel, se zcela vymykají standardům zaručeným v evropském prostoru dokumenty mezinárodního práva i českou vnitrostátní právní úpravou. Tristní podmínky výkonu trestu odnětí svobody zaznamenávají i zprávy mezinárodních organizací (přibližně doby stěžovatelova výkonu trestu v Thajsku se týká např. zpráva nazvaná Otázka lidských práv všech osob zadržených a vězněných, zvláště s ohledem na mučení a jiné kruté, nelidské nebo ponižující zacházení či trest - Question of the human rights of all persons subjected to any form of detention or imprisonment , in particular: Torture and other cruel, inhuman or degrading treatment or punishment, projednaná Komisí pro lidská práva pod zn. E/CN.4/2002/76/Add1 dne 14. března 2002) a řada veřejně přístupných zpráv v tisku a elektronických médiích reflektujících individuální zkušenosti jiných cizích státních příslušníků vykonávajících trest odnětí svobody na území Thajského království. Nadto se z vyjádření stěžovatele, které uplatnil před Obvodním soudem pro Prahu 6, podává, že při výkonu trestu byl zařazen do cely spolu s pachateli závažné násilné trestné činnosti, což jej vystavovalo hrozbě fyzických útoků. I tato praxe, kdy pachatelé drogových deliktů jsou ve výkonu trestu společně s pachateli jiné trestné činnosti je v podmínkách thajského vězeňství z řady důvodů předmětem kritiky (viz již zmiňovanou Zprávu Komise pro lidská práva zn. E/CN.4/2002/76/Add1).

51. Ústavní soud spatřuje v institutu výkonu trestního rozsudku cizího státu ve vztahu k občanu země, kde má být rozsudek vykonán, odlišný účel, než jaký je sledován českým soudem při rozhodování o vině a trestu na základě všech fází trestního řízení podle trestního řádu. Ústřední zásadou pro rozhodování soudu o výkonu trestního rozsudku cizího státu je taková změna podmínek výkonu trestu, která ve výsledku nesmí vést k celkovému zhoršení postavení odsouzeného. Tento institut výkonu trestního rozsudku cizího státu je především projevem snahy společnosti zmírnit nepříznivé dopady spojené s výkonem trestu v zahraničí, někdy v prostředí kulturně a sociálně odlišném od podmínek evropských. Úroveň společenského a ekonomického rozvoje konkrétní země má zpravidla vliv i na kvalitu podmínek ve vězeňských zařízeních, které se rovněž promítají do celkových účinků výkonu trestu na odsouzeného. Výkon trestu v nestandardních či extrémních podmínkách snižuje bezpochyby účinnost primárních funkcí trestu, jak jsou trestněprávní naukou obecně chápány. Legitimním cílem zákonodárce je ochrana vlastních občanů před tímto negativním působením, nastupujícím nad rámec účinků, jež jsou určitému druhu trestu vlastní z jeho samotné podstaty. Účelem takového postupu státu, který umožní výkon cizího trestního rozsudku na svém území, je tak především humanitární působení vůči odsouzenému s cílem odstranit přemíru negativních vlivů na odsouzeného, a to na jeho vlastní žádost, nikoliv však snížení trestu, zvláště když je zachování výměry trestu výslovnou podmínkou předávajícího státu (čl. 6 odst. 2 Dohody).

52. Výkon trestu odnětí svobody v prostředí, které je odsouzenému známé, tedy i např. v prostředí, kde se dorozumí rodným jazykem, bezpochyby plní svou funkci lépe, neboť nedochází v takové míře ke ztrátě sociálních a rodinných vazeb, což např. umožňuje po propuštění méně problematickou integraci odsouzeného do společnosti. Výkon trestu v podmínkách vlastního státu tak nabízí více šancí na účinné naplnění funkcí trestu. Kromě uvedeného je zřejmé, že výkon cizího trestního rozsudku s uloženým trestem odnětí svobody v domovské zemi ulehčuje i situaci příbuzným odsouzeného, kteří s ním tak mohou snáze udržovat nezbytný kontakt, a kladným průvodním jevem takové mezinárodní předávací praxe je i odlehčení činnosti konzulárních úřadů ve státě předávajícím.

53. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že výkon trestu odnětí svobody v České republice ve výši 42 let, 10 měsíců a 13 dní (po zohlednění následných královských milostí se však jedná o 29 let, 9 měsíců a 5 dní), je sám o sobě trestem krutým a nelidským. Ústavní soud je však i s přihlédnutím k relevantní judikatuře Evropského soudu pro lidská práva toho názoru, že smyslem práva nebýt mučen, ani nebýt podroben krutému, nelidskému či nedůstojnému zacházení je ochrana lidské důstojnosti a fyzické a psychické integrity jedince. Krutým a nelidským trestem je takový, který buď svojí podstatou, účelem nebo intenzitou způsobuje nesnesitelnou fyzickou bolest či závažné psychické strádání. Ústavní soud se však nedomnívá, že výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody ve světle stěžovatelovy argumentace sám o sobě způsobuje takové utrpení, které by bylo výsledkem krutého a nelidského zacházení. S přihlédnutím k legitimnímu cíli právní úpravy umožňující výkon trestů z rozsudků thajských soudů ve vyšší výměře, než jakou připouští český trestní zákon, kterým bylo především zmírnění negativních vlivů podmínek v thajských věznicích na české občany odsouzené v Thajsku, a k samotné vůli stěžovatele, kterou projevil, když inicioval své předání k výkonu trestního rozsudku na území České republiky, se napadená rozhodnutí obecných soudů nejeví jako disproporcionální k ústavními právy chráněným zájmům stěžovatele.

VI.h

Přihlédnutí k podmínkám výkonu trestu v českých věznicích

54. Jakkoliv to stěžovatel v ústavní stížnosti podrobněji nenamítá, Ústavní soud zároveň zvážil, zda výkon dlouhodobého trestu odnětí svobody nemůže být považován za krutý a nelidský s přihlédnutím k obecným podmínkám v českých věznicích, jak je zaručuje zejména zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ten mj. stanovuje (§ 2), že trest může být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody; tím však nesmí být ohrožena potřeba ochrany společnosti. S odsouzenými ve výkonu trestu se musí jednat důstojným způsobem tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem. Obecně je česká zákonná úprava výkonu trestu odnětí svobody hodnocena kladně a mezinárodní organizace nevznášejí vůči české vězeňské praxi takové námitky, které by se stěžovatelovy situace nějakým způsobem dotýkaly (viz Závěry a doporučení Výboru proti mučení: Česká republika. 03/06/2004, CAT/C/CR/32/2). Ani úvaha, která zahrnuje standardy v českých věznicích nevede Ústavní soudu k závěru, že by při výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody v nich mohly existovat podstatné důvody (substantial grounds) se domnívat, že by takový výkon sám o sobě vedl k neúměrnému fyzickému či psychickému utrpení, resp. krutému či ponižujícímu zacházení.

VI.ch

Realita thajských královských milostí

55. Ve vztahu k délce trestu odnětí svobody, který stěžovatel celkově vykonává, nemohl navíc Ústavní soud odhlédnout ani od skutečnosti, že v souladu s čl. 5 a čl. 6 odst. 4 Dohody může být stěžovateli rozhodnutím thajských orgánů snížen, zmírněn či ukončen trest, přičemž české orgány musí takové rozhodnutí respektovat a provést. V podmínkách Thajského království je tradiční doktrínou za zdroj mocí ve státě považován král. Rozsudky soudů jsou vyhlašovány jménem krále. V daném státoprávním uspořádání jsou tak na základě žádosti (petition) nebo např. u příležitosti významných svátků a výročí královské rodiny rozsáhle udělovány královské milosti (Individual Royal Pardon, resp. Collective Royal Pardon). Z písemností založených ve spise Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 127/2003 je zřejmé, že stěžovateli byl rozhodnutím thajského soudu dne 12. 7. 1996 na základě královské milosti nejdříve zmírněn uložený trest na 42 let, 10 měsíců a 13 dní. V době po podání ústavní stížnosti rozhodoval znovu Provinční soud Nonthaburi dne 6. 10. 2004 pod sp. zn. BKh.Ph. 2988/2547, že stěžovateli je královskou milostí u příležitosti narozenin thajské královny Sirikit zmírněn celkový trest o jednu šestinu na 35 let, 8 měsíců a 18 dní. U příležitosti 60. výročí nástupu thajského krále Pchúmipchona Adundéta - Rámy IX. na trůn byla stěžovateli udělena další královská milost zkracující uložený trest o 5 let, 11 měsíců a 13 dnů na celkových 29 let, 9 měsíců a 5 dní.

56. V podmínkách thajského justičního systému se královská milost nejeví jako institut, který by v právním řádu existoval pouze formálně či byl využíván ve výjimečných případech, nýbrž je uplatňován k dosažení řady různých cílů, kterými jsou kromě nápravy justičních omylů v individuálních případech např. i záruky rovnoprávnosti všech odsouzených, snaha o zachování jednoty státu, poskytnutí nových šancí odsouzeným, zdůraznění důležitých událostí celonárodního významu či péče o mezinárodní vztahy (Kalyanasuta, K. - Suriyawong, A.: The Criminal Justice System and Community-based Treatment of Offenders in Thailand, publikováno in: Annual Report for 2002 and Resource Material Series No. 61, Asia and Far East Institute for the Prevention of Crime and the Treatment of Offenders (UNAFEI), Tokyo, Japonsko, září 2003, str. 281. Přístupné na http://www.unafei.or.jp). Reálný, byť v individuálním případě nejistý, dopad institutu thajské královské milosti se zdá být potvrzován i statistikou, kdy se královské milosti udělené v letech 1977 - 1999 dotýkaly pokaždé řádově desetitisíců odsouzených, kteří byli propuštěni nebo jejich trest zmírněn (ibid., tabulka na str. 282). Obiter dictum je možno s přihlédnutím ke skutečnosti, že i stěžovateli byl původně vyměřený trest padesáti let odnětí svobody již třikrát zmírněn udělením královské milosti, poznamenat, že tak o celkové výši stěžovatelova trestu nelze hovořit s absolutní jistotou.

VII.

Rozhodnutí Ústavního soudu

57. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich ústavnosti a dospěl k závěru, že nevybočila z mezí ústavního pořádku. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je výše trestu, resp. nepřiměřenost trestu, který mu byl uložen soudy Thajského království. Obecným soudům vytýká, že svými rozhodnutími (uznání a výkon rozsudku cizího státu) akceptovaly trest, který se svým rozsahem vymyká trestům ukládaným za obdobný delikt v České republice. Uznání a výkon takového trestu považuje za ústavně nekonformní, kruté a nelidské zacházení. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu v řešeném případě nepřísluší, s odkazem na uzavřenou mezinárodní smlouvu, svým rozhodnutím zasáhnout do jurisdikce thajských soudů. Nelze přehlédnout, že stěžovatel, ač na území České republiky, je stále co do viny i co do trestu ve výlučné soudní pravomoci thajských orgánů ve smyslu čl. 5 Dohody.

58. O námitkách směřujících ve své podstatě proti odsuzujícím thajským rozhodnutím, tak české orgány nemohou rozhodnout, neboť by se Česká republika dostala do kolize nejen s principem pacta sunt servanda, ale i s principem good faith, které jsou základním kamenem mezinárodního smluvního práva a jejich důležitost je umocněna ještě tím, že jsou vtěleny do preambule Charty OSN. Princip dobré víry je základním interpretačním pravidlem při výkladu textu mezinárodních závazků. Ty musí být vykládány v dobré víře s přihlédnutím k celému kontextu smlouvy a ve světle jejího cíle a účelu, pro které byla uzavřena. Cílem a účelem smlouvy uzavřené mezi Thajským královstvím a Českou republikou bylo přivést stěžovatele na jeho vlastní žádost do domácího prostředí, blíže k jeho rodině a přátelům a umožnit mu vykonat to, co mu z trestu ještě zbývá, doma ve své vlasti. V tomto světle proto neobstojí požadavek stěžovatele, aby Ústavnísoud pro formální pochybení, které zdaleka nedosahuje do ústavní roviny, zrušil rozhodnutí českých obecných soudů a propustil stěžovatele na svobodu. Pokud by Ústavní soud vyhověl požadavku stěžovatele, porušil by tím nejen čl. 1 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky, ale i svoji důvěryhodnost v mezinárodních vztazích.

59. Ústavnísoud je přesvědčen, že tyto jeho závěry obstojí nejen v kontextu dalších ustanovení obsažených v ústavním pořádku, zejména Listiny, ale i v kontextu jeho dalších mezinárodních závazků, zejména Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je vázán.

60. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavnísoud nepřiklonil k názoru stěžovatele, že rozhodnutím obecných soudů ve vykonávacím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces či právo nebýt podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu trestu. Po důkladném zvážení účelu aplikované právní úpravy umožňující vykonat v České republice i trest svou výměrou převyšující výměru za obdobný skutek i po srovnání konkrétních podmínek výkonu trestu v Thajském království a České republice Ústavní soud neshledal důvodu ke zrušení napadených rozhodnutí.

61. Ústavnísoud proto ústavní stížnost v celém rozsahu zamítl podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru