Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 586/05 #1Nález ÚS ze dne 09.10.2007K povinnosti soudů odůvodnit nepřiznání svědečného

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříknáhrada
Svědek
PoznámkaStanovisko Pl. ÚS-st 26/08 pro řízení sp. zn. I. ÚS 1847/08. Částečně překonává nálezy sp. zn. I. ÚS 689/05, III. ÚS 473/01, III. ÚS 133/03, I. ÚS 83/04, I. ÚS 586/05.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 154/47 SbNU 19
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.586.05.1
Datum vyhlášení16.11.2007
Datum podání24.10.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 139 odst.1, § 157 odst.2, § 167 odst.2, § 202 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nerespektování povinnosti soudu odůvodnit rozhodnutí, kterým nepřiznal řádně uplatněné svědečné, představuje porušení práva svědka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 9. října 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2004 č.j. 25 C 178/2004-57 a ze dne 13. září 2005 č.j. 25 C 178/2004-92 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30. května 2005 č.j. 12 Co 412/2005-88.

Narativní část

Stěžovatel se dvakrát dostavil na předvolání Okresního soudu v Olomouci k jednání jako svědek a učinil před soudem svědeckou výpověď. Ihned poté uplatnil svědečné a předložil k tomu soudem požadovaný daňový doklad. Přestože splnil všechny své povinnosti, soud mu svědečné nepřiznal, přičemž své rozhodnutí odůvodnil pouze formálně doslovnou citací § 139 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení mají svědci právo na náhradu výdajů a ušlého výdělku. Proti prvnímu usnesení podal stěžovatel odvolání, jež bylo napadeným usnesením krajského soudu.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že okresní soud nerespektoval povinnost odůvodnit napadené usnesení podle § 169 odst. 1 občanského soudního řádu. Povinnost soudů odůvodnit svá rozhodnutí patří mezi principy řádného a spravedlivého procesu, jakož i právního státu. Zároveň se jedná o princip vylučující libovůli při rozhodování. Tímto postupem okresní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem byl v dané věci František Duchoň. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 586/05 ze dne 9. 10. 2007

N 154/47 SbNU 19

K povinnosti soudů odůvodnit nepřiznání svědečného

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů - ze dne 9. října 2007 sp. zn. I. ÚS 586/05 ve věci ústavní stížnosti Mgr. Ing. P. K. proti usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004 č. j. 25 C 178/2004-57 a ze dne 13. 9. 2005 č. j. 25 C 178/2004-92 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2005 č. j. 12 Co 412/2005-88, jimiž stěžovateli nebylo přiznáno uplatněné svědečné.

I. Usneseními Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004 č. j. 25 C 178/2004-57 a ze dne 13. 9. 2005 č. j. 25 C 178/2004-92 a usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2005 č. j. 12 Co 412/2005-88 došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto zrušují.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností Mgr. Ing. P. K. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2005 č. j. 12 Co 412/2005-88, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004 č. j. 25 C 178/2004-57. Tímto usnesením okresní soud nepřiznal stěžovateli svědečné za jeho svědeckou výpověď u jednání konaného dne 14. 7. 2004 ve věci sp. zn. 25 C 178/2004. Této ústavní stížnosti byla přidělena spisová značka I. ÚS 586/05.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že svědečné řádně uplatnil, ale z usnesení okresního soudu není zřejmé, proč mu svědečné nebylo přiznáno. Proto podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatel argumentuje tím, že pokud podle odvolacího soudu není proti takovémuto rozhodnutí odvolání přípustné (přestože o svědečném fakticky řádně rozhodnuto nebylo), lze jen dovodit, že otázka svědečného je naprosto nepřezkoumatelná. Pak záleží jen na libovůli soudce, jak rozhodne. Svoje rozhodnutí nemusí nijak odůvodňovat i v případě, že svědečné bylo řádně uplatněno. Podle stěžovatele není možné, aby soud uložil povinnost dostavit se k podání svědecké výpovědi, aniž by se řádně vypořádal s náklady svědka s tím spojenými ve formě svědečného. Pokud tyto náklady nechtěl stěžovateli přiznat, měl své rozhodnutí alespoň odůvodnit. Stěžovatel svoji zákonnou povinnost svědčit řádně splnil, aniž mu bylo přiznáno svědečné, které řádně uplatnil. Závěry okresního a odvolacího soudu byla porušena jeho základní práva zaručená mu ústavními předpisy podle čl. 2, 4, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a došlo též k porušení ustanovení čl. 1, 2, 3, 4, 10, 90, 95 a 96 Ústavy České republiky.

Dne 26. 10. 2005 podal stěžovatel další ústavní stížnost proti usnesení téhož okresního soudu ze dne 13. 9. 2005 č. j. 25 C 178/2004-92, které byla přidělena spisová značka III. ÚS 553/05. Označeným usnesením stěžovateli nebylo přiznáno svědečné za jeho svědeckou výpověď u téhož okresního soudu dne 8. 9. 2004. Důvody této ústavní stížnosti jsou zcela totožné s těmi uvedenými v ústavní stížnosti pod sp. zn. I. ÚS 586/05.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem plénum Ústavního soudu rozhodlo usnesením ze dne 13. 6. 2006 o spojení obou ústavních stížností ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 586/05.

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 25 C 178/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel byl vyslechnut jako svědek dne 14. 7. 2004 při ústním jednání v uvedené věci. V protokolu o jednání na č. l. 40 spisu je uvedeno, že stěžovatel požadoval svědečné ve formě náhrady ušlého příjmu za jednu hodinu, tj. ve výši 600 Kč. Poté, usnesením ze dne 4. 10. 2004, okresní soud stěžovateli svědečné za jednání dne 14. 7. 2004 nepřiznal s odvoláním na ustanovení § 139 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"). Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě odmítl jako nepřípustné podle § 202 odst. 1 písm. g) OSŘ, aniž se jím věcně zabýval.

Dalším usnesením ze dne 13. 9. 2005 nepřiznal stejný okresní soud stěžovateli svědečné za svědeckou výpověď u jednání konaného dne 8. 9. 2004. Ani z tohoto usnesení není zřejmé, z jakého důvodu svědečné nebylo přiznáno.

Po prostudování obsahu uvedeného spisu a po zvážení argumentů stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že obě ústavní stížnosti jsou důvodné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Tento případ v posuzované věci nastal.

Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 25 C 178/2004 jednoznačně vyplývá, že stěžovatel se dostavil na předvolání tohoto soudu k jednání dvakrát jako svědek, učinil před soudem svědeckou výpověď a ihned poté, v souladu s ustanovením § 139 odst. 1 OSŘ, uplatnil svědečné a předložil k tomu soudem požadovaný daňový doklad. Přestože splnil všechny své povinnosti, soud mu svědečné nepřiznal, aniž své rozhodnutí jakkoliv odůvodnil. Uvedená usnesení sice formálně odůvodnění obsahují, ale ta jsou po stránce obsahové naprosto nedostatečná, protože z nich není patrno, proč soud rozhodl uvedeným způsobem. Odůvodnění obsahují pouze konstatování, že svědek řádně uplatnil svědečné, a poté doslovnou citaci § 139 odst. 1 OSŘ. Z takového odůvodnění nelze žádným způsobem zjistit, z jakého důvodu soud svědečné nepřiznal. Označená usnesení okresního soudu jsou tak naprosto nepřezkoumatelná. Krajský soud pak už jen postupoval podle ustanovení § 202 odst. 1 písm. g) OSŘ, kde se výslovně stanoví, že odvolání není přípustné proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o svědečném.

Z uvedeného vyplývá, že okresní soud nerespektoval ustanovení § 169 odst. 1 OSŘ, podle kterého musí usnesení soudu obsahovat mimo jiné náležitosti i odůvodnění výroku (s výjimkou případů uvedených v odstavci 2). Podle § 139 odst. 1 OSŘ mají svědci právo na náhradu výdajů a ušlého výdělku, pokud toto své právo uplatní ve stanovené lhůtě. Je třeba připomenout, že § 126 OSŘ ukládá každé fyzické osobě povinnost dostavit se na předvolání k soudu a vypovídat jako svědek pod sankcí. Splnění této povinnosti klade na svědka vysoké nároky a může mu způsobit značná omezení ve výkonu jeho povolání i v soukromém životě. Pokud fyzická osoba své povinnosti svědka řádně splní, je nejen otázkou splnění zákonných povinností, ale i dobrých mravů poskytnout mu náležité plnění ve formě svědečného a rozhodnutí o svědečném náležitě odůvodnit.

Na uvedených závěrech nemění nic ani skutečnost, že v přezkoumávané věci se jednalo o svědečné v relativně nízkých částkách. Ve způsobu, jakým o nárocích stěžovatele rozhodl, se zračí značná míra libovůle ze strany soudu jako orgánu veřejné moci. Došlo tak k situaci, kdy ve vztahu k ochraně práv fyzické osoby jako svědka byla státní moc uplatněna nejen v rozporu se zákonem, ale i s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. Nezávislost rozhodování obecných soudů se totiž uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 OSŘ), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz nález sp. zn. III. ÚS 94/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 85).

Uvedené závěry se samozřejmě týkají i usnesení (§ 167 odst. 2 OSŘ). Nutnost řádného odůvodnění rozhodnutí obecnýchsoudů je tedy esenciální podmínkou ústavně konformního rozhodnutí, které je v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnísoud konstatuje, že Okresní soud v Olomouci zmíněnými rozhodnutími o nepřiznání svědečného, která řádně neodůvodnil, porušil nejen výše uvedená ustanovení OSŘ, ale zároveň porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Jak stěžovatel, tak obecné soudy jako účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání projevili souhlas. Podle názoru Ústavního soudu další objasnění věci od ústního jednání očekávat nelze.

Na základě výše uvedených důvodů první senát Ústavníhosoudu ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl (bez ústního jednání ve věci) a zrušil obě usnesení Okresního soudu v Olomouci, označená ve výroku tohoto nálezu. Zároveň zrušil i usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 5. 2005, neboť po zrušení usnesení okresního soudu by toto usnesení krajského soudu pozbylo smyslu. Ústavní soud při tom postupoval podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru