Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 585/03Usnesení ÚS ze dne 19.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.585.03
Datum podání11.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 585/03 ze dne 19. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 19. listopadu 2003 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem, proti postupu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 47 Cm 15/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 11. 2003 stěžovatel uvedl, že v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu vedeném pod shora uvedenou sp. zn. byl zastoupen advokátem JUDr. F. P., který spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu předložil Městskému soudu v Praze i prvopis směnky. Řízení skončilo vydáním směnečného platebního rozkazu, který nabyl právní moci. Poté byl stěžovatel přípisem soudu vyzván, aby si vyzvedl prvopis směnky, s tím, že má-li jej vyzvednout jeho právní zástupce, je třeba mu k tomuto úkonu udělit novou plnou moc. Stěžovatel nepovažuje za správný názor soudu, dle kterého právní mocí rozhodnutí skončilo i zastupování shora zmiňovaným právním zástupcem, a proto mu novou plnou moc neudělil. Právnímu zástupci, který se k soudu dostavil osobně, prvopis směnky soudem vydán nebyl a když si na tento postup právní zástupce stěžoval, odpověděl mu místopředseda městského soudu tak, že státní správa soudu nesmí zasahovat do ústavní zásady nezávislosti soudního řízení a rozhodování, přičemž postup a právní názor soudce na obsah a rozsah právního zastoupení jsou výkonem nezávislé rozhodovací činnosti, který státní správa soudů není oprávněna přezkoumávat.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na judikaturu obecných soudů a dovozuje, že pokud Městský soud v Praze vychází z názoru, že plná moc zanikla právní mocí rozhodnutí a pokud směnku jeho právnímu zástupci odmítá vydat, porušuje tím jeho základní právo plynoucí z čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť tak stěžovateli brání v realizaci práva na právní pomoc. Navrhl, aby Ústavní soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby nepokračoval v průtazích při vrácení směnky ve věci vedené pod sp. zn. 47 Cm 15/2003.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat zpravidla pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel ještě před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je totiž toliko ochrana ústavnosti ve smyslu § 83 Ústavy ČR.

Jak vyplynulo ze samotného tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti, Městský soud v Praze jej vyzval, aby si prvopis směnky vyzvedl poté, co rozhodnutí nabylo právní moci. Současně soud stěžovatele upozornil, že má-li směnku vyzvednout jeho do právní zástupce, je třeba mu udělit novou plnou moc. Stěžovatel tohoto poučení nedbal, názor soudu nepovažoval za správný a raději se obrátil s ústavní stížností na Ústavní soud, přičemž smyslem jeho ústavní stížnosti vlastně je, aby Ústavní soud vyložil instituty obyčejného práva a specificky rozsah uplatnění plné moci udělené v nalézacím řízení. Ústavní soud, jak mnohokrát ve svých rozhodnutích uvedl, není ovšem povolán k výkladu obyčejného práva a neučiní tak ani nyní.

Naopak Ústavní soud musel zkoumat, zda stěžovatel skutečně neměl ve svých rukou prostředek, kterým by své právo ochránil a v daném případě dospívá Ústavní soud k závěru, že tento prostředek stěžovatel doslova ve svých rukou má. Stěžovatel bez dalšího mohl podepsat svému právnímu zástupci novou plnou moc, pokud, z jakýchkoliv důvodů, nemůže sám osobně reagovat na výzvu soudu. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž třeba interpretovat tak, že je-li po stěžovateli žádáno, aby vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž judikatura Ústavního soudu za tyto prostředky považuje nejen opravné prostředky v rámci jednoho řízení, tím spíše lze po stěžovateli žádat, aby učinil jednoduchý úkon spočívající v podpisu nové plné moci, který jej nezatíží ani fyzicky, ani finančně, nýbrž naopak je způsobilý přivodit stav, jehož se stěžovatel domáhá podáním ústavní stížnosti. Není-li Ústavní soud povolán k tomu, aby, jak shora uvedeno, vykládal obyčejné právo, pak tím méně je povolán k tomu, aby poskytoval ústavní ochranu takovému tvrzenému nároku, který hraničí se šikanózním výkonem práva.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2003

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph. D.

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru