Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 579/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Brno
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ - MSSZ Brno
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum r... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
vazba/vzetí do vazby
sociální zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.579.20.1
Datum podání24.02.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 30 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

187/2006 Sb., § 16 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 579/20 ze dne 16. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., nyní ve Věznici Ostrov nad Ohří, zastoupeného Mgr. Daliborem Lípou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jugoslávská 856/2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Ads 9/2019-46 ze dne 16. prosince 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 7/2018-93 ze dne 14. listopadu 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Městské správy sociálního zabezpečení Brno, se sídlem v Brně, Veveří 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel byl dne 23. 1. 2017 uznán dočasně pracovně neschopným; podpůrčí doba uplynula dne 31. 7. 2017. Stejného dne podal stěžovatel u vedlejší účastnice žádost o výplatu nemocenského po uplynutí podpůrčí doby - s tím, že dodržuje léčebný režim a že u něj lze v dohledné době očekávat opětovné nabytí pracovní schopnosti. Dne 2. 9. 2017 byl stěžovatel vzat do vazby a od této doby se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.

2. Vedlejší účastnice rozhodla dne 14. 9. 2017, že stěžovateli náleží výplata nemocenského po uplynutí podpůrčí doby za období od 1. 8. 2017 do 31. 10. 2017 včetně, a to při splnění ostatních zákonem stanovených podmínek. Vedlejší účastnice následně přípisem ze dne 20. 11. 2017 stěžovateli sdělila, že jelikož byl dne 2. 9. 2017 vzat do vazby, skončil mu dnem 1. 9. 2017 nárok na výplatu nemocenského podle § 16 písm. c) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (dále jen "zákon o nemocenském pojištění"), podle kterého pojištěnec nemá nárok na výplatu nemocenského za dobu, po kterou je ve vazbě, jde-li o dávky, na které vznikl nárok před vzetím do vazby. Vedlejší účastnice z toho důvodu přestala stěžovateli vyplácet dávku nemocenského pojištění za dobu, po kterou byl ve vazbě.

3. Stěžovatel brojil proti postupu vedlejší účastnice žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, jíž se domáhal, aby soud uložil vedlejší účastnici zaplatit nevyplacené dávky nemocenského pojištění. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Podle krajského soudu zákon o nemocenském pojištění rozlišuje mezi nárokem na dávku a nárokem na výplatu dávky. Aby měl pojištěnec nárok na výplatu dávky, musí existovat nárok na dávku, pojištěnec musí uplatnit nárok na výplatu dávky a současně musí existovat nárok na výplatu dávky; nesmí tedy nastat žádné překážky výplaty. Jelikož byl stěžovatel vzat do vazby, nastala překážka výplaty nemocenského podle § 16 písm. c) zákona o nemocenském pojištění. Nárok stěžovatele na dávku nemocenského sice v okamžiku vzetí do vazby stále trval, ale po dobu jeho pobytu ve vazbě nemohla být dávka nemocenského žalobci vyplacena z důvodu existence překážky pro výplatu dávky.

4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud předně dospěl k závěru, že odůvodnění rozhodnutí krajského soud je přezkoumatelné. Podle Nejvyššího správního soudu ve stěžovatelově věci nastala situace, kdy nárok na dávku sice trvá, pojištěnec však současně nemá nárok na výplatu dávky; rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 14. 9. 2017 samo o sobě nezaložilo nárok na výplatu nemocenského. Aby nárok na výplatu vznikl a trval, bylo zároveň třeba, aby stěžovatel splňoval i ostatní zákonem stanovené podmínky, což se ovšem nestalo. Dne 2. 9. 2017 nastala překážka pro výplatu nemocenského (vzetí do vazby), stěžovatel proto k tomuto dni pozbyl nárok na výplatu do doby odpadnutí překážky. Přestala-li tedy stěžovateli vedlejší účastnice vyplácet nemocenské, postupovala podle Nejvyššího správního soudu v souladu se zákonem.

5. Ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí a navrhuje jejich zrušení. Stěžovatel namítá, že předmětnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti při práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu zdraví při práci podle čl. 31 Listiny. Stěžovatel tvrdí, že přiznala-li mu vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 14. 9. 2017 právo na dávky poté, co byl stěžovatel vzat do vazby, měly mu být vyplaceny dávky i za dobu, po kterou na něj byla uvalena vazba. Nárok na vyplacení nemocenského stěžovateli vznikl až v momentě rozhodnutí vedlejší účastnice, přičemž v této době si vedlejší účastnice musela být vědoma, že se stěžovatel nachází ve vazbě.

6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny - jakoukoli ústavněprávní argumentaci; stěžovatel toliko rozporuje interpretaci a aplikaci § 16 písm. c) zákona o nemocenském pojištění. Správní soudy se pečlivě vypořádaly s vznesenými námitkami stěžovatele a logicky a srozumitelně vysvětlily, proč je třeba rozlišovat mezi nárokem na dávku a nárokem na výplatu dávky. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by mělo potenciál popřít závěr správních soudů, že v jeho případě existovala překážka pro výplatu nemocenského. Odůvodnění rozhodnutí správních soudů zjevně dosahuje standardu stanoveného ústavněprávními požadavky, důvod k zásahu Ústavní soudu v nyní projednávané věci proto není dán. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice - je to právě Nejvyšší správní soud, který je povolán k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1969/16 ze dne 30. 8. 2016). Uvedenou roli Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci splnil ústavně konformním způsobem.

8. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před správními soudy byla porušena stěžovatelova zákonná práva (natož práva ústavní), ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru