Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 60/01Nález ÚS ze dne 28.08.2001K povinnosti soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 127/23 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.60.01
Datum vyhlášení24.10.2001
Datum podání29.01.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.g, § 241 odst.3 písm.c

99/1963 Sb., § 157 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001

N 127/23 SbNU 227

K povinnosti soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě , o ústavní

stížnosti M. S-ové, a V. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze

dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2971/99, takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2000, sp. zn. 23

Cdo 2971/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 14. 7. 1994, sp. zn. 6 C 19/92, rozhodl

Okresní soud ve Vyškově ve věci žalobce V. S. proti žalovanému

(obec T.) o uzavření dohody o vydání věci tak, že žalovaný je

povinen se žalobcem uzavřít podle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, dohodu o vydání věci, konkrétně

dohodu o vydání blíže specifikovaných nemovitostí. Důvodem tohoto

rozhodnutí byla skutečnost, že okresní soud shledal naplnění

podmínek ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.,

podle něhož se povinnost vydat věc vztahuje na ty případy, kdy

v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy

uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Rozsudkem ze dne 18. 8. 1999, sp. zn. 19 Co 95/97, rozhodl

Krajský soud v Brně ve věci navrhovatelů - stěžovatelů (poznámka:

právních nástupců původního žalobce V. S.) proti žalované obci T.

a citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vyškově změnil tak, že

návrh na uzavření předmětné dohody o vydání věci zamítl.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že původní

vlastník předmětných nemovitostí (hostince se stavební plochou)

neuzavřel kupní smlouvu dne 23. 12. 1961 v tísni, jelikož již před

jejich prodejem je on a jeho rodina neužívali a ani užívat

nemohli. Původně byly využívány JZD jako skladiště a později byl

sice hostinec prázdný, nicméně se jako provozovna neužíval.

Protože V. S. tehdy vlastnil dům s hostincem v Č., neuvěřil

odvolací soud tvrzení, že chtěl zároveň provozovat hostinskou

činnost v T. a že se předmětných nemovitostí nechtěl zbavit.

Krajský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna ani podmínka

nápadně nevýhodných podmínek, neboť předmětné nemovitosti sice

byly oceněny na částku 46.293,69 Kč a prodány byly za 35.000 Kč,

"nicméně ani v době převodu žádný právní předpis nezakazoval

prodat nemovitosti i za cenu nižší, než činil oficiální odhad."

Ani z této skutečnosti prý nebylo zřejmé, že se pro

"prodávajícího" jednalo o nápadně nevýhodné podmínky, protože dva

roky předtím V. S. získal do vlastnictví od své manželky druhou

polovinu předmětných nemovitostí za 16.000 Kč, takže "není důvodu

pro závěr, že dva roky nato cenu o 3.000 Kč vyšší by měl považovat

za nepřiměřeně nízkou, zvláště když charakter převáděných

nemovitostí a jejich určení navrhovatele omezovalo v dispozici

s nemovitostí, neboť soukromá osoba by stěží investovala finanční

prostředky do nemovitosti, kterou k určenému účelu soukromě

využívat nemohla".

Nejvyšší soud ČR v záhlaví označeným rozsudkem dovolání

stěžovatelů proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně

zamítl.

V jeho odůvodnění konstatoval, že podle ustanovení § 241

odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu ("o.s.ř.") lze dovolání

odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutková

podstata vymezující tento dovolací důvod prý obsahuje dvě

podmínky: první splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal

v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů

účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo nebo že

soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými

důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo druhá podmínka je

splněna "výhradou", že v hodnocení důkazů je z hlediska jejich

závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický

rozpor, případně že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co

mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §§ 133 a 135

o.s.ř. Vždy však musí jít o skutečnosti významné pro následné

právní posouzení věci.

V souzené věci prý však dovolání neobsahuje námitky, že by

odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, jež z provedených důkazů

nebo přednesů účastníků nevyplynuly nebo že soud pominul rozhodné

skutečnosti, které by byly prokázány. Argumentace stěžovatelů,

odrážející nesouhlas se skutkovými zjištěními, vedoucími k závěru

o nedostatku tísně při uzavření předmětné kupní smlouvy, směřuje

prý výlučně k hodnocení důkazů - z hlediska jejich pravdivosti

- odvolacím soudem; při tom stěžovatelé vycházejí z odlišných

skutkových závěrů než odvolací soud, tj. činí z provedených důkazů

vlastní skutkové závěry, na nichž pak budují i své vlastní právní

posouzení. Protože se však odvolací soud při hodnocení důkazů

nedopustil žádného pochybení, "není možné ani polemizovat s jeho

skutkovými závěry (tedy namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, resp. účastníkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiný

závěr apod.)". Hodnocení důkazů odvolacím soudem není samo o sobě

způsobilým dovolacím důvodem, takže požadavku dovolatelů, aby bylo

rozhodnutí odvolacího soudu shledáno nesprávným pro naplnění

dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.,

nelze přisvědčit. Proto Nejvyšší soud podané dovolání zamítl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že

v podaném dovolání výslovně uvedli, že rozhodnutí vychází ze

skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu

v provedeném dokazování § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. a že spočívá

na nesprávném právním posouzení věci § 241 odst. 3 písm. d)

o.s.ř.. To znamená, že stěžovatelé uplatnili dva dovolací důvody,

avšak Nejvyšší soud se zabýval toliko dovolacím důvodem jedním

obsaženým v ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.. Stěžovatelé

v ústavní stížnosti rekapitulují obsah svého dovolání a zejména

poukazují na to, že v něm výslovně uvedli, že odvolací soud nevzal

za prokázány tvrzené skutečnosti (výpovědi původního žalobce, jeho

manželky a svědků J. S. a L. Ch.). Stěžovatelé prý v dovolání

upozornili rovněž na to, že odvolací soud doplnil dokazování

dalším výslechem J. S., M. S-ové, M. Ch-ové a V. S. a dalšími

listinnými důkazy; přestože údajně na jedné straně stála pouze

výpověď M. Ch-ové a na straně druhé skutečnosti vyplývající

z ostatních provedených důkazů, odvolací soud této svědkyni uvěřil

a své závěry založil na její výpovědi. Tím prý odvolací soud opět

pominul rozhodné skutečnosti, jež byly prokázány řadou dalších

důkazů. Stěžovatelé dále poukazují na to, že v předmětném dovolání

upozornili na údajné zjevné nepravdy a vnitřní rozpory ve výpovědi

M. Ch-ové a že odvolací soud vůbec nehodnotil výpovědi V. S., M.

S-ové a J. S., čímž pominul rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo.

Podle tvrzení stěžovatelů není pravdou, že dovolání

neobsahovalo námitky, že by odvolací soud vzal v úvahu

skutečnosti, jež z provedených důkazů nebo přednesů účastníků

nevyplynuly (ani jinak nevyšly za řízení najevo), nebo že soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy

prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Odvolací soud prý nedodržel

požadavek vyplývající z ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř., jelikož

odůvodnění rozsudku neobsahuje vysvětlení toho, proč soud uvěřil

svědkyni Ch-ové a proč nepřihlédl k důkazům ostatním.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé tvrdí, že Nejvyšší soud

ČR napadeným rozsudkem porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36

odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále

jen "Listina"). Proto navrhují, aby byl tento rozsudek zrušen.

Stěžovatelé souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

Protože Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené náležitosti a podmínky, usoudil, že nic

nebrání meritornímu projednání a vyřízení věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Nejvyšší

soud ČR a dále Okresní soud ve Vyškově. Obec T. se svého postavení

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelé

v ústavní stížnosti toliko opakují svou argumentaci, uplatněnou

již v dovolacím řízení. Účastník řízení tvrdí, že dovolací důvod

dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. nebyl dovoláním ve

skutečnosti uplatněn a výtka, že dovolací soud nevyčerpal celý

předmět dovolání, je proto nedůvodná. Nejvyšší soud netrvá na

ústním jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud ve Vyškově pouze odkázal na odůvodnění rozsudku,

který v této věci vydal a v němž dospěl k závěru, že návrh

právního předchůdce stěžovatelů je důvodný.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v první řadě zdůrazňuje, že jeho úkolem je podle

čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní

moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy

obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu

zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím

nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod

stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu

správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko

tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních

kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva

a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní

ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého

práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole

(např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku

interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti

(např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního

práva a svobody)" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Podstata ústavní stížnosti spočívá zejména v tvrzení, že se

Nejvyšší soud v napadeném rozsudku nevypořádal úplně s podaným

dovoláním, neboť se vůbec nezabýval dovolacím důvodem podle

ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou

judikaturu k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí

obecných soudů. Ústavní soud např. uvedl, že "z hlediska

stanoveného postupu (čl. 26 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného

a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou

ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí" (nález sp.

zn. III. ÚS 103/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

17, str. 121). "Nezávislost rozhodování obecných soudů se

uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním

rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny,

jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím

součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své

rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to způsobem,

zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Z odůvodnění musí

vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé" (nález

sp. zn. III. ÚS 94/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

8, str. 287).

V souzené věci Ústavní soud z dovolání ze dne 8. 11. 1999

zjistil (č.l. 197 a násl.), že stěžovatelé v něm výslovně

uplatnili dva dovolací důvody, upravené v ustanovení § 241 odst.

3 písm. c) a písm. d) o.s.ř., ve znění před 1. 1. 2001 (první

důvod: rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá

v podstatné části oporu v provedeném dokazování, druhý důvod:

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

V obsahu tohoto dovolání podrobně vyložili, v čem spatřovali

existenci obou dovolacích důvodů, když poukázali zejména na celou

řadu svědeckých výpovědí, na listinné důkazy a skutkové okolnosti,

z nichž mělo vyplývat, že jejich právní předchůdce uzavřel

předmětnou kupní smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných

podmínek. Stěžovatelé v dovolání dovozují, že rozhodnutí

odvolacího soudu bylo založeno na nesprávném skutkovém základě.

Z toho prý vyvěrá i nesprávná právní kvalifikace věci, neboť

"odvolací soud vyložil ustanovení § 6 odst. 1 písm. g) zákona č.

87/1991 Sb. v pojmech omegatíseňomega a omeganápadně nevýhodné podmínkyomega

v rozporu s ustálenou soudní praxí a způsobem, který je nesprávnou

aplikací právního předpisu. Tím je dán dovolací důvod podle

ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.".

Jak však vyplývá z rekapitulační části tohoto nálezu,

Nejvyšší soud ČR se v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval

toliko dovolacím důvodem podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c)

o.s.ř. a nevypořádal se (v rozporu s § 157 odst. 2 o.s.ř. v tehdy

platném znění) s druhým uplatněným dovolacím důvodem podle písm.

d) citovaného ustanovení. Se zřetelem na obsah dovolání lze stěží

akceptovat vyjádření Nejvyššího soudu, podle něhož dovolací důvod

uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. ("rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci") nebyl dovoláním ve

skutečnosti uplatněn. Podle názoru Ústavního soudu totiž druhý

dovolací důvod uplatněn byl, jestliže se stěžovatelé v podaném

dovolání např. zabývali otázkou právního posouzení přiměřenosti

ceny vyplacené za předmětné nemovitosti. Ústavní soud, byť při

svém rozhodování vychází z principu minimalizace zásahů do

rozhodovací činnosti ostatních orgánů veřejné moci, za těchto

okolností shledal, že napadený rozsudek porušuje nejen

"jednoduché" právo, nýbrž odporuje - ve smyslu citované judikatury

Ústavního soudu, na kterou v této souvislosti odkazuje - i článku

36 odst. 1 Listiny a ve svých důsledcích i principu rovnosti

účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Proto Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR

zrušil § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Tímto nálezem je vytvořen procesní prostor pro nové

rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, v němž se bude moci opětovně

zabývat podaným dovoláním v celém jeho rozsahu.

Pokud jde o namítané porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy, Ústavní

soud nepovažuje tuto výtku za důvodnou, jelikož zmíněný článek

nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo (kterého by bylo

možno se domáhat formou ústavní stížnosti), nýbrž - již z důvodu

jeho systematického začlenění - "pouze" organizační princip

činnostisoudů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. 8. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru