Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 576/15 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
ÚŘAD PRO ZASTUPOVÁNÍ STÁTU VE VĚCECH MAJETKOVÝCH - Česká republika
JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Státní notářství II v Praze
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
lhůta/procesněprávní
Dědické řízení
dědění/odmítnutí dědictví
Odúmrť
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.576.15.1
Datum podání23.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

142/1950 Sb., § 196

99/1963 Sb., § 237, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 576/15 ze dne 30. 10. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. Jana Petra a 2. Renaty Petrové, zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 1464/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2014 č. j. 21 Cdo 2384/2014-182, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2013 č. j. 24 Co 203/2013-154 a usnesení Státního notářství II v Praze ze dne 23. listopadu 1959 č. j. 21 D 10/58-33, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, Jitky Vojtíškové, MUDr. Ivana Holeyšovského, PhDr. Jana Holeyšovského, Ing. Ondřeje Holeyšovského, Aleny Lippertové a Jarmily Kotvové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. února 2015, oba stěžovatelé podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně garantovaných práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") na spravedlivý soudní proces, podle čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 11 Listiny a podle čl. 8 a čl. 14 Úmluvy ve znění protokolů č. 3, 5 a 8.

2. Z obsahu ústavní stížnosti, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 203/2013 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 38 D 197/2005 bylo zjištěno, že dne 22. prosince 1957 zemřel zůstavitel Vladimír Wohanka. V dědickém řízení byli účastníky po zůstaviteli pozůstalá manželka Anna Wohanková, dcera zůstavitele Milena Joklová a sestra zůstavitele Renata Tůmová. Dcera zůstavitele Milena Joklová předložila plnou moc Renaty Tůmové, datovanou dnem 19. června 1958 a dědictví odmítla jak za sebe, tak za svoji matku i za Renatu Tůmovou. Majetek patřící do dědictví připadl československému státu jako odúmrť. Renata Tůmová zemřela dne 16. února 1964. Podle názoru stěžovatelů se Renata Tůmová fakticky neúčastnila dědického řízení a své dědictví nikdy platně neodmítla. K tomu znaleckým posudkem ze dne 15. září 1996 doložili, že plnou moc pro Milenu Joklovou paní Renata Tůmová nikdy nepodepsala.

3. Stěžovatelům bylo dne 30. července 2013 doručeno Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") usnesení bývalého Státního notářství II v Praze 1 ze dne 23. listopadu 1959 č. j. 21D 10/58-33, kterým bylo rozhodnuto o tom, že majetek zůstavitele připadá československému státu. Spolu s usnesením bývalého státního notářství bylo stěžovatelům doručeno i vyrozumění obvodního soudu ze dne 25. července 2013 sp. zn. 38 D 197/2005 o tom, že se jedná o doručení usnesení státního notářství v úvahu přicházejícím dědicům po sestře zůstavitele Renatě Tůmové a dáno jim poučení, že opravným prostředkem proti usnesení tohoto státního notářství je stížnost. Stěžovatelé společně s Jitkou Vojtíškovou stížnost podali.

4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací podanou stížnost odmítl usnesením napadeným ústavní stížností z důvodu, že s pozůstalou sestrou Renatou Tůmovou nebylo v předmětném dědickém řízení jednáno jako s účastnicí řízení a proto byla stížnost jejich právních nástupců odmítnuta jako podaná někým, kdo k jejímu podání není oprávněn, tj. jako stížnost podanou jinou osobou než účastníkem řízení [§ 218 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž upozornil na skutečnost, že sestra zůstavitele Renata Tůmová, popř. její právní nástupci, se měli možnost domáhat svého práva ve sporném řízení žalobou pravého dědice proti nepravému nabyvateli dědictví, tj. proti státu, na vydání dědictví podle § 557 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, popřípadě v době od 1. dubna 1964 podle § 485 až 487 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Toto právo se ovšem promlčuje, a to podle § 558 občanského zákoníku z roku 1950 uplynutím tří let od smrti zůstavitele; podle § 105 zákona č. 40/1964 Sb. v obecné tříleté promlčecí době, počítané ode dne právní moci rozhodnutí, kterým bylo dědické řízení skončeno. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel 22. prosince 1957, uplynula promlčecí lhůta ještě za účinnosti občanského zákoníku z roku 1950, tj. dnem 22. prosince 1960. Pro úplnost pak odvolací soud poznamenal, že pozůstalá sestra Renata Tůmová přicházela v této věci v úvahu až jako dědička další skupiny dědiců ze zákona podle § 530 zákona č. 141/1950 Sb. a jejímu dědickému právu předcházelo dědické právo pozůstalé manželky Anny Wohankové a pozůstalé dcery Mileny Joklové jako dědiček I. skupiny podle § 526 zákona č. 141/1950 Sb. Tyto účastnice sice odmítly dědictví, ale stalo se tak v tísni, jak bylo prokázáno ve sporných řízeních o restituci majetku, který byl předmětem dědického řízení.

5. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání. Nejvyšší soud usnesením, napadeným ústavní stížností, dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že námitky o nedostatcích řádného zastoupení procesní předchůdkyně stěžovatelů v dědickém řízení jinou dědičkou podporují skutečnost, že s ní (ani s její zástupkyní) nebylo jako s účastnicí řízení skutečně jednáno, je správný.

6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy posoudily jejich věc v rozporu s právními předpisy a mají za to, že závěry učiněné odvolacím i dovolacím soudem jsou naprosto nesprávné. Podle jejich názoru bývalé státní notářství, až do dne předložení plné moci paní Milenou Joklovou, jednalo s paní Renatou Tůmovou jako s účastníkem dědického řízení, a to do data 19. června 1958, kdy byla předložena plná moc ze dne 19. června 1958. Odvolací ani dovolací soud nerespektoval podle názoru stěžovatelů skutečnost řádného doručení usnesení bývalého státního notářství stěžovatelům ani to, že Renata Tůmová byla prokazatelně účastníkem dotčeného dědického řízení. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé vytýkali, že jejich dovolání odmítl v rozporu s ustanovením § 243c o. s. ř., čímž porušil princip právní jistoty, dále že nerespektoval závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu, vydaném pod sp. zn. IV. ÚS 3476/11 ve věci podání opravného prostředku. Napadenými rozhodnutími pak měla být stěžovatelům odepřena možnost nabýt majetek, který byl ve vlastnictví jejich předků a má tedy charakter majetku rodinného.

7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

10. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé nepřípadně předpokládají, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento soud se celou věcí řádně zabýval, v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.

11. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné, přičemž Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal okolnosti, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení § 237 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).

12. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález sp. zn. II. ÚS 329/04). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.

13. K poukazu stěžovatelů na závěry uvedené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3476/11 je třeba uvést, že v tomto nálezu byla řešena problematika posouzení včasnosti podání, resp. přípustnosti správní žaloby ze strany obecných soudů, proto Ústavní soud tento odkaz nepovažuje za případný a nelze jej na posuzovanou věc aplikovat. V předmětné věci stěžovatelé na základě poučení uvedeném v přípise dědického oddělení obvodního soudu ze dne 25. července 2013 podali ve věci stížnost, kterou městský soud posoudil a poté odmítl jako podanou někým, kdo k jejímu podání není oprávněn. Městský soud dovodil, že právní úprava účinná v době podání stížnosti (zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů) již stížnost jako řádný opravný prostředek neupravuje, a podle § 196 zákona č. 142/1950 Sb., o řízeních ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád), se pro stížnost užije obdobně ustanovení platných pro odvolání. Proto bylo v řízení o podané stížnosti postupováno podle ustanovení o. s. ř. o odvolacím řízení, platných v době podání stížnosti. V uvedeném postupu městského soudu porušení práva na účinné prostředky ochrany práva shledáno nebylo.

14. Pokud stěžovatelé Nejvyššímu soudu vytýkají, že nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 243c odst. 1 o. s. ř., z obsahu spisu obvodního soudu sp. zn. 38 D 197/2005 se podává, že dovolání bylo dovolateli nesprávně doručeno dne 26. března 2014 přímo k Nejvyššímu soudu. Nejvyšší soud z důvodu procesní opatrnosti zaslal podané dovolání k dalšímu opatření obvodnímu soudu, a to dne 28. března 2014 (č. listu 157 - 168). Obvodní soud dne 7. dubna 2014 vyzval dovolatele k zaplacení soudního poplatku za podání dovolání. Soudní poplatek byl zaplacen dne 23. dubna 2014. K tomu právní zástupce dovolatelů dne 11. února 2014 doručil městskému soudu žádost o opravu zjevných nesprávností uvedených v poučení jím vydaného usnesení. Městský soud dne 5. května 2014 vydal opravné usnesení, kterým v poučení o dovolání na str. 4 nesprávný údaj, že dovolání lze podat "u Obvodního soudu pro Prahu 10" nahradil správným údajem "u Obvodního soudu pro Prahu l". Obvodní soud poté předložil věc k rozhodnutí o dovolání dovolacímu soudu, jemuž byl příslušný spis doručen dne 10. června 2014. Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání usnesením ze dne 8. prosince 2014, tedy ve lhůtě stanovené § 243c odst. 1 o. s. ř., která by jinak uplynula dnem 10. prosince 2014.

15. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci Ústavní soud dovodil, že stěžovatelům se porušení tvrzených práv, zaručených ústavním pořádkem České republiky, doložit nezdařilo.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru