Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 6/21 #1Usnesení ÚS ze dne 02.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k... více
Věcný rejstříkPromlčení
dovolání/přípustnost
odškodnění
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.6.21.1
Datum podání04.01.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32 odst.3

99/1963 Sb., § 237, § 241a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 6/21 ze dne 2. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Víta Bárty, zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 30 Cdo 935/2020-508, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019 č. j. 62 Co 375/2016-479 a výrokům III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 5. 2016 č. j. 42 C 361/2014-352, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zamítly jeho nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Podle názoru stěžovatele měly civilní soudy ústavně nesouladným způsobem posoudit otázky související s počátkem běhu subjektivní promlčecí lhůty k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy a s uplatněním námitky promlčení. Stěžovatel především rozporuje judikaturu obecných soudů, na jejímž základě je za počátek běhu promlčecí doby považován den následující po doručení (oznámení) pravomocného zprošťujícího rozsudku. Současně namítá, že námitka promlčení byla učiněna v rozporu s dobrými mravy. Tím, že obecné soudy uznaly tuto námitku, porušily výše uvedená ústavně zaručená práva stěžovatele.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník")] zaplacení částky 23 356 829 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy, které mu měly být způsobeny v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 8/2012 a nesprávným úředním postupem v tomto řízení, přičemž částku 20 000 000 Kč požadoval jako náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu z výše uvedeného nezákonného rozhodnutí, částky 3 000 000 Kč se domáhal z titulu nesprávného úředního postupu a částku 356 829 Kč požadoval za náklady právního zastoupení, které v souvislosti se svým trestním stíháním vynaložil.

Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovateli zaplatil částku 15 730 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 334 807 Kč řízení zastavil (výrok II), co do částky 23 006 292 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III) a uložil vedlejšímu účastníkovi, aby stěžovateli zaplatil na náhradě nákladů řízení 82 938,80 Kč (výrok IV). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2017 č. j. 62 Co 375/2016-422 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I a ve výroku III ohledně částky 3 006 292 Kč s příslušenstvím a co do částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV jej zrušil a věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud k dovolání vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 23. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 3692/2017-454 shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze v části výroku II, v níž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení 20 000 000 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Následně Městský soud v Praze v pořadí svým druhým, v záhlaví označeným, rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III ohledně částky 20 000 000 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), změnil ve výroku IV tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení 1 800 Kč (výrok II) a uložil stěžovatelovi, aby zaplatil náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatele nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel tak nesplnil své povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.

Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud dodává, že posouzením souladu aplikované zákonné úpravy s ústavním pořádkem se již zabýval ve své judikatuře (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3451/10 nebo IV. ÚS 1615/12). Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. - aplikované obecnými soudy v nyní projednávané věci - je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2021

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru