Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 593/04Nález ÚS ze dne 20.12.2005Zjišťování rozhodných skutečností pro určení výše nedoplatku na výživném

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
vyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
právo na soudní... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Výživné
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 230/39 SbNU 443
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.593.04
Datum vyhlášení10.01.2006
Datum podání21.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005

N 230/39 SbNU 443

Zjišťování rozhodných skutečností pro určení výše nedoplatku na výživném

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 20. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 593/04 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-232, jímž bylo rozhodnuto o zvýšení výživného pro nezletilé děti stěžovatele.

I. Výrokem II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-232 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-239 bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-232 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 9. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-239 se ve výroku II. a ve výroku III. zrušuje.

III. Ústavní stížnost v části týkající se výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-232 se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též "krajský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel ve svém podání uvedl, že byl účastníkem řízení o zvýšení výživného na dvě nezletilé dcery, v němž vydal soud prvního stupně dne 30. 4. 2002 pod č. j. P 135/90-174 rozsudek, kterým zvýšil jeho vyživovací povinnost a rozhodl i o nedoplatku výživného za období před vyhlášením rozsudku. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, krajský soud napadeným rozsudkem ve výroku I. změnil prvostupňový rozsudek co do výše zvýšeného výživného i co do období, ve kterém je stěžovatel povinen zvýšené výživné platit; do tohoto výroku se zásah do jeho ústavně zakotvených práv nepromítl. Podstatu zásahu do základního ústavně daného práva spatřuje stěžovatel ve výroku II., jímž byl prvostupňový rozsudek změněn ve výši nedoplatků na výživném a určena jejich splatnost. Stěžovatel se domnívá, že tímto výrokem bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Porušení tohoto práva spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud ke zjištění skutkového stavu, od kdy a v jaké výši platil stěžovatel výživné, neprovedl žádný důkaz, byť při obou jednáních u tohoto soudu měl stěžovatel k dispozici důkazy (ústřižky poštovních složenek, jejichž prostřednictvím platil svoji vyživovací povinnost v období od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Stěžovatel uznává, že sice mohl z vlastní iniciativy tento důkaz navrhnout, ale jako právní laik tak neučinil a čekal, až k tomu bude krajským soudem vyzván, což se nestalo. V daném případě jde o řízení, které lze zahájit i bez návrhu, ve kterém je při provádění důkazů soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§ 120 odst. 2 občanského soudního řádu). Podle jeho názoru měl krajský soud ke zjištění skutkového stavu provést důkaz i z vlastní iniciativy, což však (byť alespoň ve formě dotazu na strany, které tak mohly učinit i shodná skutková tvrzení) neučinil. Porušení těchto procesních předpisů o dokazování se promítlo do nesprávného vyčíslení výše nedoplatku výživného, protože krajský soud, bez jakékoliv opory ve zjištěném skutkovém stavu věci, vycházel z toho, že stěžovatel platil výživné ve výši určené předchozím rozhodnutím. Tak se stěžovateli již zaplacené zvýšené výživné do vyčíslené výše nedoplatku v napadeném výroku vůbec nepromítlo. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.

Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny, které upravuje základní právo, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Krajský soud, pokud jde o rozhodnutí o běžném výživném, neshledává ústavní stížnost důvodnou. Ohledně rozhodnutí o dlužném výživném připouští poněkud odlišnou situaci. Po charakteristice tzv. nesporného řízení (mezi něž patří i řízení ve věci péče o nezletilé), zejména s důrazem na postavení soudu při objasňování skutkového stavu věci, uznává, že soud provádí všechny důkazy, u nichž je zřejmé, že mohou být pro rozhodnutí v předmětné věci podstatné. Aby tak mohl postupovat, musí z průběhu řízení vyplývat možnost provedení takového důkazu; soud ovšem nemůže provést důkaz, o jehož existenci neví a vzhledem k průběhu dosavadního řízení vědět nemůže. V návaznosti na tuto zásadu formuluje řečnickou otázku, proč stěžovatel, který měl k dispozici doklady o úhradách výživného a měl je u sebe při jednání odvolacího soudu, tyto důkazy soudu nenabídl v situaci, kdy byl odvolacím soudem vyzván k navržení důkazů, které lze v předmětném řízení provést. Bez ohledu na tuto skutečnost si krajský soud uvědomuje, že pokud se tvrzení stěžovatele nezaměřovala na skutečnosti týkající se výše úhrady výživného v rozhodném období, zejména pak v období od vyhlášení prvostupňového rozsudku, bylo na soudu, aby stěžovatele vyzval k vyjádření k těmto okolnostem (takto běžně krajský soud postupuje) a na základě jeho tvrzení si vyžádal stanovisko ostatních účastníků za účelem zjištění spornosti či nespornosti těchto tvrzení. Pokud se tak v daném případě nestalo a soud spoléhal na "nespornost" daného faktu, kdy z dosavadního průběhu řízení nevyplývalo, že by stěžovatel začal po rozhodnutí soudu prvního stupně hradit výživné ve větším rozsahu, než bylo stanoveno posledním rozhodnutím, krajský soud připouští, že lze ústavní stížnost z hlediska porušení práva na spravedlivý proces zřejmě shledávat důvodnou. Vzhledem k uvedeným faktům krajský soudu navrhl, aby Ústavní soud ve vztahu k výroku I. napadeného rozsudku ústavní stížnost odmítl a ve výrocích II. a III. napadený rozsudek zrušil.

A. T., K. B. a R. B. se vzdaly postavení vedlejšího účastníka.

Z předložených listinných podkladů, zejména ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. P 288/2004 Ústavní soud zjistil, že pod touto spisovou značkou se vede řízení ve věci péče o nezletilou K. B. a o nezletilou R. B., dcery stěžovatele (pozn.: v současné době již obě dosáhly zletilosti). Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 1988 č. j. 25 Nc 418/87-10 byly obě nezletilé svěřeny do výchovy matky a stěžovateli byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu určenými částkami. V dalších letech bylo výživné opakovaně zvyšováno, naposled rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 4. 2002 č. j. P 135/90-174, kterým bylo též rozhodnuto o nedoplatku na výživném. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal, protože nesouhlasil s výší výživného. Po dvou jednáních, u nichž byl stěžovatel přítomen, krajský soud rozsudkem ze dne 21. 5. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-232 změnil výrokem I. prvostupňový rozsudek o zvýšení výživného, ve výroku II. změnil rozhodnutí o nedoplatku na výživném (usnesením krajského soudu ze dne 30. 9. 2004 č. j. 12 Co 14/2004-239 byl tento výrok ve výších nedoplatků opraven) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při rozhodnutí o nedoplatku vycházel z toho, že stěžovatel platil výživné ve výši stanovené původním rozsudkem (viz poslední strana odůvodnění).

Po provedeném dokazování Ústavnísoud zjistil, že návrh stěžovatele je částečně opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavnísoud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), eventuálně by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože obecné soudy se meritorně zabývaly stěžovatelem uplatněným nárokem. Ústavní soud však ve své judikatuře akcentuje též další rozměr ústavního práva na spravedlivý proces. Připomíná, že soudy jsou povinny se podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 563/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71). Respektuje se tak základní funkce důkazního řízení v občanském soudním procesu, které obsahuje provedení důkazů, jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Dlužno doplnit, že uvedené závěry se uplatní typicky v řízení sporném, v řízení nesporném, které je ovládáno zásadou vyšetřovací, je nezbytné hodnotit naplnění těchto postulátů ještě přísněji. Zákonodárce tento přístup vyjádřil v § 120 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány. Nejde sice o povinnost soudu pátrat po důkazech, ale znamená, že nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní nemůže být účastníkovi na újmu. Samotný krajský soud připouští, že v posuzovaném případě nedodržel obvyklý postup při zjišťování rozhodných skutečností pro určení výše nedoplatku na výživném (podle protokolu z jednání byla jeho pozornost zaměřena na zkoumání podmínek pro úpravu výše výživného). Z uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že tak zásadní porušení vyšetřovací zásady v nesporném řízení je způsobilé porušit i ústavněprávní principy, fair procesu zejména.

Stěžovatel napadl v petitu ústavní stížnosti celý rozsudek krajskéhosoudu, tedy i ve výroku I., v němž bylo rozhodnuto o výši výživného, přitom v jejím odůvodnění výslovně uvedl, že to tohoto výroku se nepromítá zásah do jeho ústavně zakotvených základních práv a svobod (čl. I., druhý odstavec). Protože tedy stěžovatel ani netvrdil, že by tímto výrokem došlo k porušení jeho základních práv a svobod, ani Ústavní soud neshledal žádný zásah, je z tohoto důvodu ústavní stížnost v této části zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavnísoud k závěru, že výrokem II. napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tento výrok a navazující výrok III. zrušil. V části, v níž ústavní stížnost směřuje do výroku I. napadeného rozsudku, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru