Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 574/17 #1Usnesení ÚS ze dne 03.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
dovolání/přípustnost
právní úkon/neplatný
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.574.17.1
Datum podání24.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 574/17 ze dne 3. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Bassam Haj Abdo, se sídlem Jindřichův Hradec, Sídliště Vajgar 724. zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem v Táboře, Čelkovická 445, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2016 č. j. 3 Cmo 214/2012-264 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016 č. j. 23 Cdo 2664/2016-285, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že má nárok na vrácení částky 1 496 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení, oproti povinnosti vydat MUDr. Richardu Marešovi (žalovanému) evidenci 2 525 pacientů konkrétní chirurgické ambulance v elektronické podobě na DVD nosiči, neboť s žalovaným dne 11. 5. 2008 uzavřel neplatnou smlouvu o provozování nestátního zdravotnického zařízení pro obor chirurgie - ambulantní péče. Smlouva je neplatným právním úkonem pro neurčitost a omyl, byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, neboť stěžovatel nezískal do vlastnictví vybavení ordinace a zákrokového sálu uvedené ve smlouvě, protože bylo ve vlastnictví pronajímatele. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť odvolání žalovaného shledal důvodným a žalobu stěžovatele zamítl. Dle tvrzení stěžovatele odvolací i dovolací soud po předchozím kasačním rozhodnutí provedly hrubě nesprávně skutkové hodnocení, když nevycházely ze skutečného obsahu skutkových zjištění. Odvolací i dovolací soud přijaly závěry, které jsou v příkrém rozporu se skutečnými okolnostmi případu, že výkon práva stěžovatele je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dle § 265 obchodního zákoníku. Dle tvrzení stěžovatele to byl žalovaný nikoli on, který nepostupoval v souladu se zásadami poctivého obchodního styku.

3. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím dovolacího soudu (v pořadí druhé), který dovolání stěžovatele odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovoláním nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.

4. Dle přesvědčení stěžovatele uvedená rozhodnutí, jež porušila jeho právo na spravedlivý proces, jsou výrazem libovůle soudů při rozhodování, a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných tzv. podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním pořádkem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností, kdy ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení vede nesprávná aplikace norem podústavního práva obecnými soudy k porušení ústavně zaručeného práva či svobody. Vyčlenil takto případy konkurence norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace podústavního práva [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecných soudů se dovolává též stěžovatel v nyní projednávané věci.

8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je toliko opakováním argumentů převážně skutkového charakteru, které stěžovatel již uplatnil v řízení před obecnými soudy, a otázky ústavní konformity napadených soudních rozhodnutí se téměř nedotýká. Stěžejním pro přiznání nároku stěžovatele totiž bylo zhodnocení požadavků stěžovatele na nároky vyplývající z listiny označené jako smlouva o prodeji hmotného a nehmotného majetku nestátního zdravotnického zařízení - chirurgická ambulance žalovaného za dohodnutou cenu 1 500 000 Kč. Dne 27. 6. 2008 byl podepsán předávací protokol a jeho dodatek, ze kterého vyplývá, že žalovaný není vlastníkem vybavení ordinace a zákrokového sálu. Stěžovatel se po dobu dvou let do 5. 5. 2010 i přes nedostatek dobré víry choval tak, že ordinaci i zákrokový sál užíval a vykonával tam ambulantní praxi. Stěžovatel žalovanému nesdělil žádné výhrady, ani ho neupozornil na právní vady smlouvy (č. j. 3 Cmo 214/2012-264 str. 8-9). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že smlouva mezi stranami byla uzavřena platně, přestože plnění vykazovalo vady, když žalovaný nemohl do vlastnictví stěžovatele převést věci, které mu nenáležely, stěžovatel neuplatnil právo z odpovědnosti za vady, toto jeho právo zaniklo a posléze se již nároků z vad plnění nemohl domáhat z jiného právního titulu. K nalezení správného postupu a k hodnocení konkrétní situace jsou však příslušné obecné soudy, které věc projednávaly opakovaně a nikoli Ústavní soud.

9. Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně porušení procesních pravidel či provádění důkazů Ústavní soud uvádí, že nikterak nedosahují ústavněprávní relevance, nýbrž se týkají toliko přehodnocování důkazů učiněných ze strany obecných soudů. Zde lze přitom odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval [srov. za všechny nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

10. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal, argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti považuje toliko za pokračující polemiku s jimi vyřčenými závěry. Jejich věcné projednání by přitom z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránící ústavnost [viz čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

11. Ústavní soud poukazuje na to, že právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníkům rozhodnutí, které odpovídá jejich názorům. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, přitom nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

12. Ústavní soud uzavírá, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí akceptovatelná a jejich odůvodnění jsou ústavně konformní a srozumitelná.

13. V dané věci stěžovatel namítal i nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. V této souvislosti je třeba podotknout, že zásada minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů se v případě Nejvyššího soudu projevuje především tím, že Ústavní soud zásadně nezasahuje do problematiky posuzování přípustnosti dovolání. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. V žádném případě pak z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podaného dovolání, jak lze dovodit z charakteru v ústavní stížnosti přednesených námitek zpochybňujících způsob posouzení přípustnosti dovolání ze strany Nejvyššího soudu.

14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. května 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru