Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 59/95Nález ÚS ze dne 31.10.1995Postavení státního podniku jako samostatného nositele hmotných a procesních práv

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
správní rozhodnutí
lhůta/procesněprávní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 71/4 SbNU 185
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.59.95
Datum podání20.03.1995
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 10

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4

99/1963 Sb., § 57, § 246c, § 250m odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 59/95 ze dne 31. 10. 1995

N 71/4 SbNU 185

Postavení státního podniku jako samostatného nositele hmotných a procesních práv

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve

věci stěžovatele S.t.s. K., s. p., o ústavní stížnosti proti

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca

90/94-27, takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje.

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca

90/94-27 se zrušuje.

Odůvodnění.

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, kterým byl

odmítnut jeho návrh na přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu

- pozemkového úřadu K. ze dne 22. 6. 1993, č.j. PÚ 514/91-LC.

Podle uvedeného rozhodnutí jsou vlastníky nemovitostí v rozhodnutí

uvedených oprávněné osoby podle § 4 odst. 2, písm. c), § 4a odst.

3, písm. a) zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, a to: PhMr.

E.P., Ing. H.H. a Ing. M.S. všichni rovným dílem.

Stěžovatel (jako navrhovatel) podal Krajskému soudu v Brně

prostřednictvím Okresního úřadu - pozemkového úřadu Kroměříž

citovaný návrh na přezkoumání uvedeného rozhodnutí, který byl

datován dne 21. 7. 1993. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8.

2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27, tento opravný prostředek odmítl.

Usnesení o odmítnutí odůvodnil krajský soud tím, že stěžovatel

podal opravný prostředek po uplynutí zákonné 30denní lhůty, neboť

napadené rozhodnutí mu bylo doručeno 22. 6. 1993 a opravný

prostředek proti němu doručil stěžovatel osobně pozemkovému úřadu

až dne 22. 7. 1993.

Stěžovatel především tvrdil, že soud chybně počítal počátek

a konec lhůty 30 dnů k podání opravného prostředku, která ve

skutečnosti skončila až dne 22. 7. 1993, takže opravný prostředek

byl podán včas. Z toho stěžovatel dovodil, že mu Krajský soud

v Brně svým postupem a odmítavým usnesením znemožnil domáhat se

svého práva u soudu, čímž byl porušen článek 36 Listiny základních

práv a svobod. Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení

Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27,

zrušil.

Dále stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud

podle § 79 zákona č. 182/1993 Sb. odložil vykonatelnost rozhodnutí

Okresního úřadu - pozemkového úřadu Kroměříž ze dne 22. 6. 1993,

č.j. PÚ 514/91-LC.

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální. Z hlediska dodržení zákonné lhůty zjistil, že

napadené usnesení Krajského soudu v Brně nabylo právní moci dne

24. 2. 1995. Ústavní stížnost obdržel Ústavní soud dne 20. 3.

1995, takže 60denní lhůta k podání stížnosti ve smyslu ustanovení

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla dodržena. Ani jiné důvody

k odmítnutí ústavní stížnosti soudce zpravodaj neshledal.

Ústavní soud nejdříve rozhodl o návrhu stěžovatele na odklad

vykonatelnosti citovaného rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového

úřadu K. tak, že usnesením ze dne 5. 6. 1995, č.j. I. ÚS

59/95-26, návrh stěžovatele zamítl.

V další části řízení Ústavní soud posuzoval vlastní ústavní

stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne

8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci i vedlejší

účastníci řízení.

Krajský soud v Brně jako účastník řízení uvedl, že ze strany

soudu skutečně došlo k vadnému výpočtu konce lhůty pro podání

opravného prostředku stěžovatelem. Stěžovatel (v soudním řízení

navrhovatel) prokázal, že opravný prostředek doručil osobně

odpůrci - pozemkovému úřadu - dne 22. 7. 1993 a tento den byl

posledním dnem lhůty, kdy mohl být podán opravný prostředek. Proto

Krajský soud v Brně navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno

s tím, že Krajský soud v Brně opravný prostředek stěžovatele

projedná. Zároveň Ústavnímu soudu předložil předmětný soudní spis.

Okresní úřad Kroměříž - pozemkový úřad jako vedlejší účastník

řízení uvedl, že součástí rozhodnutí pozemkového úřadu bylo

i poučení o opravném prostředku. V tomto poučení byla uvedena

lhůta 30 dnů k podání opravného prostředku v souladu s ustanovením

§ 250m o.s.ř. Rozhodnutí pozemkového úřadu převzal ředitel STS, s.

p., K. v den jeho vydání, tj. dne 22. 6. 1993 a písemný návrh

stěžovatele (navrhovatele) na přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem

byl pozemkovému úřadu doručen dne 22. 7. 1993, poslední den lhůty.

Vedlejší účastnice Ing. M.S. a PhMr. E.P. ve svém vyjádření

uvedly, že při posuzování ústavní stížnosti nestačí jenom

přešetřit procesní stránku, tj. správné počítání lhůty. Podle

jejich názoru je nutné soustředit se i na hledisko hmotněprávní

a posoudit věc především z obsahového hlediska, neboť je třeba

především respektovat právní jistotu v oblasti materiálního

chápání práva ve smyslu článku 1 Ústavy České republiky. Závěrem

namítly, že procesní nedostatek nemůže nalézt ústavní ochrany,

pokud bylo právu z hlediska hmotněprávního učiněno zadost.

Vedlejší účastník Ing. H.H. uvedl, že lhůta uváděná

stěžovatelem podle ustanovení § 250m odst. 2 o.s.ř. není lhůtou

procesní a domnívá se, že se jedná o jinou lhůtu. Tím dovozuje, že

počátek lhůty je nutné počítat ode dne 22. 6. 1993, takže končí

dne 21. 7. 1993. Dále namítl, že opravný prostředek měl být podán

přímo soudu a nikoliv správnímu orgánu.

Ústavní stížnost je důvodná.

Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina

základních práv a svobod v článku 36 odst. 1, že každý se může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Se

zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou, zda v řízení před

obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy, tedy

garance procesní povahy. I při rozhodování soudů o opravných

prostředcích proti nepravomocným rozhodnutím správních orgánů jde

zejména o základní požadavek, spočívající v tom, že každá ze stran

musí mít stejnou možnost hájit své zájmy.

Stěžovatel správně uvádí, že v souladu s poučením o opravném

prostředku uvedeném v rozhodnutí pozemkového úřadu měl právo

k podání opravného prostředku krajskému soudu prostřednictvím

pozemkového úřadu.

Podle § 70 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, zvláštní

zákony stanoví, ve kterých případech soudy přezkoumávají

rozhodnutí správních orgánů. Takovým zákonem v této věci je

občanský soudní řád, který upravuje postup soudu a účastníků tak,

aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv oprávněných zájmů

účastníků v občanském soudním řízení. Podle hlavy třetí, části

páté občanského soudního řádu se postupuje při rozhodování

o opravných prostředcích proti rozhodnutí správních orgánů

v široké škále těchto rozhodnutí. Jedním z těchto případů je

i přezkoumávání rozhodnutí o úpravě vlastnických vztahů k půdě

a jinému zemědělskému majetku, a to zejména pokud jde o rozhodnutí

pozemkového úřadu o vlastnictví k nemovitosti (srov. § 9 odst. 3,

6 zákona č. 229/1991 Sb.). Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu

je právě takovým rozhodnutím, kterým správní orgán rozhodl

o vlastnictví nemovitostí v rozhodnutí uvedených. Stěžovatel proto

právem uplatnil návrh na zahájení řízení v souladu s § 250m odst.

2 o.s.ř., podle něhož se návrh podává u příslušného soudu ve lhůtě

30 dnů od doručení rozhodnutí a je podán včas i tehdy, byl-li

podán ve lhůtě u orgánu, který vydal rozhodnutí. Námitka

vedlejšího účastníka ing. H. je tedy v tomto směru mylná.

Ani pokud jde o počítání lhůt, nelze uvedenému vedlejšímu

účastníku přisvědčit. Podle § 246c o.s.ř. pro řešení otázek, které

nejsou přímo upraveny v této části (tj. v části páté občanského

soudního řádu), se užije přiměřeně ustanovení první a třetí části

tohoto zákona. V první části o.s.ř. upravuje běh lhůt ustanovení

§ 57 o.s.ř., které stanoví, že do běhu lhůty se nezapočítává den,

kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty a že lhůta je

zachována, je-li poslední den lhůty učiněn úkon u soudu nebo podán

příslušnému orgánu, který má povinnost je doručit (odstavce 1, 3

citovaného ustanovení). Jde tedy nepochybně i v souzené věci

o lhůtu procesní.

Po vyvrácení uvedených námitek dospívá Ústavní soud k závěru,

že je třeba přisvědčit stěžovateli, pokud tvrdí, že krajský soud

nesprávně zhodnotil počátek a konec lhůty k podání opravného

prostředku. Stěžovatel (navrhovatel) totiž prokázal, že opravný

prostředek doručil osobně pozemkovému úřadu dne 22. 7. 1993, což

byl poslední den zákonné lhůty, neboť rozhodnutí pozemkového úřadu

mu bylo doručeno 22. 6. 1993. Opravný prostředek byl tedy podán

včas.

Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou vedlejších

účastnic Ing. S. a PhMr. P. , že procesní nedostatek nemůže nalézt

ústavní ochrany, pokud právu z hlediska hmotněprávního bylo

učiněno zadost. Je totiž povinností Ústavního soudu, aby náležitě

zvážil právě dodržování procesních principů, neboť jejich

ignorování může vést - a mnohdy i vede - k porušení základních

práv a svobod občanů zaručených ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami ve smyslu článku 10 Listiny. K takovému porušení došlo

i v souzené věci, neboť napadeným rozhodnutím, které vycházelo

z nesprávného počítání lhůty k opravnému prostředku, byla

stěžovateli odepřena možnost domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech

u jiného orgánu (článek 36 odst. 1 Listiny). Tím došlo k porušení

uvedeného článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud se konečně zabýval i další námitkou vedlejších

účastnic P. a S. (podanou až při ústním jednání), že se ochrany

dovolává stát - státní podnik, který je vykonavatelem správy

národního majetku, jejž měl vydat. Pokud tak státní podnik

neučinil a jeho selhání nahradil jiný orgán reprezentující stát,

není prý důvodu poskytovat stěžovateli ochranu, i když krajský

soud nesprávně jeho odvolání odmítl. Ani této námitce však Ústavní

soud nemohl vyhovět, a to ze stejných důvodů, které jsou rozvedeny

v předchozí části odůvodnění tohoto nálezu. Toliko pro úplnost se

dodává, že stát nelze ztotožňovat se státním podnikem, který má

samostatnou právní subjektivitu a může - jak i vedlejší účastnice

uznávají - podat svým jménem ústavní stížnost ve smyslu § 72 odst.

1 zákona o Ústavním soudu. Ta okolnost, že státní podnik vykonává

správu svěřeného státního majetku, je z formálního i materiálního

hlediska pro účely řešení ústavní stížnosti zcela nerozhodná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a usnesení

Krajskéhosoudu v Brně ze dne 8. 2. 1995, č.j. 30 Ca 90/94-27,

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. října 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru