Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 572/04Nález ÚS ze dne 23.03.2005Právo účastníka řízení skutkově i právně argumentovat před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
spoluvlastnictví/podíl
rozhodnutí meritorní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 62/36 SbNU 673
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.572.04
Datum vyhlášení14.04.2005
Datum podání17.09.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35

94/1963 Sb., § 24a, § 24

99/1963 Sb., § 220


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 572/04 ze dne 23. 3. 2005

N 62/36 SbNU 673

Právo účastníka řízení skutkově i právně argumentovat před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 23. března 2005 sp. zn. I. ÚS 572/04 ve znění opravného usnesení ze dne ???????? ve věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004 sp. zn. 22 Cdo 634/2004, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 11. 9. 2003 sp. zn. 14 Co 257/2003 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 16. 9. 2002 sp. zn. 11 C 48/2002 ohledně společného jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 14 Co 257/2003-132 ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2003 č. j. 14 Co 257/2003-138 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2002 č. j. 11 C 48/2002-67 bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2003 č. j. 14 Co 257/2003-132 ve znění usnesení ze dne 13. 11. 2003 č. j. 14 Co 257/2003-138 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2002 č. j. 11 C 48/2002-67 se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala návrh na zahájení řízení ve věci ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004 č. j. 22 Cdo 634/2004-158 proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "obvodní soud") specifikovaných v záhlaví a domáhala se zrušení posléze uvedených rozsudků. Stížnost byla podána včas a po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka ve svém podání tvrdila, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když ve svém rozsudku učinil závěr, že dům č. p. 822 na pozemku parc. č. 390, pozemek parc. č. 390 a pozemek parc. č. 391 v kat. úz. S. jsou ve společném jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka. K tomu dodala, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. 14 C 83/2000 došlo ke zúžení společného jmění až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 6. 2000 a dne 3. 7. 2000 uzavřela stěžovatelka s vedlejším účastníkem smlouvu označenou jako "Dohoda o vypořádání společného jmění manželů". Obvodní soud tuto dohodu považoval za absolutně neplatnou dle § 39 občanského zákoníku (dále jen "obč. zákoník") pro rozpor s ustanovením § 149 obč. zákoníku, neboť byla uzavřena před zánikem společného jmění a manželství bylo rozvedeno podle § 24 zákona o rodině, nikoliv podle § 24a zákona o rodině. Městský soud zaujal názor, že pokud byla dohoda uzavřena před zánikem manželství, ale k rozvodu dojde po nezkráceném řízení podle § 24 zákona o rodině, nečiní to dohodu neplatnou, ale neúčinnou. Na rozdíl od obvodního soudu se postavil na stanovisko, že dohoda je neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zákoníku, neboť projevy vůle účastníků vykazují značné rozpory, pokud jde o účel uzavření dohody. Proti druhostupňovému rozsudku podala stěžovatelka dovolání, které bylo odmítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudkem městského soudu bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces. Tím, že městský soud potvrdil rozhodnutí obvodního soudu, ačkoliv se neztotožnil s právní kvalifikací a nahradil ji kvalifikací odlišnou, porušil nejen § 219 občanského soudního řádu (dále jen obč. soudní řád"), ale i základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4, 11, 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 210/2000 (viz dále). Z těchto důvodů navrhla zrušení rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Ústavy, která upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 38 odst. 2 Listiny

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Čl. 4 Ústavy

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

Čl. 11 Ústavy

Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.

Čl. 90 Ústavy

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Čl. 96 Ústavy

Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.

Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.

Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vyjádřil přesvědčení, že soud tímto rozhodnutím neporušil práva stěžovatelky, která ve své ústavní stížnosti zmiňuje. Připomenul, že stěžovatelka žádné důvody zpochybňující závěr dovolacího soudu neuvádí a zrušení usnesení ani nenavrhuje.

Městský soud také odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že v žádném případě nedošlo ke zkrácení práv stěžovatelky, soud vyšel po doplnění řízení ze stejných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, shledal dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále též "SJM") neplatnou, pouze z jiného důvodu než soud prvního stupně, což neznamená újmu v právech stěžovatelky. Proto navrhl, aby stížnost byla zamítnuta.

Obvodní soud také plně odkázal na obsah svého rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

Vedlejší účastník zastává názor, že rozsudkem odvolacího soudu nedošlo k porušení § 219 obč. soudního řádu ani k porušení základních práv a že odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu není namístě, neboť řeší zcela jinou procesní situaci (k tomu dodává podrobnější argumentaci). Dále namítá, že ústavní stížnost je neplatným právním úkonem, neboť nebyla a nemohla být myšlena vážně, když stěžovatelka před jejím podáním i následně vyzývá vedlejšího účastníka k jednání o uzavření dohody o vypořádání SJM s tím, že respektuje právní stav ve smyslu pravomocných rozsudků. Nad rámec uvedeného ještě zdůraznil, že v postavení žalobce pouze brání své nepopíratelné vlastnické právo a s tím související právo na následné zákonné a spravedlivé vypořádání majetku náležejícího do dosud nevypořádaného SJM, nikoliv k újmě stěžovatelky, když stěžovatelka se snaží legalizovat pravomocně anulovaný důsledek zjevně administrativní chyby tehdejšího Katastrálního úřadu Praha-město, který v roce 2000 protiprávně provedl vklad práva vlastnictví k nemovitému majetku v SJM ve prospěch stěžovatelky a k újmě vedlejšího účastníka. Z těchto důvodů navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

Z předložených listinných podkladů a ze spisu obvodního soudu ve věci sp. zn. 11 C 48/2002 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal vůči stěžovatelce a jejímu synovi dne 17. 4. 2002 žalobu, kterou se domáhal určení, že soubor individualizovaných nemovitostí v kat. úz. S. je v jejich společném jmění, a že darovací smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a jejím synem ohledně týchž nemovitostí je neplatná. Žalobu odůvodnil tvrzením, že tyto nemovitosti koupili za trvání manželství. Dále uvedl, že na základě návrhu stěžovatelky bylo jejich společné jmění soudem zúženo (rozsudkem obvodního soudu, který nabyl právní moci 30. 6. 2000), že dne 3. 7. 2000 uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění pro dobu po rozvodu a že stěžovatelka podala téhož dne katastrálnímu úřadu návrh na zápis svého vlastnictví k předmětným nemovitostem, přičemž vklad byl, zřejmě omylem, proveden. Následně stěžovatelka tyto nemovitosti darovala synovi (darovací smlouva byla uzavřena 27. 9. 2001). Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, když zdůraznila, že dohoda byla sepsána až po rozhodnutí soudu o zúžení společného jmění a že byla sepsána podle zákona o rodině, neboť zde byl předpoklad rozvodu. Dohodu sepisoval vedlejší účastník jako právník a advokát, ona jako laik celou koncepci dohody ponechala na něm, a to včetně uvedení ustanovení právního předpisu, o který se dohoda opírá. Obsah dohody byl projevem vůle obou účastníků, na ni přešly s nemovitostmi i dluhy ve výši 9 mil. Kč zajištěné zástavním právem na nemovitostech. Bezprostředně po sepsání dohody byl podán návrh na vklad vlastnického práva i návrh na vklad zástavního práva, návrh byl podepsán oběma účastníky dohody. Ve smyslu dohody rovněž účastníci podali návrh na vklad vlastnického práva k nemovitostem v kat. úz. B., které měly přejít na vedlejšího účastníka, protože katastrální úřad odmítl zapsat vklad vlastnického práva s odůvodněním, že dohoda byla sepsána podle § 24a zákona o rodině, společně s vedlejším účastníkem opravili u katastrálního úřadu dohodu tak, že vyškrtli předmětný paragraf a doložku "pro dobu po rozvodu". I tato skutečnost potvrzuje, že dohoda byla sepsána s vůlí vypořádat společné jmění manželů bez ohledu na rozvod. Na vyjádření reagoval vedlejší účastník s odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů uzavřená před zánikem společného jmění je platná jen v případě, že k zániku manželství došlo rozvodem podle § 24a zákona o rodině. Z důvodu právní jistoty navíc od smlouvy odstoupil, protože byla uzavřena v tísni pod pohrůžkou rozvodu manželství a za nápadně nevýhodných podmínek. Opravu dokumentů u katastrálního úřadu popřel. Následně vedlejší účastník upravil žalobní návrh tak, že požadoval již pouze určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění. Stěžovatelka doplnila svoje vyjádření o další argumenty, předně poukázala na časovou návaznost zúžení společného jmění a uzavření dohody, že vedlejšímu účastníkovi bylo známo provedení vkladu protože smlouvu s vyznačením vkladu na katastrálním úřadě osobně převzal. Okolnost, že dohoda obsahuje větu odkazující na ustanovení § 24a zákona o rodině považuje za nedopatření, věta byla do textu včleněna omylem, pravděpodobně kopírováním z jiného souboru. O tom, že mělo jít o dohodu vypořádávající zúžené společné jmění, svědčí i dikce o příspěvku každého z manželů na náklady společné domácnosti. Poukázala též na skutečnost, že předmětem vypořádání byly i nemovitosti v kat. úz. B., vypořádané ve prospěch vedlejšího účastníka, ohledně nich však vedlejší účastník netvrdí, že jsou předmětem společného jmění. Stěžovatelka upozornila i na průběh uzavírání zástavní smlouvy, kterou sepsal vedlejší účastník jako advokát, a že do ní zařadil dikci, že "zástavce je na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 14 C 83/2000 ze dne 12. 6. 2000 a dle dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 3. 7. 2000 výlučným vlastníkem následujících nemovitostí ...", obdobnou dikci obsahuje i návrh na vklad do katastru nemovitostí. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 9. 2002 č. j. 11 C 48/2002-67 určil, že předmětné nemovitosti v kat. úz. S. jsou ve společném jmění stěžovatelky a vedlejšího účastníka, když vzal za prokázané, že dohoda ze dne 3. 7. 2000 nebyla uzavřena jako dohoda navazující na soudní zúžení společného jmění, nýbrž jako dohoda ve smyslu § 24a zákona o rodině. Tuto dohodu hodnotil jako absolutně neplatný právní úkon podle § 39 obč. zákoníku, protože manželství účastníků bylo rozvedeno nikoliv podle § 24a zákona o rodině, nýbrž podle § 24 zákona o rodině. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání odůvodněné obecně poukazem na nesprávné skutkové závěry, nesprávné právní posouzení a neprovedení všech navrhovaných důkazů, v další části s důvody konkretizovanými. Vedlejší účastník, mimo jiné, ve vyjádření k odvolání upozornil, že stěžovatelka připojila předmětnou dohodu k žalobě na rozvod manželství vedené pod sp. zn. 11 C 23/2002. Krajský soud doplnil dokazování výslechem svědka - právníka Katastrálního úřadu Praha-východ, před nímž účastníci provedli úpravu dohody v jejím záhlaví. Krajský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, protože odvolání neshledal opodstatněným. Odvolací soud akceptoval skutková zjištění a ztotožnil se též s právními závěry, vyjma důvodu neplatnosti dohody - v té souvislosti poukázal na rozpory mezi účastníky ohledně účelu uzavření dohody a dohodu zhodnotil jako neplatnou podle § 37 odst. 1 obč. zákoníku pro neurčitost. Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala dovolání, kromě jiného též s poukazem na odlišnou právní kvalifikaci předmětné věci. Nejvyšší soud dovolání odmítl, když dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť v dané věci jde o výklad konkrétní smlouvy v jedinečných skutkových souvislostech, který nemůže mít zobecňující význam pro soudní praxi řešící spory podobného druhu. Dále Nejvyšší soud dodal, že výklad sporné smlouvy nebyl proveden v rozporu s hmotným právem.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

Ústavnísoud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv, přitom však přihlédl k jejímu zjevnému omylu spočívajícímu v záměně Listiny a Ústavy, pokud se týká čl. 11. Z obsahu čl. 11 Ústavy je zřejmé, že se stěžovatelka nemůže dovolávat jeho porušení, avšak z textu ústavní stížnosti lze dovodit, že se domáhá porušení čl. 11 Listiny zajišťujícího především ochranu vlastnického práva.

Z tohoto pohledu Ústavnísoud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu (např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 210/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 166) lze konstatovat, že smysl Ústavy i Listiny spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu, nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod, včetně povinnosti soudů interpretovat jednotlivá ustanovení obč. soudního řádu v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. To in concreto v rámci odvolacího řízení znamená, že změna právního náhledu, jež ale neopodstatňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 220 obč. soudního řádu), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Vedlejší účastník, pokud namítá, že použití těchto závěrů není namístě, a klade otázku zda lze předložit nový důkaz, který by nebyl relevantní, se mýlí. Je notorietou, že právní teorie i praxe rozlišuje skupiny náležitostí právního úkonu podle toho, kterého pojmového znaku se týkají, přičemž podle povahy vady jednotlivých náležitostí stanoví právní předpisy příslušné následky. Je také známo, že dovolenost, resp. nedovolenost se týká předmětu právního úkonu, určitost je náležitostí projevu vůle. Z toho jednoznačně vyplývá, že oba soudy, pokud dospěly k jinému důvodu právního posouzení neplatnosti dohody, musely vycházet z jiných skutkových zjištění - obvodní soud posuzoval meze dovolenosti chování smluvních stran (zda je dovoleno dohodu uzavřít v době trvání manželství), městský soud zjišťoval obsahovou stránku jejich projevů vůle. V takovém případě odňal odvolací soud stěžovatelce možnost reálně a efektivně jednat před soudem, čímž porušil její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Ústavnísoud dále shledal, že obecné soudy porušily stěžovatelčino základní právo plynoucí z čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť neposkytly dostatečnou ochranu jejímu vlastnickému právu. S účinností od 1. 8. 1998 v návaznosti na novou úpravu společných majetkových vztahů manželů, připouští obč. zákoník modifikaci předmětu společného jmění, a to dohodou (§ 143a) nebo rozhodnutím soudu (§ 148). Dojde-li ke zúžení, musí následovat vypořádání té masy společného jmění, která již nadále nepatří k jeho předmětu. Také pro tuto dohodu se použije písemná forma, a je-li jejím předmětem nemovitost evidovaná v katastru, nastávají věcně právní účinky až vkladem do katastru nemovitostí. To znamená, že pro vypořádání smlouvou se uplatní obdoba dvoufázové konstrukce nabývání vlastnického práva k nemovitostem (srov. učení o titulu a modu acquirendi dominii). S účinností od téhož data reguluje zákon o rodině v § 24a tzv. nesporný rozvod, který vyžaduje, aby ještě v průběhu řízení byla předložena písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy účastníků upravující pro dobu po tomto rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení a případnou vyživovací povinnost. S přihlédnutím k tomu, že jde o úpravu majetkových vztahů pro dobu po rozvodu, nabývá smlouva účinnosti až rozvodem manželství (logicky pouze tehdy, dojde-li k rozvodu podle § 24a zákona o rodině), příp. vkladem do katastru nemovitostí (jsou-li jejím předmětem nemovitosti podléhající evidenci v katastru nemovitostí). V posuzovaném případě obecné soudy řešily otázku druhu dohody, kterou stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem. Zatímco soud prvního stupně ji hodnotil jako dohodu podle § 24a zákona o rodině, a tudíž neplatnou, protože jejich manželství bylo rozvedeno podle § 24 zákona o rodině, odvolací soud její přiřazení ke smluvnímu typu neprovedl a považoval za projev neurčitosti rozpory v projevech účastníků ohledně účelu smlouvy. Krajský soud správně konstatuje, že právní úkon je neurčitý, je-li vyjádření sice srozumitelné avšak nikoliv jednoznačné, a tím zůstává neurčitý jeho obsah, přičemž neurčitost není možno odstranit ani překlenout za použití výkladových pravidel. Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením odvolacího soudu, že se pokusil odstranit nejasnost, avšak ani po doplnění dokazování se mu to nepodařilo. Při hodnocení určitosti smlouvy se v soudní praxi prosazuje závěr, že pokud jde o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníku (účastníkům) právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, není-li to poznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou účastníky daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit. Vůle vtělená do smlouvy je svým projevem určitá a srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj., může-li typický účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat. Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle § 35 odst. 2 obč. zákoníku, případně (v obchodních věcech) za použití § 266 obchodního zákoníku. Z těchto důvodů je zcela logické, že při analýze posuzované smlouvy ze dne 3. 7. 2000 půjde o uplatnění základních interpretačních pravidel používaných při výkladu právního úkonu, přičemž fundamentálním účelem výkladu je zjištění skutečné vůle jednajících, která nachází svůj výraz v obsahu právního úkonu. Výkladem pak je postup, kterým se zjišťuje existence skutečných následků právního úkonu, tj. vzniklé, měnící se nebo zanikající právní vztahy, příp. práva a povinnosti; a dále se porovnávají zamýšlené, eventuálně již vzniklé následky projevu vůle subjektů s obecně formulovanými modelovými situacemi, které předvídá příslušná právní norma. V obecné rovině platí, že ve většině případů se integrace faktického stavu s právem stanovenými normativy uskutečňuje automaticky ve vědomí subjektů. Nejsou však vyloučeny situace, mezi něž patří i posuzovaný případ, kdy modelový právní regulativ nelze zcela exaktně jednoduchou myšlenkovou úvahou přiřadit k faktickým cílům subjektů a k jednání, které tyto cíle zprostředkovává. V takových situacích nabývá velkého významu výše zmíněná interpretace právních úkonů. Obvykle se obsah právního úkonu zjišťuje ze slovního vyjádření. Ovšem slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevů vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn; jde o užití jedné z právně hermeneutických metod respektující text a jeho textový rámec - kontext, jakož i okolnostní (situační) kontext. Při výkladu právních úkonů jsou aplikovatelné všechny interpretační metody používané při výkladu právních norem. V procesu výkladu právních úkonů je však nezbytné zvláštní pozornost zaměřit na sjednocení výsledků všech způsobů a metod výkladu. V rámci toho je možno chápat jednotlivé aspekty obsahového výkladu právního úkonu jednotlivě a zároveň všechny v jejich souvislosti. Z toho např. vyplývá, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba interpretovat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jde tedy o dosažení komplexnosti výkladu, včetně okolnostního kontextu, kdy lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran. Případnou změnu následného chování nelze apriori hodnotit jako nemožnost zjištění skutečného obsahu projevu vůle potvrzeného bezprostředním chováním, ale také jako případný kalkul s využitím změněných poměrů pro vlastní prospěch. Ústavní soud proto - z hlediska čl. 11 odst. 1 Listiny - má za to, že dohodu o vypořádání společného jmění manželů uzavřenou dne 3. 7. 2000 mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je možno hodnotit jako dohodu o vypořádání navazující bezprostředně na zúžení jejich společného jmění. K tomuto závěru ho vede časová posloupnost právních skutečností a bezprostředně následující chování smluvních stran, zejména dikce návrhů na vklad do katastru nemovitostí zpracovaných téhož dne vedlejším účastníkem, formulace smlouvy o zřízení zástavního práva zpracované také téhož dne vedlejším účastníkem, úprava dohody provedená smluvními stranami před Katastrálním úřadem Praha-východ.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadenými rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny, proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. napadená rozhodnutí zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru