Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 574/03Nález ÚS ze dne 13.04.2005Poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
poučení
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 80/37 SbNU 105
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.574.03
Datum vyhlášení09.05.2005
Datum podání05.11.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

30/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 240 odst.1, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 574/03 ze dne 13. 4. 2005

N 80/37 SbNU 105

Poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 13. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 574/03 ve věci ústavní stížnosti O., státní podnik v likvidaci, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 č. j. 28 Cdo 1367/2002-239, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele pro opožděnost.

Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2003 č. j. 28 Cdo 1367/2002-239 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se toto usnesení zrušuje.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003 č. j. 28 Cdo 1367/2002-239. Svůj návrh odůvodnil tím, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 4. 12. 2001 č. j. 12 Co 207/99-208 byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 10. 1998 č. j. 16 C 175/91-157. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci stěžovatele dne 18. 2. 2002 a týž den také nabyl právní moci. Účastníci řízení nebyli poučeni o možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Dne 16. 4. 2002, tedy při dodržení dvouměsíční lhůty pro podání dovolání podle platného znění občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), podal stěžovatel, zastoupený advokátem, dovolání. Toto dovolání bylo shora označeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako opožděné, neboť nebyla dodržena jednoměsíční lhůta podle intertemporálních ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, sice aplikovatelného, ovšem tímto zákonem k 1. 1. 2001 zrušeného znění OSŘ.

Stěžovatel argumentuje tím, že OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2001 stanoví povinnost soudu poučit účastníky o dovolání s tím, že neobsahuje-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání nebo o lhůtě k dovolání, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Podle úpravy, která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2001, činí lhůta k podání dovolání dva měsíce. S ohledem na skutečnost, že odvolací soud nepoučil účastníky o možnosti podat dovolání a o lhůtě, v níž tak bylo možno učinit, bylo dovolání podáno včas, byť přechodná ustanovení OSŘ stanovila, že pro řízení o věcech započatých před 1. 1. 2001 se uplatní úprava dovolání ve znění před 1. 1. 2001, tedy včetně jednoměsíční lhůty k podání dovolání. Z těchto důvodů Nejvyšší soud usnesením, kterým odmítl dovolání stěžovatele pro opožděnost, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší soud totiž měl, podle stěžovatele, analogicky aplikovat § 240 odst. 3 OSŘ v platném znění, byť obdobné ustanovení chybělo v OSŘ před 1. 1. 2001. Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 618/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 20), řešící obdobnou věc, respektive na nález sp. zn. III. ÚS 65/93 (uveřejněn tamtéž, svazek 1, nález č. 27, str. 213), kde Ústavní soud vyslovil názor, že obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 OSŘ), přičemž občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 OSŘ). Má-li být splněn tento účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení podle části čtvrté hlavy první OSŘ, v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení podle téže části hlavy třetí OSŘ, to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští.

Jádrem ústavní stížnosti je otázka, zda jsou závěry Nejvyššího soudu týkající se rozsahu poučovací povinnosti o dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, platných před 1. 1. 2001, v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Podle stěžovatele, byť se u něj podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neaplikovala nová procesní ustanovení OSŘ účinná po 1. 1. 2001, musí být přinejmenším považován za protiústavní takový postup Nejvyššího soudu, kterým tento soud odmítl, jako opožděné dovolání podané v dvouměsíční lhůtě stěžovatelem proto, že odvolací soud stěžovatele nepoučil o možnosti podat dovolání a o lhůtě k podání dovolání.

Základním principem relevantní judikatury Ústavního soudu, týkající se problematiky lhůty pro podání dovolání v souvislosti s novelizací OSŘ, je teze, že je především věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl výklad podústavního práva, a tedy i části dvanácté hlavy první bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze tehdy, pokud by provedený výklad zákona byl v rozporu s požadavky ústavnosti (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 7, str. 367). S tímto principem se Ústavní soud v obecné rovině plně ztotožňuje i v této věci.

Ústavní soud se k poučovací povinnosti odvolacího soudu o dovolání vyslovil již brzy po započetí své činnosti. Ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93 (viz výše) Ústavní soud vyslovil právní názor, že obecné soudy mají ve smyslu ustanovení § 5 OSŘ povinnost poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Má-li být splněn účel civilního řízení, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen na řízení podle části čtvrté hlavy první OSŘ, v němž řízení zpravidla končí, ale též na řízení podle téže části, hlavy třetí OSŘ, to ovšem potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání) připouští. I kdyby to nebylo povinností soudu vyplývající z již citovaného ustanovení § 5 OSŘ, vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela zřetelně z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Pod tam zmíněný "stanovený postup" (při úsilí o možnost domoci se práva před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba podle Ústavního soudu zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.

Pozdější judikatura Ústavního soudu, ovšem toliko ve formě usnesení, od tohoto principu poněkud ustoupila. Podle usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, usnesení č. 21, str. 463 a násl.) odvolací soud povinnost poskytnout účastníku poučení o možnosti podání dovolání nemá. V uvedeném rozhodnutí Ústavní soud uvedl, že v žádném ustanovení OSŘ není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. Ústavní soud v uvedeném usnesení poukázal na rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je přípustný vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních OSŘ. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, jak uvádí usnesení sp. zn. III. ÚS 312/97, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana.

Novelizací OSŘ zákonem č. 30/2000 Sb. došlo k modifikaci lhůty pro podání dovolání a k zákonnému zakotvení poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti dovolání podat. Podle § 240 odst. 1 OSŘ může nyní účastník řízení podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle odstavce třetího téhož ustanovení je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení.

Aplikovatelnost nových procesních ustanovení OSŘ, zakotvených novelou č. 30/2000 Sb., na řízení započatá před 1. 1. 2001 je ovšem omezená a zásadně se na tato řízení podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu aplikuje procesní úprava platná před 1. 1. 2001 (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001 sp. zn. 29 Odo 196/2001, Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 70/2001). Zmíněná novela OSŘ totiž ve svých intertemporálních ustanoveních stanoví, že odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti novely (tj. 1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava první bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným před 1. 1. 2001 nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá hlava první bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.).

I když je tedy otázka poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti podat dovolání a o procesních následcích nedostatku takovéhoto poučení vyřešena na úrovni podústavního práva, zůstává i nadále plně aktuální pro řízení, na která se i po 1. 1. 2001 aplikuje stará procesní úprava, platná před 1. 1. 2001.

Judikatura Nejvyššího soudu otázku poučovací povinnosti o dovolání podle předpisů před 1. 1. 2001 vyřešila a bylo postupováno v souladu s touto judikaturou též v ústavní stížností napadeném usnesení č. j. 28 Cdo 1367/2002-239. Například v usnesení ze dne 22. 8. 2002 (ve věci sp. zn. 25 Cdo 1450/2002, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR; dále jen "Soubor", sv. 19, č. C 1 363), Nejvyšší soud odkázal na právní názor vyslovený usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 312/97. V této věci s přihlédnutím k části dvanácté hlavě první bodu 15. a 17. zákona č. 30/2000 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil včasnost dovolání podle znění OSŘ účinného do 31. prosince 2000. Důvodem byla, podobně jako v tomto ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyššího soudu, skutečnost, že odvolací soud věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, protože odvolání směřovalo proti rozhodnutí soudu prvního stupně vydanému ještě před účinností zmíněné novely OSŘ. Nejvyšší soud poukázal na to, že skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu neobsahovalo poučení o možnosti (a předpokladech) dovolání, nemá pro učiněný závěr o opožděnosti dovolání v posuzované věci praktický význam. Podle Nejvyššího soudu je sice nepochybné, že soudy mají povinnost poskytovat účastníkům řízení ve smyslu ustanovení § 5 OSŘ poučení o jejich procesních právech a povinnostech za situace, kdy občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti. Skutečností však zůstává, že odvolací soud neměl podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2000 povinnost poskytnout účastníku řízení poučení o možnosti dovolání, neboť takováto povinnost v žádném ustanovení tehdejšího znění OSŘ stanovena nebyla. Bylo tak třeba rozlišovat mezi odvoláním jako řádným opravným prostředkem a dovoláním jako opravným prostředkem mimořádným. Možnost užití tohoto mimořádného opravného prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro podání dovolání. Proto ze skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu vydané podle tehdejších právních předpisů neobsahovalo poučení o možnosti podat dovolání, nebylo možno např. vyvozovat, že by šlo o postup nesprávný, který by mohl mít případně za následek odepření soudní ochrany účastníkovi.

Na rozdílnost praxe Ústavního soudu, vyslovené shora citovaným nálezem sp. zn. III. ÚS 65/93 (viz výše) a některými shora označenými usneseními, poukázal Ústavní soud ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 618/01 (viz výše). Ve věci řešené uvedeným nálezem šlo, ve srovnání s věcí řešenou v tomto nálezu, o skutkově a právně poněkud odlišnou situaci. Odvolací soud stěžovatele poučil o dovolání, obsah poučení však byl v rozporu se zákonem, když namísto jednoměsíční délky lhůty k podání dovolání nesprávně poučil o lhůtě dvouměsíční. Odvolací soud, ač správně v době již účinné novely OSŘ aplikoval při rozhodování ve věci samé znění OSŘ před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., při koncipování poučení o podání dovolání tak již nepostupoval a poučil stěžovatele o délce lhůty k podání dovolání podle již novelizovaného znění, tj. tak, že lhůta k podání dovolání činí dva měsíce. Podle právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 618/01 je nepochybné, že takový nedostatek v činnosti soudní moci, jakým je poskytnutí vadného poučení o procesních právech účastníků řízení, nemůže jít k tíži těch, kteří se s důvěrou obracejí na soud jako na ochránce svých práv a svobod. Nebylo by proto spravedlivé, aby pochybení soudu, spočívající ve vadném poučení o délce lhůty k podání dovolání, šlo k tíži účastníka řízení, a to tím spíše, že v právním státě by měla platit zásada, že soud právo zná. Tento závazný právní názor Nejvyšší soud obecně následuje (srov. např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 1013/2002, Soubor, sv. 23: C 1676).

Podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Z tohoto ustanovení vyplývá jak relativní vázanost Ústavního soudu právním názorem vysloveným v předchozím nálezu, tak i to, že senát Ústavního soudu nepředloží věc k posouzení plénu, dospěje-li k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v usnesení (§ 23 zákona č. 182/1993 Sb. a contrario, srov. obdobně také Filip J., Holländer P., Šimíček V., Zákon o Ústavním soudu, Praha 2001, str. 86), a to tím spíše, postupuje-li v souladu s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu. Stejně tak vázanost orgánů veřejné moci právními názory Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky) se vztahuje toliko na nálezy, nikoliv na usnesení (srov. např. Šimíček V., Ústavní stížnost, 2. vydání, Praha 2001, str. 264, citující další literaturu).

První senát Ústavního soudu se přidržuje právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93, protože má za to, že právní názor v něm vyslovený není vývojem judikatury Ústavního soudu překonán. Nebyl tedy shledán důvod k přerušení řízení podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a k předložení relevantní právní otázky k posouzení plénu. První senát Ústavního soudu byl při následování právního názoru vysloveného ve shora již citovaném nálezu a při odmítnutí právního názoru vysloveného v některých usneseních veden zejména následujícími úvahami. Důvody, které vedly Ústavní soud k vyslovení právního názoru v nálezu sp. zn. III. ÚS 65/93, byly vývojem, v souvislosti s novelou OSŘ, dále posíleny, nikoliv oslabeny. Tyto úvahy jsou podpořeny též nálezem sp. zn. II. ÚS 618/01 (viz výše) a níže rozebraným nálezem sp. zn. I. ÚS 89/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 60, str. 135).

Zákonodárce zvolil při novelizaci OSŘ zákonem č. 30/2000 Sb. řešení, podle něhož se na některá již započatá řízení před obecným soudem i nadále vztahuje úprava dovolání, zrušená počínaje 1. 1. 2001, včetně délky lhůty pro podání dovolání. Takovouto interpretaci novely č. 30/2000 Sb. Nejvyšším soudem nelze z ústavněprávních hledisek zpochybnit (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 22/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, usnesení č. 7, str. 367), jakkoliv vyvolává nepraktické následky, jejichž příkladem je i tato ústavní stížnost.

Je ovšem také třeba upozornit, že takováto úprava, resp. interpretační důsledky této úpravě přiřazené Nejvyšším soudem, kdy nedochází k tzv. nepravé retroaktivitě procesních norem (tedy aplikaci nových procesních norem pro dříve započatá řízení), není sice protiústavní, ale je neobvyklá. Dochází tak k odlišnému postupu při podání dovolání, kdy v jinak obdobné procesní situaci existuje jiná úprava dovolání, včetně odlišné délky lhůty. Pro "stará" řízení je ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu lhůta jednoměsíční, pro řízení nová lhůta v dvojnásobné délce. Takováto situace nepřispívá k právní jistotě účastníků civilního řízení a jedinou ústavně konformní možností, jak v takovéto situaci postupovat a současně posílit, nikoliv oslabit právní jistotu, je analogická aplikace ustanovení § 240 OSŘ ve znění účinném od 1. 1. 2001, jinými slovy poučovací povinnost odvolacího soudu o možnosti podat dovolání s případnými následky uvedenými v odstavci 3 téhož ustanovení.

Nastíněné úvahy nejsou zpochybněny ani tím, že stěžovatel byl zastoupen advokátem jako osobou práva znalou v době, kdy mu běžela zákonná jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, a tedy že advokát stěžovatele měl a mohl postupovat v souladu s tehdy platnou právní úpravou a podat dovolání včas. Takovýto argument opomíjí, že judikatura nižších obecnýchsoudů, stejně jako samotná judikatura Nejvyššího soudu, byla v otázce aplikace relevantního znění OSŘ, včetně délky lhůty pro podání dovolání po 1. 1. 2001 rozdělena a k jejímu sjednocení došlo až po určité době (srov. nález sp. zn. I. ÚS 89/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 60, str. 135). Nelze klást ani na advokáty jako na osoby práva znalé nereálné nároky, když ve správné aplikaci intertemporálních ustanovení často chybují též obecné soudy, jak je známo Ústavnímu soudu (srov. shora cit. nálezy sp. zn. II. ÚS 618/01 a I. ÚS 89/02) a jak je známo i Nejvyššímu soudu z jeho vlastní rozhodovací činnosti (viz usnesení sp. zn. 25 Cdo 1013/2002, Soubor, sv. 23, č. C 1676).

V době častých, podstatných proměn práva je nutno vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv naopak, aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu obecnýchsoudů ztížena. Obecné soudy si musí být vědomy, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak.

Pokud Nejvyššísoud rozhodl, že se ve věci obdobné té, o kterou v ústavní stížnosti jde, aplikuje původní jednoměsíční lhůta pro podání dovolání, učinil tak plně v rámci své pravomoci nejvyšší soudní instance, interpretující podústavní právo a Ústavní soud nemá pravomoc jeho právní závěr jakkoliv přehodnocovat. Ústavní soud je však povinen dbát na to, aby při používání procesních norem byly dodržovány základní principy demokratického právního státu. K těmto principům Nejvyšší soud přihlédl nedostatečně, pokud odmítl vztáhnout aplikaci poučovací povinnosti odvolacího soudu o možnosti podat dovolání též na řízení, na něž se aplikuje stará procesní úprava. Byť stará procesní úprava vskutku o poučovací povinnosti o možnosti podat dovolání výslovně nehovoří, je analogická aplikace právní úpravy poučovací povinnosti, která nabyla účinnosti 1. 1. 2001, nezbytná pro dosažení potřebné míry právní jistoty účastníků občanského soudního řízení jako základní hodnoty vyplývající z pojmu demokratického právního státu.

Ústavnísoud proto dospěl k názoru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto napadené usnesení Nejvyššího soudu nálezem zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru