Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 588/06Usnesení ÚS ze dne 22.03.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.588.06
Datum podání30.08.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 255

141/1961 Sb., § 2 odst.6

513/1991 Sb., § 567


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 588/06 ze dne 22. 3. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. V. J., zastoupeného Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem, se sídlem Cihlářská 19, 602 00 Brno, a ústavní stížnosti Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Rostislavem Legerským, advokátem, se sídlem Dlouhá 52, 741 01 Nový Jičín, obou směřujících proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 9. 2004, č. j. 1 T 117/2003-1886, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 4 To 295/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006, za účasti Okresního soudu v Novém Jičíně, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnosti se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Ústavními stížnostmi stěžovatelé napadli rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 9. 2004, č. j. 1 T 117/2003-1886 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byli shledáni vinnými trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a dále rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. 4 To 295/2004 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl v celé odsuzující části zrušen rozsudek okresního soudu a novým rozhodnutím byl stěžovatel V. J. odsouzen pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) a stěžovatel J. B. pro pomoc k tomuto trestnému činu. Rovněž napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 570/2006 (dále jen "usnesení"), jímž bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku krajského soudu.

Ústavní stížnost V. J. byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 8. 2006 a ústavní stížnost J. B. dne 24. 10. 2006. Rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2006, č. j. I. ÚS 588/06-22, bylo rozhodnu o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod sp. zn. I. ÚS 588/06 a IV. ÚS 679/06 budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 588/06.

Předmětná trestná činnost spočívala, stručně shrnuto, ve vyvedení prostředků z V. J. zastupované společnosti REC, spol. s r. o. pomocí vytvoření fiktivní smlouvy na práce na čistírně odpadních vod a následného předstírání jejich provedení. J. B. hlavnímu pachateli napomohl tak, že jako hlavní inženýr citované společnosti nechal proplatit fakturu na předmětné smyšlené práce a podepsal zápis o odevzdání a převzetí.

Stěžovatel V. J. se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 stejného právního předpisu.

Připouští, že dle § 567 obchodního zákoníku bylo jeho povinností jako jednatele postupovat s odbornou péčí, odmítá však, že by v této souvislosti mohlo být uváděno, že součástí smlouvy nebyl v rozporu s jejím textem nabídkový rozpočet zhotovitele a že stěžovatel se blíže nezajímal o obchodního partnera, se kterým uzavíral smlouvu, přičemž neznal ani jeho kapacitní možnosti v dané době.

Dále tvrdí, že se cítí zkrácen na obhajovacích právech, když po celou dobu trestního řízení nebyl upozorněn na možnost posouzení skutku jako trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 trestního zákona. Byl připraven o možnost v tomto směru navrhnout a provést důkazy. Každé právní kvalifikaci musí odpovídat možnost uplatnění práva na obhajobu, které nelze zkrátit či obejít tím, že změněná právní kvalifikace je příznivější, než právní kvalifikace původní.

Stěžovatel také zpochybnil skutková zjištění obecných soudů. Má za to, že průběh jednání, které je mu kladeno za vinu, se jeví nelogický, když měl uzavřít smlouvu, dle které mohly být finanční prostředky vyplaceny až po čtyřech měsících, ač mohl uzavřít takovou, podle které by bylo možno platit ihned. Tvrdí, že soud prvé instance důkazy často popisuje v rozporu s jejich obsahem a smyslem a dopouští se jejich komentování, ač měl zřejmě v úmyslu je hodnotit. Odvolací soud dokazování rozsáhle doplnil, avšak ač důkazy vyzněly zásadně ve prospěch stěžovatele, v odůvodnění svého rozsudku je pominul. Je přesvědčen, že z provedeného dokazování je zřejmá absence naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu a naopak bylo prokázáno, že se nejednalo o fiktivní smlouvu a že předmětné stavební práce byly provedeny. Nesouhlasí také s tím, že dovolací soud se jeho skutkovými námitkami nezabýval. Výklad dovolacích důvodů zastávaný Nejvyšším soudem považuje za nepřípustně zužující.

Poslední námitkou, kterou stěžovatel V. J. uplatnil, je ta, že mu byl uložen soudem druhého stupně peněžitý trest ve výši 150.000 Kč, ač v prvé instanci činil 120.000 Kč. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo podáno pouze odsouzenými, došlo k porušení zákazu reformatio in peius.

Stěžovatel J. B. se domnívá, že došlo k porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na presumpci neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.

V prvé řadě polemizuje se skutkovým závěry obecných soudů. Má za to, že byly pominuty důkazy svědčící v jeho prospěch. Stejně jako prvý stěžovatel tvrdí, že předmětná smlouva nebyla fiktivní.

Dále uvedl, že dle § 163 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") pokud je poškozeným osoba, která by měla podle § 100 odst. 2 trestního řádu právo odepřít výpověď, je trestní stíhání možné jen se souhlasem poškozeného. V dané situaci je přesvědčen, že takovou osobou je statutární orgán dotčené společnosti a měl být tedy vyžádán jeho souhlas, zejména pak za situace, kdy většinový vlastník neuplatnil svá práva poškozeného. Přitom pokud poškozený nemá zájem na trestním stíhání, pak k němu pro rozpor s Listinou nemůže dojít.

I stěžovatel J. B. se cítí poškozen tím, že nebyl upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace. Je si vědom, že trestní řád takovéto upozornění vyžaduje pouze tehdy, kdy nová právní kvalifikace má být přísnější, avšak v dané věci na prvý pohled zákonný postup popírá jeho právo se náležitým způsobem hájit. Trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku je postaven na jiných znacích a tudíž by měl vyžadovat i jiný způsob obhajoby. Přitom dle čl. 40 odst. 3 Listiny má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření.

Okresní soud, Okresní státní zastupitelství v Novém Jičíně, krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Ostravě poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podaným ústavním stížnostem nevyužily.

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že k tvrzeným pochybením nedošlo a navrhlo ústavní stížnosti odmítnout.

Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, které by bylo důvodem pro vyhovění návrhu, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 117/2003 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavním stížnostem vyhovět nelze. Rozsudek okresního soudu byl v odsuzující části již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustné. Ve zbytku je shledal zjevně neopodstatněnými.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech zpochybňují hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelů se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejich základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.

Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelů a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva či svobody ani v postupu Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře vyslovil, že Ústavní soud považuje za nepochybné, že institut dovolání je institutem, jehož zavedení do právního řádu je projevem svobodné volby zákonodárce a nikoli projekcí případného základního práva garantovaného Listinou či jinými součástmi ústavního pořádku. Žádné základní právo na přezkum pravomocných výroků v trestní věci neexistuje. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení (právo na odvolání) (viz čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), avšak ani Listina ani žádný z mezinárodněprávních instrumentů neupravuje právo na (jakýkoli) přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného, opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat, v daném případě zabývat se skutkovými námitkami dovolatelů.

Pokud jde námitku stěžovatele V. J., že v souvislosti s porušením povinnosti postupovat s odbornou péčí nelze uvádět, že součástí smlouvy nebyl v rozporu s jejím textem nabídkový rozpočet zhotovitele a že stěžovatel se blíže nezajímal o obchodního partnera, se kterým uzavíral smlouvu, Ústavní soud nepovažuje za nutné se touto argumentací blíže zabývat, když se jedná o zcela dílčí aspekty věci. Pokud stěžovatel vědomě podepsal fiktivní smlouvu na práce, které nikdy neměly být provedeny a takto docílil vyvedení prostředků z jím zastupované společnosti, jak bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, je zcela zřejmé, že s odbornou péčí ve smyslu § 567 obchodního zákoníku nepostupoval.

Dále se Ústavní soud zabýval námitkou obou stěžovatelů, že nebyli upozorněni na možnost překvalifikace jejich jednání. Trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, na který byla kvalifikace jejich jednání změněna, se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Stěžovatelé si jsou vědomi, že dle trestního řádu je takovéto upozornění vyžadováno jen tehdy, kdy nová právní kvalifikace má být přísnější (srovnej § 225 odst. 2 trestního řádu), k čemuž v jejich případě nedošlo. Přesto se domnívají, že práva obhajoby byla uvedeným způsobem omezena.

Ústavní soud s nimi v obecné rovině souhlasí v tom, že je třeba dbát základních institucionálních záruk spravedlnosti trestního procesu v podobě práva obviněného na kontradiktorní řízení. To vyžaduje, aby strany měly možnost se vyjádřit k námitkám a důkazům předloženým stranou druhou. Ústavní soud nicméně v posuzované věci zásah do ústavně zaručených práv či svobod neshledal. Kromě i stěžovateli uznávané souladnosti daného postupu s trestním řádem je třeba konstatovat, že jejich argumentace má pouze obecný charakter. Odsouzení sice tvrdí, že mohli změnit svoji obhajobu, avšak jakým způsobem již neuvádějí. J. B. zmiňuje, že trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku je postaven na jiných znacích, avšak nepoukazuje na žádný konkrétní. Netvrdí například, že by chtěl mít možnost vyvrátit závěr, že hlavní pachatel měl povinnost opatrovat nebo spravovat daný majetek. Naopak, námitky a tvrzení stěžovatelů, které uplatnili v řízení o dovolání a v ústavních stížnostech jsou obdobné, jako ty, které uplatňovali předtím, než ke změně právní kvalifikace došlo (zejména popírají samotné fingování prací).

K argumentaci J. B. ve věci absentujícího souhlasu poškozeného je třeba uvést, že statutární zástupce společnosti není v daném případě poškozeným, nýbrž jím je sama společnost a ta jako právnická osoba samozřejmě nemůže být k nikomu ve vztahu příbuzenském či obdobném, jak má na mysli § 100 odst. 2 trestního řádu. Až na stanovené výjimky (již zmiňovaný § 163 trestního řádu) je přitom trestní řízení možno vést i přes nesouhlas poškozeného (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 321/06 in http://www.usoud.cz).

Co se týče tvrzení V. J., že uložení vyššího peněžitého trestu bylo v rozporu se zákazem reformatio in peius, lze odkázat na odůvodnění usnesení soudu Nejvyššího (str. 11-12), který se z touto námitkou řádně vypořádal. Přes vyšší peněžitou sankci byl trest jako celek méně přísný díky nižší výměře zároveň stanoveného podmíněného odnětí svobody.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2007

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru