Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 598/99Nález ÚS ze dne 04.01.2001Výklad pojmu "procesní rozhodnutí", povaha výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/21 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.598.99
Datum vyhlášení13.02.2001
Datum podání02.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 57 odst.5

99/1963 Sb., § 248 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 598/99 ze dne 4. 1. 2001

N 3/21 SbNU 11

Výklad pojmu "procesní rozhodnutí", povaha výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. M. S, advokátem, proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca

26/99, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn.

29 Ca 26/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení

základních práv chráněných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36

odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení

v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo

zastaveno řízení o žalobě, jíž se domáhal přezkoumání rozhodnutí

Finančního ředitelství v Brně ze dne 2. 12. 1998, č. j.

5962/98/FŘ/150.

Z obsahu připojeného spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn.

29 Ca 26/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud

zjistil, že Finanční úřad Brno - venkov vydal dne 22. 7. 1998

výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě

podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č.

337/1992 Sb."), kterou vyzval stěžovatele (jako ručitele)

k úhradě daňového nedoplatku daňového dlužníka - společnosti F.

a H., spol. s r.o., v celkové výši 5 435 506 Kč., a to do výše

nesplaceného vkladu stěžovatele zapsaného v obchodním rejstříku,

tj. 20 000 Kč. Odvolání, ve kterém stěžovatel namítal, že není

ručitelem, bylo výše uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství

zamítnuto.

Rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, ve které namítal, že

není ručitelem, a dále, že správce daně se měl nejdříve domáhat

splnění závazku po daňovém dlužníkovi, a teprve poté jej vyzvat

k zaplacení daňového nedoplatku.

Krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil.

V odůvodnění uvedl, že řízení o žalobě nemohlo proběhnout, neboť

žalobou je napadeno rozhodnutí, které se opírá o ustanovení § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., upravující sekundární povinnost

k úhradě daňové povinnosti jiné osoby než daňového subjektu. Jedná

se o ustanovení procesní, nikoli hmotněprávní, protože samo o sobě

nezakládá právní vztah správce daně a ručitele. Formuluje pouze

vztah ručení v daňovém řízení, jako subjektivní povinnost ručitele

k zaplacení daňového nedoplatku daňového dlužníka. Vydáním výzvy

k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní lhůtě vzniká ručiteli

povinnost uhradit daňový dluh daňového subjektu v případě, že

daňový dlužník, který je primárním nositelem daňové povinnosti,

svůj závazek vůči správci daně včas nesplní. Podle § 248 odst. 2

občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jsou z přezkumné

činnosti soudů vyloučena mimo jiné rozhodnutí správních orgánů

předběžné, procesní nebo pořádkové povahy. Procesní rozhodnutí

jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka

vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro

vlastní vedení řízení. Dle názoru Krajského soudu je v tomto

smyslu procesním rozhodnutím i rozhodnutí napadené žalobou

a tohoto důvodu je proto z přezkumné činnosti soudů vyloučeno.

S uvedenými závěry soudu stěžovatel nesouhlasí. V ústavní

stížnosti namítá, že výzva správce daně podle § 57 odst. 5 zákona

č. 337/1992 Sb. se dotýká přímo jeho práv a povinností, je

rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný

opravný prostředek, ačkoliv obecně proti výzvám v daňovém řízení

opravný prostředek přípustný není. V § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze lze v tomto odvolání

namítat - mimo jiné je to skutečnost, že stěžovatel není

ručitelem. Právě tuto námitku, že není ručitelem, stěžovatel

uplatnil ve všech opravných prostředcích, včetně správní žaloby.

Skutečnost, zda stěžovatel je nebo není ručitelem, má základ

v hmotném právu a soud se proto měl žalobou zabývat meritorně.

Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého

se právní stav, který tu byl před vydáním výzvy správce daně,

nemění a že hmotněprávní pozice stěžovatele jako účastníka řízení

nebyla dotčena, neboť před vydáním výzvy nebyl ručitelem

v intencích § 106 obch. zák. Do této pozice je však nezákonně

nucen až uplatněním výzvy dle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.

Stěžovatel dále poukázal na to, že krajský soud na daný případ

nesprávně aplikoval nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 466/97,

který se ale týká usnesení soudu o zastavení řízení o žalobě proti

exekučnímu příkazu finančního úřadu podle § 73 zákona č. 337/1992

Sb.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření

účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového

materiálu. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti ze dne 6. 1. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. R.

M. uvedl, že se při svém rozhodování neodchýlil od zákonem

stanoveného postupu a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku,

přičemž zdůraznil, že pokud se někdo domáhá ochrany svého

subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob

jeho ochrany, tj. v tomto případě zákonnou úpravu části páté

hlavy druhé o. s. ř., v jejíchž intencích soud rozhodoval.

Finanční ředitelství v Brně, jako vedlejší účastník, ve vyjádření

k ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2000 uvedlo obdobné argumenty,

jako v řízení před krajským soudem a dodalo, že správce daně

v projednávané věci požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po

daňovém dlužníku. Z ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. přitom

nevyplývá, že by výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

musela informaci o této skutečnosti obsahovat.

II.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují

v souladu s ústavními principy. S ohledem na zjištěné skutečnosti,

aniž by předjímal výsledek řízení ohledně věcné stránky případu,

dospěl k závěru, že k porušení principů, obsažených v Listině

základních práv a svobod došlo, neboť postupem krajského soudu

bylo stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.

Ústavní soud předesílá, že právní problematikou řešící tutéž

právní otázku, tj. otázku charakteru rozhodnutí dle ust. § 57

odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., se již Ústavní soud zabýval při

rozhodování o ústavních stížnostech, vedených pod sp. zn. IV. ÚS

592/99, IV. ÚS 593/99, III. ÚS 593/99, III. ÚS 594/99, a I. ÚS

593/99. Od závěrů tam uvedených se Ústavní soud nemá důvod

odchylovat ani v tomto případě, zcela totožném z hlediska závěrů

učiněných senátem 29 C Krajského soudu v Brně i z hlediska

argumentace ústavní stížnosti.

Podle ust. § 244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve

správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel

odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může

namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo

uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již

bylo zaplaceno. Navrhovatel ve svém odvolání k finančnímu

ředitelství zákonný důvod pro odvolání uplatnil, neboť výslovně

namítal, že není ručitelem. Jak Ústavní soud konstatoval již

v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 373/98, (Sbírka nálezů a usnesení

Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 30), v případě rozhodnutí

instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních

a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele

z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem

není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení

zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence

skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za

ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně

nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě

řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují

tomu, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal

by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel

v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních

práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 zaručována. V daném

případě spočívalo porušení základních práv a svobod v neposkytnutí

soudní ochrany stěžovateli, neboť krajský soud se přidržel výkladu

pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu, který vedl k namítanému

zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Z uvedených důvodů

bylo proto napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pro jeho

rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod

zrušeno [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jen na okraj je třeba poznamenat, že dle tvrzení finančního

ředitelství (odkazujícího na spisový materiál), výzva správce daně

podle § 57 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. byla vůči stěžovateli

uplatněna až poté, co byl dlužník marně vyzván k úhradě dluhu.

Skutečnost, že stěžovatel nebyl o tomto úkonu správcem daně

vyrozuměn, nezakládá porušení ústavního práva, neboť povinnost

takto daňového ručitele informovat ze zákona nevyplývá. I když

požadovaná informace by mohla v konkrétních případech vést

k odstranění nejasností ve vztahu daňového dlužníka, ručitele

a správce daně, z ust. § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. pouze

plyne, že správce daně je povinen nejprve vyzvat k zaplacení

daňového dlužníka, který nesplnil svoji daňovou povinnost, což se

v daném případě stalo. K námitce stěžovatele, že krajský soud

nesprávně aplikoval závěry uvedené v nálezu, sp. zn. IV. ÚS

466/97 (správně I. ÚS 466/97), Ústavní soud uvádí, že uvedeným

nálezem je řešena odlišná právní situace (exekuční vymáhání

závazku daňového ručitele), a navíc v odůvodnění rozhodnutí

krajskéhosoudu není uvedený nález citován a ani z argumentace

odůvodnění nevyplývá, že byl ve věci aplikován.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 4. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru