Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 600/01Usnesení ÚS ze dne 26.02.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.600.01
Datum podání15.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 600/01 ze dne 26. 2. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti L. I., zastoupeného advokátem JUDr. B. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 7 To 123/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením zamítl Krajský soud v Brně odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 7. 11. 2000, č.j. 3 T 68/2000-155, jímž byl - společně se svým bratrem J. I. - uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona formou spolupachatelství a oběma jim byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Tohoto trestného činu se měli dopustit tím, že dne 1. 10. 1999 sám bratr stěžovatele J. I. vyměnil vložku F. v zámku vstupních dveří u družstevního bytu v domě na Sídlišti v Moravském Krumlově, "k němuž mu stěžovatel na základě dohody o převodu členských práv a povinností ze dne 30. 9. 1999 převedl členská práva na S.", čímž bránil manželce stěžovatele - poškozené Š. I. a její nezl. dceři byt užívat, neboť jí od tohoto bytu nedal nový klíč. Dne 18. 11. 1999 stěžovatel a jeho bratr J. I. společně vyměnili vložku F. v zámku vstupních dveří uvedeného bytu a odmítli do bytu vpustit poškozenou a její nezletilou dceru, v důsledku čehož poškozená přivolala policii a zámečníka, který odvrtal vložku F.; poškozená se i přesto do bytu nemohla dostat, protože stěžovatel s bratrem dveře zajistili na řetízek a odmítli i přes výzvu policisty poškozenou do bytu vpustit a vydat jí osobní věci, přičemž tento stav trval nejméně do 5. 1. 2000.

V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud zejména uvedl, že Okresní soud ve Znojmě provedl úplná a správná skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování. Rovněž po právní stránce prý okresní soud jednání stěžovatele i jeho bratra kvalifikoval správně. Podle názoru odvolacího soudu není pochyb, že manželka stěžovatele - poškozená Š. I. byla oprávněná předmětný byt užívat, byť byl tento družstevní byt stěžovateli přidělen před uzavřením manželství. K oprávnění užívat byt poškozená nepotřebovala žádný písemný doklad ani rozhodnutí soudu, protože její právo je přímo odvozeno od skutečnosti, že je manželkou stěžovatele a uzavřením manželství vzniklo právo společného užívání bytu (od 1. 1. 1992 společný nájem bytu). Krajský soud zdůrazňuje, že tyto okolnosti jsou známy i širší veřejnosti, takže není problém zajistit si v těchto otázkách i odborný výklad. Pokud stěžovatel namítal, že ho při montáži vložky F. nikdo neviděl, krajský soud zastává názor, že bez ohledu na to, zda stěžovatel dne 18. 11. 1999 vyměnil vložku F. v zámku či nikoli, trestného činu se dopustil. Stěžovatel byl totiž v předmětném bytě v době, kdy jeho manželka (spolu s dalšími) zvoněním, boucháním apod. dávala najevo, že chce do bytu vstoupit a je vyloučeno, že by po tak dlouhou dobu on a jeho bratr v panelovém domě neslyšeli, že se někdo domáhá do bytu vstoupit. Muselo jim být známo, že jde právě o poškozenou, která má právo v bytě bydlet a oba ji odmítali do bytu vpustit. Odvolací soud má zato, že soud nalézací nepochybil ani potud, že považuje dohodu o převodu členských práv ze dne 30. 9. 1999 ze stěžovatele na jeho bratra za sjednanou pouze účelově se snahou zjevně poškodit Š. I. Soud druhého stupně rovněž neshledal potřebu doplnit dokazování výslechem dalších svědků a případně provést další listinné důkazy. Proto odvolací soud nezaujal odlišný právní názor od názoru soudu I. stupně ani v otázce viny ani v otázce trestu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Postupem soudů obou stupňů a jejich rozhodnutími prý nebylo respektováno ust. § 2 odst. 5 trestního řádu a nebyl řádně objasněn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy porušily i § 2 odst. 6 trestního řádu, neboť při hodnocení důkazů neuvážily všechny okolnosti případu jednotlivě aiv jejich souhrnu. Z odůvodnění rozsudků Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně prý není patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou stěžovatele a proč návrhům na provedení dalších důkazů nevyhověly. Podle mínění stěžovatele odvolací soud neprovedl přezkum zákonnosti a odůvodněnosti všech výroků napadeného rozsudku, ani správnosti postupu řízení, které rozsudku předcházelo. Stěžovatel zejména brojí proti výroku soudu, že vyměnil zámek a zajistil dveře na řetízek, neboť tento výrok údajně nemá oporu v provedeném dokazování. Totéž se týká konstatování soudu, že spolu s bratrem bránili poškozené (manželce) v užíváni bytu. Pokud soud konstatuje, že se stěžovatel měl dopustit trestného činu bez ohledu na to, zda vyměnil či nevyměnil vložku F. v zámku, připouští tím, že tento skutkový děj prokázán nebyl, takže měl rozsudek soudu I. stupně zrušit. Podle názoru stěžovatele nebyla dále prokázána účelovost převodu členského podílu v bytovém družstvu na jeho bratra a tento převod nebyl nikdy zpochybněn. Dovolací soud se prý konečně nevypořádal s jeho námitkou, že při hlavním líčení nebyl proveden důkaz nájemní smlouvou mezi bratrem stěžovatele a bytovým družstvem ze dne 6. 10. 1999 a Dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 30. 9. 1999, byť provedení tohoto důkazu navrhoval a uvedené listiny jsou ve spisu obsaženy. Stěžovatel je přesvědčen, že dokazování bylo vedeno jednostranně a nebyly prováděny důkazy v jeho prospěch. Proto navrhl, aby v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně bylo zrušeno.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud by mohl hodnotit provedené důkazy v rozporu s hodnocením, jež provedly soudy obecné, jen výjimečně. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 257, cit.:"... V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakožto i s čl. 1 Ústavy České republiky. .....".].

Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.

Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel v podstatě napadá toliko hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu pak neshledal, že by v postupu Krajského soudu v Brně (a Okresního soudu ve Znojmě) v jeho právních závěrech tzv. extrémní rozpor ve smyslu citované judikatury existoval.

Stěžovatel brojí proti výroku soudu, že (spolu s bratrem) vyměnil vložku F. v zámku, a namítá, že odvolací soud následně v odůvodnění rozsudku konstatuje, že se trestné činnosti dopustil bez ohledu na to, zda zámek vyměnil či nikoli. Tuto námitku však nelze považovat za dostatečně relevantní. Ústavní soud usuzuje, že významná je totiž nikoli jen otázka, zda vskutku došlo k výměně zámku a kdo ji provedl, nýbrž zejména ta skutečnost, že stěžovatel (společně s bratrem) fakticky bránili poškozené ve vstupu do bytu a to dokonce vzdor výzvě příslušníka policie. Lze dodat, že "za bránění" v užívání bytu ve smyslu § 249a odst. 2 trestního zákona, je třeba považovat jakékoli neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby např. znemožněním přístupu do bytu uzamčením nebo jiným uzavřením (srovnej Trestní zákon - komentář, C.H.BECK 3. vydání 1998, str. 1138). Ústavní soud považuje námitky stěžovatele vedené tímto směrem pouze za účelové, se snahou zpochybnit spravedlnost procesu jako celku, což právě s ohledem na obsah spisu i na to, co již bylo předestřeno výše, dovozovat nelze. Ústavní soud se v souzené věci s právním názorem obecných soudů, pokud jde o interpretaci a aplikaci jednoduchého práva, ztotožňuje a považuje námitky stěžovatele za zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že soudy neprokázaly účelovost převodu členského podílu ze stěžovatele na jeho bratra, jeví se tato námitka Ústavnímu soudu pouze jako spekulativní. Z obsahu spisu je zřejmé, že samotný převod členského podílu v bytovém družstvu předmětem trestního řízení nebyl. Nicméně Okresní soud ve Znojmě se zabýval jako předběžnou otázkou dle § 9 odst. 1 trestního řádu existencí práva k předmětnému bytu u poškozené manželky stěžovatele a vyřešil ji tak, že Š. I. byla nejméně ke dni 5. 1. 2002 společnou nájemkyní bytu (č.l. 6 odůvodnění rozsudku Okresního soud ve Znojmě ze dne 7. 11. 2000). Podle názoru Ústavního soudu tedy obecné soudy správně vycházely právě z okolností daného případu a pokud by Ústavní soud jejich názor zpochybňoval, atrahoval by na sebe úlohu, která je vyhrazena jen soudům obecným. Jak již Ústavní soud uvedl výše, není zpravidla oprávněn " přehodnocovat" již prokázané skutečnosti a zasahovat tak do nezávislého soudního rozhodování. Proto považuje Ústavní soud i tuto stěžovatelovu námitku za zjevně neopodstatněnou.

Tvrzení stěžovatele, že v hlavním líčení nebyl proveden důkaz citovanou nájemní smlouvou a Dohodou o převodu členských práv a povinností, dle názoru Ústavního soudu - s ohledem na obsah předmětného spisu - neobstojí. Nelze totiž přehlédnout fakt, že na č.l. 152 (v souvislosti s č.l. 17, 19) spisu byly při hlavním líčení před Okresním soudem ve Znojmě tyto dokumenty jako listinný důkaz řádně konstatovány, takže se účastníci mohli k těmto důkazům vyjádřit. Tamtéž (na č.l. 152) je protokolováno, že k těmto důkazům neměl žádný z účastníků připomínky; na témže místě protokolu je dále uvedeno: "Návrhy na dokazování nejsou.". Za těchto okolností, byť se krajský soud touto námitkou v rámci odvolání výslovně nezabýval, nelze v jeho postupu spatřovat protiústavní mezeru v dokazování. Nelze tedy odvolacímu soudu vytknout, jestliže se ztotožnil se způsobem a rozsahem provedeného dokazování, včetně způsobu provedení důkazu předmětnou nájemní smlouvou a Dohodou o převodu členských práv a povinností. To, do jaké míry vzaly obecné soudy tyto důkazy - v rámci hodnocení otázky viny a trestu - v úvahu, patří do sféry volného hodnocení důkazů, do které Ústavní soud zpravidla zasahovat nemůže. Proto i tuto námitku stěžovatele shledává Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.

V souzené věci lze tedy souhrnně konstatovat, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelné, řádně a přesvědčivě odůvodněné a ani v jeho závěrech proto nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.

Je tedy zcela zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolával, v souzené věci porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2002

JUDr. Vojen Güttlera

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru