Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 585/14 #1Usnesení ÚS ze dne 15.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - NSS
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Doprava
Přestupek
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.585.14.1
Datum podání13.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

200/1990 Sb., § 22 odst.1 písm.i

361/2000 Sb., § 5 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 585/14 ze dne 15. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravvodaj) a Ludvíka Davida mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Marka, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, i.s. Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem tamtéž, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 11. 2013, č. j. 17 A 12/2010-74, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2013, č. j. 8 As 99/2012-33, za účasti Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k svévolné aplikaci zákona bez racionálního odůvodnění. Stěžovatel zejména nesouhlasí se závěrem správních orgánů, že se plně nevěnoval řízení, přičemž z tohoto důvodu mělo dojít k dopravní nehodě. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že takový závěr z důkazního řízení před správním orgánem prvého stupně nevyplynul, naopak některé důkazy vzbuzovaly důvodné pochybnosti ohledně průběhu nehody. Správní orgány dle stěžovatele pochybily, pokud přehlížely, že k dopravní nehodě mohlo dojít i z mnoha jiných důvodů. Ve věci byl proveden znalecký posudek, který vyloučil, že by k zavinění dopravní nehody mohla vést nepřiměřená rychlost, a který rovněž vyvrátil, že by stěžovatel nedodržel povinné pauzy při řízení. Stěžovatel tvrdí, že vzhledem k jeho trvající amnézii nelze vyloučit, že mohl v době před nehodou např. kýchnout, vyhýbat se překážce či píchnout. Dle názoru stěžovatele se správní orgány musejí podrobně zabývat všemi možnostmi, které jsou pro stěžovatele výhodnější. Stěžovatel odmítá závěr Nejvyššího správního soudu, který přestože v odůvodnění svého napadeného rozsudku vychází z "nejpravděpodobnější příčiny" nehody, bez zřetele na námitky stěžovatele uvedl, že o závěrech správních orgánů nebyly důvodné pochybnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že je v právním státě bezprecedentní, aby byl uznán vinným jen na základě dojmů a úvah správních orgánů zakládající se na pouhé pravděpodobnosti.

Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 17 A 12/2010, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2009, čj. 6311/2009-ODSH-10, Městský úřad Tachov, odbor dopravy a silničního hospodářství uznal stěžovatele vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 200/1990 Sb."), kterého se měl dopustit tím, že dne 15. 7. 2009 v 8:20 hodin řídil na dálnici D5 v katastru obce Bor, okres Tachov, motorové vozidlo, přičemž se plně nevěnoval řízení, vyjel vlevo mimo vozovku, kde následně strhl řízení vozidla vpravo zpět do levého jízdního pruhu, na mokrém povrchu uvedl vozidlo do smyku a ve smyku vyjel vpravo mimo těleso dálnice. Zde s vozidlem narazil do travnatého náspu pod úrovní dálnice a následně se střetl s drátěným oplocením, které poškodil. Tím způsobil dopravní nehodu se škodou na majetku, zároveň došlo k těžkému zranění stěžovatele. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu Plzeňského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 11. 2. 2010, čj. DSH/15562/09, zamítnuto. Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalobou u Krajského soudu v Plzni, který rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, čj. 17 A 12/2010 - 34, rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně zrušil a vrátil věc Krajskému úřadu Plzeňského kraje k dalšímu řízení. Krajský úřad Plzeňského kraje podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni kasační stížnost, na základě které Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 2012, čj. 17 A 12/2010 - 34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni poté ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl.

Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího správního soudu nedošlo.

Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.

Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí konstatoval, že správní orgány zjistily skutkový stav věci, o němž nebyly důvodné pochybnosti, a prokázaly, že se stěžovatel dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb. Pokud dokazováním nebyly zjištěny žádné jiné konkrétní příčiny dopravní nehody a všechny možné příčiny předestřené stěžovatelem byly vyloučeny, jediným logickým vysvětlením vzniku dopravní nehody bylo, že se stěžovatel nevěnoval plně řízení vozidla. Nejvyšší správní soud souhlasil se stěžovatelem, že porušení povinnosti zakotvené v § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen "zákon o silničním provozu"), může být naplněno celou řadou činností. Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že "zjistit přesný důvod, pro který se řidič plně nevěnoval řízení vozidla, zpravidla nebude prakticky možné. Lze pouze předpokládat, že nehodu mohla způsobit například nepozornost žalobce, nedostatečná koncentrace, únava, neukázněnost při řízení, atp. (obdobně srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2013, čj. 1 As 40/2013 - 34). K naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku postačuje prokázat, že se řidič nevěnoval plně řízení vozidla, není třeba zjišťovat, kvůli kterému z uvedených důvodů se tak stalo. Skutkový stav byl v tomto ohledu zjištěn bez důvodných pochybností, nebylo proto na místě aplikovat zásadu in dubio pro reo".

Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění Nejvyššího správního soudu, které neshledal vybočující z mezí ústavnosti. To platí i pro napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, který byl právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán. Odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podává výčet provedených důkazů, a jaká zjištění z nich byla učiněna, stejně tak je věnován značný prostor právě stěžovatelem namítaným jiným možným příčinám dopravní nehody (vyhýbání se překážce na vozovce, kýchnutí, mikrospánek). Nejvyšší správní soud shledal, že provedené důkazy tvořily "ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec" vedoucí k závěru, že stěžovatel porušil povinnost uvedenou v § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu. Pokud stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým byly provedené důkazy v jeho věci vyhodnoceny, poukazuje Ústavní soud na svou konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Jak vyplývá ze shora uvedeného, Nejvyšší správní soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Proto nebylo možné přisvědčit ani tvrzení o opomenutí zásady "in dubio pro reo"; podle této zásady není důvod postupovat v situaci, kdy jedinou pochybností o skutkovém ději je tvrzení stěžovatele stojící proti uzavřenému řetězci důkazů svědčících o jeho porušení povinnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru