Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 594/99Nález ÚS ze dne 17.01.2001Pojem "procesní rozhodnutí", výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 10/21 SbNU 75
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.594.99
Datum podání02.12.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.3, čl. 4 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 73 odst.1, § 57 odst.5

513/1991 Sb., § 106, § 27, § 306 odst.1

99/1963 Sb., § 248, § 250d odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 594/99 ze dne 17. 1. 2001

N 10/21 SbNU 75

Pojem "procesní rozhodnutí", výzva k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti I. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1.

9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn.

29 Ca 24/99, se zrušuje.

Odůvodnění:

Finanční úřad Brno-venkov výzvou k zaplacení daňového

nedoplatku ručitelem v náhradní lhůtě podle § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších

předpisů (dále jen "zákona č. 337/1992 Sb.") ze dne 22. 7. 1998,

č.j. 99318/98/293940/2246, vyzval stěžovatelku I. H. - společnici

společnosti F. a H., s.r.o., jejíž výše vkladu v uvedené

společnosti činí dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného

Krajským obchodním soudem v Brně, oddíl C, vložka 1149 ze dne 15.

7. 1998, 20.000,- Kč, a které svědčí povinnost ručení za daňové

pohledávky neuhrazené daňovým dlužníkem (společností Fikar

a Halouzka, s.r.o.; dále jen daňový dlužník") ve lhůtě jejich

splatnosti - k úhradě vykázeného nedoplatku ve výši 20.000,- Kč.

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 30. 11. 1998,

č.j. 5956/98/FŘ/150, odvolání stěžovatelky proti výše uvedené

výzvě Finančního úřadu Brno-venkov zamítlo.

V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací orgán především

odkázal na ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., podle

něhož jsou daňový nedoplatek povinni zaplatit také ručitelé, pokud

jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této

platební povinnosti správcem daně vyzváni. Dále finanční

ředitelství poukázalo na ustanovení § 106 zákona č. 513/1991 Sb.

(obchodní zákoník), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého

společnící společnosti s ručením omezením ručí za závazky

společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného do

obchodního rejstříku, a současně uvedlo, že není rozhodující, zda

společník vklad skutečně splatil, ale "rozhodující je zápis

v obchodním rejstříku a rozsah ručení se odvozuje od rejstříkového

stavu". Odvolací orgán proto nemůže při rozhodování o odvolání

akceptovat tvrzení stěžovatelky o tom, že není ručitelkou, neboť

ještě před vydáním výše uvedené výzvy Finančního úřadu Brno

- venkov, svůj vklad společnice daňového dlužníka splatila v plné

výši již v roce 1991. Zápis rozsahu splacení vkladu stěžovatelky

ve výši 20.000,- Kč byl s konstitutivními účinky (které vyplývají

z citovaného ustanovení § 106 obchodního zákoníku) zapsán do

obchodního rejstříku dne 24. 9. 1998, tedy až po té, co byla

vydána a dne 19. 8. 1998 doručena citovaná výzva finančního orgánu

prvého stupně. K tvrzení stěžovatelky, že v roce 1991, kdy (ještě

podle hospodářského zákoníku) vznikl daňový dlužník, tj. kdy

rozsah splácení vkladu nebyl zapisovanou skutečností, odvolací

orgán poukázal na ustanovení § 768 odst. 3 obchodního zákoníku,

podle něhož zápisy v podnikovém rejstříku, které neodpovídají

ustanovením obchodního zákoníku, musí být uvedeny do souladu

s obchodním zákoníkem do jednoho roku od jeho účinnosti. Současně

také uvedl, že z citovaného ustanovení zcela jednoznačně vyplývá,

že povinnost podat listinami doložený návrh na zápis potřebných

změn mají zapsané osoby. Odvolací orgán konečně dodal, že jak

námitka, že daňový dlužník ukončil činnost (a proto stěžovatelka

nenavrhovala změnu zápisu v obchodním rejstříku), tak další

námitka, týkající se vstupu daňového subjektu do konkurzního

řízení, není pro výsledek odvolacího řízení právně relevantní.

V záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo

zastaveno řízení o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení

rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 11. 1998,

č.j. 5956/98/FŘ/150, rozhodnutí Finančního úřadu Brno - venkov ze

dne 22. 7. 1998, č.j. 99318/98/293940/2246, a vrácení věci

Finančnímu ředitelství v Brně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně v odůvodnění tohoto usnesení konstatoval,

že řízení o žalobě nemohlo proběhnout a muselo být zastaveno

především proto, že citované ustanovení § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. je ustanovením procesním, nikoli hmotněprávním, neboť

samo o sobě právní vztah správce daně a ručitele nezakládá

a "formuluje pouze vztah ručení v daňovém řízení jako subjektivní

povinnost ručitele k zaplacení daňového nedoplatku daňového

dlužníka. Vydáním výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní

lhůtě vzniká ručiteli povinnost uhradit daňový dluh daňového

subjektu v případě, že daňový dlužník, který je primárním

nositelem daňové povinnosti, svůj závazek vůči správci daně včas

nesplní".

V další části odůvodnění krajský soud konstatoval, že

z ustanovení § 244 odst. 2 a 3, § 247 a § 248 o.s.ř. vyplývá, že

ve správním soudnictví přezkoumávají soudy rozhodnutí správních

orgánů, pokud zákon nestanoví jinak. Případy, kdy tak zákon

stanoví jinak, jsou uvedeny v ustanovení § 248 o.s.ř., z jehož

odst. 2 písm. e) plyne, že z přezkumné činnosti soudu jsou

vyloučena rozhodnutí správních orgánů předběžné, procesní nebo

pořádkové povahy. Krajský soud následně uvedl, že "procesní

rozhodnutí jsou taková, která se nedotýkají přímo práv účastníka

vyplývajících z práva hmotného, ale zasahují do práv daných pro

vlastní vedení řízení". Podle názoru krajského soudu mezi taková

procesní rozhodnutí nepochybně náleží také žalobou napadené

rozhodnutí, jímž se žalovaný správní orgán nedotkl hmotných práv

stěžovatelky, "ale zasáhl do práv daných pro vedení řízení

vedených správcem daně podle části šesté zákona č. 337/1992 Sb.".

Z toho prý vyplývá, že žalobou napadené rozhodnutí "má svůj základ

jen v právu procesním, jeho vydáním nedochází k žádným změnám

z hlediska práva hmotného. Právní stav, který tu byl před vydáním

žalobou napadeného rozhodnutí, se nezměnil a hmotněprávní pozice

účastníků řízení dotčena nebyla". Krajský soud sice připustil, že

některá rozhodnutí správce daně v průběhu daňového řízení mohou

účastníky postihnout nebo i nepřímo zasáhnout do jejich hmotných

práv, leč to nic nemění na tom, že taková rozhodnutí zákonodárce

z přezkumné činnosti soudu vyloučil. Žalobou napadené správní

rozhodnutí je - dle názoru krajského soudu - právě takovým

procesním rozhodnutím, které je podle ustanovení § 248 odst. 2

písm. e) o.s.ř. z přezkumné činnosti soudu vyloučeno.

Krajský soud konstatoval, že "žalobkyně může toto rozhodnutí

subjektivně považovat za zásah do svých práv, fakticky se však

rozhodnutí dotýká pouze procesněprávní pozice žalobkyně, nikoliv

jejích hmotných práv a povinností". Krajský soud dále uvedl

[poznámka: nepřímo a nepřesně tak zřejmě vycházel z nálezu

Ústavního soudu (avšak ne sp. zn. IV. ÚS 466/97 - jak uvádí

stěžovatelka v ústavní stížnosti, ale sp. zn. I. ÚS 466/97)], že

by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty věřitele, kdyby na

základě hmotněprávních námitek proti rozhodnutí správce daně

(které je procesní povahy), jež byly uplatněny až ve stádiu

vymáhání daňového nedoplatku daňového dlužníka (který je primárním

nositelem daňové povinnosti), došlo k meritornímu přezkoumání

rozhodnutí a případně i k zániku vykonatelnosti rozhodnutí ve

věci. Krajský soud pro úplnost uvedl, že žalobou napadeným

rozhodnutím není řešeno, zda stěžovatelka je či není ručitelkou,

což je závěr meritorní, ale že jde o rozhodnutí zasahující do

vztahu mezi daňovým dlužníkem, stěžovatelkou jako ručitelkou

a oprávněným, kterým je žalovaný.

Proto Krajský soud v Brně řízení o žalobě podle ustanovení

§ 250d odst. 3 o.s.ř. zastavil, neboť žaloba směřuje proti

rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumání soudem.

Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž

namítla, že Krajský soud v Brně napadeným usnesením porušil její

ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36

odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"),

ústavně zaručené právo "nemoci být nucen činit, co zákon neukládá"

podle čl. 2 odst. 3 Listiny a dále ústavně zaručené právo na

možnost ukládání povinností toliko na základě zákona a v jeho

mezích podle čl. 4 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti - po rekapitulaci věcných

a procesních otázek souzené věci - v prvé řadě uvádí, že před

vydáním předmětné výzvy dle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č.

337/1992 Sb. neměla důvodu a ani nemohla vznést v daňovém řízení

proti daňovému dlužníku námitku, že není ručitelkou. Tuto námitku

mohla poprvé vznést až po obdržení předmětné výzvy správce daně

dle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., kdy se dozvěděla, že ji

správce daně považuje za ručitele podle § 106 obchodního zákoníku.

Stěžovatelka v dané souvislosti především namítá, že výzva správce

daně podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., která

se dotýká přímo jejích práv a povinností, je podle § 32 citovaného

zákona rozhodnutím v daňovém řízení, a proto je proti ní přípustný

i řádný opravný prostředek (odvolání), přestože obecně proti

výzvám v daňovém řízení řádný opravný prostředek možný není. V §

57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. je výslovně stanoveno, co pouze

lze v odvolání namítat - mimo jiné tu skutečnost, že stěžovatelka

ručitelkou není. Stěžovatelka v obou opravných prostředcích

(odvolání, správní žaloba) vznesla námitku, že není ručitelkou.

Soud se tedy měl správní žalobou zabývat meritorně. Jestliže tak

neučinil, porušil její - výše uvedená - základní práva.

Proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal nález,

jímž usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn.

29 Ca 24/99, zruší a prohlásila, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Krajský

soud v Brně a vedlejší účastník - Finanční ředitelství v Brně.

Finanční úřad Brno-venkov se práv vedlejšího účastníka vzdal.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření konstatoval, že se při

rozhodování neodchýlil od zákonem stanoveného postupu, poukázal na

akcesorickou podstatu ručitelského závazku (na subjektivní

povinnost ručitele zaplatit daňový nedoplatek daňového dlužníka)

a odkázal na velmi podrobné odůvodnění rozhodnutí.

K tvrzenému zásahu do ústavních práv stěžovatelky krajský

soud uvedl, že každý, kdo se u soudu domáhá ochrany svého

subjektivního práva, musí respektovat zákonem stanovený způsob

jeho ochrany, v tomto případě zákonnou úpravu části páté, hlavy

druhé, o.s.ř. Z ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. plyne, že

z přezkumné pravomoci soudu jsou vyňata mimo jiné rozhodnutí

procesní povahy. Podle ustanovení § 250d odst. 3 o.s.ř. předseda

senátu usnesením řízení zastaví, jestliže žaloba směřuje proti

rozhodnutí, jež nemůže být předmětem přezkoumávání soudem. Krajský

soud proto dovozuje, že jsou-li rozhodnutí správních orgánů

procesní povahy zákonem vyloučena z přezkumné pravomoci soudu,

nelze zastavení řízení o žalobě v dané věci považovat za odepření

soudní ochrany ve smyslu ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření proto navrhl, aby

ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Finanční ředitelství v Brně ve svém vyjádření nejprve stručně

rekapitulovalo obsah ústavní stížnosti a (pro úplnost) poukázalo

na skutečnost, že s předmětnou ústavní stížností stěžovatelky jsou

obsahově shodné ústavní stížnosti dalších společníků daňového

dlužníka, které Ústavní soud vede pod sp. zn. I. ÚS 598/99

(stěžovatel J. S.), II. ÚS 544/99 (P. H.) a IV. ÚS

593/99 (D. H.).

Finanční ředitelství ve svém vyjádření poukázalo na to, že

platební povinnost mají ručitelé za současného splnění dvou

podmínek, tj. že povinnost ručení jím ukládá zákon (§ 106

obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) a že ručitel

byl k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzván.

K tomu u stěžovatelky došlo výzvou ze dne 22. 7. 1998, která jí

byla doručena dne 19. 8. 1998, tedy více než měsíc před zápisem

splácení vkladu do obchodního rejstříku.

Finanční ředitelství dále poukázalo na obsah spisu Finančního

úřadu Brno-venkov, podle něhož tento správce daně požadoval

nejprve splnění daňové povinnosti daňového dlužníka a teprve poté

(kdy daňový dlužník nesplnil svou zákonnou povinnost) vydal výzvu

k zaplacení daňového nedoplatku stěžovatelce. Stěžovatelka prý

navíc námitku [s odkazem na ustanovení § 306 (poznámka: správně

zřejmě § 106) obchodního zákoníku], že správce daně se mohl

domáhat splnění ručitelského závazku až poté, co daňový dlužník

nesplnil svůj závazek v přiměřené době, neuplatnila již

v odvolacím řízení, nýbrž až v žalobě.

V další části svého vyjádření Finanční ředitelství v Brně

především uvádí, že výše zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp.

zn. IV. ÚS 466/97 (poznámka: správně sp. zn. I. ÚS 466/97) není

v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu

v Brně citováno. Finanční ředitelství se ztotožnilo s právním

závěrem Krajského soudu v Brně, že rozhodnutí vydané podle

ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. (které je

systematicky zařazeno v jeho části šesté - daňové procesní normy)

samo o sobě právní vztah správce daně a ručitele nezákládá

(povinnost ručení ručitelům ukládá zákon, tj. v souzené věci §

106 obchodního zákoníku), ale stanoví povinnost ručitele uhradit

daňový nedoplatek.

Finanční ředitelství v Brně proto navrhlo, aby Ústavní soud

rozhodl nálezem, kterým ústavní stížnost zcela zamítne. Finanční

ředitelství dále souhlasí s tím, aby bylo od ústního jednání

o předmětné ústavní stížnosti upuštěno.

Dle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může

Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustit, nelze-li

od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že

stěžovatelka, Krajský soud v Brně a Finanční ředitelství v Brně

vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a poněvadž

Ústavní soud má ta to, že od jednání další objasnění věci očekávat

nelze, bylo od ústního jednání v souzené věci upuštěno.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není další soudní

instancí, ani vrcholem soustavy soudů (čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR).

Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své

činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud

napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda

zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10

Ústavy ČR.

Tato situace v souzené věci nastala.

Podle ustanovení § 244 a dalších o.s.ř. přezkoumávají soudy

ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy.

Podle ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může

ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti.

V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo

že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanovenem rozsahu

nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelka ve svém odvolání

u Finančního ředitelství v Brně mimo jiné uvedla, že ručitelem

není, takže zákonný důvod pro odvolání uplatnila. Jak bylo již

uvedeno, nadřízený správní orgán odvolání zamítl a následně

Krajský soud v Brně (k podané žalobě na přezkum tohoto

rozhodnutí), usnesením ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99,

řízení zastavil.

V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy

o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se

týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně

tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí

proto instančně vyšší správce daně pečlivě zvážit dodržení

zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence

skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za

ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně

nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy k podstatné vadě

řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují tomu,

že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstala by při

extenzivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatelka

v tomto řízení bez soudní ochrany, která je jí Listinou v čl. 36

odst. 1 a 2 zaručena. Porušení základních práv a svobod tedy

spočívalo v neposkytnutí soudní ochrany, když se Krajský soud

v Brně přidržel výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v rozsahu,

který vedl k namítanému zásahu do základních práv a svobod

stěžovatelky. Je věcí soudu rozhodujícího ve správním soudnictví,

aby zvážil, zda rozhodnutí instančně vyššího správce daně skutečně

odpovídá zákonu a zda zde nejsou okolnosti, které by vedly

k nesprávnému označení stěžovatelky jako ručitelky.

V souzené věci tak bylo extenzivní interpretací pojmu

správního rozhodnutí procesní povahy podle ustanovení § 248 odst.

2 písm. e) o.s.ř. vyloučeno přezkoumání rozhodnutí, týkajícího se

základního práva domáhat se stanoveným postupem svého hmotného

práva u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným

usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca

24/99, bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý úproces

podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává.

Proto Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl a usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 1999, sp. zn. 29 Ca 24/99,

zrušil [§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Obdobné závěry učinil Ústavní soud i v rozhodnutích sp. zn.

III. ÚS 594/99, III. ÚS 593/99, II. ÚS 544/99 a I. ÚS 593/99.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud zrušil napadené usnesení pro

rozpor s čl. 36 Listiny, nezabýval se již též tvrzeným rozporem

tohoto rozhodnutí s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť

by to bylo nadbytečné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru