Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 58/20 #1Usnesení ÚS ze dne 25.02.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
legitimace/pasivní
účastník řízení/přibrání/přistoupení/záměna
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.58.20.1
Datum podání07.01.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 142, § 202 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 58/20 ze dne 25. 2. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti MUDr. Aleny Třečkové, zastoupené Mgr. Evou Tykalovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 33, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019 č. j. 70 Co 365/2019-88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se vůči stěžovatelce žalobou ze dne 21. 3. 2018 domáhala částky 61 890 Kč z důvodu vadného stomatologického ošetření. Usnesením ze dne 7. 5. 2019 byla k návrhu stěžovatelky připuštěna záměna účastníků, neboť stěžovatelka stomatologické zákroky prováděla jako zubní lékařka nestátního zdravotnického zařízení, které je tak namísto stěžovatelky nositelem pasivní legitimace. Současně soud zavázal žalobkyni k úhradě nákladů stěžovatelky ve výši 9 389,60 Kč.

Městský soud rozhodnutí o nákladech řízení změnil tak, že se stěžovatelce náhrada nákladů nepřiznává a stěžovatelka je povinna zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 2 528,90 Kč. Dospěl k závěru, že po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat placení nákladů řízení, neboť před podáním žaloby vyvinula náležitou míru procesní opatrnosti, když stěžovatelku, která stomatologický zákrok osobně prováděla, označila v souladu s údaji uvedenými v registru ekonomických subjektů jejím IČO a místem podnikání. Žalobkyně se o skutečnosti, že stěžovatelka stomatologické zákroky prováděla jako lékařka právnické osoby, dozvěděla až z vyjádření k žalobě. Za situace, kdy stěžovatelka byla držitelkou stejného podnikatelského oprávnění v oborech zubní péče a souvisejících činnostech a se stejným místem podnikání jako právnická osoba, pro kterou pracovala, je pro pacienta obtížné identifikovat, zda jej ošetřuje lékař sám za sebe nebo za právnickou osobu. Navíc stěžovatelka se žalobkyní před podáním žaloby jednala o možném vrácení částky za stomatologický výkon, čímž ji právě utvrdila v tom, že jedná za sebe. Na skutečnost, že ošetření činila v rámci podnikatelské činnosti právnické osoby, ji neupozornila.

Stěžovatelka s právním názorem odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že zahájení řízení neiniciovala, od počátku byla nakloněna smírnému řešení, a to přestože od počátku jakékoliv pochybení na své straně popírá a nárok žalobkyně neuznává. Nemůže být činěna odpovědnou za to, že žalobkyně neurčila správně, vůči které osobě má svůj nárok uplatňovat. Rozhodnutí, kterým jí je ukládáno, aby nesla odpovědnost za volbu žalobkyně a této hradila náhradu nákladů řízení, považuje za ústavně nekonformní.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.

Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatou je polemika s názorem odvolacího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, zaujímal direktivní stanovisko k otázkám účelnosti vynaložených nákladů řízení a procesního zavinění, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. např. sp. zn. II. ÚS 2578/18).

V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Z ústavního hlediska tak nelze rozhodnutí odvolacího soud o nákladech řízení nic vytknout.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru