Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 591/2000Nález ÚS ze dne 11.09.2001Správní soudnictví - přezkum rozhodnutí správních orgánů

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
daň/daňová povinnost
procesní postup
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 133/23 SbNU 265
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.591.2000
Datum vyhlášení11.09.2001
Datum podání03.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 16 odst.4 písm.e, § 16 odst.4, § 50 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 591/2000 ze dne 11. 9. 2001

N 133/23 SbNU 265

Správní soudnictví - přezkum rozhodnutí správních orgánů

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelů K. P. a V. P., zastoupených advokátem

JUDr. I. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6.

2000, sp. zn. 30 Ca 205/97, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2000, sp. zn.

30 Ca 205/97, dodatečný platební výměr Finančního úřadu ve

Zlíně ze dne 23. 12. 1996, č.j. 930/1918/96/Per, a rozhodnutí

Finančního ředitelství v Brně ze dne 25. 9. 1997, č.j. FŘ-

1509/97/202, se zrušují.

Odůvodnění:

Dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 12. 1996, č.j.

930/1918/96/Per, Finanční úřad ve Zlíně stěžovateli dodatečně

vyměřil daň z příjmů fyzických osob ve výši 2.873.174 Kč za rok

1995.

Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 25. 9. 1997,

č.j. FŘ-1509/97/202, odvolání stěžovatele proti citovanému

rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně zamítlo. V odůvodnění

tohoto rozhodnutí finanční ředitelství zejména uvedlo, že dne 6.

1. 1995 stěžovatel prodal 221 kusů akcií společnosti F., a.s.,

P. S-ovi a protože nebyl dodržen časový test pro osvobození

z prodeje cenných papírů ve smyslu ustanovení § 4 zákona č.

586/1992 Sb., byla stěžovateli doměřena předmětná daň.

Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem zamítl

žalobu stěžovatelů proti výše citovanému rozhodnutí Finančního

ředitelství v Brně.

V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v souzené věci

je rozhodující otázkou posouzení doby prodeje předmětných akcií

stěžovatelem. Krajský soud považuje za správné závěry

finančního ředitelství, že smlouva o prodeji akcií je datována

ke dni 6. 1. 1995 a že je z jejího obsahu nepochybné, že

k předání akcií (tzn. k přechodu vlastnictví) došlo před

podpisem kupní smlouvy. Stěžovatelům se prý nepodařilo dokázat,

že dne 6. 1. 1995 došlo pouze k sepsání smlouvy a že její

účinnost byla odložena do úplného zaplacení kupní ceny, k němuž

mělo dojít (včetně podpisu smlouvy) až dne 1. 12. 1995. Veškeré

další skutečnosti totiž údajně nasvědčují tomu, že k uzavření

smlouvy došlo skutečně již dne 6. 1. 1995. Zejména smlouva o

zastavení cenných papírů, uzavřená formou notářského zápisu NZ

5/94 dne 6. 1. 1995 notářem JUDr. K. R. prý dokazuje, že dne

6. 1. 1995 již stěžovatel K. P. nebyl vlastníkem akcií, když na

straně zástavce, který zastavuje cenné papíry, nebyl on, nýbrž

P. S.. Proto také označení stěžovatele jako složitele

v Protokolu o převzetí listin do notářské úschovy ze dne 6. 1.

1995 nemůže mít vliv na vlastnickou pozici zástavce. Krajský

soud dále konstatoval, že ani dodatek ke smlouvě o koupi

cenných papírů ze dne 11. 1. 1995 nelze považovat za důkaz

uzavření smlouvy až dne 1. 12. 1995, jelikož v samotném dodatku

účastníci shodně konstatují, že mezi sebou uzavřeli dne 6. 1.

1995 smlouvu o koupi akcií a že tato smlouva je nedílnou

součástí kupní smlouvy ze dne 6. 1. 1995. Námitka stěžovatelů,

že výslech svědka S. byl proveden v rozporu s procesními

požadavky, je prý sice důvodná, nicméně podle názoru soudu toto

procesní pochybení nemělo vliv na zákonnost žalobou napadeného

rozhodnutí finančního ředitelství a soud k tomuto důkazu

nepřihlédl (§ 250i odst. 3 o.s.ř.).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným

rozsudkem Krajský soud v Brně porušil jejich základní právo

zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina"). Stěžovatel uvádí, že dne 6. 1. 1995 učinil

právní úkony vedoucí k uzavření kupní smlouvy s P. S., "ač

k jejímu podpisu nedošlo". V této smlouvě bylo údajně chybně

uvedeno, že prodávající předal kupujícímu předmět koupě před

podpisem kupní smlouvy. Toto tvrzení však prý nebylo pravdivé,

neboť stěžovatel jako prodávající předal téhož dne v souladu s

Protokolem o převzetí listin do notářské úschovy (za účelem

jejich vydání další osobě) 248 předmětných akcií do úschovy

notáři a tyto akcie měly být P. S. vydány teprve po doplatku

kupní ceny, a to nejpozději do 31. 12. 1995. Situace v dané věci

byla značně nepřehledná, jelikož sepisu smlouvy ze dne 6. 1.

1995 předcházelo uzavření kupní smlouvy na 248 akcií, která byla

účastníky zrušena, dále absolutně neplatná smlouva o půjčce a

také smlouva o zastavení cenných papírů NZ 5/95, "která měla

sloužit jako jakýsi zajišťovací institut" a která byla údajně

rovněž zrušena. Tuto nepřehlednou situaci vyhodnotil finanční

orgán způsobem, kdy prý vycházel z časového okamžiku prodeje

akcií datem 6. 1. 1995 a "nerespektoval, že za den prodeje u

cenných papírů v listinné podobě je pro posouzení časového testu

rozhodující den jejich převzetí od kupujícího, tedy datum vydání

akcií z notářské úschovy, tj. 1. 12. 1995." Pro objasnění všech

okolností daného případu bylo nutno provést všechny důkazy

zákonným způsobem, což předpokládá, že účastník řízení bude o

výslechu svědka vyrozuměn a bude moci se jej účastnit. Takový

postup však prý v případě výslechu svědka - notáře JUDr. R.

respektován nebyl. Stěžovatelé nebyli řádně vyrozuměni ani o

výslechu stěžejního svědka P. S., takže mu nemohli klást otázky,

"které by prokázaly", že svědek nemluví pravdu a že jeho výpověď

je účelová a rozporuplná, přičemž na některé údajné konkrétní

rozpory stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby byl

napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušen.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, se jí zabýval

meritorně. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení

Krajský soud v Brně a vedlejší účastník řízení Finanční

ředitelství v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že odůvodnění ústavní stížnosti "postrádá podrobnější

ústavně právní argumentaci". Stěžovatelům prý nebyla odepřena

možnost obrátit se na soud s žalobou, jejich námitky soud

zohlednil, v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi řádně

vypořádal a čl. 36 odst. 2 Listiny proto porušen nebyl. Krajský

soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout a sděluje, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Finanční ředitelství v Brně se domnívá, že ústavní stížnost

je zjevně neopodstatněná a že by proto měla být odmítnuta.

Především nesouhlasí s tím, že stěžovateli nebylo v rozporu se

zákonem umožněno účastnit se výslechu svědka, klást mu otázky a

prokázat zjevné nesrovnalosti v jeho výpovědi. Veškeré

dokazování provedené finančními orgány v rámci daňového řízení

prý totiž probíhalo v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. a

k pochybení údajně nedošlo ani tím, že v průběhu výslechu svědka

došlo k jeho přerušení na 20 minut, neboť je plně na

vyslýchajícím, zda přerušení připustí či nikoliv. Navíc

k přerušení došlo ještě před tím, než byly svědkovi kladeny

otázky. K námitce, že stěžovatel nemohl svědkovi klást otázky,

odkázal vedlejší účastník na ustanovení § 16 odst. 4 písm. e)

zákona č. 337/1992 Sb., jež sice daňovému subjektu umožňuje při

ústním jednání klást svědkům otázky, avšak toliko v rámci

probíhající daňové kontroly, což však nebyl daný případ.

K předmětnému výslechu svědka došlo až ve fázi odvolacího

řízení, kdy odvolací orgán ve smyslu § 50 odst. 3 cit. zákona

doplňoval výsledky daňového řízení a je prý tedy zřejmé, že "v

této fázi daňového řízení (řízení odvolací) k porušení práva,

které daňovým subjektům náleží ve fázi jiné (kontrolní řízení),

v žádném případě nemůže dojít." Finanční ředitelství souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud považuje v první řadě za nutné zdůraznit své

pravomoci, vymezené Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb., o

Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který Ústavu v

tomto směru provádí. Z tohoto ústavního vymezení se totiž odvíjí

i případné možnosti míry a způsobu přehodnocování řízení a

rozhodování orgánů veřejné moci Ústavním soudem.

Základní vymezení postavení Ústavního soudu představuje čl.

83 Ústavy ČR, podle něhož je Ústavní soud soudním orgánem

ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných

soudů ani soustavy jiných orgánů veřejné moci a ve vztahu k nim

proto nemůže působit jako jakási další, superrevizní instance.

Ústavní soud rozhoduje zásadně kasačním způsobem a napadená

rozhodnutí orgánů veřejné moci může zrušit toliko tehdy, pokud

shledá, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva

nebo svobody stěžovatele. Ke zrušení napadených rozhodnutí tedy

zjevně nepostačuje, jestliže jimi dojde k případnému porušení

běžných zákonů či dokonce podzákonných předpisů. Jinak řečeno,

vyhovující nález Ústavního soudu v případě řízení o ústavní

stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, jestliže Ústavní soud

shledá, že napadené rozhodnutí (popř. jiný zásah) orgánu

porušilo ústavně zaručená základní práva nebo svobody

stěžovatele, tzn. dosáhlo určité ústavní intenzity.

Z těchto obecnějších úvah vycházel Ústavní soud rovněž v

souzené věci. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny se každý, kdo tvrdí,

že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné

správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového

rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Toto ustanovení je nutno

chápat rovněž v souvislosti s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, podle něhož má každý právo na

to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené

lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným

zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích

nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Přitom podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská

práva název "soud" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy přísluší pouze

orgánu, který má úplnou jurisdikci (srov. např. Vasilescu proti

Rumunsku, in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská

práva, č. 4/1998, str. 83 k interpretaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy

viz nález Ústavního soudu č. 2/2000 Sb.).

V souzené věci krajský soud přezkoumával citované rozhodnutí

finančního ředitelství v rámci tzv. správního soudnictví ve

smyslu části páté občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").

Existující úpravou správního soudnictví v České republice se

Ústavní soud kriticky zabýval již v několika svých rozhodnutích

(srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 18/96, Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení, sv. 6, str. 109 a násl. usnesení sp. zn. IV.

ÚS 203/96, tamtéž, str. 565 a násl. nález sp. zn. III. ÚS

142/98, sv. 11, str. 131 a násl.). Jeden z hlavních problémů

stávající úpravy správního soudnictví v ČR spočívá v tom, že

správní senáty v rámci systému obecných soudů jsou koncipovány

jako jednoinstanční orgány a zároveň jsou oprávněny rozhodovat

toliko kasačním způsobem, tzn. zjevně nepředstavují tribunály s

plnou jurisdikcí ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Ústavní soud zdůrazňuje, že právě s ohledem na známé

nedostatky správního soudnictví v České republice, kdy při

přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí je pro

soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání

napadeného rozhodnutí a "dokazování se neprovádí" (§ 250i

o.s.ř.), je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění

provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná. V

opačném případě, tzn. jestliže by provedené dokazování bylo

nedostačující nebo by bylo zatíženo procesními vadami, by

správní soud musel napadené správní rozhodnutí zrušit jako

nezákonné a vrátit věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu

řízení (§ 250j odst. 2 o.s.ř.). Pokud by tak správní soud

neučinil, porušil by základní právo stěžovatele na spravedlivý

proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Z těchto úvah vycházel Ústavní soud také v souzené věci. V

daném případě krajský soud správně konstatoval, že rozhodující

otázkou je posouzení doby prodeje předmětných akcií

stěžovatelem. V tomto směru vycházel především ze smlouvy o

prodeji akcií a ze smlouvy o zastavení akcií, přičemž při

výslechu svědka S. prý sice došlo k rozporu s procesními

požadavky, nicméně toto pochybení nemělo vliv na zákonnost

napadeného rozhodnutí finančního ředitelství.

K tomu Ústavní soud uvádí, že souzená věc představuje značně

komplikovaný a nepřehledný případ, neboť mezi stěžovatelem a

P. S. došlo k uzavření řady smluv, jež mohly být - z hlediska

výsledného zamýšleného efektu - interpretovány rozdílným

způsobem. Za těchto okolností se jevilo důvodným umožnit

stěžovateli osobní konfrontaci s P. S., tzn. umožnit mu klást

otázky a bezprostředně se vyjádřit k jeho odpovědím. Obdobně měl

finanční úřad postupovat v případě výslechu JUDr. R.. Lze sice

připustit (jak uvádí finanční ředitelství ve vyjádření k ústavní

stížnosti), že finanční úřad nebyl podle stávající zákonné

úpravy stricto sensu povinen stěžovatele k místnímu šetření - a

tedy i k výslechu P. S. a JUDr. R. - obeslat, nicméně s ohledem

na výše uvedené úvahy měl náležitě zohlednit specifické

okolnosti konkrétního případu a účast stěžovatele při těchto

úkonech vhodným způsobem umožnit. I v rámci daňového řízení jsou

totiž správní orgány povinny postupovat ústavně konformním

způsobem, což ve zmiňovaném kontextu zejména znamená to

stěžovateli umožnit, aby jeho věc byla projednávána v jeho

přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Tím, že Krajský soud v Brně citované rozhodnutí finančního

ředitelství z uvedeného důvodu, tzn. z důvodu nedostatečně

zjištěného skutkového stavu, nezrušil, byť i sám konstatoval, že

výslech svědka S. byl proveden v rozporu s procesními požadavky,

porušil ve svých důsledcích ústavně zaručené právo stěžovatelů na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst.

1 Úmluvy. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený

rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil. Z důvodu procesní ekonomie

zrušil i shora citovaný dodatečný platební výměr Finančního úřadu

ve Zlíně a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, aby bylo

možno zjednat nápravu v rámci samotného systému finančních orgánů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. 9. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru