Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 58/98Usnesení ÚS ze dne 25.08.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
rozhodné období
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.58.98
Datum podání06.02.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., čl.

403/1990 Sb., čl.

87/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 58/98 ze dne 25. 8. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudce zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené advokátem JUDr. J. J., proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. 7. 1952, sp. zn. 4 No 201/52, a proti výměru Ministerstva těžkého průmyslu republiky československé ze dne 31. 3. 1951, č.j. 49074/51-A-I-3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením rozhodl Okresní soud v Uherském Hradišti o návrhu nezl. M. K., zast. matkou Š. S., proti odpůrci československému státu, Ministerstvu financí, zast. Finanční prokuraturou v Uherském Hradišti o restituci nemovitostí zaps. ve vl. č. 1066, kat. úz. U. takto:

Určuje se, že navrhovatelka pozbyla vlastnictví k nemovitostem zaps. ve vl. č. 1066 poz. kn., kat. úz. U., neplatným zásahem do majetku v době nesvobody.

Žádost navrhovatelky na obnovení původního zápisu vlastnického práva ve prospěch K. K. a na vrácení tohoto majetku navrhovatelce se zamítá.

V pozemkové knize Okresního soudu v Uherském Hradišti se ve vl. č. 1066, kat. úz. U. nařizuje výmaz poznámky zahájení restitučního řízení dle zák. č. 128/46 Sb.

Okresní soud v Uherském Hradišti tak rozhodl na základě zjištění, že majetek navrhovatelky, resp. jejího právního předchůdce, podlehl znárodnění podle ust. § 4 odst. 2, 3 a 4 dekretu č. 100/1945 Sb., a proto návrh na vrácení majetku zamítl. Dále ve smyslu čl. IV zák. č. 79/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje zák. č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, soud vyslovil, že opatření německé tajné státní policie v Brně ze dne 5. 6. 1943, č.j. J. H. Nr 4305/42, jímž bylo zapsáno vlastnictví k nemovitostem uvedeným ve vl. č. 1066 ve prospěch býv. Německé říše, bylo neplatným zásahem do majetku navrhovatelky resp. jejího právního předchůdce z doby nesvobody.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se teprve ke konci ledna 1998 dověděla o stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, zn. Cpjn 50/93, týkajícího se výkladu některých ustanovení zák. č. 403/1990 Sb., zák. č. 87/1991 Sb., zák. č. 92/1992 Sb. i zák. č. 229/1992 Sb., aniž by blíže uvedla, v jakém směru se tohoto stanoviska dovolává. Požádala pouze, aby jí na základě "tohoto poznání" byla mimořádně uznána lhůta stanovená v ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka namítala, že napadené usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti sice uvádí, že původní vlastník pozbyl majetek zásahem okupační moci, ale již nerespektuje, že tento majetek měl být vyloučen ze znárodnění. Pro znárodnění autodílny jejího otce K. K. nelze použít ani jiné znárodňovací předpisy, protože původní provozovatel nikdy nezaměstnával v dílně 50 a více zaměstnanců. Napadené usnesení se rovněž opírá o výměr Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 31. 3. 1951, č.j. 49074/51-A-I-3, který byl vydán podle dekretu č. 100/1945 Sb., aniž by autodílna s cca 15 zaměstnanci do kategorie podniků znárodňovaných podle tohoto dekretu spadala. Stěžovatelka se proto dovolává ustanovení článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv, vyhlášené Valným shromážděním OSN dne 10. 12. 1948, a navrhuje zrušení napadeného usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti a zrušení napadeného výměru Ministerstva těžkého průmyslu republiky československé.

Ústavní soud zjistil z dokladů, které stěžovatelka spolu s ústavní stížností předložila, že stěžovatelka požádala dne 21. 2. 1992 Ministerstvo financí České republiky o vyplacení náhrady dle zák. č. 87/1991 Sb. za nevydané nemovitosti zapsané ve vl. č. 1066, kat. úz. U., avšak její žádosti nebylo vyhověno, neboť jde o případ vybočující z časové působnosti zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatelka pak podala prostřednictvím advokátní kanceláře JUDr. T. K. opětovnou žádost o poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti uvedené ve vl. č. 1066, kat. úz. U., u Ministerstva financí ČR, které dopisem ze dne 1. 3. 1996, č.j. 225/58761/1995, žádosti nevyhovělo. V dopise je však uvedeno poučení, že pokud by se právní zástupce stěžovatelky domníval, že stanovisko Ministerstva financí není správné, mohl by se domáhat přiznání nároku u místně příslušného soudu (§ 10 zák. č. 231/1991 Sb., o působnosti orgánů ČR v mimosoudních rehabilitacích. K tomuto postupu však nedošlo a stěžovatelka se teprve v ústavní stížnosti domáhá, aby jí Ústavní soud "mimořádně uznal lhůtu stanovenou v odst. 2 § 72 zák č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů", a dále uvádí, že vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Stěžovatelka se v prvé řadě mýlí, pokud tvrdí, že vyčerpala procesní prostředky ve smyslu cit. zákonného ustanovení. Nebylo totiž prokázáno, že by proti napadenému usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti podala opravný prostředek. Sama sdělila, že se nepodařilo najít doklad o tom, že by proti napadenému usnesení byla stížnost podána a zda a jak o ní bylo rozhodnuto. K ověření všech skutečností, týkajících se projednávání věci, si Ústavní soud vyžádal u Okresního soudu v Uherském Hradišti spis, sp. zn. 4 No 201/52, avšak obdržel od soudu sdělení, že spis zaslat nelze, protože nebyl nalezen. Okresní soud předpokládá, že byl v roce 1997 při povodních zničen. Mimo to se s nárokem stěžovatelka na poskytnutí finanční náhrady podle zák. č. 87/1991 Sb. neobrátila na soud, byť o tom byla poučena Ministerstvem financí ČR, jak je již uvedeno na jiném místě.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel - před jejím podáním - vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.

V dané věci - jak již bylo uvedeno - však nebylo prokázáno, že by byl proti napadenému usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti podán opravný prostředek. Oproti tomu napadený výměr Ministerstva těžkého průmyslu republiky československé byl konečný, bez přípustnosti opravného prostředku, ale v tomto případě by nepřicházela v úvahu možnost podat proti němu ústavní stížnost, neboť zákonná lhůta podle ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyla (a ani nemohla být) dodržena.

Žádosti stěžovatelky, aby Ústavní soud netrval na dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze vyhovět, neboť toto ustanovení žádné výjimky nepřipouští. Postupovat nelze ani podle ust. § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, pokud ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Od právní moci obou napadených rozhodnutí totiž mnohonásobně uplynula lhůta stanovená jak v ust. § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i lhůta stanovená v § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona. Nad to lze uvést, že splnění podmínek tohoto zákonného ustanovení nebylo prokázáno.

Pokud se stěžovatelka dovolává ustanovení článku 8 Všeobecné deklarace lidských práv vyhlášené dne 10. 12. 1948 v New Yorku, podle něhož každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, jež jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem, nelze se o ni opřít, neboť nejde o mezinárodní smlouvu podle čl. 10 Ústavy ČR. Porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle citovaného článku Ústavy stěžovatelka neuplatnila. Ostatně takové porušení, jak je z obsahu tohoto usnesení patrno, zjištěno nebylo.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem a současně jako návrh nepřípustný podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. cit. zákona, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné

V Brně dne 25. srpna 1999

JUDr. Vojen Güttler

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru