Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 597/11 #1Usnesení ÚS ze dne 02.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - MS Brno
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkExekuce
řízení/zastavení
pohledávka
konkurz a vyrovnání/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.597.11.1
Datum podání24.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 55 odst.2

328/1991 Sb., § 63, § 20

99/1963 Sb., § 103, § 104


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 597/11 ze dne 2. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KRÁLOVOPOLSKÁ, a.s., se sídlem Křižíkova 68a, Brno, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Těsnohlídkova 9, 613 00, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 5432/2008-302 ze dne 23. listopadu 2010, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 160/2008-257 ze dne 8. srpna 2008 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 96 Nc 2081/2004-234 ze dne 22. listopadu 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MBMS, a.s., se sídlem Ohradní 61/1394, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Usnesením soudu prvního stupně č. j. 96 Nc 2081/2004-35 ze dne 21. 6. 2004 byla na návrh vedlejší účastnice řízení nařízena exekuce podle exekučního titulu - usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 27 Kv 2/2001-633 ze dne 22. dubna 2002, jímž bylo potvrzeno vyrovnání dlužníka (stěžovatelky), a to pro pohledávku ve výši 3.097.698,78 Kč. Usnesením odvolacího soudu č. j. 20 Co 731/2004-83 ze dne 11. 8. 2005 bylo k odvolání stěžovatelky nařízení exekuce potvrzeno. Rozhodnutím dovolacího soudu č. j. 20 Cdo 2484/2005-129 ze dne 31. 1. 2007 byla usnesení soudů nižších stupňů zrušena a věc jim byla vrácena k dalšímu řízení; v době od právní moci rozhodnutí o nařízení exekuce do rozhodnutí o dovolání byla dle tvrzení stěžovatelky exekuovaná částka vymožena a odevzdána věřiteli (vedlejší účastnici).

3. V novém řízení soud prvního stupně usnesením č. j. 96 Nc 2081/2004-226 ze dne 2. 10. 2007 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a provedením exekuce pověřil soudního exekutora. Soudní exekutor vyzval oprávněného ke složení zálohy na náklady exekuce; ten však ve stanovené lhůtě neučinil, a proto soud prvního stupně napadeným usnesením (č. j. 96 Nc 2081/2004-234 ze dne 22. listopadu 2007) exekuci zastavil. Odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu (č. j. 20 Co 160/2008-257 ze dne 8. srpna 2008) podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud svým usnesením (č. j. 20 Cdo 5432/2008-302 ze dne 23. listopadu 2010) odmítl.

4. Stěžovatelka se domnívá, že ukončení řízení tímto způsobem jí znemožnilo uplatňovat svá práva, exekuce měla být zastavena nikoli z důvodu uvedeného v ustanovení § 55 odst. 2 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 10. 2009, nýbrž dle ustanovení § 103 a § 104 o. s. ř., neboť dle jejího názoru neexistoval exekuční titul.

II.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje, že dne 28. srpna 1997 vystavila vlastní směnku na řad BB Aval GmbH na částku DEM 2 650 000, kterou avalovala jako ručitel obchodní společnost Pragobanka, a. s., jako směnečný rukojmí (dále jen "rukojmí"). Tato směnka byla následně indosována na obchodní společnost Credit Suisse First Boston (dále jen "směnečný věřitel"). V roce 1998 byl prohlášen konkurs na majetek rukojmí, do nějž směnečný věřitel přihlásil svoji pohledávku, činící po kursovém přepočtu částku 47 798 825,50 Kč. Na tuto částku směnečný rukojmí vyplatil v rámci konkurzu 30%, což činilo 12 427 694 Kč. Z rukojemství plynoucí pohledávku vůči stěžovatelce poté rukojmí převedl na vedlejší účastnici řízení.

6. V roce 2001 bylo povoleno vyrovnání stěžovatelky, do něhož směnečný věřitel přihlásil neuhrazenou část směnečné pohledávky navýšenou o úroky, a to v celkové výši 41 747 044,80 Kč (přihláška č. 162), a vedlejší účastnice řízení přihlásila pohledávku jednak v částce 12 427 694 Kč a dále pohledávku v částce 35 371 131 Kč (přihláška č. 188) jako podmíněnou pro případ, že rukojmí bude plnit tuto částku za stěžovatelku. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 27 Kv 2/2001-633 ze dne 22. dubna 2002 bylo potvrzeno vyrovnání stěžovatelky, podle nějž mělo být jejím věřitelům plněno 30% z přihlášených pohledávek. Směnečnému věřiteli bylo stěžovatelkou na jeho základě zaplaceno 12 524 113,40 Kč, a vedlejší účastnici řízení z nepodmíněně přihlášených pohledávek 24 313 301,69 Kč.

7. Po skončení vyrovnání rukojmí dne 22. srpna 2003 zaplatil směnečnému věřiteli dalších 10 325 662,60 Kč, a to podle konečného rozvrhového usnesení. Na základě toho požadovala vedlejší účastnice řízení po stěžovatelce 30% z této částky, tj. 3 097 698,78 Kč. To stěžovatelka odmítla s tím, že se jedná o část závazku, k jejímuž splnění není povinna na základě usnesení o potvrzení vyrovnání. Vedlejší účastnice řízení proto ohledně předmětné částky navrhla exekuci usnesení o potvrzení vyrovnání.

8. Stěžovatelka ve svém obsáhlém podání v podstatě obecným soudům vytýká, že vedlejší účastnici umožnili, že nemusela k návrhu přiložit originál exekučního titulu ani doklad o tom, že rozvrhové usnesení Městského soudu v Praze č. j. 96 K 70/98-4033 nabylo právní moci, ani důkaz o tom, že byla částka 10 325 662,60 Kč uhrazena. Dále stěžovatelka obecným soudům vytýká, že vzdor jejím návrhům rozhodly obecné soudy bez nařízení jednání. Konečně stěžovatelka obecným soudům vytýká nesprávné posouzení věci. Dle stěžovatelky napadená rozhodnutí popírají princip poměrného uspokojení věřitelů v rámci konkursu a vyrovnání a nepřípustně umožňují, aby i po skončení soudního vyrovnání trval závazek úpadce vůči věřiteli - ručiteli, který plnil za úpadce po skončení soudního vyrovnání. Dovolacímu soudu pak vytýká, že s ohledem na jeho předchozí postup očekával kontinuitu, tedy rozhodnutí o otázce zásadního právního významu, k čemuž však nedošlo.

III.

9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných návrhem stěžovatelovým, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.

11. V obdobné věci Ústavní soud již rozhodoval, a to v řízení sp. zn. II. ÚS 596/11, a proto s ohledem na tam uvedené nosné důvody o předestřených otázkách uvážil, jak dále uvedeno.

12. Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se podstatou drtivé většiny námitek stěžovatelky zabývaly. Tak především soud prvního stupně s ohledem na námitky stěžovatelky a závazný právní názor vyplývajícího z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2484/2005 ze dne 31. ledna 2007 dovodil (viz spis sp. zn. II. ÚS 596/11), že z protokolu o vyrovnacím jednání nevyplývá, že by došlo k popření předmětné pohledávky stěžovatelkou nebo vyrovnacím správcem. Dále dospěl k závěru, že pokud došlo ke splnění podmínky, na niž byla pohledávka vázána, po ukončení vyrovnacího řízení, je možné vymáhat pohledávku výkonem rozhodnutí nebo exekucí (s. 2 usnesení). Odvolací soud pak nejprve konstatoval, že bylo předloženo vykonatelné rozhodnutí opatřené doložkou právní moci (s. 2 usnesení). K vlastní podmínce ohledně předmětné pohledávky pak dospěl k závěru, že poznámka "podmíněně" v seznamu přihlášených pohledávek je zcela nejasná, přičemž z protokolu o vyrovnacím jednání nevyplývá žádná podmíněnost, ani žádná vázanost mezi pohledávkou č. 162 (směnečný věřitel) a pohledávkou č. 188 (vedlejší účastnice řízení). Z odůvodnění usnesení dovolacího soudu pak vyplývá, že k návrhu na nařízení exekuce vedlejší účastnice řízení předložila notářsky ověřený úplný opis rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze č. j. 96 K 70/98-4033 ze dne 22. srpna 2003 (týkající se rukojmí) s doložkou právní moci. Dovolací soud se s ohledem na to shodl s odvolacím soudem v tom, že došlo ke splnění stanovené odkládací podmínky a exekuční titul se tak stal vykonatelným. Odmítl přitom právní názor stěžovatelky, že by podmínka byla vázána toliko na plnění ze strany samotné vedlejší účastnice řízení v situaci, kdy plnilo rukojmí (s. 8 usnesení).

13. Pokud tedy stěžovatelka tvrdí, že k návrhu na nařízení exekuce nebyl předložen originál exekučního titulu s doložkou právní moci a doklad o tom, že došlo k plnění, z něhož se pohledávka odvozuje, pak evidentně uvádí něco zcela jiného, než podrobně popisují obecné soudy ovšem s tím, že vůči jejich závěrům v tomto směru prakticky vůbec nic nenamítá. Ze závěrů obecných soudů dále vyplývá, na základě čeho dospěly k tomu, že je stěžovatelka na základě předložených listin povinna uhradit předmětnou pohledávku. Jejich právní závěry jsou přitom srozumitelné a logické, a jako takové přesvědčivé a ústavně souladné.

14. Námitky stěžovatelky mají tedy charakter polemiky s právními závěry obecných soudů, jež sama o sobě není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.

15. Postup a závěry obecných soudů totiž nevykročily z mezí podústavního práva a tudíž ani mezí jejich ústavněprávní kompetence, do níž není Ústavní soud oprávněn bez dalšího vstoupit.

IV.

16. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základní práv a svobod, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. srpna 2011

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru