Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 588/02Usnesení ÚS ze dne 20.07.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na ... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.588.02
Datum podání27.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 588/02 ze dne 20. 7. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. července 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. K., právně zastoupeného Mgr. Z. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 311/2002, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 6 To 135/01 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 45 T 23/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry s celkovou škodou 987.211,30 Kč a tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), porušena byla zásada rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny a zásada presumpce neviny, jakož i právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona).

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k porušení uvedených práv došlo tím, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení důkazů a tím, že v důsledku nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, byly učiněny nesprávné skutkové závěry, což vedlo k ústavně nesouladnému právnímu posouzení jeho věci. Pochybení měla spočívat v tom, že nebyl proveden důkaz peněžním deníkem poškozeného J. T. (podnikajícího jako fyzická osoba pod jménem J. T.-E.), výslechem M. T., který stěžovateli předal předmětný peněžní deník a vypracováním znaleckého posudku k posouzení účetnictví poškozeného, čímž mohlo být prokázáno dlouhodobé zkreslování účetnictví, protože počet měněných faktur byl vyšší než uvádí poškozený a jeho manželka. Soudy rovněž nevypořádaly námitky ohledně rozporů ve výpovědích poškozeného a nezaobíraly se možností třetích osob měnit faktury. A neuspokojivě rovněž hodnotily výpovědi svědků K., K., P. a M., kteří potvrdili obhajobu stěžovatele v otázce vysvětlení původu jeho finančních prostředků, protože nebyl proveden důkaz, z něhož by plynulo, že by tito svědci učinili křivé a vzájemně si odporující výpovědi. Proti usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nic konkrétního nenamítal.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2001 (45 T 23/2000) vyplývá, že stěžovatel zaměstnaný u poškozeného jako prodejce - odbytář, byl uznán vinným tím, že v roce 1998 v pěti případech a v roce 1999 v padesáti dvou případech z jím vystavené faktury odstranil položku, vystavil padělaný příjmový platební doklad na sníženou částku a vzniklý finanční rozdíl si ponechal, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 987.211,30 Kč. Za tyto dva pokračující trestné činy zpronevěry byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let, trest zákazu činnosti spojené s hmotnou odpovědností v trvání pěti let a byla uložena i povinnost nahradit škodu ve výši 1.106.758,60 Kč. Soud svůj výrok opřel o výpověď poškozeného, jeho manželky, zákazníků a zaměstnanců a nechal též vyhotovit znalecký posudek z oboru kybernetika, aby ověřil, zda stěžovatel skutečně mohl upravovat faktury způsobem uvedeným v obžalobě. Soud konstatoval, že předmětné faktury a doklady jsou podepsány stěžovatelem a rovněž poukázal na majetkové poměry stěžovatele, který v inkriminované době činil výdaje, které byly v nepoměru k jeho příjmům. Soud neuvěřil obhajobě stěžovatele, že faktury upravoval na pokyn manželky poškozeného.

Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2002 (6 To 135/01), který se věcí zabýval na základě odvolání stěžovatele, v němž tvrdil, že mu trestná činnost nebyla prokázána, vyplývá, že tento soud odvolání zamítl, protože dospěl k závěru, že v předcházejícím řízení byla respektována stěžovatelova obhajovací práva a ztotožnil se i se závěrem městského soudu, který nepovažoval za věrohodné tvrzení stěžovatele, že faktury upravoval pouze na žádost manželky poškozeného. Jako správné bylo potvrzeno i rozhodnutí neprovádět důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví, protože tento posudek by nemohl přispět k objasnění věci (kdo odstranil faktury ze šanonů, kdo vstoupil do účetního softwaru).

Nejvyšší soud v Brně dne 11. 7. 2002 odmítl dovolání stěžovatele (6 Tdo 311/2002), protože dospěl k závěru, že bylo fakticky podáno z jiného, než stěžovatelem uváděného důvodu, který byl tvrzen pouze formálně.

Ke stížnosti se k výzvě vyjádřil Vrchní a Městský soud v Praze, které oba odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. A vyjádřilo se i Městské státní zastupitelství v Praze, které sdělilo, že rozhodnutí považuje za správná.

Ústavní soud, u něhož v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ve vztahu k přezkumu procesního postupu obecných soudů takto vymezený účel řízení o ústavní stížnosti znamená, že případná procesní pochybení nejenže musí být způsobilá zasáhnout do základních práv stěžovatelů, ale musí současně skutečně některé základní právo porušit. Jinak by se Ústavní soud stal další přezkumnou soudní instancí, což mu nepřísluší.

Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že dokazování nebylo provedeno natolik úplně, aby bylo možno vyloučit obhajobu stěžovatele, že stíhaného jednání se dopustil někdo jiný. Zde však Ústavní soud konstatuje, poukazem na výše popsaný rámec vymezený pro jeho rozhodování, že oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí jednoznačně uvedly, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že to byl právě stěžovatel, kdo spáchal čin, za který byl odsouzen, stejně jako přesvědčivě a transparentně prezentovaly své úvahy týkající se způsobu, jímž hodnotily provedené důkazy. Vrchní soud upozornil, že podstata obhajoby stěžovatele je rozporná. Svědkyni T., která podle stěžovatele dala pokyn k úpravě faktur, by spolupráce se stěžovatelem trestnou činnost neumožnila, naopak taková spolupráce by páchání trestné činnosti zkomplikovala. Oba soudy přesto tuto obhajobu prověřovaly v kontextu všech provedených důkazů a dospěly k závěru, že jde o obhajobu nevěrohodnou. Ústavní soud konstatuje, že postup městského ani postup vrchního soudu, na základě kterých byl vydán pravomocný výrok o stěžovatelově vině, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti a plně respektuje jeho právo na spravedlivý proces. Rovněž nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení rovnosti procesních stran, nebo že nebyla respektována zásada presumpce neviny.

Stěžovatel namítal vadný postup při hodnocení výpovědi svědků, kteří podporovali jeho vysvětlení původu finančních prostředků, se kterými disponoval v předmětnou dobu. Z odůvodnění rozsudku městského soudu (str. 27, ale též např. 23) vyplývá, že tyto výpovědi matky stěžovatele, zaměstnané jako řidičky T. (která např. měnila výpověď ohledně původu 100.000 Kč, které měla darovat stěžovateli), bratra stěžovatele a dvou kamarádů stěžovatele, rovněž nebyly soudem považovány za věrohodné a zapadají do celkového kontextu účelové snahy stěžovatele vysvětlit původ finančních prostředků (srov. např. výpověď svědkyně Z., jejíž rodině měl stěžovatel s měsíčním čistým příjmem 10.000,- Kč půjčit bez jakéhokoli dokladu 80.000,- Kč). Z ústavní stížnosti, ani z napadených rozhodnutí nevyplývá, že došlo k ústavně nepřípustnému opomenutí důkazu. Pokud nalézací soud (a poté i soud odvolací) na základě bezprostředního zkoumání všech provedených důkazů (včetně osobního kontaktu se svědky), dospěly k závěru, že není třeba provádět důkaz peněžním deníkem poškozeného, resp. znaleckým posouzením jeho účetnictví, nelze k tomu mít z hlediska ústavnosti výhrady

Proti postupu Nejvyššího soudu stěžovatel nic konkrétního nenamítal a Ústavní soud v tomto případě v postupu dovolacího soudu zásah do stěžovatelových práv neshledal.

Napadená rozhodnutí neporušují základní práva stěžovatele a respektují jeho právo na spravedlivý proces garantované v Úmluvě a Listině. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 20. července 2004

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru