Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 600/99Nález ÚS ze dne 30.10.2001Postavení účastníka v rámci správního řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 159/24 SbNU 167
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.600.99
Datum vyhlášení28.11.2001
Datum podání03.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.2 písm.c, § 9 odst.2, § 6 odst.1 písm.h, § 11 odst.1 písm.d, § 6 odst.2, § 9 odst.8

71/1967 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 600/99 ze dne 30. 10. 2001

N 159/24 SbNU 167

Postavení účastníka v rámci správního řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní

stížnosti M. M., K. V., J B-ové, B. S-ové, J. Š-ové, P. Š., JUDr.

R. V., JUDr. B. V-ové, Ing. L. L-ové, a O. L., proti usnesení

Krajského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 44 Ca 6/99,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn.

44 Ca 6/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Pozemkový úřad v Kladně, referát Okresního úřadu (dále jen

"pozemkový úřad"), rozhodnutím ze dne 20. 10. 1992, č.j.

1075/645/1991 Poz/Či, vydaným "v souladu se zákonem č. 71/1967

Sb., o správním řízení" k podání L. B., V. P. a M. P.,

zastoupených na základě plné moci L. B., oprávněných osob dle

§ 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č.

93/1992 Sb. (dále jen "oprávněné osoby") a podle ustanovení § 9

odst. 2 citovaného zákona, schválil dohodu o vydání nemovitostí,

uzavřenou dne 8. 9. 1992 mezi oprávněnými osobami na jedné straně

a Státním statkem Kladno, zastoupeným ředitelem F. J. na straně

druhé. Schválená dohoda je nedílnou součástí rozhodnutí. Podle

tohoto rozhodnutí Středisko geodézie pro okres Kladno zapíše

vlastnické právo k nemovitostem uvedeným ve schválené dohodě pro

L. B. ke dvěma ideálním čtvrtinám nemovitostí, pro V. P. a pro M.

P., a to každému k jedné ideální čtvrtině nemovitostí.

Své rozhodnutí pozemkový úřad odůvodnil tím, že M. a M.

B-ovi byli spoluvlastníky nemovitostí, které přešly na

československý stát způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 písm. h)

zákona č. zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Oprávněné osoby jako syn

a vnukové původních vlastníků uplatnili žádost o vydání

nemovitostí. Jelikož prokázali nárok na její vydání, byla

předložená dohoda schválena.

Proti tomuto rozhodnutí pozemkového úřadu podali

navrhovatelé (stěžovatelé) M. M., K. V., J. B., B. S-ová, J.

Š-ová, P. Š., JUDr. R. V., JUDr. B. V-ová, Ing. L. L-ová, (dále

jen "stěžovatelé") opravný prostředek ke Krajskému soudu v Praze,

který usnesením ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 44 Ca 6/99, rozhodl,

že: 1. návrh, aby odpůrci (tj. pozemkovému úřadu) byla uložena

povinnost doručit stěžovatelům rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne

20. 10. 1992, č.j. 1075/645/1991 Poz/Či, se zamítá, 2. opravný

prostředek se odmítá a 3. žádný z účastníků nemá právo na náhradu

nákladů řízení.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud vycházel

především z toho, že opravný prostředek podaly osoby, které k jeho

podání nejsou oprávněny. V prvé řadě poukázal na ustanovení § 14

odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen

"správní řád"), které vymezuje (obecný) institut účastníka

správního řízení a dále odkázal na skutečnost, že teprve podle

novelizovaného ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.,

které bylo provedeno zákonem č. 183/1993 Sb. (jež nabyl účinnosti

1. 7. 1993), došlo k vymezení institutu účastníků řízení podle

zákona č. 229/1991 Sb., jimiž jsou oprávněná osoba, jež uplatnila

nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba

a pozemkový fond. Do doby nabytí účinnosti zákona č. 182/1993 Sb.

tedy zákon č. 229/1991 Sb. neobsahoval ustanovení o tom, kdo je

účastníkem řízení.

Krajský soud v Praze k tomu dodal, že na určení okruhu

účastníků řízení o (oprávněnými osobami) uplatněném nároku

u pozemkového úřadu (dne 25. 11. 1991), o němž bylo rozhodnuto dne

20. 10. 1992, se tedy vztahovalo ustanovení § 14 správního řádu.

Pokud jde v souzené věci o okruh účastníků, pozemkový úřad

postupoval správně, "když vlastníkům chat na pozemcích, které byly

předmětem řízení, postavení účastníků řízení nepřiznal", neboť

osoba, která se domáhá postavení účastníka řízení v řízení

o vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, "musí být dotčena ve svých vlastnických

právech k předmětnému pozemku (event. právech vyplývajících

z věcného břemene), musí se jednat o právo věcné. Za účastníka

řízení nelze podle § 14 odst. 1 správního řádu považovat osobu,

která má k pozemkům právo jiné, právo vyplývající ze závazkového

vztahu (např. nájem), neboť právo těchto osob není rozhodnutím

o vlastnictví nemovitosti (o zřízení věcného břemene) přímo

dotčeno - v okamžiku rozhodnutí dále trvá. Ze zákonné formulace

'přímo dotčeny'a 'přímo dotčen' vyplývá, že se musí jednat

o taková práva nebo chráněné zájmy, které mohou okamžikem vydání

rozhodnutí doznat nějakých změn. Nemůže se tedy jednat o práva

a právem chráněné zájmy, k jejichž eventuální změně může dojít

následně, až po změně, kterou způsobí vydané správní rozhodnutí".

Krajský soud v Praze proto uzavřel, že v důsledku toho, že

stěžovatelům k předmětným pozemkům nesvědčí věcné právo, byl

opravný prostředek podán neoprávněnými osobami a proto jej podle

§ 250p o.s.ř. odmítl. Ze stejného důvodu zamítl také návrh

stěžovatelů, aby odpůrci uložil doručit jim jako účastníkům řízení

napadené rozhodnutí o schválení dohody (o vydání nemovitosti).

Citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadli

stěžovatelé ústavní stížností.

V prvé řadě poukázali na to, že se považují za účastníky

správního řízení, ve kterém byla rozhodnutím pozemkového úřadu ze

dne 20. 10. 1992, č.j. 1075/645/1991 Poz/Či, schválena dohoda

o vydání nemovitosti uzavřená dne 8. 9. 1992 mezi oprávněnými

osobami a Státním statkem Kladno. Z tohoto důvodu se obrátili na

pozemkový úřad se žádostí o doručení citovaného rozhodnutí, což

však bylo dopisem pozemkového úřadu ze dne 7. 10. 1998 odmítnuto.

Stěžovatelé se proto domnívají, že uvedené rozhodnutí nemohlo

nabýt právní moci. S ohledem na tuto skutečnost a se zřetelem

k tomu, že nemělo dojít k vydání nemovitostí z důvodů existence

chatové osady "Pochodnice", stavby kabelové elektrické přípojky

nacházející se na vydávaných pozemcích a navíc jediného přístupu

k této chatové osadě, podali stěžovatelé proti citovanému

rozhodnutí podle ustanovení § 9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.

opravný prostředek, kterým navrhli zrušit rozhodnutí pozemkového

úřadu a vrátit věc k dalšímu řízení; současně navrhli uložit

pozemkovému úřadu povinnost doručit jim napadené rozhodnutí.

Krajský soud v Praze výše uvedeným usnesením jejich návrhu

- s odůvodněním, že nejsou účastníky řízení o vydání věci

- nevyhověl.

Stěžovatelé nesprávnost napadeného usnesení Krajského soudu

v Praze spatřují především v tom, že jim bylo odejmuto postavení

účastníků řízení, které jim zaručuje možnost hájit jejich práva

před soudem a jinými orgány. Nemohou proto uplatnit námitky

k případnému nezákonnému vydání pozemků. Stěžovatelé nesouhlasí se

zužujícím výkladem institutu účastenství podle (obecného)

ustanovení § 14 správního řádu, tak jak je v souzené věci provedl

krajský soud. Tento výklad (omezující účastenství pouze na

subjekt, u něhož mohou být v příslušném správním řízení ve vztahu

k pozemku dotčena jeho práva vlastnická nebo jiná práva věcná,

nikoliv však osoby s jinými právy) však podle názoru stěžovatelů

nelze z ustanovení § 14 správního řádu dovodit. Podle jejich

mínění účastníkem správního řízení mohou být všechny subjekty,

jejichž "práva a právem chráněné zájmy nebo povinnosti mohou být

rozhodnutím přímo dotčeny", respektive ten, kdo tvrdí, že může být

takovým rozhodnutím na svých právech, právem chráněných zájmech

nebo povinnostech přímo dotčen, a to do doby než se prokáže opak.

Stěžovatelé se proto domnívají, že se vůbec nemusí jednat

"o uvedená práva", neboť ve správním řízení se neřeší pouze práva

vlastnická nebo věcná. Stěžovatelé dále vyjádřili přesvědčení, že

se citované správní rozhodnutí dotklo jejich právního postavení

"přímo" jeho vydáním, přičemž současně (a navíc) poukázali na to,

že z citovaného ustanovení § 14 správního řádu jednoznačně

nevyplývá, že práva (poznámka: vlastnická nebo věcná) musí doznat

změn okamžikem vydání správního rozhodnutí.

Stěžovatelé se domnívají, že v rámci správního řízení mělo

být zkoumáno, zda na základě vydání pozemků nedojde k ohrožení

jiných vlastnických a obdobných práv. To se však nestalo

a v důsledku vydání zastavěných pozemků, na nichž se nachází

chatová osada, dochází podle názoru stěžovatelů k tomu, že jsou ve

výkonu svých vlastnických i užívacích práv omezováni oprávněnými

osobami, které "zneužívají svá vlastnická práva na ujmu

navrhovatelů", např. zabraňují jim v přístupu k chatám a pozemkům

a podobně. Stěžovatelé poukazují na to, že smyslem ustanovení

vylučujícího vydání nemovitostí podle ustanovení § 11 zákona č.

229/1991 Sb. "mělo být zamezení následným komplikacím, které by

mohly vzniknout v určitých případech. Není však možné, aby osoby,

které jsou vydáním nemovitostí přímo dotčeny, nemohly svá práva

v příslušném správním rozhodnutí uplatnit. Tak by prý byl umožněn

vznik situace, kdy by mohla být vydávána nezákonná rozhodnutí,

která by mohla být nenapadnutelná, neboť by jedinému účastníkovi

řízení mohla vyhovovat a nikdo by rozhodnutí správního orgánu

nemohl napadnout".

Stěžovatelé uvedli, že jejich postavení účastníků řízení

o schválení dohody o vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb.

v době vydání citovaného správního rozhodnutí vyplývá také

z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 203/94, i když se

v souzené věci "jedná o jiný právní postup než bylo řešeno v rámci

uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR".

Podle mínění stěžovatelů byl v souzené věci porušen jeden ze

základních principů řádného procesu, a to ochrana práv a právem

chráněných zájmů občanů jako účastníků soudního a správního

řízení. Proto nejsou právní závěry krajského soudu v souladu

s ustanovením § 14 správního řádu, s ustanovením § 94 odst. 1

o.s.ř., s čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a dále s čl.

4, odst. 4, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Podle

názoru stěžovatelů byla rovněž porušena zásada veřejnosti, neboť

svá stanoviska nemohli uplatnit přímo před soudem. Protože

postupem Krajského soudu v Praze došlo k zásahu do práv

stěžovatelů zaručených v uvedených ustanoveních Ústavy ČR

a Listiny, stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozhodl nálezem

tak, že se ústavní stížnosti vyhovuje a že se usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 44 Ca 6/99, se zrušuje.

Stěžovatelé prohlásili, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání v řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné náležitost a předpoklady a že proto nic

nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - L. B., V. P. a M. P.

Okresní úřad Kladno - pozemkový úřad, Pozemkový fond ČR

a Státní statek Křivoklát v likvidaci se postavení vedlejšího

účastníka řízení před Ústavním soudem vzdaly.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a sdělil, že na

ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Vedlejší účastníci řízení L. B., V. P. a M. P. (poznámka:

oprávněné osoby) zejména uvedli, že rozhodnutí pozemkového úřadu

ze dne 20. 10. 1992, č.j. 1075/645/1991 Poz/Či, bylo vydáno

v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. V souzené věci prý nelze

aplikovat ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) citovaného zákona,

neboť chaty, které jsou umístěny na pozemcích ve spoluvlastnictví

vedlejších účastníků, netvoří chatovou osadu, jelikož nesplňují

požadavky vyhlášky č. 83/1976 Sb.

Vedlejší účastníci dále poukázali na to, že po vydání

pozemků měli zájem se s vlastníky chat na dalším užívání pozemků

dohodnout (a odkázali na nájemní smlouvu ze dne 11. 4. 1993 a dále

z roku 1994, včetně dodatku z 5. 1. 1966), což stěžovatelé chat

zpočátku plně respektovali. Dále uvedli, že měli vždy zájem na

řádném soužití, avšak ze strany stěžovatelů dochází k porušování

ujednání z nájemní smlouvy uzavřené v roce 1994 (např. kácením

stromů, rozjížděním louky aj.).

Vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud svým

nálezem ústavní stížnost zamítl. Vedlejší účastníci konečně

sdělili, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě uvedli, že

napadeným usnesením Krajského soudu v Praze došlo v prvé řadě

k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu

zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Podle odstavce prvého

tohoto článku se každý může domáhat stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu. Podle odstavce druhého, kdo tvrdí, že byl na

svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejného správy, se může

obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí.

Ze soudního spisu vyplývá, že postupem obecného soudu jako

orgánu aplikujícího právo - při posuzování problému aktivní

legitimace osob (stěžovatelů) podat opravný prostředek proti

rozhodnutí pozemkového úřadu - nedošlo k zajištění spravedlivé

ochrany jejich práv a oprávněných zájmů jako účastníků řízení

(srov. též § 1 o.s.ř.). Ústavní soud sice již vícekráte vyslovil,

že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90

Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy

ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny

(čl. 83 Ústavy ČR; podrobněji srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H.Beck

1994, str. 41 a násl.). Ústavní soud však ve své judikatuře

připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která

se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může

být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí

ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude výklad

předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně

garantovaného základního práva a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny,

který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl

základních práv [srov. IV. ÚS 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.

C.H.Beck 1995, str. 284].

V návaznosti na námitku stěžovatelů, týkající se jejich

účastenství v daném správním řízení, Ústavní soud uvádí, že

institut účastníka správního řízení vymezuje ustanovení § 14

správního řádu. Bez zřejmých výkladových problémů lze odlišit

charakteristiku účastníka uvedenou v odst. 2, v němž zákonodárce

odkazuje na speciální právní úpravu ("komu zvláštní právní předpis

takové postavení přiznává") od možnosti dovodit pojem účastníka

z odst. 1 citovaného ustanovení. Avšak také v případě první

skupiny (fyzických nebo právnických) osob - které jsou podle odst.

1 citovaného ustanovení v důsledku jejich hmotněprávního vztahu

k věci, jež je předmětem řízení, účastníky správního řízení

("účastníkem řízení je ten, o jehož právech, právem chránených

zájmech nebo povinnostech má být v řízení jednáno") - obvykle

nevznikají pochybnosti. K tomu, aby měl určitý subjekt postavení

účastníka řízení, postačí pouhý (hmotněprávní) předpoklad

existence jeho práv, právem chráněných zájmů nebo povinností,

o kterém bude teprve jednáno ("jehož práva, právem chráněné zájmy

nebo povinnosti mohou být rozhodnutím přímo dotčeny") nebo dokonce

tvrzení, "že může být rozhodnutím ve svých ... přímo dotčen, a to

do doby než se prokáže opak". V posléze uvedeném případě tedy

správní řád přiznává postavení účastníka řízení určitému subjektu

do té doby, než se v průběhu řízení prokáže opak. Odborná

literatura k tomuto případu, tj. k třetí definici účastníka,

dodává, že "opak tvrzení takové osoby, tj. skutečnost, že tato

osoba nemůže být rozhodnutím přímo dotčena ve svých právních

poměrech, by musel být podložen silou procesního rozhodnutí

správního orgánu (důkazní břemeno nese správní orgán)" a uvádí, že

"vychází evidentně z procesního pojetí účastníka" [srov.

In:Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 4. vydání.

Praha: C.H.Beck, 2001, str. 224, 227]. Otázku, které subjekty

splňují podmínky pro přiznání postavení účastníka řízení

(a případně tak upřesňovat jejich okruh), je tedy správní orgán

povinen zkoumat v průběhu celého řízení (srov. také Matrasová, E.

- Příhoda, P. - Šlauf, V. - Šmíd, L.: Správní řád. Komentář. Linde

Praha, a.s., 1998, str. 33 -34).

Ústavní soud se proto v souzené věci domnívá, že se

pozemkový úřad měl - v rámci správního řízení, jehož výsledkem

bylo vydání rozhodnutí ze dne 20. 10. 1992, č.j. 1075/645/1991

Poz/Či, (tj. ještě před přijetím zákona č. 183/1993 Sb., jenž

novelizací ustanovení § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. vymezil

účastníky řízení o schválení dohody o vydání nemovitosti), kterým

schválil dohodu o vydání nemovitostí, uzavřenou dne 8. 9. 1992

mezi oprávněnými osobami a Státním statkem Kladno - zkoumat, zda

stěžovatelé případně nesplňují podmínky pro přiznání postavení

účastníka řízení. Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že

argumentace Krajského soudu v Praze - k němuž stěžovatelé podali

opravný prostředek s návrhem na zrušení rozhodnutí pozemkového

úřadu ze dne 20. 10. 1992, č.j. 1075/645/1991 Poz/Či - uvedená

v odůvodnění jeho (napadeného) usnesení ze dne 28. 9. 1999, sp.

zn. 44 Ca 6/99, není v souladu s výše uvedenou interpretací

účastníka správního řízení podle ustanovení § 14 odst. 1 správního

řádu. Postavení účastníka řízení se v souzené věci proto

neodvozuje pouze od vlastnických, případně věcných práv

k předmětnému pozemku nebo od situace, že k eventuální změně práv,

právem chráněných zájmů nebo povinností by muselo dojít dříve než

dojde ke změně způsobené vydaným správním rozhodnutím.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že napadeným usnesením

Krajského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 44 Ca 6/99,

bylo právo stěžovatelů na spravedlivý proces, vyplývající

především z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, porušeno.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl

a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 44

Ca 6/99, zrušil.

Za tohoto stavu se Ústavní soud již nezabýval dalšími

stěžovateli tvrzenými porušeními ústavně zaručených základních

práv nebo svobod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 30. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru