Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 597/06Usnesení ÚS ze dne 09.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační/stížnost... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.597.06
Datum podání05.09.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104a

325/1999 Sb., § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 597/06 ze dne 9. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., právně zastoupeného Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem Prokopská 8, 118 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí n. Labem ze dne 5.12.2005, sp.zn. 15 Az 308/2003 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13.6.2006, sp.zn. 8 Azs 51/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodněníí:

I.

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek (po odstranění vad podání dne 30. 6. 2006) ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2005, sp.zn. 15 Az 308/2003 (dále jen "rozsudek krajského soudu") a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp.zn. 8 Azs 51/2006. V ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že jeho žádost o udělení azylu byla rozhodnutím Ministerstva vnitra zamítnuta, což bylo následně k rozkladu stěžovatele potvrzeno i rozhodnutím ministra vnitra. Dále velice stručně popisuje napadený rozsudek krajského soudu, podle kterého stěžovatel nesplňuje podmínky uvedené v § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost proti tomuto rozsudku odmítl pro nepřijatelnost. Stěžovatel dále uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, jmenovitě čl. 36 a 40 Listiny základních práv a svobod, neboť Nejvyšší správní soud měl věc v řádném procesu projednat, a ne ji odmítnout pro nepřijatelnost.

Znění dotčených článků Listiny základních práv s svobod je následující.

Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:

(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Čl. 40 Listiny základních práv a svobod zní:

(1) Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.

(3) Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona mít musí, bude mu ustanoven soudem. Zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce.

(4) Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.

(5) Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků v souladu se zákonem.

(6) Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější.

II.

Ústavní soud z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí zjistil, že Nejvyšší správní soud své usnesení odůvodnil tak, že o přijatelnou kasační stížnost se zásadně jedná tehdy, kdy se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo byly judikaturou řešeny rozdílně, kasační stížnost bude přijatelná též pro potřebu učinit judikatorní odklon nebo pokud Nejvyšší správní soud shledá zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Stěžovatel přípustně namítal nesprávnou aplikaci § 14 zákona o azylu, tj. pochybení při udělení tzv. humanitárního azylu. Nejvyšší správní soud uvedl svá předcházející rozhodnutí, ve kterých byla tato otázka již řešena. Na závěr konstatoval, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti. Proto uzavřel, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

III.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.

Čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") upravuje základní principy trestního řízení a základní práva obviněného. Stěžovateli nebyl udělen azyl v České republice. Toto rozhodnutí nemá povahu trestání, a to ani trestání správního. Uvedené ustanovení Listiny, jehož porušení je namítáno proto žádným způsobem nelze aplikovat na případ stěžovatele. Ani z dalších tvrzení stěžovatele obsažených v ústavní stížnosti nevyplývá, že by měla být porušena práva stěžovatele jako obviněného. Stěžovatel pouze uvádí, že byl napadenými rozhodnutími porušen čl. 40 Listiny, aniž by toto své tvrzení jakkoli konkretizoval.

Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že postupem Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.

Nejvyšší správní soud svým usnesením postupoval podle § 104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s.ř.s."). Podle tohoto ustanovení odmítne Nejvyšší správní soud kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podle odst. 3 tohoto ustanovení nemusí být takové rozhodnutí odůvodněno. Soudní řád správní tak přenechává uvážení Nejvyššího správního soudu, zda kasační stížnost meritorně projedná, či nikoli. Nejvyšší správní soud je při této úvaze veden zejména významem projednávané právní otázky z hlediska interpretace příslušných ustanovení zákona o azylu, případně soudního řádu správního a sjednocování rozhodovací činnosti správních orgánů a judikatury správních soudů. Pokud Nejvyšší správní soud v projednávané věci dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, nelze v tomto názoru spatřovat nic protiústavního. Naopak, Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudního řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko nad rámec ustanovení § 104a odst. 3 s.ř.s. i odůvodnil. Pod aspektem ochrany ústavnosti nelze proto Nejvyššímu správnímu soudu cokoli vytknout.

Uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže. Pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení; nic takových však Ústavní soud nezjistil a ani to stěžovatel netvrdil. V této souvislosti Ústavní soud dále připomíná, že při soudním přezkumu správních rozhodnutí je ústavně konformní i to, že v některých případech je definitivně rozhodováno bez připuštění opravného prostředku.

Ke stejnému závěru dospěl z hlediska Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i Evropský soud pro lidská práva, když ve věci Delcourt proti Belgii potvrdil, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nenutí smluvní státy, aby vytvářely odvolací nebo kasační soudy. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 2 Listiny.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. listopadu 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru