Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 598/2000Usnesení ÚS ze dne 02.01.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.598.2000
Datum podání06.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 122, § 123


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 598/2000 ze dne 2. 1. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 598/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. V. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 54 Co 186/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 25 C 302/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 5. 10. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 54 Co 186/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 25 C 302/98. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl uvedeným rozsudkem tak, že žalovaný stěžovatel je povinen zaplatit žalobci P. Š. částku 34 291 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. V dalších částech byla žaloba zamítnuta, resp. řízení zastaveno.

V soudním řízení se žalobce po stěžovateli domáhal zaplacení předmětné částky z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo tím, že stěžovatel užíval bez právního důvodu žalobcův dům čp. 41, se stavební parcelou č. 42, a zahradou č. 62/1, v obci Kadov, ač mu byla soudním rozhodnutím uložena povinnost nemovitost vyklidit. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že stěžovatel svým jednáním znemožnil žalobci vlastnické využití daných bytových a nebytových prostor a tím, že je bezplatně v období od 4. 12. 1995 do 28. 4. 1999 užíval, se bezdůvodně obohatil. Soud zkoumal i výši žalobcem požadované částky a poukázal na to, že žalobce se nedomáhal ani v jednom případě částky, přesahující sazby v daném místě a čase obvyklé, a dokonce v případě nebytových prostor požadoval částku nižší, než by odpovídala maximálně možné, za kterou obdobné prostory pronajímala obec. Po odvolání stěžovatele Městský soud v Praze výše specifikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž uvedl, že tento soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil řádně, náležitě zjistil skutkový stav a dospěl rovněž ke správnému právnímu závěru.

Stěžovatel je toho názoru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. Městský soud v Praze podle tvrzení stěžovatele neprovedl řádně důkazy znaleckým posudkem Ing. S. K., sděleními OÚ a ZD Kadov o cenách pronájmů a předloženými fotografiemi, ze kterých stěžovatel vyvozuje, že v daném případě se jednalo o prostory, nezpůsobilé k trvalému používání. Podle stěžovatele oba soudy "provedly nesprávné hodnocení důkazů" neboť prý "určily nehorázné ocenění předmětného užívání dotčených prostorů". Stěžovatel se domnívá, že u něj nedošlo k bezdůvodnému obohacení a naopak on by prý mohl "žalovat o náhradu škody, že nemohl předmětný objekt určitou dobu užívat". Soudy se dále dle stěžovatele nezabývaly jeho námitkou, že ze strany žalobce se podle jeho názoru jedná o "lichvu". Z uvedených důvodů požadoval stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Městský soud v Praze se dne 27. 11. 2000 vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. D. B., která uvedla, že námitka stěžovatele o neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. S. K. je nedůvodná, neboť odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, který tento důkaz provedl. Rovněž námitku, že stěžovatel neměl možnost vyjádřit se k provedeným důkazům, považuje účastník řízení za nedůvodnou, neboť ve věci bylo nařízeno jednání, které poskytlo účastníkům dostatečný prostor pro vyjádření různých námitek. V ostatním odkázal městský soud na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Ve vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 11. 2000 předseda senátu Mgr. M. Š. rovněž pouze odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud již mnohokrát ve své obecně přístupné judikatuře vyložil, kdy je oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů, a proto postačí na tuto judikaturu odkázat a pouze stručně připomenout, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), může do rozhodovací činnosti obecných soudů zasáhnout jen v rozsahu stanoveném Ústavou.

Z ústavní stížností napadených rozhodnutí a z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 25 C 302/98, Ústavní soud zjistil, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení před soudem druhého stupně nedošlo k porušení žádných ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Jednání před soudy obou stupňů probíhalo veřejně, bez zbytečných průtahů, za přítomnosti stěžovatele, kterému byl poskytnut dostatečný prostor k argumentaci, jakož i k navrhování důkazů na podporu jeho tvrzení. Soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu pro posouzení skutkového stavu v dané věci, přičemž soud prvního stupně jednání právě za účelem doplnění dokazování vícekrát odročil a ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, které důkazy provedl, resp. u kterých považoval jejich provedení, s ohledem na charakter projednávané věci, za nadbytečné.

Za takové situace Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené obecnými soudy a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením, či s jeho dílčími body, neztotožňoval. Byl by povinen tak učinit pouze tehdy, kdyby došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, k čemuž však v daném případě podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by jednotlivci zaručovalo úspěch v řízení, resp. právo na rozhodnutí, které podle jeho názoru odpovídá hmotněprávním poměrům. Zmíněné základní právo garantuje každému možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, rozhodujícího v souladu se všemi zásadami spravedlivého soudního řízení, zakotvenými především v příslušných ustanoveních Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práva na soudní ochranu, resp. na spravedlivý proces, jakož ani jiného ústavně zaručeného základního práva nebo svobody stěžovatele však Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.

Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 2. ledna 2001

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru