Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 59/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodně... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
dovolání/přípustnost
procesní postup
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.59.15.1
Datum podání08.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a odst.2, § 13

99/1963 Sb., § 237, § 220 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 59/15 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, č. j. 30 Cdo 1791/2014-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 15 Co 410/2013-70 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2013, č. j. 10 C 113/2012-30, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí být dotčen na svých ústavně garantovaných právech. Namítá porušení základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatele, kterou se domáhal po žalované - České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 261 000,- Kč s úrokem z prodlení způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), který spatřuje v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 243/2005. Řízení v době rozhodování soudu prvního stupně o náhradě škody dle zákona č. 82/1998 Sb. dosud nebylo skončeno.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2013, č. j. 10 C 113/2012-30, bylo žalované uloženo zaplatit stěžovateli 63 750,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), ve zbývající části byla žaloba zamítnuta (výrok II.). Soud konstatoval, že řízení trvalo nepřiměřenou dobu. Pokud jde o výši nemajetkové újmy, soud hodnotil celkovou délku dosud neskončeného řízení, složitost předmětného řízení, když dospěl k závěru, že věc byla složitá po právní i skutkové stránce, neboť předmětem řízení byl nárok na náhradu škody ze smlouvy o dílo, řízení si vyžádalo rozsáhlé dokazování (větší množství důkazů, výslechy účastníků a více svědků, i dožádaným soudem, vypracování znaleckého posudku), přihlédl též k tomu, že stěžovatel se sám na délce řízení významně podílel (zejména podání žaloby bez zaplacení soudního poplatku, opakované doplňování skutkových tvrzení a označení důkazů na výzvy soudu, časté odročování jednání na jeho žádost, nedůvodné námitky podjatosti soudního znalce a soudkyně, odvolání proti znalečnému). Řízení má pro žalobce běžný význam. Od základní částky soud odečetl 30 % za podíl žalobce na celkové délce řízení a 20 % za složitost věci.

4. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 15 Co 410/2013-70, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že soud konstatuje porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě s tím, že se žaloba na zaplacení nemajetkové újmy zamítá (výrok I.). V zamítavém výroku byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.). Shledal, že skutkový stav byl soudem prvního stupně zjištěn dostatečným způsobem. Ztotožnil se se závěrem, že délka řízení je nepřiměřená. Neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že způsobenou nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se jevilo nedostačující. Odvolací soud dospěl k závěru, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce (stěžovatele) pouze nepatrný, což dovodil s ohledem na postup stěžovatele v daném řízení i vedení celé řady jiných soudních sporů. S ohledem na to uzavřel, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup v tomto řízení nemohl u něj navodit takový stav nejistoty, k jejíž kompenzaci by nepostačovalo konstatování porušení práva.

5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1791/2014, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen "občanský soudní řád").

6. Proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1791/2014, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2013, č. j. 15 Co 410/2013-70, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 8. 2013, č. j. 10 C 113/2012-30, podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá porušení svých ústavně zaručených práv a svobod.

II.

7. Stěžovatel ve značně rozsáhlé a v důsledku častých citací judikatury nepřehledné ústavní stížnosti polemizuje se závěry Nejvyššího soudu a předkládá obsáhlé argumenty, pro které mělo být dovolání přípustné. Na podporu těchto argumentů cituje celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, zabývajících se náhradou škody dle zákona č. 82/1998 Sb.

8. Z ústavní stížnosti je třeba zmínit námitku stěžovatele, podle které odvolací soud svévolně změnil rozsudek soudu prvního stupně, nezopakoval přitom důkazní listiny, když má za to, že měl rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně se svým právním názorem. Změnil tak formu přiznaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to z prvostupňovým soudem přiznané náhrady na v odvolacím řízení pouhé konstatování porušení práva.

9. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že jako jediný důvod pro změnu rozsudku shledal kritérium významu pro stěžovatele s tím, že rozhodl na základě desítek řízení iniciovaných stěžovatelem a vedených u Městského soudu v Praze a že je tak stěžovatel nejpilnějším žalobcem státu, což se však nevztahuje k projednávanému řízení.

10. Stěžovatel rovněž namítá nedostatečné zdůvodnění závěrů obecných soudů, jakož i samotnou délku kompenzačního řízení, kterou pokládá za nepřiměřenou, a proto měla být při rozhodování vzata v úvahu.

III.

11. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou a bez formálních vad, dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti.

12. Podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [viz též § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

13. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). Stěžovatel tak musí tvrdit existenci ústavněprávní relevantní újmy, jež nastala v jeho právní sféře na základě rozhodnutí obecného soudu.

14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele, jakož i napadená rozhodnutí, a dospěl k závěru o její zjevné neopodstatněnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

15. Ústavní stížnost představuje pokračující polemiku s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva.

16. Ústavní soud se opakovaně zabývá rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1541/12, nález sp. zn. II. ÚS 862/10, N 110/57 SbNU 403 a další). Judikatura Ústavního soudu respektuje, že přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nemusí být vždy přiznáno v penězích, ale postačí pouhá konstatace porušení práva. Taková rozhodnutí nelze považovat za rozporná s čl. 36 Listiny. Je tedy na právním uvážení obecných soudů, aby v každém individuálním případě buď toliko konstatovaly porušení práva, příp. nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích. To však náleží do pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do takového posouzení zasahovat, s výjimkou případů, kdy by takové rozhodnutí bylo výrazem libovůle či svévole, příp. zjevného excesu (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 901/12).

17. Nesouhlasí-li stěžovatel s pouhým konstatováním porušení práva jako formou zadostiučinění, je třeba, v intencích principu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, uvést, že Ústavní soud neshledal závěry odvolacího soudu "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané úpravy.

18. Naopak je třeba konstatovat, že závěry obecných soudů (ať již soudu prvního stupně, soudu odvolacího, i dovolacího) jsou řádně a logicky odůvodněny, nelze je považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními, neodporují ani stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikatuře ESLP, jak stěžovatel namítá, a Ústavní soud v nich neshledal porušení stěžovatelových práv.

19. S námitkou stěžovatele, týkající se procesního pochybení odvolacího soudu, který sám změnil rozsudek soudu prvního stupně a přitom nezopakoval důkazy na místo toho, aby rozsudek prvostupňového soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem, se Ústavní soud také neztotožnil. Předně je třeba upozornit, že odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu, který považoval za dostatečně zjištěný. Při určení formy zadostiučinění však dospěl odlišně od prvostupňového soudu k závěru, že jako vhodná forma zadostiučinění postačí konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., což odůvodnil nižším významem posuzovaného řízení pro žalobce (stěžovatele). V rozsudku podrobně uvádí, proč dospěl k závěru, že jde o význam pro žalobce nepatrný (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Lze zmínit zejména chování stěžovatele v daném řízení (nedostavování se na nařízená jednání, omluvy a žádosti o odročení bezprostředně před konáním jednání, nedůvodné odvolání proti znalečnému, neopodstatněné námitky, kterými vznesl podjatost proti znalci a soudkyni, předem neomluvená absence u jednání, při kterém bylo vyhlášeno meritorní rozhodnutí, atd.), vedení celé řady jiných sporů, které stěžovatel vede na základě jím odkoupených nároků, vedení celé řady sporů se státem o odškodnění nemajetkové újmy. Odvolací soud tak uzavřel, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (stěžovatele).

20. Odvolací soud postupoval v souladu s § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, který odvolacímu soudu naopak ukládá, aby při správném zjištění skutkového stavu, ale nesprávném rozhodnutí soudem prvního stupně, tento sám změnil jeho rozhodnutí. Projevuje se zde apelační systém, jenž dává přednost změně chybného rozhodnutí soudu prvního stupně před jeho zrušením.

21. Ústavní soud konstatuje, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když závěr o dostatečnosti samotného konstatování porušení práva jako adekvátního zadostiučinění řádně odůvodnil. Právní závěry nebyly, jak bylo již uvedeno shora, shledány ani jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavněprávního hlediska nepochybně obstojí.

22. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně, nelze považovat ani za "překvapivé", neboť vyslovil právní závěr, který bylo možné na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně předvídat, i s ohledem na to, že názor proti poskytnutí odškodnění v penězích, vyslovila již v odvolání žalovaná (ČR - Ministerstvo spravedlnosti), k čemuž se stěžovatel mohl dostatečně vyjádřit. Stěžovateli tak nebyla upřena reálná a efektivní možnost skutkově a právně argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93 a další).

23. Pokud se týká námitek ohledně rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, ani těmto Ústavní soud nemohl přisvědčit. Je třeba uvést, že pokud Nejvyšší soud rozhodne o nepřípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, Ústavní soud je povinen napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze pokud by shledal rozhodnutí dovolacího soudu protiústavním, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2888/12, a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takové nedostatky však Ústavní soud v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu neshledal.

24. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, obsahuje zřejmé důvody, proč Nejvyšší soud neshledal přípustnost dovolání. Pokud Nejvyšší soud, jakožto sjednocovatel judikatury obecných soudů (srov. § 14 zákona č. 6/2002 Sb.) v souladu s jeho judikaturními a doktrinálními výklady za dodržení obecných zásad spravedlnosti, dospěl k závěru o nepřípustnosti dovolání a tento závěr dostatečným způsobem odůvodnil, není Ústavní soud oprávněn do těchto závěrů vstupovat.

25. Pokud stěžovatel namítá, že i samotné kompenzační řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, Ústavní soud je nucen konstatovat, že předmětem přezkumu ústavnosti je výlučně to, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení základních práv či svobod stěžovatele, a nikoli tedy otázka průtahů v kompenzačním řízení. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s požadavkem týkajícím se délky řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, zajisté by takovéto stížnostní žádání Ústavní soud posoudil ve smyslu své konstantní judikatury, souhrnně vyložené např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 391/07, ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151). Za daného stavu se však Ústavní soud stěžovatelem namítanými průtahy nemohl zabývat [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení IV. ÚS 2981/07, ze dne 15. 1. 2008; U 1/48 SbNU 961].

26. Lze uzavřít, že obecné soudy aplikovaly běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem. Jejich závěry netrpí žádnými náznaky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.

IV.

27. Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru