Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 592/2000Nález ÚS ze dne 12.02.2002Právo obviněného zadrženého podle § 75 trestního řádu na poradu s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a ... více
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 15/25 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.592.2000
Datum vyhlášení12.03.2002
Datum podání04.10.2000
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 33 odst.1, § 75


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002

N 15/25 SbNU 115

Právo obviněného zadrženého podle § 75 trestního řádu na poradu s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelů M. D., a F. Z, proti postupu vyšetřovatelů

Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky v Pardubicích

ze dne 1. 9. 2000 ve věci vedené pod ČVS: OVPU-1306/2000, postupu

Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a Vrchního

státního zastupitelství v Praze, takto:

Postupem Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky

v Pardubicích dne 1. 9. 2000 ve věci vedené pod ČVS:

OVPU-1306/2000, kterým nebylo stěžovatelům, zadrženým podle ust.

§ 75 trestního řádu, umožněno mluvit s jejich obhájcem bez

přítomnosti třetí osoby, došlo k porušení jejich ústavně

zaručených základních práv na právní pomoc a obhajobu, zakotvených

v čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod

a čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

Ústavní soud zakazuje příslušným orgánům Policie České

republiky v takovém porušování ústavně zaručených základních práv

stěžovatelů pokračovat.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 2. 10. 2000 se stěžovatelé domáhali,

aby Ústavní soud přijal nález, jímž vysloví, že dne 1. 9. 2000 byl

vyšetřovateli Okresního úřadu vyšetřování Policie České republiky

v Pardubicích ve věci, vedené pod ČVS: OVPU-1306/2000 neumožněním

porady obviněných stěžovatelů s jejich obhájcem bez přítomnosti

třetí osoby, porušen čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3 čl. 37 odst. 2 a čl.

40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé uvedli,

že dne 31. 8. 2000 jim bylo sděleno obvinění pro trestný čin

podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 trestního zákona. Na základě

udělené plné moci převzal jejich právní zastoupení advokát Mgr. J.

H., přičemž dne 1. 9. 2000 jim bylo znemožněno poradit se s tímto

obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Advokát stěžovatelů podal ke

Krajskému státnímu zastupitelství v Hradci Králové žádost

o přezkoumání postupu vyšetřovatelů, na kterou státní

zastupitelství reagovalo přípisem ze dne 11. 9. 2000, zn. 2 Kzv

108/2000-39, v němž konstatovalo, že v uvedeném postupu neshledalo

pochybení a dále zejména uvedlo, že problematika realizace práva

na obhajobu v případě zadržení obviněného podle ust. § 75

trestního řádu není zákonem výslovně upravena. V ustanoveních §

33 odst. 1 a § 41 odst. 2 trestního řádu je řešeno právo

obviněného na rozmluvu se svým obhájcem bez přítomnosti třetí

osoby pouze za situace, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu

trestu odnětí svobody, a rovněž ust. § 76 odst. 5, 6 nebylo možno

na danou situaci aplikovat. Postup vyšetřovatelů proto podle

Krajského státního zastupitelství nelze označit za nezákonný.

V rámci výkonu dohledu nad činností Krajského státního

zastupitelství v Hradci Králové poté uvedené státní zastupitelství

postoupilo předmětné podání obhájce stěžovatelů Vrchnímu státnímu

zastupitelství v Praze, které se ve svém stanovisku ze dne 25. 9.

2000, zn. II Vzt 767/2000, ztotožnilo s názorem Krajského státního

zastupitelství, že v rámci platné právní úpravy není pro daný

případ podrobněji upraven a konkretizován způsob realizace práva

obviněného na obhajobu. Jak vyplývá z citovaných zákonných

ustanovení, právo na rozmluvu obviněného s obhájcem bez

přítomnosti třetí osoby je zákonem upraveno jen v případě, kdy

obviněný je již ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody,

přičemž tyto podmínky ve věci dány nebyly.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že jak vyšetřovatelé Okresního

úřadu vyšetřování Policie České republiky v Pardubicích, tak

státní zástupci Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové

a Vrchního státního zastupitelství v Praze porušili uvedeným

postupem jejich výše specifikovaná ústavně zaručená základní

práva. V ústavní stížnosti se odvolali na nález Ústavního soudu,

sp. zn. II. ÚS 98/95 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 5, č. 42),

kde bylo vysloveno, že námitka nedostatku právní úpravy jako důvod

pro odmítnutí základních práv obviněných na právní pomoc, odpovídá

čistě pozitivistickému přístupu k právu, který nekoresponduje

s požadavky právního státu. Podle stěžovatelů právo obviněného

i podezřelého nelze omezovat přítomností třetí osoby. Pokud by

zákonodárce nechtěl zadrženému obviněnému umožnit poradu

s obhájcem o samotě, musel by to uvést přímo v zákoně.

Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Pardubicích podal

po výzvě Ústavního soudu k ústavní stížnosti stěžovatelů dne 4.

12. 2000 obsáhlé vyjádření, podepsané jeho ředitelem pplk. J. K.,

ve kterém uvedl, že stěžovatelé byli po sdělení obvinění poučeni

dle ust. § 36 odst. 3 trestního řádu, že musí mít obhájce již

v přípravném řízení (nutná obhajoba). Dále byli obvinění

upozorněni, že jsou vyšetřovatelem zadrženi podle ust. § 75

trestního řádu, což bylo bezodkladně oznámeno státnímu zástupci

spolu s předáním opisu protokolu. Obhajobu stěžovatelů převzal

Mgr. J. H., který poté, co byli obvinění postupně předvedeni

z cel předběžného zadržení, opakovaně žádal vyšetřovatele, aby mu

byla umožněna porada s nimi bez přítomnosti třetí osoby. Tento

požadavek nebyl ze strany vyšetřovatelů akceptován s odůvodněním,

že porada s klientem je obhájci umožněna sice za přítomnosti třetí

osoby, avšak přítomný policista, odpovídající za vlastní realizaci

institutu "zadržení obviněného", do této porady nezasahuje. Ve

vyjádření Okresního úřadu vyšetřování v Pardubicích se dále uvádí,

že zadržení obviněného je zákonným omezením osobní svobody za

účelem přezkoumání, zda jsou či nejsou dány důvody vazby s lhůtou

48 hodin pro předání obviněného soudu. Zákonodárce si prý byl

vědom "faktické nerealizovatelnosti porady obviněného bez

přítomnosti třetí osoby v době jeho zadržení", kdy je obviněný

omezen na svobodě v objektech a prostorech, jejichž účelem není

výkon trestu odnětí svobody nebo vazby. V daném případě byla

obhájci umožněna porada s klienty a převzetí obhajoby, ale za

přítomnosti třetí osoby - policisty. Následovalo provádění

procesních úkonů, tedy výslechů obviněných stěžovatelů, kteří po

řádném poučení využili svého práva a odmítli k věci vypovídat.

Okresní úřad vyšetřování Policie ČR v Pardubicích uzavřel, že

podle jeho přesvědčení nedošlo ve věci k porušení žádných

základních práv nebo svobod stěžovatelů.

Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. 11. 2000, podepsaném

Krajskou státní zástupkyní JUDr. R. V-kou, zcela odkázalo na obsah

opatření tohoto státního zastupitelství ze dne 11. 9. 2000, č. j.

2 Kzv 108/2000-39, a sdělilo, že se v řízení o předmětné ústavní

stížnosti výslovně vzdává postavení vedlejšího účastníka

v souladu s ust. § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo ve vyjádření ze

dne 30. 11. 2000, podepsaném Vrchním státním zástupcem JUDr. L.

C., že vykonalo na základě podání Mgr. H. ze dne 3. 9. 2000 dohled

nad činností Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové,

týkající se daného případu, a s ohledem na skutečnost, že

problematika realizace práva obviněného na obhajobu v případě

zadržení podle ust. § 75 trestního řádu není zákonem výslovně

upravena, zaujalo shodné stanovisko jako vyšetřovatelé a krajské

státní zastupitelství. Stěžovatelé prý poté učinili další podání

u Nejvyššího státního zastupitelství ČR a dne 13. 11. 2000 bylo

schváleno výkladové stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství,

podle něhož má i obviněný, který je zadržen, právo na rozmluvu

s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. S ohledem na režim

zadržení, blížící se režimu vazby, bude za použití rozšiřujícího

výkladu nutno vztáhnout ust. § 33 odst. 1 trestního řádu i na

případ, kdy obviněný dosud nebyl vzat do vazby, ale je vyslýchán

za přítomnosti obhájce poté, kdy byl vyšetřovatelem dle ust. § 75

tr. řádu zadržen. Po opětovném posouzení věci tedy Vrchní státní

zastupitelství v Praze dospělo k závěru, že postup vyšetřovatelů

Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR v Pardubicích, Krajského

státního zastupitelství v Hradci Králové, i samotného Vrchního

státního zastupitelství "nebyl zcela v souladu" s ústavně

zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelů a navrhlo

Ústavnímu soudu ČR, aby rozhodl s přihlédnutím k této skutečnosti.

II.

Ústavní stížnost je důvodná. Její podstatou je nesouhlas

s výše podrobně popsaným postupem příslušných orgánů činných

v trestním řízení, které neumožnily stěžovatelům, obviněným

z trestného činu podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 trestního

zákona, a zadrženým podle ust. § 75 trestního řádu, poradit se se

svým obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. Stěžovatelé tedy

napadli tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci [§ 72 odst. 1 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů], spočívající v jednorázovém protiústavním útoku tohoto

orgánu, resp. orgánů.

Podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má

každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními

orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Podle čl.

40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas

a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo

prostřednictvím obhájce. Rovněž Úmluva o ochraně lidských práv

a základních svobod stanoví v čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) že

každý, kdo je obviněn z trestného činu má mj. právo na přiměřený

čas a možnosti k přípravě své obhajoby a právo obhajovat se osobně

nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru. Uvedená ustanovení

zakotvují některé základní procesní záruky práva na spravedlivé

řízení, které jsou nepominutelnou součástí pojmu právního státu.

Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv

osob, proti nimž se trestní řízení vede a směřuje k dosažení

spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané

osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu,

založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1

Ústavy ČR). Stát proto musí zajistit takové podmínky, aby uvedené

principy bylo možné realizovat cestou příslušných procesních záruk

postavení obhájce i obviněného.

Ustanovení § 33 odst. 1 trestního řádu konkretizuje základní

práva obviněného, který má mj. právo zvolit si obhájce a radit se

s ním i během úkonů, prováděných orgánem činným v trestním řízení

a je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může

s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Ústavní soud je

toho názoru, že toto ustanovení je nutno vykládat nikoli

omezujícím způsobem, ale s použitím ústavněprávní interpretace

z hlediska výše vyložených záruk spravedlivého procesu a že právo

hovořit s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby je třeba umožnit

i obviněnému, který byl zadržen v souladu s ust. § 75 trestního

řádu. Pokud by obhájce nemohl mluvit se svým klientem bez dozoru,

či alespoň mimo dosah poslechu třetí osoby, pak by jeho odborná

právní pomoc, předpokládající rovněž předávání důvěrných

instrukcí, do značné míry pozbyla svého smyslu. Je proto nutno

odmítnout názor, vyjádřený Okresním ředitelstvím Policie ČR

v Pardubicích o "faktické nerealizovatelnosti" porady obviněného

bez přítomnosti třetí osoby v době jeho zadržení. Příslušný státní

orgán je naopak povinen její faktickou realizovatelnost zajistit.

Nutno zopakovat, že zajištění všech podmínek pro výkon řádného

práva na obhajobu je povinností státu, přičemž toto právo rozhodně

není v rozporu s legitimním zájmem společnosti na odhalení

trestného činu a spravedlivém potrestání pachatele.

Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, funkcí ústavní

úpravy základních práv a svobod je jejich "prozařování" celým

právním řádem a orgány veřejné moci jsou tedy povinny

interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv

a svobod. Ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu,

ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje

v této souvislosti institucionální mechanismus, který nastupuje

v případě selhání všech ostatních orgánů. Jelikož v daném případě

ochranu stěžovatelům neposkytlo ani Krajské státní zastupitelství

v Hradci Králové, ani Vrchní státní zastupitelství v Praze,

nezbylo Ústavnímu soudu, než konstatovat, že došlo k porušení čl.

37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl.

6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod.

K takovému výkladu posléze dospělo i Vrchní státní

zastupitelství v Praze a sdělilo Ústavnímu soudu formou vyžádaného

vyjádření k ústavní stížnosti stanovisko své i výkladové

stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství ČR.

Podle ust. § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. b)

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších

předpisů, vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti, vysloví

v nálezu, které ústavně zaručené právo nebo svoboda a jaké

ustanovení ústavního zákona nebo mezinárodní smlouvy podle čl. 10

Ústavy byly porušeny, jakým zásahem orgánu veřejné moci k tomu

došlo a jestliže porušení spočívalo v jiném zásahu, než je

rozhodnutí, zakáže příslušnému státnímu orgánu v tomto porušování

pokračovat a přikáže mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před

porušením. I když v daném případě již nelze stav před porušením

ústavně zaručených základních práv obnovit, s ohledem na charakter

věci a zjištění, že došlo k porušení uvedených práv stěžovatelů,

rozhodl Ústavní soud, jak ve výroku uvedeno.

Je tedy v prvé řadě na orgánech činných v přípravné fázi

daného trestního řízení, aby ve vytýkaném porušování základních

práv stěžovatelů nepokračovaly. Dále je věcí orgánů činných

v trestním řízení (zejména obecných soudů), aby v konečné fázi

svého rozhodování přihlédly k vadě, zjištěné Ústavním soudem

a zhodnotily, jaký konkrétní dopad mělo uvedené pochybení v dané

věci na výkon práva obhajoby.

Pouze pro úplnost Ústavnísoud dodává, že porušení dalších

základních práv nebo svobod ve zkoumaném případě neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 12. února 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru