Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 577/2000Usnesení ÚS ze dne 15.12.2000

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.577.2000
Datum podání29.09.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 577/2000 ze dne 15. 12. 2000

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 577/2000

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. T. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 7 To 327/2000, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 27. 9. 2000 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2000, sp. zn. 7 To 327/2000, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. 6 T 29/2000, pouze ve výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené a jinak tento rozsudek zůstal nezměněn.

Uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud ve Frýdku - Místku stěžovatele vinným, že dne 14. 12. 1999 v podnapilém stavu přistoupil ke kolemjdoucí poškozené P. K., kterou strhl k zemi a požadoval po ní vydání peněženky, v čemž mu poškozená, která v důsledku jeho jednání utrpěla zranění s následnou dobou léčení tří týdnů, ze strachu vyhověla a vydala mu peněženku, obsahující 150 Kč. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil přesto, že již byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. 6 T 251/96, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví a trestným činem výtržnictví a byl potrestán nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří roků, který vykonal dne 15. 3. 1999. Stěžovatel tedy výše popsaným jednáním spáchal trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 trestního zákona, za což byl odsouzen za použití § 42 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků nepodmíněně.

Podle názoru stěžovatele bylo napadeným rozsudkem porušeno jeho právo na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že neprovedení jím navržených důkazů vedlo k "vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení". Stěžovatel dále upřesnil, že odmítnutí provedení těchto důkazů bylo podle něj Krajským soudem v Ostravě odůvodněno jen obecně, bez bližšího vysvětlení, proč se tak činí ve vztahu k jednotlivým navrhovaným důkazům. Stěžovatel se proto domnívá, že krajský soud jednal nejen v rozporu s trestním řádem, ale porušil i jeho uvedené ústavně zaručené základní právo. Ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně prý navrhoval prostřednictvím svého obhájce doplnění dokazování o rekonstrukci celé události a provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kterým by bylo zjištěno, jaký měl předmětný útok vliv na psychiku poškozené, včetně její schopnosti řádně vnímat, pochopit a zapamatovat si předmětné události, jakož i provedení znaleckého posudku, zjišťujícího tendenci poškozené ke lhaní. Rovněž prý bylo navrhováno provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, který by objasnil, zda byl stěžovatel s ohledem na zranění hlavy, utrpěné při předmětných událostech, schopen dále pokračovat v útoku vůči poškozené a dále, aby byla přezkoumána fotodokumentace za účelem zjištění, zda peněženka poškozené nese stopy po kontaktu se zemí.

Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejšího účastníka řízení a zaslání spisového materiálu. Za Krajský soud v Ostravě se dne 21. 11. 2000 vyjádřil předseda senátu JUDr. P. D., který uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Soud neměl žádné pochybnosti o tom, zda poškozená P. K. byla schopna správně vnímat a poté reprodukovat prožité události. Výpověď zcela bezúhonné poškozené, která do té doby nebyla se stěžovatelem v žádném kontaktu, proto soud ve světle všech dalších důkazů hodnotil jako věrohodnou. Podle názoru účastníka řízení se námitky stěžovatele opírají pouze o jeho subjektivní tvrzení, které nejsou potvrzovány žádnými dalšími důkazy.

Ve vyjádření Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 28. 11. 2000, podepsaném předsedou senátu JUDr. V. K., je uvedeno, že soud I. stupně vycházel v dané věci z řádně zjištěného skutkového stavu, prokázaného jak výpovědí poškozené, tak výpovědí svědků, včetně listinných důkazů. Stěžovatelovy námitky považuje vedlejší účastník řízení za účelové a nedomnívá se, že by v trestním řízení došlo k porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod.

II.

Ústavněprávní argumentace stěžovatele je v zásadě založena na jeho tvrzení, že ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedené právo spočívá v tom, že je zaručena možnost domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jde o právo obecné, které je dále konkretizováno dalšími ustanoveními Listiny základních práv a svobod. Význam práva na soudní ochranu spočívá v možnosti dovolat se svého práva u nezávislého a nestranného orgánu, kterým je soud, rozhodující podle pravidel zaručujících spravedlivé posouzení věci. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Jelikož Ústavní soud není vázán odůvodněním, ale pouze petitem podaného návrhu, zabýval se posouzením ústavnosti napadeného rozhodnutí i z hlediska dalších, v daném případě v úvahu připadajících ustanovení Listiny základních práv a svobod, týkajících se práva na spravedlivý proces. V této souvislosti je vhodné připomenout názor Ústavního soudu, že účelem trestního řízení není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale samotným účelem trestního řízení je i "fair proces", jehož existence je jednou z nepominutelných podmínek existence demokratického právního státu.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadeným rozhodnutím, jemu předcházejícím řízením, a s obsahem spisu Okresního soudu ve Frýdku - Místku, sp. zn. 6 T 29/2000, dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a neporušily žádná základní práva nebo svobody stěžovatele, plynoucí z předpisů nejvyšší právní síly. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a nezávislé soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Stěžovatel ani nepopírá, že se dopustil výše specifikovaného jednání, pro které byl odsouzen a polemizuje pouze se závěry obecných soudů, které jsou podle něj nesprávné, jelikož prý byl neúplně zjištěn skutkový stav a důkazy hodnoceny vadně. Ústavní soud tento názor nesdílí a respektuje názor odvolacího soudu, že stěžovatelův návrh na doplnění dokazování, tak, jak byl specifikován v jeho odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, by v případě jeho provedení nemohl na závěrech soudu o vině i o trestu nic podstatného změnit. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů, provedených obecnými soudy, resp. celé trestní řízení perfekcionisticky předělávat, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů a do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl v tomto případě, kdyby postupem soudů, a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 15. prosince 2000

JUDr. Vladimír Paul

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru