Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 582/01Nález ÚS ze dne 07.01.2003Posouzení platnosti ujednání a smluvní pokuta

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou práv... více
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
pokuta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 2/29 SbNU 9
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.582.01
Datum vyhlášení18.02.2003
Datum podání03.10.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.1, § 39, § 51, § 63 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 582/01 ze dne 7. 1. 2003

N 2/29 SbNU 9

Posouzení platnosti ujednání a smluvní pokuta

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 7. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 582/01 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. K. a L. K. proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích z 2. 11. 2000 sp. zn. 9 C 383/91 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 28. 6. 2001 sp. zn. 11 Co 17/2001 ohledně zaplacení peněžité částky (smluvní pokuty).

Výrok

Rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 2. 11. 2000 č. j. 9 C 383/91-79 ve výrocích sub III. a IV. a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2001 č. j. 11 Co 17/2001-115 ve výroku potvrzujícím rozsudek okresního soudu a ve výrocích o nákladech řízení se zrušují.

Odůvodnění:

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 2. 11. 2000 sp. zn. 9 C 383/91 ve věci stěžovatelů (žalobců) proti žalovanému M. b. p., s. p. v likvidaci, o částku 158 981 Kč s příslušenstvím rozhodl ve výroku sub I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelům společně a nerozdílně částku 3 927 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3 % od 16. 4. 1992 do 15. 7. 1994 a ve výši 16 % od 16. 7. 1994 do zaplacení. Výrokem sub II. bylo řízení o úrok z prodlení ve výši 3 % od 1. 11. 1991 do 15. 4. 1992 z částky 3 927 Kč zastaveno. Výrokem sub III. byla žaloba co do zbytku zamítnuta. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 24. 11. 2000 č. j. 9 C 383/91-81 byl citovaný rozsudek doplněn o výrok, dle kterého se zastavuje řízení o úrok z prodlení ve výši 3 % od 1. 11. 1991 do 15. 4. 1992 ze zbývající částky 155 054 Kč.

V odůvodnění předmětného rozsudku okresní soud uvedl, že se stěžovatelé domáhali zaplacení žalované částky z titulu vydání neoprávněného majetkového prospěchu ve výši 42 426 Kč odpovídající hodnotě práva užívání nebytových prostor za dobu od 30. 10. 1988 do 29. 5. 1991 a že požadovali úhradu dlužného nájemného ve výši 16 555 Kč za dobu od 30. 5. 1991 do 31. 12. 1991 na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor. Stěžovatelé nárokovali též zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, neboť žalovaný prý porušil povinnosti stanovené v nájemní smlouvě tím, že nebytové prostory po skončení nájmu nevyklidil a nepředal vlastníkům.

Okresní soud vycházel ze zjištění, že se stěžovatelé stali na základě kupní smlouvy ze dne 13. 3. 1991 vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 2972 pro kat. úz. T., domu č. p. 1502 se stavební parcelou č. 3321 (dále jen "předmětných nemovitostí"). Tato smlouva byla uzavřena mezi A. K. jako prodávající a JUDr. Z. K. (právní předchůdkyní stěžovatelky L. K.) a Ing. P. K. jako kupujícími. Dne 29. 2. 1990 (podle odvolacího soudu má být správně dne 13. 3. 1991) uzavřeli titíž účastníci smlouvu o postoupení pohledávky, a to dlužného nájemného z nebytových prostor v domě č. p. 1502 v k. ú. T., které M. b. p. (žalovaný) užívá. Výše těchto pohledávek nebyla v době uzavření smlouvy vyčíslena. Z obsahu "smlouvy o nájmu prostor určených k nebytovým účelům", kterou uzavřeli dne 11. 11. 1991 JUDr. Z. K. jako spoluvlastníci domu č. p. 1502 v T. se žalovaným, bylo zjištěno, že účastníci si touto smlouvou upravili nájemní poměr za období od 30. 5. 1991 do 31. 12. 1991 a sjednali výši nájemného za toto období 16 555 Kč. Smlouva obsahovala rovněž ujednání o smluvní pokutě ve výši 100 000 Kč za porušení výslovně uvedených smluvních povinností.

Okresní soud dospěl k závěru, že návrh je důvodný pouze zčásti. Smlouvu o postoupení pohledávky shledal absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť převáděná pohledávka není ve smlouvě jednoznačně individualizována, není určena konkrétní částkou. Stěžovatelům proto nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu nevznikl. Na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 11. 11. 1991 mají stěžovatelé právo na úhradu nájemného pouze za období ode dne uzavření smlouvy do 31. 12. 1991, nikoli zpětně za období před uzavřením smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužné nájemné neuhradil, byl stěžovatelům přiznán nárok na nájemné za 51 dnů v denní výši 77 Kč; požadavek nájemného za období před podpisem smlouvy byl jako nedůvodný zamítnut. Nárok na zaplacení smluvní pokuty ve sjednané výši 100 000 Kč nebyl stěžovatelům přiznán s odůvodněním, že občanský zákoník v době uzavření smlouvy o pronájmu institut smluvní pokuty jako prostředek zajištění práv a povinností neupravoval, a strany si jej tedy nemohly sjednat.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části napadené odvoláním změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit stěžovatelům částku 11 692,20 Kč s 16% úrokem z prodlení od 27. 1. 1999 do zaplacení, a to každému jednou polovinou; jinak byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Stěžovatelům byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 19 291 Kč a náklady odvolacího řízení v částce 4 016 Kč.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud k nároku stěžovatelů na zaplacení částky 42 426 Kč - z titulu neoprávněného majetkového prospěchu vzniklého užíváním nebytových prostor - uvedl, že v tomto směru jde především o posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 13. 3. 1991, kterou je třeba posuzovat podle § 63 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Podle názoru krajského soudu musí být postupovaná pohledávka existující a určitá. Z hlediska určitosti je třeba, aby byla vymezena způsobem nevzbuzujícím žádné pochybnosti, o jakou pohledávku jde; to znamená, aby byla výslovně identifikována a individualizována, včetně uvedení výše této pohledávky. Z ujednání účastníků v postupní smlouvě však nevyplývá, jaké pohledávky jsou postupovány, neboť tyto pohledávky jsou označeny pouze obecně a není uvedena jejich výše. Není tedy zjistitelné, co bylo konkrétně předmětem ujednání účastníků smlouvy. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je pro neurčitost podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 neplatným právním úkonem a stěžovatelé se podle takového právního úkonu nemohou žádného plnění domáhat.

Ohledně nároku na zaplacení částky 16 555 Kč představující nájemné za dobu od 30. 5. 1991 do 31. 12. 1991, které vyplývá ze "smlouvy o nájmu prostor určených k nebytovým účelům" uzavřené dne 11. 11. 1991, přiznal okresní soud stěžovatelům dlužné nájemné za dobu od 11. 11. 1991 do 31. 12. 1991 v částce 3 927 Kč. Odvolací soud se tedy zabýval pouze posouzením oprávněnosti požadavku na zaplacení zbývající částky 12 628 Kč. Uznal za nepochybné, že žalovaný již v době předcházející uzavření nájemní smlouvy užíval v této smlouvě specifikované nebytové prostory od 30. 5. 1991; tato skutečnost vyplývá i z nájemní smlouvy. Podle názoru odvolacího soudu povinnost platit sjednané nájemné vzniká okamžikem uzavření nájemní smlouvy. Vzhledem k tomu, že výsledky provedeného dokazování dovolují skutkový závěr, podle nějž lze uplatněný nárok na zaplacení částky 12 628 Kč podřadit pod hmotněprávní ustanovení upravující neoprávněný majetkový prospěch (§ 451 a násl. občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991), odvolací soud žalobě v této části vyhověl. Žalovanému tím, že užíval v době od 30. 5. 1991 do 10. 11. 1991 nebytové prostory bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného právního důvodu, vznikl neoprávněný majetkový prospěch (nyní bezdůvodné obohacení). Odvolací soud při vyčíslení výše tohoto neoprávněného majetkového prospěchu byl nucen vycházet z vyhlášky č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, a celkové roční nájemné za užívání předmětných nebytových prostor vypočetl částkou 25 864,50 Kč. Z toho plyne, že bezdůvodné obohacení činí denně částku 77,86 Kč, přičemž žalovaný do data uzavření nájemní smlouvy užíval nebytové prostory 165 dní. Odvolací soud proto změnil v uvedené části rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 11 692,20 Kč představující jeho neoprávněný majetkový prospěch. Vzhledem k tomu, že pro splatnost bezdůvodného obohacení není stanovena (ani dohodnuta) žádná lhůta, soud vycházel dále z ustanovení § 563 občanského zákoníku, podle kterého je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o splnění věřitelem požádán. Jestliže byl žalovaný stěžovateli vyzván k plnění vzniklého neoprávněného majetkového prospěchu ve výši žalované částky soudní žalobou, pak splatnost tohoto dluhu nastala prvního dne po jejím doručení žalovanému; od tohoto okamžiku je žalovaný s vydáním neoprávněného majetkového prospěchu v prodlení (§ 517 občanského zákoníku), přičemž povinnost platit úrok z prodlení trvá do doby splnění dluhu.

Nárok na zaplacení smluvní pokuty 100 000 Kč vyplývající z ujednání obsaženého ve smlouvě o nájmu nebytových prostor uzavřené dne 11. 11. 1991 shledal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jako nedůvodný. Institut smluvní pokuty nebyl v době uzavření nájemní smlouvy upraven v zákoně. Svým obsahem je smluvní pokuta zajišťovací závazek, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Právní úprava účinná do 31. 12. 1991 jiný způsob zajištění závazků než obsažený v tehdy platném občanském zákoníku neumožňovala. Pokud si tedy účastníci uvedený závazek sjednali, jedná se o právní úkon neplatný, dle kterého se stěžovatelé nemohou domáhat žádného plnění (§ 39 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991).

Stěžovatelé napadli ústavní stížností oba výše uvedené rozsudky obecných soudů s návrhem na jejich zrušení "v části, v níž byl nárok žalobců zamítnut, a souvisejících vedlejších výrocích". Oběma rozsudky bylo prý porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). K řádné ochraně práv patří také rozhodování bez zbytečných průtahů, což bylo v případě stěžovatelů ze strany soudu porušeno. Soudy musí hmotné právo vykládat způsobem konformním s Ústavou a Listinou a tento výklad nemůže být v rozporu s principy právního státu, k nimž patří též smluvní volnost v soukromoprávních vztazích. V tomto smyslu obecné soudy neposkytly stěžovatelům ochranu. Důsledkem vadného postupu obecných soudů byla údajně narušena i jejich majetková sféra chráněná čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť se jim nedostalo finančního plnění, na které mají právní i morální nárok.

K procesním okolnostem případu stěžovatelé uvedli, že žalobou ze dne 30. 10. 1991, kterou rozšířili podáním ze dne 24. 3. 1992, požadovali zaplacení částky 158 981 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení a z titulu nájemného a smluvní pokuty. Okresní soud v Teplicích zůstal i přes několikero urgencí zcela pasivní, teprve v roce 1998 zaslal stěžovatelům poplatkovou výzvu a 19. 1. 1999 vydal ve věci platební rozkaz, po jehož zrušení (v důsledku odporu žalovaného) proběhla v roce 2000 tři jednání u okresního soudu. Od podání žaloby do nařízení prvního jednání ve věci tedy uplynulo téměř devět let. Dlouhá doba bezdůvodné pasivity Okresního soudu v Teplicích se mj. nepříznivě promítla do rozhodnutí o příslušenství nároku stěžovatelů (úrok z prodlení) a stěžovatelé tak byli nečinností soudu přímo poškozeni. V bezdůvodných průtazích proto spatřují porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 90 Ústavy), a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, který již konstatoval nepřípustnost i podstatně kratších průtahů.

Ve věcné rovině stěžovatelé vytýkají soudům obou stupňů, že jejich nárok (uplatněný na základě smlouvy o postoupení pohledávky) zamítly s odůvodněním, že tato smlouva neobsahuje konkrétní výši postupované pohledávky. Podle názoru stěžovatelů tento požadavek na uvedení výše pohledávky nemá oporu v právním řádu. Pokud je pohledávka určitá v tom smyslu, že je jasné, kterých účastníků právního vztahu se týká a jaký je její obsah, pak prý nemusí být vyčíslena. V daném případě nebylo spravedlivé požadovat vyčíslení pohledávky, neboť žádný z účastníků smlouvy o postoupení pohledávky neměl v době postoupení k dispozici potřebné podklady, jimiž disponoval dlužník - žalovaný bytový podnik. V důsledku právního názoru obecných soudů tak byli stěžovatelé zkráceni ve svém právu vlastnit (tedy i nabývat) majetek, jež je zakotveno v čl. 11 Listiny.

Ohledně nároku na úhradu za užívání nebytových prostor vyplývajícího z nájemní smlouvy bylo sice žalobě v podstatné části odvolacím soudem vyhověno, leč stěžovatelům nebyly přiznány úroky z prodlení za dobu od 16. 4. 1992 do 27. 1. 1999. Stěžovatelé mají za to, že počátek prodlení byl dán již písemným smluvním závazkem žalovaného zaplatit nájemné za užívání nebytových prostor do 30. 11. 1991. Tento svůj závazek žalovaný ve lhůtě nesplnil, čímž se dostal do prodlení. Odvolací soud ovšem usoudil, že v případě bezdůvodného obohacení měl dlužník povinnost splnit dluh teprve poté, kdy byl o splnění věřitelem požádán. Za počátek prodlení tak pokládá den následující po doručení žaloby žalovanému dne 27. 1. 1999. Odvolací soud přitom vůbec nezjišťoval, zda žalovaný byl či nebyl k zaplacení vyzván dříve. V tomto smyslu se prý jedná o zásah soudu do jejich majetkové sféry, neboť skutečnost, že soud nebyl schopen po dobu sedmi let - přes několik urgencí - doručit žalobu protistraně, nemůže být přičtena k tíži stěžovatelů. Zejména se však stěžovatelé domnívají, že neměli povinnost žalovaného znovu vyzývat k zaplacení, jestliže jeho platební povinnost byla stanovena písemnou smlouvou včetně termínu splatnosti. Odvolací soud tak porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nedodržel zákonem stanovený postup a nesprávně vyložil hmotné právo.

Pokud se týká nároku na zaplacení smluvní pokuty, považují stěžovatelé za skutkově nepochybné, že se žalovaný v nájemní smlouvě ze dne 11. 11. 1991 zavázal zaplatit smluvní pokutu pro případ porušení svých smluvních povinností k úhradě nájemného a k vyklizení pronajatých nebytových prostor ke dni 31. 12. 1991. Rovněž je nesporné, že žalovaný tyto své povinnosti nesplnil. Podle názoru stěžovatelů je závěr obecných soudů o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle § 39 občanského zákoníku v rozporu nejen s platným občanským právem, ale i s výslovně vyjádřeným ústavním principem, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tento princip je zakotven v čl. 2 odst. 3 Listiny a v čl. 2 odst. 4 Ústavy, stejné znění obsahoval i ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky, platný v době uzavření smlouvy. V oblasti občanského práva se promítá do ustanovení § 51 občanského zákoníku, v tehdejším i v současném znění. Podle názoru stěžovatelů i před novelou občanského zákoníku provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. bylo možno sjednat a vymáhat plnění sekundárního závazku, který měl charakter smluvní pokuty. Odvolací soud však v tomto směru pochybení okresního soudu nenapravil a zaujal stejné stanovisko, čímž oba soudy porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny v souvislosti s čl. 2 odst. 3 Listiny.

Stěžovatelé konečně uvedli, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání u Ústavního soudu.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Teplicích. Vedlejšímu účastníkovi řízení - M. b. p., s. p. v likvidaci, nebyla výzva k vyjádření v jeho sídle doručena, neboť podle sdělení pošty se odstěhoval bez udání adresy. Vzhledem k tomu, že v obchodním rejstříku je jako likvidátor vedlejšího účastníka veden V. M., byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření tomuto likvidátorovi.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázal na napadený rozsudek a prohlásil, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Okresní soud v Teplicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh řízení v předmětné věci. Nestandardní délku řízení odůvodnil objektivními potížemi spočívajícími v neúměrné zatíženosti soudců a v jejich nízkém počtu u tohoto soudu. Po věcné stránce odkázal na oba rozsudky napadené ústavní stížností. Rovněž vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Likvidátor vedlejšího účastníka M. b. p., s. p. v likvidaci, V. M. se k ústavní stížnosti ve lhůtě mu určené nevyjádřil.

Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání ve věci upustil.

Ústavní stížnost je důvodná, leč pouze v jedné ze stížnostních námitek.

1. Při posuzování předložené věci Ústavní soud vycházel z níže citované vlastní judikatury, kterou považuje za konstantní:

Úkolem Ústavního soudu podle čl. 83 Ústavy je ochrana ústavnosti. Přestože je součástí soudní moci upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody" (nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, str. 235).

Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán v případě, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257).

Pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samy průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str. 445).

2. a) Ústavnísoud se nejprve zabýval otázkou posouzení existence nároku stěžovatelů na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, který uplatňovali vůči žalovanému na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 13. 3. 1991. V tomto ohledu Ústavní soud - vědom si skutečnosti, že mu zásadně nepřísluší hodnotit správnost aplikace tzv. jednoduchého práva obecnými soudy - neshledal v závěru obecných soudů vedoucím k nepřiznání uvedeného nároku z důvodu neplatnosti postupní smlouvy jakékoli pochybení ústavněprávní povahy. Z předmětné postupní smlouvy Ústavní soud zjistil, že neobsahuje nejen konkrétní výši převáděné pohledávky, nýbrž ani žádným způsobem nevymezuje období, za které měl neoprávněný majetkový prospěch žalovanému užíváním předmětných nemovitostí vzniknout. Postupovaná pohledávka jako předmět smlouvy je tedy identifikována neurčitě, což má za následek neurčitost celého právního úkonu a tím i jeho neplatnost podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Za tohoto stavu žádný nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a skutkovými zjištěními ve smyslu výše citované judikatury, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, shledán nebyl. Ústavní soud nemohl konstatovat ani stěžovateli namítané porušení práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Podle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny je totiž, v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, chráněno toliko vlastnické právo již konstituované a tedy existující, nikoli jenom tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví (v daném případě o vlastnictví pohledávky), v němž existence vlastnického práva jako takového in concreto má být teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani být nemůže.

b) Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti brojili proti tomu, že jim odvolacísoud nepřiznal v navrhovaném rozsahu úrok z prodlení (který uplatňovali vůči žalovanému z titulu jeho prodlení s vydáním neoprávněného majetkového prospěchu majícího svůj základ v nájemní smlouvě uzavřené dne 11. 11. 1991), tj. již od 16. 4. 1992, nýbrž až ode dne 27.1.1999, tedy poté, co byl žalovanému doručen ve věci vydaný platební rozkaz včetně žalobních návrhů. Zásadní otázkou zde tedy bylo určení okamžiku, kdy se žalovaný jako dlužník ocitl v prodlení. Jestliže se podle názoru obecného soudu tak stalo - s odkazem na § 563 občanského zákoníku - prvního dne poté, kdy byl žalovaný o plnění stěžovateli požádán, stěží lze tento názor z ústavněprávního hlediska reprobovat. V tomto smyslu se jedná o výklad a aplikaci běžných zákonů, jejichž hodnocení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelé sice namítají, že odvolací soud měl zjišťovat, zda žalovaný nebyl vyzván k zaplacení již předtím, než mu byl soudem dne 26. 1. 1999 doručen platební rozkaz (včetně žaloby), leč ani v samotné ústavní stížnosti se žádné dřívější výzvy konkrétně nedovolávají. Rovněž Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že žalovaný byl k plnění vyzýván dříve, než uvádí odvolací soud. Je sice pravda, že žalobní návrh stěžovatelů, popř. upřesněný návrh, byl žalovanému doručen teprve dne 26. 1. 1999 (dle doručenky založené v soudním spise), což zjevně svědčí výtce stěžovatelů, kterou namítají zdlouhavost soudního řízení. Tato skutečnost však podle přesvědčení Ústavního soudu není - v této konkrétní souzené věci - důvodem pro zrušení vydaného pravomocného rozhodnutí. Stěží lze totiž připustit, aby uvedený nedostatek v činnosti obecného soudu byl přičten k tíži žalovaného dlužníka, jehož stěžovatelé k plnění nevyzvali (respektive existenci takové výzvy neprokázali) a který za možné průtahy na straně soudu nenese odpovědnost. Ústavní soud proto nemohl dovodit, že by nepřiznáním úroku z prodlení počítaného ode dne 16. 4. 1992 (tj. ode dne následujícího po podání rozšířené žaloby) do 26. 1. 1999 došlo ze strany obecných soudů k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů; závěr Ústavního soudu v předmětné věci však nebrání tomu, aby se stěžovatelé domáhali svých případných nároků vůči státu jinými včas uplatněnými právními prostředky.

c) Stěžovatelé se vůči žalovanému domáhali i zaplacení smluvní pokuty, opírajíce se o bod 6 (in fine) smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 11. 11. 1991. Z uvedeného ustanovení této smlouvy vyplývá, že při porušení povinností nájemce stanovených v bodě 4 (splatnost nájemného) a v bodě 6 (vyklizení po skončení nájemního poměru) smlouvy se použije ustanovení bodu 2 písm. e) smlouvy, které zakotvuje smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč. V daném případě došlo - podle tvrzení stěžovatelů - k porušení povinnosti nájemce (žalovaného) vyklidit veškeré užívané prostory a předat je vlastníkům při skončení nájemního poměru dne 31. 12. 1991; mimo to nebylo zaplaceno nájemné splatné do 30. 11. 1991. Obecnésoudy návrh stěžovatelů na zaplacení smluvní pokuty zamítly s odůvodněním, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné podle § 39 občanské zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991), neboť občanský zákoník v době uzavření nájemní smlouvy smluvní pokutu jako způsob zajištění závazků neupravoval. Tento právní názor obecných soudů však v daném případě akceptovat nelze. Podle přesvědčení Ústavního soudu není možné z pouhé skutečnosti, že občanskoprávní úprava v roce 1991 neobsahovala určitý prostředek k zajištění práv a povinností ze závazkových vztahů, automaticky dovozovat, že by si smluvní strany nebyly mohly takový zajišťovací prostředek sjednat ve smlouvě. V této souvislosti lze poukázat na ustanovení § 51 občanského zákoníku, které i v době před účinností novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. umožňovalo účastníkům uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena v zákoně. Na soudech je, aby zkoumaly, zda smluvní ujednání neodporuje obsahu nebo účelu zákona; přitom je třeba vzít v úvahu - v daném konkrétním případě - obsah a účel zajišťovacího závazku. Obecné soudy však v předmětné věci náležitým způsobem neodůvodnily závěr, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu se zákonem nebo že zákon obchází, což by zakládalo důvod jeho neplatnosti podle § 39 občanského zákoníku; z argumentace obsažené v příslušné pasáži odůvodnění napadených rozsudků nelze na takový závěr spolehlivě usoudit. Formalistické posouzení sporného smluvního ujednání jako neplatného bez ohledu na znění § 51 občanského zákoníku a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon č. 23/1991 Sb.) pak zjevně zakládá extrémní rozpor s obecně přijímanými principy spravedlnosti, neboť zásada "každý může činit, co není zákonem zakázáno" bývá považována za jednu z hlavních zásad občanského práva, která ve sféře závazkových vztahů nachází vyjádření v podobě principu smluvní volnosti. V tomto smyslu tedy právní závěr obou soudů nelze považovat za ústavně konformní; dle ustálené judikatury Ústavního soudu jím dochází k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pro úplnost je ovšem třeba dodat, že v dalším řízení (nebude-li shledán jiný důvod neplatnosti sporného ujednání) je nutno zodpovědět i otázku, zda se ujednání o smluvní pokutě, zejména s ohledem na její výši, nepříčí "zájmům společnosti" ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku (ve znění před 1. 1. 1992).

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek Okresního soudu v Teplicích a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem v napadených výrocích zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru