Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 599/13 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
žaloba/na určení
pozemek
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.599.13.1
Datum podání12.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 599/13 ze dne 23. 4. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti Sylvy Abrahámové, zast. Mgr. Františkem Pohankou, advokátem, sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.11.2012, č.j. 22 Cdo 1274/2011-86, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.11.2010, č.j. 8 Co 2292/2010-57, a proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12.5.2010, č.j. 18 C 3/2010-32, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a společnosti KOM-REAL CZ, s.r.o., sídlem Dobrovodská 56, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí obecných soudů, a to usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), vydaná ve sporu o určení, že je výlučnou vlastnicí cihlové zdi na hranici individualizovaných pozemků. Informovala, že okresní soud její žalobu zamítl, krajský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil a dovolání bylo odmítnuto. Meritum sporu podle ní spočívá v určení, kdo je vlastníkem hraniční zdi nacházející se hranici jejího pozemku a pozemku vedlejší účastnice, ona je přesvědčena, že je v jejím výlučném vlastnictví, a doplnila, že v průběhu řízení uplatnila námitku vydržení. Návrh obou účastníků na vypracování znaleckého posudku ke stanovení hranice mezi sousedícími pozemky okresní soud zamítl a v odůvodnění rozsudku uvedl, že hraniční zeď je součástí stavby, netvoří samostatnou věc, nelze ji fyzicky oddělit a nešlo ji jako součást věci po právu vydržet. Krajský soud se beze zbytku ztotožnil se závěry soudu I. stupně, zkonstatoval, že specifikovaná zeď před zahájením řízení zanikla stavebně technickým napojením na stavbu ve vlastnictví vedlejší účastnice. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to jednak článkem 11, jednak článkem 36 odst. 1. Tato tvrzení podporuje argumenty o výstavbě hraniční zdi jejími právními předchůdci před rokem 1945, připomíná důsledky tehdy platného režimu vlastnictví stavby příslušející vlastníkovi pozemku, upozorňuje, že její důkazní návrh na provedení znaleckého posudku nesměřoval k určení hranice pozemku, ale k osvětlení průběhu hranice. Dále doplnila, že v době podání odvolání nebyla stavba, jejíhož obvodového zdiva má být předmětná zeď součástí, zkolaudována a probíhalo řízení o odstranění nepovolené stavby, na základě její žaloby byla zrušena rozhodnutí správních orgánů týkajících se povolení užívání stavby, a to z důvodu zásahu do jejího vlastnického práva. Stěžovatelka uzavírá, že zamítnutím její žaloby jí byla odepřena ochrana jejího vlastnického práva, kdy závěry obecných soudů jsou v nesouladu se skutkovým zjištěním a právním vyhodnocením, jsou v rozporu s čl. 36 Listiny a v důsledku toho jako vydané v rozporu s ústavně stanoveným postupem jsou projevem libovůle v soudním rozhodování. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 11:

1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Čl. 36 Listiny:

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelka napadá, jakož i z rozsudku krajského soudu ze dne 21.9.2005, č.j. 10 Ca 72/2005-36, zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí předmětné hraniční zdi, přitom poukazovala, že jde o žalobu podanou na základě výzvy stavebního úřadu. Okresní soud žalobu zamítl a v odůvodnění zkonstatoval, že podle obsahu žaloby se stěžovatelka fakticky domáhá revize hranice mezi pozemky, což nepatří do pravomoci soudu. Ohledně sporné zdi po provedeném dokazování dospěl k závěru, že netvoří samostatnou věc, nýbrž je součástí domu ve vlastnictví vedlejší účastnice. Zabýval se též námitkou vydržení a neshledal ji důvodnou, neboť nelze vydržet součást věci. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které krajský soud neshledal důvodným, proto prvostupňový rozsudek potvrdil. V odůvodnění posoudil jednotlivé námitky stěžovatelky (ústní jednání bez její přítomnosti, zejména pak povahu zdi, jako součásti domu ve vlastnictví vedlejší účastnice, dále též nepoužití moderačního práva při rozhodnutí o nákladech řízení); zejména akcentoval, že specifikovaná zeď, jako právně samostatný předmět sporu, před zahájením řízení (v roce 1997 či 1998) zanikla stavebně-technickým napojením na stavbu ve vlastnictví vedlejší účastnice (tím se dřívější samostatná věc stala součástí věci hlavní a sdílí s ní jednotný právní režim). Výslovně uvedl, že neexistuje-li stavba, k níž se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva, nemůže být jejímu žalobnímu návrhu vyhověno. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka tzv. nenárokovým dovoláním, ve kterém namítala, že se krajský soud nezabýval námitkou vydržení zdi, zpochybnila úvahu o tom, že zeď je součástí domu, a tvrdila, že její zástupce nebyl k jednání před okresním soudem obeslán. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl; v odůvodnění (str. 2) objasnil nedůvodnost dvou věcných námitek (neuplatnění námitky vydržení v odvolání, zeď jako součást domu, k čemuž odkázal na soudní spis zaznamenávající, že sama stěžovatelka připustila, že zeď se stala součástí domu) a ohledně námitky tvrdící, že soud projednal věc v nepřítomnosti účastníka, ač pro takový postup nebyly splněny předpoklady, stěžovatelku poučil, že pro nápravu takových chyb je určena žaloba pro zmatečnost.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny. Podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky ohledně posouzení podmínek pro úspěch určovací žaloby, kterou zvolila k ochraně proti zásahu do jejího vlastnického práva. Je notorietou, že mezi předpoklady sine qua non úspěchu určovací žaloby patří i existence žalobcova vlastnického práva k předmětné věci posuzovaná k době rozhodování soudu. Jestliže žalobci nesvědčí v tomto okamžiku vlastnické právo k věci, nemůže být určovací žaloba úspěšná; lhostejno, zda na jeho straně došlo k relativnímu či absolutnímu zániku vlastnického práva. Jak bylo zjištěno v průběhu řízení, předmětná zeď již několik let není samostatnou věcí v právním smyslu, stala se součástí domu ve vlastnictví vedlejší účastnice (sama stěžovatelka tuto okolnost připustila), proto nemohla být určovací žaloba úspěšná a z tohoto důvodu nemohlo ani dojít k porušení práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 Listiny. Budiž připomenuto, že samotné zamítnutí určovací žaloby nevylučuje existenci zásahu do stěžovatelčina vlastnického práva (srov. rozsudek krajského soud ze dne 21.9.2005, č.j. 10 Ca 72/2005-36), je však na stěžovatelce jejím právním zástupci), aby k odstranění zásahu zvolila tentokrát adekvátní právní prostředky (např. žalobu na odstranění stavby založenou na tvrzení, že vedlejší účastnice porušila její vlastnické právo k hraniční zdi stavební činností). V řízení před obecnými soudy ani nedošlo k namítanému porušení čl. 36 Listiny, k čemuž Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné z práv stěžovatelky, jako účastníka řízení (pozn. pokud by bylo porušeno její právo účastnit se jednání, tak ani v tomto případě by nemohla být ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatelka se nebránila s využitím žaloby pro zmatečnost, když o možnosti jejího využití byla poučena Nejvyšším soudem).

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2013

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru