Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 587/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkobčanství/osvědčení
občanství/nabytí/pozbytí
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.587.11.1
Datum podání23.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

39/1969 Sb., § 5, § 2, § 3, § 8 odst.4

40/1993 Sb., § 20, § 24, § 1, § 6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 587/11 ze dne 8. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. R. S., zastoupeného JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem Praha 7, Strossmayerovo náměstí 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2010, čj. 5 Ca 71/2008 - 37, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2010, čj. 2 As 97/2010 - 64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, ve kterém mu nebylo vyhověno.

V ústavní stížnosti uvedl, že předmětem sporu je jeho žádost o vydání osvědčení o státním občanství České republiky, která měla, podle jeho názoru, vycházet ze skutečnosti, že jeho otec D. J. S. se narodil v roce 1954 ve Venezuele, avšak ke dni 31. 12. 1992 byl státním občanem České a Slovenské federativní republiky (dále jen ČSFR). Občanství České republiky nabyl na základě prohlášení podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen ČR). Podle stěžovatele se při posuzování, zda je fyzická osoba státním občanem ČR, mělo, v souladu s § 1 odst. 2 zákona č. 40/1993 Sb., postupovat podle předpisů platných v době, kdy mělo dojít k nabytí nebo pozbytí jeho státního občanství. Proto mu mělo být vyhověno, neboť jeho žádost měla být posouzena podle právního předpisu účinného k 31. 12. 1992, tedy podle § 5 zákona č. 39/1969 Sb. v tom smyslu, že děti mladší 15 let sledují státní občanství svých rodičů. V daném případě stěžovateli, narozenému 15. 3. 1985, bylo ke dni 31. 12. 1992 sedm let a v té době byl jeho otec občanem ČSFR. Proto je stěžovatel přesvědčen, že je občanem ČR, stejně jako jeho otec. Dále poukázal na ustanovení § 3 zákona č. 39/1969 Sb., které převzal i zákon č. 40/1993 Sb., podle něhož právo prohlášením nabýt státní občanství ČSR bylo právo časově neomezené a plynutím času nezanikající.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 4 Ústavy ČR, v čl. 1, čl. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 4. 6. 2007 nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o vydání osvědčení o státním občanství ČR podle § 20 a § 24 zákona č. 40/1993 Sb. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stěžovatel nesplňoval podmínky zákona č. 39/1969 Sb., ani zákona č. 40/1993 Sb. Magistrát hl. města Prahy rozhodnutí Úřadu městské části Praha 1 potvrdil s tím, že se v podstatě s právním názorem správního orgánu prvního stupně ztotožnil.

Městský soud v Praze, u něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 5. 12. 2007, č.j. S-MHMP 399569/2007, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí odboru matrik Úřadu Městské části Praha 1 ze dne 4. 6. 2007, č.j. 34537/2007/b, jeho žalobu zamítl. Závěrem dodal, že stěžovatel může, jako zletilý, zvážit postup podle § 6 odst. 6 zákona č. 40/1993 Sb., podle kterého si za předpokladu, že nebude mít občanství jiné, může zvolit občanství ČR prohlášením.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V obsáhlém odůvodnění svého rozsudku m.j. vyložil historický vývoj právní úpravy státního občanství na území našeho státu. Poté konstatoval, že otec stěžovatele byl v době jeho narození státním občanem Československé socialistické republiky, neměl však republikové, tj. české státní občanství. Vzhledem k tomu, že otec stěžovatele nabyl státní občanství ČR až v roce 2006 podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb., lze mít za to, že spadal do skupiny československých občanů, jejichž české nebo slovenské státní občanství nebylo možné určit a kteří si nezvolili republikové občanství prohlášením podle § 3 zákona č. 39/1969 Sb. Možnost volby republikového státního občanství prohlášením nebyla časově omezena, přičemž od roku 1993 je možné tuto volbu provést na základě jiné právní úpravy, tj. § 6 zákona č. 40/1993 Sb., jak učinil otec stěžovatele.

Nepřijetí zákona Federálním shromážděním o nabývání a pozbývání československého státního občanství mělo mj. za následek, že nabytí československého státního občanství zůstalo po celou dobu federace, tedy až do 31. 12. 1992, navázáno na republikové státní občanství. Po vzniku federace nebylo možné samostatně nabýt či pozbýt československé státní občanství. Jinými slovy ten, kdo nabyl státního občanství České socialistické republiky nebo státního občanství Slovenské socialistické republiky, stal se československým státním občanem. Pro nabývání a pozbývání státního občanství bylo tedy primární občanství republikové. Ačkoliv podle čl. 5 odst. 3 Ústavy z roku 1968 každý československý státní občan byl zároveň občanem České nebo Slovenské socialistické republiky, existovala skupina československých občanů, kteří po vzniku federace nenabyli republikové státní občanství (nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/94). Tak tomu bylo i v případě stěžovatelova otce. To znamená, že stěžovatel nemohl nabýt české státní občanství na základě § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb., neboť ani jeden z rodičů stěžovatele nebyl v době jeho narození státním občanem republiky.

V daném případě nelze aplikovat ani ustanovení § 5 zákona č. 39/1969 Sb., neboť stěžovatelův otec měl až do konce československé federace pouze československé státní občanství. Podle tohoto ustanovení děti mladší 15 let sledovaly státní občanství rodičů, kteří se stali státními občany republiky podle § 2 a § 3 tohoto zákona. Jinak pro určení občanství těchto dětí platilo ustanovení § 2. Nejvyšší správní soud, stejně jako městský soud, má za to, že existenci českého státního občanství stěžovatele nelze na základě nesporných skutkových okolností případu z § 5 zákona č. 39/1969 Sb. dovodit.

Nejvyšší správní soud dále vyložil, že otec stěžovatele nenabyl státní občanství za účinnosti zákona č. 39/1969 Sb., ale až prohlášením podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. S ohledem na primariát republikového státního občanství nemohl ani stěžovatel nabýt české státní občanství, jak bylo vyloženo výše. Na tento závěr nemá vliv ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že ke dni zániku federace byl dítětem mladším 15 let. Ke dni 31. 12. 1992 federativní československé státní občanství zaniklo, přičemž ani v tomto okamžiku neměl otec stěžovatele státní občanství ČR. Proto se nemohl se vznikem České republiky, jako samostatného státu k 1. 1. 1993, stát státním občanem ČR.

Stěžovatelův otec nabyl státní občanství prohlášením podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb., tedy na základě projevu vůle. Tuto možnost měl ovšem už od počátku účinnosti tohoto zákona. S ohledem na věk stěžovatele bylo tedy možné, aby jeho otec zahrnul do svého prohlášení o volbě státního občanství i stěžovatele jako své dítě, to však mohl učinit jen do dne 15. 3. 2003, kdy stěžovatel dovršil 18 let. V tomto smyslu zákon č. 40/1993 Sb. respektuje vazby mezi rodiči a dětmi. Zákonodárce reflektuje vazby rodičů a zletilých dětí i za situace, kdy jsou zletilí potomci bývalých československých státních občanů apatridy, tj. nemají jiné státní občanství. V takovém případě si mohou tito potomci zvolit státní občanství prohlášením podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb.. Tato možnost však není dána v případě, kdy tito potomci mají občanství jiného státu.

Nejvyšší správní soud uzavřel, že stanovení podmínek, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství, spadá do výsostného práva každého státu. I přes skutečnost, že stěžovatelovi předci mají československé kořeny a jeho otec dokonce nabyl státní občanství ČR, v případě stěžovatele není možné existenci státního občanství ČR potvrdit, neboť nedošlo k naplnění podmínek, se kterými zákonná úprava nabytí státního občanství ČR spojuje. Pokud jde o odkaz stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu, ta na jeho případ nedopadají.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory orgánů státní správy, městského soudu i Nejvyššího správního soudu, odmítá jejich výklad a aplikaci příslušných právních norem a setrvává na svém vlastním názoru. Navíc v ústavní stížnosti uvádí stejné námitky, které uplatnil již v celém předchozím řízení.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může pouze v případě, že shledá současné porušení základního práva či svobody. Taková situace však v daném případě nenastala.

Po přezkoumání ústavnosti předmětného řízení i rozhodnutí, která z něj vzešla, nelze než uzavřít, že obecné soudy, na základě dostatečného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Správně aplikovaly ustanovení zákona č. 39/1969 Sb. i zákona č. 40/1993 Sb., opřely se přitom i o ustálenou judikaturu. Městský soud v Praze, ale zejména pak Nejvyšší správní soud, se na základě rozsáhlého dokazování otázkou nabývání a pozbývání státního občanství velmi podrobně zabýval, při jejich posuzování vyšel z příslušných ustanovení citovaných právních předpisů a učinil právní závěry, které zcela přesvědčivě odůvodnil. Rovněž se oba soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly i se všemi argumenty stěžovatele. Ústavní soud tedy v plném rozsahu odkazuje na závěry městského soudu i Nejvyššího správního soudu a jejich závěry považuje za ústavně zcela konformní.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení svých základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci jednoduchého práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Pokud soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru