Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 587/01Usnesení ÚS ze dne 22.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.587.01
Datum podání05.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 11 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 587/01 ze dne 22. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci návrhu ústavní stížnosti stěžovatele PaedDr. L. H., zastoupeného JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. 6 T 5/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2001, sp. zn. 8 To 215/2001,

takto:

Návrh ústavní stížnosti se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 5. 10. 2001.

Podaným návrhem se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil shora uvedený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným spácháním trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků se zařazením do věznice s dozorem, a usnesení Krajského soudu v Brně, rovněž shora uvedeného, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně.

Podle názoru stěžovatele bylo postupem obou soudů porušeno ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatel byl stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stěžovatel namítá i porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecné soudy pohlížely na jeho vlastnické právo k akciím jinak než na jeho vlastnické právo k nemovitostem.

V důvodech své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že uvedený trestný čin nespáchal a poukazuje na to, že sice převedl svůj majetek na jiný subjekt, ale získal proti tomu jiný majetek, a to cenné papíry, a část z nich použil na úhradu jiných dalších dluhů. Stěžovatel je tak toho názoru, že má majetek k uspokojení věřitele, neboť má ve vlastnictví cenné papíry společnosti B., a. s. Poukazuje i na to, že postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu a ustanovení § 125 trestního řádu, neboť soudům bylo známo, že vlastní akcie společnosti B., a. s., ale tuto skutečnost ignorovaly.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně a vyžádal si spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 6 T 5/2000.

Ve svém vyjádření předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně, ve kterém byla věc týkající se stěžovatele projednávána, uvedla, že se nemůže k problematice stížnosti vyjádřit, neboť jde o kolektivní rozhodnutí celého senátu. Soud svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil ve svém rozhodnutí, které bylo řádně odůvodněno, a lze z něj také zjistit závěry, které vedly soud k tomu, že odvolání stěžovatele bylo zamítnuto jako nedůvodné.

Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. 6 T 5/2000, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že "jako dlužník - podnikatel, za situace, kdy dlužil K., a. s., částku ve výši 50 000 000,-- Kč, která mu byla uvedenou bankou poskytnuta jako krátkodobý úvěr na základě úvěrové smlouvy ze dne 26. 7. 1993, č. 4/886,

1) dne 17. 12. 1993 v Brně písemným prohlášením vložil se všemi právy a závazky svůj majetek, a to nemovitosti zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území P., a to objekty - mycí linku a podzemní garáže se všemi součástmi a příslušenstvím do základního jmění jiné právnické osoby, a to obchodní společnosti B., s. r. o., ve které byl v tu dobu jediným společníkem a jednatelem, což učinil bez souhlasu věřitele - K., a. s., za situace, kdy tento majetek byl předmětem zástavního práva ve prospěch K. v souvislosti s poskytnutím předmětného úvěru,

2) dne 9. 3. 1994 svým písemným prohlášením vložil svůj majetek, a to nemovitosti zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území P., a to objekty - stadion, tribunu a val se všemi právy i závazky, součástmi a příslušenstvím do základního jmění jiné právnické osoby, a to obchodní společnosti B., s. r. o., ve které byl v tu dobu jediným společníkem a jednatelem, přičemž později byly všechny shora uvedené nemovitosti převedeny na společnosti B., a. s., a B., a. s., ve kterých je jediným statutárním orgánem."

Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků.

Odvolací soud, který pak z podnětu odvolání stěžovatele věc přezkoumával, odvolání stěžovatele zamítl podle § 256 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že není důvodné.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu Ústavní soud především konstatuje, že námitky, uvedené v ústavní stížnosti, jsou opakováním obhajoby, kterou stěžovatel již uplatnil v řízení před soudem prvního stupně a v řízení před soudem odvolacím, přičemž vlastní závěry ústavní stížnosti se jeví jako pouhá polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Soudy obou stupňů, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, se námitkami stěžovatele ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly, ale nepřisvědčily jim. Pokud tedy stěžovatel tato tvrzení znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Jádro ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky, že se obecné soudy v jeho případě nezabývaly dostatečně dokazováním subjektivní stránky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 trestního zákona. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy provedly obsažné dokazování, ze kterého vyplynula skutková zjištění, že stěžovatel jako dlužník nejprve dne 17. 12. 1993, v rozporu s příslušnou úvěrovou smlouvou a zástavní smlouvou, krátce před splatností příslušného úvěru, převádí majetek, který je předmětem zástavního práva, na zcela jiný právní subjekt, a to bez vědomí věřitele - K., a. s. Následně pak dne 9. 3. 1994 opět převádí svůj majetek na zcela jiný právní subjekt, i přes zřejmou existenci řady dalších úvěrů stěžovatele u jiných bankovních institucí, jakož i přes skutečnost, že s výjimkou části nájemního domu další majetek v kritické době nevlastnil.

Obecné soudy jednoznačně dovodily, při zvažování subjektivní stránky trestného jednání, úmysl stěžovatele zmařit uspokojení věřitele - K., a. s., resp. jeho pohledávky ve výši 50 000 000,-- Kč, přičemž stěžovatel si takto počínal minimálně v úmyslu nepřímém.

Obecné soudy při hodnocení provedených důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. V dalším pak Ústavní soud odkazuje na podrobné odůvodnění rozhodnutí obecných soudů obou stupňů.

Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravena v § 2 odst. 6 a § 125 trestního řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Ústavní soud však neprovádí přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumá, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nezjistil ani porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud dále konstatuje, že ze spisového materiálu je zřejmé, že ve věci bylo provedeno dokazování - za dodržení procesních zásad - v dostatečném rozsahu, které umožnilo spolehlivě soudům učinit správné závěry skutkové i právní. Obecné soudy v odůvodněních svých rozhodnutí také jasně vysvětlily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a z jakých důvodů neuvěřily obhajobě stěžovatele.

Řízení před obecnými soudy bylo provedeno v souladu se zákonem, za respektování základní zásady trestního řízení, jíž je zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

Po zevrubném zhodnocení ústavní stížnosti, obou stížností napadených rozhodnutí obecnýchsoudů a připojeného soudního spisu Ústavní soud konstatuje, že z hlediska rozhodování obecných soudů obou stupňů, pokud jde o tvrzená porušení práv zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 11 odst. Listiny základních práv a svobod, se jedná o návrh zjevně neopodstatněný. Proto senátu Ústavního soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. ledna 2002JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru