Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 58/17 #1Usnesení ÚS ze dne 17.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
trestná činnost
daňové přiznání
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.58.17.1
Datum podání06.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 240, § 21


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 58/17 ze dne 17. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Škroupova 10, Plzeň, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 39 T 40/2015 ze dne 19. 10. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 61 To 43/2016 ze dne 3. 3. 2016 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1176/2016-20 ze dne 27. 9. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro nedůsledné uplatnění zásady in dubio pro reo.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a z ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 10. 2015 sp. zn. 39 T 40/2015 byl stěžovatel uznán vinným pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Nad to mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 600 denních sazeb po 500 Kč, celkem tedy 300 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností včetně družstev ve výměře pěti roků. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 3. 3. 2016 sp. zn. 61 To 43/2016 napadený rozsudek obvodního soudu zrušil pouze ve výroku o peněžitém trestu a náhradním trestu odnětí svobody a při nezměněném výroku o vině, trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, když jedna denní sazba činí 1 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Městský soud vysvětlit, že pokud by snad obžalovaný nespáchal daňový podvod, spočívající v uplatnění odpočtu DPH na vstupu ve výši 4 miliony za reklamní služby, které nebyly poskytnuty, zcela v přímém úmyslu, stačí na jeho straně srozumění s tímto stavem okolnosti, za nichž "zdanitelné plnění" proběhlo - na náhodné akci se náhodně obžalovaný seznámí s "J.", o němž více pouze ví to, že má nadváhu, uzavře s ním obchodní akci za 20 miliónů Kč, která slovy obžalovaného od počátku "haprovala", J. zmizel, nic ze smlouvy nesplnil, plnění nedodal, obžalovaný taky falešné faktury ani nezaplatil, a až dlouho poté, co ze smlouvy už dávno mělo být plněno, nadměrný odpočet uplatnil, a i po zahájení vytýkacího řízení ze strany finančního úřadu trval na tom, že zdanitelné plnění poskytnuto bylo. Pokud stěžovatel zpochybnil svědectví svědka G., městský soud vysvětlil, že jeho výpověď pouze dílčím způsobem doplňuje skutkové zjištění soudu, že ke zdanitelnému plnění nedošlo a že odpočet DPH obžalovaný uplatnil neoprávněně. O tom, že nadměrný odpočet byl uplatněn neoprávněně, obžalovaný dobře věděl, a není žádného důvodu, proč by to měla seznat i jeho účetní, která bez znalosti pozadí věci falešné faktury prostě zařadila do účetnictví.

3. Nejvyšší soud napadeným usnesením nevyhověl dovolání stěžovatele, neboť neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, přičemž stěžovatel předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že žádné ustanovení zákona neporušil a postupoval i za pomoci účetní, tedy odborné osoby zcela v souladu se zákonem, neboť zákon sám v žádné části neváže uplatnění odpočtu na provedení celého plnění. Pokud stěžovatel pojal do svého daňového přiznání i sporné faktury, tak tím neporušil zákon. Stěžovatel nikdy se společností, která faktury vystavila, ani s jejím statutárním zástupcem neměl jiné pojítko než profesionální obchod, tj. uzavřel řádnou smlouvu a na základě této smlouvy obdržel řádné faktury a postupoval zcela jasně a průhledně v intencích zákona. Z pozice daňových předpisů splnil to, co je po jeho osobě žádáno. Soudy sice opakovaně namítly, že stěžovatel věděl, že ke zdanitelnému plnění nedošlo, zdanitelné plnění v bodě reklamy je však vytvoření reklamního prostoru. Stěžovatel trval na výslechu příslušné pracovnice FÚ, která jeho společnosti dala jasný pokyn, že není nutné vystavit opravné daňové přiznání, když k odpočtu DPH nedojde. Místo tohoto klíčového svědectví pak soud prvé instance provedl dokazování naprosto nepotřebné, kdy vyslechl jinou úřednici příslušného FÚ a nechal ji obecně hovořit o výkladu zákona o DPH, což skutkově nemá na věc žádný dopad. Soud prvého stupně pak příslušnou pracovnici nepředvolal, byť bylo její slyšení pro danou věc klíčové. Pokud by tato pracovnice potvrdila, co tvrdí stěžovatel a jeho účetní, pak je zřejmé, že postupoval tak, jak od samého počátku tvrdil. Podle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s argumentem, že podával daňové přiznání s pomocí externí účetní, která doklady do daňového přiznání zahrnula.

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje zejména námitky ze svého odvolání, které byly vypořádány (jak je výše citováno) již v rozhodnutí městského soudu. Ten vysvětlil, že výpověď pracovnice finančního úřadu ani zjištění věrohodnosti svědka G.by již nic nového nepřinesly - bylo jasně prokázáno, že stěžovatel ve vytýkacím řízení finančnímu úřadu tvrdil, že zdanitelné plnění bylo poskytnuto a obchodní akce proběhla, není tedy třeba dokazovat, zda mu byly poskytovány rady příslušnou pracovnicí. Zkoumání duševního stavu svědka, který jen dílčím způsobem doplnil skutkové závěry nalézacího soudu, shledal městský soud jako zbytečné a vysvětlil proč. I argument, že daňové přiznání připravovala účetní, byl vyvrácen městským soudem i soudem dovolacím - nelze totiž na účetní přenášet odpovědnost za zaúčtování faktur, když neměla žádné vědomosti o realizaci obchodního případu a úmyslu neprovést jejich úhradu.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, argumenty uvedené v ústavní stížnosti nedosáhly hranice ústavnosti.

8. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatele napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru