Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 60/97Nález ÚS ze dne 12.05.1998Kontrola ústavnosti soudní činnosti Ústavním soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksociální dávky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 51/11 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.60.97
Datum podání17.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

100/1988 Sb.

238/1995 Sb.

99/1963 Sb., § 250f, § 211


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 60/97 ze dne 12. 5. 1998

N 51/11 SbNU 9

Kontrola ústavnosti soudní činnosti Ústavním soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele

M. Š., bytem O., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, se sídlem

v P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 1996, sp.

zn. 1 Cdon 51/96, rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 7. 1994

(2 Cao 131/94) a rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 23. 3. 1994

(18 C 393/92), za účasti České správy sociálního zabezpečení

v Praze, Křížová 25, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

I.

Česká správa sociálního zabezpečení zamítla 9. 7. 1992

rozhodnutím I., č. 290 918 067, žádost stěžovatele o plný

invalidní důchod. Rozhodnutím II. mu od 4. 2. 1991 přiznala pouze

částečný invalidní důchod pro chorobu z povolání. Proti těmto

rozhodnutím podal stěžovatel opravný prostředek 3. 8. 1992.

V rámci přezkumného řízení soudního došlo k jednání u Posudkové

komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Pro posouzení stupně

invalidity stěžovatele byla vzata v úvahu tato stanoviska:

a) sdělení Okresního ústavu národního zdraví v Karviné z 15. 11.

1990, dle něhož je stěžovatel schopen pracovního zařazení jako

technik při odstranění rizika fibrogenního prachu;

b) výsledky zjišťovací prohlídky ve třech odděleních Hornické

nemocnice v Karviné (lékaři: S., T. a T.), zjišťující, že

zdravotní stav stěžovatele je oslaben;

c) protokol o jednání Okresní posudkové komise z 10. 9. 1991,

kterým byl jednomyslně schválen závěr o částečné invaliditě

způsobené nemocí z povolání;

d) vyšetření v Hornické nemocnici v Karviné 16. 7. 1993 pro

posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí;

e) stanovisko Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních

věcí z 24. 8. 1993, která všemi hlasy rozhodla, že stěžovatel není

plně invalidní a že je schopen zaměstnání v plném pracovním

úvazku, jde-li o zaměstnání přiměřené jeho zdravotnímu stavu.

Na základě zejména posudku obou posudkových komisí pak

Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 23. 4. 1994, č. j. 18

C 393/92-16, plný invalidní důchod stěžovateli nepřiznal

a potvrdil rozhodnutí I. a II. České správy sociálního

zabezpečení.

Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal k Vrchnímu soudu

v Praze, který 15. 7. 1994 (sp. zn. 2 Cao 131/94) bez ústního

jednání rozsudek krajského soudu potvrdil pokud jde o zamítnutí

žádosti o přiznání plného invalidního důchodu stěžovatele, jinak

zrušil rozhodnutí o přiznání částečného invalidního důchodu

a v tomto rozsahu vrátil věc k dalšímu řízení. Stěžovatel v této

souvislosti vyslovil názor, že Vrchní soud v Praze se nemůže řídit

částí pátou občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."),

protože v rámci odvolacího řízení neposuzuje postup správního

orgánu, ale procesní postup soudu prvého stupně.

Krajský soud v Ostravě pak ve smyslu zrušovacích pokynů

Vrchního soudu doplnil dokazování a vydal ve věci nový rozsudek

28. 12. 1995, jímž potvrdil rozhodnutí České správy sociálního

zabezpečení o přiznání částečného invalidního důchodu. Opřel se

zejména o doplňující posudek posudkové komise Ministerstva práce

a sociálních věcí ČR ze 14. 2. 1995, který připustil pouze

částečnou invaliditu stěžovatele. Proti tomuto rozsudku podal

stěžovatel odvolání o němž rozhodoval Vrchní soud v Olomouci. Ten

9. 4. 1996 (sp. zn. I Cao 76/96) rozsudek soudu prvého stupně

a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení II. (částečný

invalidní důchod) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení. V odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Olomouci uvedl,

že soud prvního stupně dle jeho názoru pochybil v tom, že ve sporu

chybí protokol o veřejném vyhlášení rozsudku, nezbytný

i v případě, kdy bylo rozhodnuto bez jednání.

Dne 14. 10. 1994 pak podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu

soudu ČR a to proti rozsudkům Krajského soudu v Ostravě (18

C 393/92) a Vrchního soudu v Praze (2 Cao 131/94). Nejvyšší soud

pak svým rozsudkem z 22. 11. 1996 (1 Cdon 51/96) dovolání zamítl.

Na to reagoval stěžovatel podáním ústavní stížnosti k Ústavnímu

soudu.

Navrhovatel vytýká v ústavní stížnosti zejména Vrchnímu soudu

v Praze porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), neboť tento soud rozhodoval bez jednání,

takže účastníku řízení byla ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s.

ř. v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost

jednat před soudem. Podle navrhovatele nebyl tento soud oprávněn

postupovat podle části V. občanského soudního řádu, týkajícího se

správního soudnictví a proto nebyl ani oprávněn aplikovat

ustanovení § 250f o. s. ř. Pokud následně v rámci dovolacího

řízení Nejvyšší soud ČR posoudil tento postup vrchního soudu za

správný, pochybil podle navrhovatele i dovolací soud. Dovolacímu

soudu navrhovatel vytýká zejména nesprávnou interpretaci § 211 o.

s. ř., podle něhož pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně

ustanovení o řízení před soudem I. stupně. Nejvyšší soud pokládá

proto i aplikaci § 250f o. s. ř. za přiměřenou. S tímto závěrem

stěžovatel nesouhlasí, neboť podle jeho názoru Vrchní soud

posuzoval jako soud odvolací postup soudu prvého stupně a nikoliv

postup správního orgánu.

Ze všech těchto důvodů navrhovatel dovozuje, že byl

rozhodnutími obecných soudů zkrácen na svém právu zakotveném v čl.

38 odst. 2 Listiny, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla

projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti,

a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může

být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Z písemných vyjádření Nejvyššího soudu ČR i České správy

sociálního zabezpečení, jako vedlejšího účastníka řízení,

vyplynulo, že odmítají věcnou argumentaci stěžovatele, neboť

v řízení bylo vícekrát prokázáno odbornými posudky, že

u navrhovatele se sice jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní

stav, pro který není schopen vykonávat své dosavadní zaměstnání

důlního technika se zaměřením na problematiku důlních lan, avšak

je schopen vykonávat zaměstnání na povrchu dolu s využitím získané

kvalifikace. Závěry posudkových komisí vyzněly vesměs tak, že

navrhovatel není plně, nýbrž jen částečně invalidní v souvislosti

s nemocí z povolání. Proto dle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů

nepochybily, když chápaly otázku přiměřenosti zaměstnání za otázku

právní, neboť vycházely ze správně zjištěného skutkového stavu.

Vedlejší účastník (Česká správa sociálního zabezpečení) se

zabýval ve svém vyjádření i námitkami procesními. V tomto směru

souhlasil s navrhovatelem v tom, že Nejvyšší soud neaplikoval

správně čl. II odst. 1 zák. č. 238/1995 Sb. Protože Nejvyšší soud

obdržel dovolání až v říjnu 1996, neměl podle odst. 1 cit.

ustanovení postupovat. Jako spornou chápe vedlejší účastník

i současnou aplikaci § 211 o. s. ř. a § 250f o. s. ř. Podle jeho

názoru je sporné, zda v případech, kdy se jedná o řízení odvolací

v rámci přezkumného řízení soudního, je na místě aplikovat

ustanovení části páté o. s. ř. o správním soudnictví a tedy i §

250 f) téhož předpisu, jak to učinily v tomto případě obecné

soudy. Vedlejší účastník dále poukazuje na ustanovení § 250f ve

znění platném v době před 1. 5. 1997 a dovozuje, že je sporné, zda

se v daném případě jednalo o řešení pouze právní otázky, jestliže

hodnotit skutkové okolnosti odvolací soud nepochybně musel.

Konečně vedlejší účastník vytýká Nejvyššímu soudu nesprávnou

aplikaci čl. II zák. 238/1995 Sb., podle něhož měly být aplikovány

na případ procesní předpisy ve znění v době před 1. 1. 1996. To

znamená, že § 250s odst. 2 o. s. ř. měl být aplikován v původním

znění, protože řízení o dovolání, pokud nebylo pravomocně

rozhodnuto do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, převezme

a dokončí Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů.

V případě předmětné ústavní stížnosti zkoumal Nejvyšší soud

jednak otázku přípustnosti dovolání, jednak správnost napadeného

odvolacího rozhodnutí. V tomto směru konstatoval dovolací soud

v odůvodnění svého rozhodnutí, že dovolání dovolatele co do

přípustnosti odpovídalo ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., jež

stanoví, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, jestliže účastníku byla postupem soudu odňata

možnost jednat před soudem. To se týká i takového postupu soudu

v občanském soudním řízení, kdy odvolací soud bez nařízení jednání

rozhodl, ač k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Tím by

účastníku byla znemožněna realizace procesních práv, což by mohlo

mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Současně však v navazující další části odůvodnění uvádí

Nejvyšší soud, že zjistil, že navrhovatel byl přítomen jednání

před soudem prvého stupně (v tomto případě krajským soudem) i před

posudkovou komisí dne 24. 8. 1993. Výsledky těchto jednání byly

podkladem pro rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, a proto

s poukazem na § 211 o. s. ř. za přiměřeného použití § 250f

o. s. ř. mohl vrchní soud rozhodnout rozsudkem i bez nařízení

jednání. K tomu Nejvyšší soud dodává, že rozhodování ve věcech

důchodového zabezpečení nemá vlastní právní úpravu. Proto pokládá

za přiměřené použít § 250f o. s. ř., zejména bylo-li nepochybné,

že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu.

O takový případ v dané věci dle dovolacího soudu šlo. Proto nebylo

třeba nařizovat ústní jednání. Dle názoru Nejvyššího soudu nelze

tedy spatřovat pochybení odvolacího soudu v tom, že rozhodoval bez

nařízení jednání podle ustanovení §§ 211 a 250f o. s. ř.

II.

Při posouzení závěru Nejvyššího soudu ČR jako dovolacího

soudu Ústavní soud shledal nevhodným zamítavý výrok tohoto soudu.

Namístě bylo spíše odmítnout dovolání, pokud pro jeho podání

nebyla shledána přípustnost. Dovolací soud však vydal zamítavý

výrok s poukazem na to, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně

správné a netrpí ani jinými vadami, které by měly za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání z hlediska Nejvyššího soudu

tak nesplňovalo ani ten důvod přípustnosti, o který se opíralo [§

237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], takže mohlo být vlastně a limine

odmítnuto.

Ústavní soud je proto toho názoru, že rozhodnutí dovolacího

soudu je z hlediska svého odůvodnění rozporné. Pokud totiž došlo

k zamítnutí dovolání, musela být fakticky shledána jeho

přípustnost. Přitom jediným možným důvodem přípustnosti bylo

v daném případě odnětí možnosti jednat před soudem [§ 237 odst.

1 písm. f) o. s. ř.] účastníku řízení postupem soudu, což tvrdil

i dovolatel. Ve skutečnosti byl však dovolatel osobně přítomen jak

jednání posudkové komise tak i jednání u Krajského soudu v Ostravě

23. 3. 1994. Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě,

sp. zn. 18 Ca 393/92, je nicméně zřejmé, že v řízení před

odvolacím soudem, tj. Vrchním soudem v Praze, nebylo nařízeno

jednání, jehož by se stěžovatel byl mohl zúčastnit. Podle nového,

nyní platného ustanovení o. s. ř. "ve věcech důchodového

zabezpečení a důchodového pojištění lze podat proti rozhodnutí

krajského soudu odvolání, o němž rozhodne vrchní soud v řízení

podle čtvrté části o. s. ř." Nicméně toto nové ustanovení však

nebylo v době rozhodné v platnosti a nebylo proto použitelné.

Obecné soudy se ve věci samé opíraly o stanoviska příslušné

posudkové komise sociálního zabezpečení, která je ve věcech

důchodového zabezpečení povolána zjišťovat dlouhodobý nepříznivý

zdravotní stav uchazečů a o posudek, který byl vydán v řádném

složení (za účasti odborných lékařů z posudkového lékařství),

který hodnotily soudy obou stupňů jako správný a úplný. Posudková

komise rovněž stanovila zaměstnání, jež pokládala vzhledem

k částečné invaliditě stěžovatele za přiměřená. Vzhledem

k zevrubnému věcnému projednání celé věci (o čemž svědčí řada

odborných vyšetření a posudků zdravotního stavu stěžovatele)

a k tomu, že stěžovatel byl slyšen jak u posudkové komise tak

u krajského soudu, rozhodl Vrchní soud bez jednání, protože již

nešlo o postup, který by stěžovateli znemožnil realizaci

procesních práv, která stěžovatel v předchozím řízení již

uplatnil.

Ústavní soud je toho názoru, že pokud Nejvyšší soud jako

dovolací soud dovolání neodmítl, ale přijal je, vzbudil dojem, že

byla navrhovateli nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat

před soudem. Za takové situace by bylo na místě napadené

rozhodnutí zrušit. Nejvyšší soud nicméně v řízení, které před ním

proběhlo, dospěl k závěru, že soud I. stupně, ani soud odvolací

a ani dovolací soud svými rozhodnutími nezkrátily navrhovatele na

jeho právech a proto dovolání zamítl.

V průběhu řízení před obecnými soudy se vyskytla řada námitek

a dokonce i procesních pochybení. Pokud jde o jednotlivé námitky

a sporná stanoviska účastníků řízení, jakož i případná pochybení

soudu, má Ústavní soud za to, že není superrevizní instancí,

jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které před

obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech

možných poklesků. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné

poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol. Úkolem

Ústavního soudu není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve

všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity

s Ústavou ve sporných případech.

Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto

intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních

práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který

zřetelně vedl k omezení resp. odepření základních práv. Proto se

Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na ústavní

stížnosti podstatné. Tím je tvrzení, že Nejvyšší soud při

rozhodnutí o dovolání stěžovatele proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze z 15. 7. 1994, kterým byl potvrzen rozsudek soudu I.

instance o zamítnutí plného invalidního důchodu, nevzal v úvahu,

že vrchní soud rozhodoval bez účasti stěžovatele, tj. bez

veřejného ústního jednání v jeho věci. Ústavní soud však zjistil,

že stěžovatel byl vícekrát odborně vyšetřen a slyšen posudkovými

komisemi. Pokud pak jde o napadený rozsudek Krajského soudu

v Ostravě z 23. 3. 1994, sp. zn. 18 C 393/92, veřejné jednání

proběhlo za účasti stěžovatele a byl v něm soudem řádně

vyslechnut. Ze soudních spisů rovněž Ústavní soud zjistil, že věc

byla meritorně soudy řádně projednána, takže dle názoru Ústavního

soudu neobstojí námitka, že stěžovatel byl ve svých základních

právech zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod

omezen. Pokud pak jde o formálně-procesní závady, nebyly v tomto

případě takové povahy a intenzity, aby bylo možno usoudit, že

výrazným způsobem ovlivnily materiální uplatnění subjektivního

práva stěžovatele. Přímá ani nepřímá závislost výsledku řízení,

tj. odmítnutí nároku stěžovatele na plný invalidní důchod, na

způsobu a procesních formách, pomocí nichž obecné soudy v dané

věci postupovaly, není prokazatelná.

Vzhledem ke shora uvedenému proto dospěl Ústavní soud

k závěru, že nedošlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť

navrhovatel nebyl postupem obecných soudů omezen v právu projednat

věc v jeho přítomnosti a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Obecné soudy tak dostály svým povinnostem vyplývajícím

z ustanovení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány

především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly

ochranu právům. Za této situace nezbylo Ústavnímusoudu, než

ústavní stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 12. května 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru