Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 571/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříktrestná činnost
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2021:1.US.571.21.1
Datum podání02.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 571/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. R., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Navrátilova 675/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 123/2020 ze dne 6. 1. 2021 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 5 T 1/2016 ze dne 26. 2. 2016 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 53/2016 ze dne 30. 6. 2016 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.

Dne 14. 7. 2020 podal stěžovatel ke Krajskému soudu v Hradci Králové návrh na povolení obnovy řízení směřující proti shora uvedeným odsuzujícím rozsudkům, který byl usnesením tohoto soudu č. j. 5 T 1/2016-1434 ze dne 3. 9. 2020 zamítnut. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že v řízení o povolení obnovy řízení trval na osobním výslechu dvou hlavních svědků, a to rodičů poškozeného nezletilého. Stěžovatel v té spojitosti namítl, že krajský soud vyslechl svědkyni (matku dítěte a současně dceru stěžovatele) procesně nepřípustným způsobem prostřednictvím videokonference, aniž by byly pro takový postup splněny zákonné podmínky. Obdobně bylo stěžovateli dle jeho slov upřeno právo vyslechnout otce nezletilého, který odmítl vypovídat jako svědek z důvodu příbuzenského poměru. Vrchní soud pak měl pochybit tím, že stěžovatelem vytýkané nedostatky v rozhodování krajského soudu sám nenapravil. Stížnostnímu soudu také vytkl, že se nezabýval jeho návrhem na doplnění dokazování výslechy vychovatelů, kteří s ním absolvovali ředitelem věznice povolenou vycházku v Pardubicích, aby se konkrétně vyjádřili, zda měl stěžovatel možnost opustit Pardubice a kontaktovat další osoby. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud pokládá za nutné nejprve připomenout, že se trestní věcí stěžovatele již opakovaně zaobíral. Poprvé tomu bylo v souvislosti s ústavní stížností podanou proti rozhodnutím trestních soudů, na jejichž základě byl uznán vinným shora zmíněným trestným činem a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Usnesením sp. zn. III. ÚS 1386/17 ze dne 31. 7. 2017 byla tato ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, když Ústavní soud v tehdy napadených soudních rozhodnutích porušení základních práv stěžovatele nezjistil. Podruhé se Ústavní soud zabýval ústavní konformitou usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a usnesení Vrchního soudu v Praze, která vzešla z řízení o prvním návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, podaného dne 24. 1. 2018, a která stěžovatel rovněž napadl ústavní stížností. I ji Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2765/18 ze dne 17. 12. 2019 odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Některé závěry vyslovené v obou citovaných usneseních Ústavního soudu mají přitom své místo i v kontextu nyní posuzované ústavní stížnosti proti rozhodnutím týchž soudů o druhém návrhu stěžovatele na povolení obnovy trestního řízení v dané věci.

V rámci posouzení ústavní konformity napadeného usnesení vrchního soudu nelze ztratit ze zřetele stěžejní závěr krajského soudu, vyřčený v jeho usnesení č. j. 5 T 1/2016-1434 ze dne 3. 9. 2020 a vrchním soudem posléze aprobovaný, který je pro osud v pořadí druhého návrhu stěžovatele na povolení obnovy trestního procesu zcela klíčový. Krajský soud konkrétně poukázal na to, že nový návrh stěžovatele na obnovu řízení je postaven na snaze zpochybnit, resp. znevěrohodnit výpovědi svědků (matky nezletilého a současně dcery stěžovatele, jakož i jejího přítele a otce nezletilého), které byly jedním z důkazů, na jejichž základě byl stěžovatel ve své trestní věci odsouzen. Zpochybnění jejich výpovědí stěžovatel dovozoval z nepravdivých tvrzení o svém soužití, která měli pronést v trestním řízení vedeném proti dceři stěžovatele u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 16 T 103/2019, a to pro majetkovou trestnou činnost spočívající v neoprávněném pobírání sociálních dávek. Odtud měl stěžovatel za to, že prokázalo-li se v tomto trestním řízení, že s jeho dcerou v domácnosti ve skutečnosti přítel žil v rozhodném období, kdy mělo dojít ke znásilnění nezletilého, pak jejich výpověď v jeho trestní věci je nepravdivá. To by pak dle názoru stěžovatele mohlo vést i ke zpochybnění nálezu biologické stopy v podobě spermatu, který tak mohl patřit otci dítěte jako spolužijící osobě.

Krajský soud v té spojitosti ovšem učinil dva obzvláště přiléhavé postřehy (viz bod 52 cit. usnesení). Za prvé podotkl, že neměli-li rodiče dítěte vypovídat pravdu v této jiné trestní věci u Okresního soudu v Náchodě, neznamená to ještě, že jejich výpovědi učiněné v trestní věci stěžovatele byly nepravdivé. Krajský soud konkrétně poznamenal, že dcera stěžovatele (a matka nezletilého poškozeného) byla v trestní věci u Okresního soudu v Náchodě v postavení obviněné, takže měla právo hájit se způsobem, který sama uznala za vhodný ve svůj prospěch. Její obhajoba v roce 2019 v nesouvisející trestní věci (pro jiné účely) tak nutně neznamená popření pravdivosti její výpovědi v trestní věci stěžovatele v letech 2015 a 2016. Druhý a ještě zásadnější vývod krajského soudu je třeba spatřovat v jeho úvaze, že i kdyby hypoteticky bylo možno díky stěžovatelově konstrukci o nevěrohodnosti rodičů dítěte vyloučit z okruhu (nepřímých) důkazů právě jejich výpovědi v trestní věci stěžovatele, stále by zde existovala celá řada nepřímých důkazů, na jejichž základě by bylo lze (ve spojení s hlavním přímým důkazem - viz níže) spolehlivě dospět k závěru o vině stěžovatele.

V trestní věci stěžovatele bylo nejvýznamnějším a ve všech směrech znalecky potvrzeným přímým důkazem věrohodné přímé svědectví nezletilého poškozeného. Jak již Ústavní soud uvedl v bodě 24 vzpomenutého usnesení sp. zn. III. ÚS 1386/17 ze dne 31. 7. 2017, "[v] dané věci byla rozhodujícím důkazem přímá výpověď poškozeného. Všechny ostatní důkazy byly nepřímé a toliko doplňující povahy. To platí i pro výsledky genetické expertízy, které soudy neoznačily za klíčový a ani Ústavnímu soudu se v celkové konstrukci hodnocení důkazů takovými být nezdají ... Ohledně genetické analýzy pak soud dospěl k závěru, že tento důkaz potvrzuje verzi poškozeného, a to zejména ve světle dalších důkazů, konkrétně výpovědi matky poškozeného, která vyloučila, že by sperma mohlo pocházet od nějakého jejího sexuálního partnera ... Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že nedostatečnost této analýzy nebyla, v souladu se zásadou in dubio pro reo, k tíži stěžovateli, a soudy z tohoto důkazu (v souvislosti s důkazy dalšími) dovodily pouhou nepravděpodobnost jiného zdroje spermatu."

Z právě vyloženého je zřejmé, že ani druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci stěžovatele se sám o sobě neopíral o taková nová zjištění či důkazy, které by samy o sobě nebo ve spojení s důkazy či skutečnostmi již známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Je tomu tak právě proto, že stěžovatelův návrh cílil na důkazy veskrze podružné, jejichž ani případné přehodnocení v jeho prospěch by nevedlo ke stěžovatelem zamýšlené změně v oblasti posouzení jeho viny v původních odsuzujících rozsudcích. Pakliže se vrchní soud ztotožnil s názorem krajského soudu, že nový návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení nebyl (ani tentokráte) způsobilý dosíci jím sledovaného účelu, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti v zásadě omezuje na námitky procesního charakteru, zaměřené vesměs na postup soudu prvního stupně při provádění dokazování. Nicméně tyto výtky s ohledem na přesvědčivé závěry trestních soudů o zjevné bezúspěšnosti návrhu samotného nemohou z podstaty věci ovlivnit jeho osud, i kdyby některá z nich byla shledána opodstatněnou. Přesto pokládá Ústavní soud za vhodné na ně ve stručnosti reagovat.

Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho stěžovatel vyvozuje procesní nepřípustnost způsobu výslechu jeho dcery prostřednictvím videokonference, zdali tím má na mysli nesplnění podmínek předvídaných ustanovením § 52a trestního řádu, anebo nedodržení způsobu realizace tohoto zvukově obrazového přenosu podle ustanovení § 111a trestního řádu, které v ústavní stížnosti výslovně zmiňuje. Krajský soud v bodě 28 svého rozhodnutí vylíčil okolnosti, pro které se uchýlil k výslechu této svědkyně prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Konkrétně uvedl hrozbu prohloubení psychické újmy, již by na ni zanechal bezprostřední výslech v přítomnosti stěžovatele. Dle názoru Ústavního soudu jde současně o opatření odpovídající obavám plynoucím z ustanovení § 209 odst. 1 věty druhé trestního řádu, tedy o obavu, že by svědkyně v přítomnosti odsouzeného nevypovídala pravdu. Nadto její výslech skrze videokonferenci se omezil na odepření výpovědi z její strany s odkazem na ustanovení § 100 odst. 1 trestního řádu (pro příbuzenský poměr), takže neměl pro věc žádnou reálnou hodnotu. Stěžovatel ponechal v ústavní stížnosti námitku procesní nepřípustnosti videokonference v obecné poloze, a proto se k ní Ústavní soud nemůže blíže vyjádřit.

Pokud jde o výhrady stěžovatele stran výslechu otce poškozeného nezletilého, krajský soud v bodě 29 řádně uvedl, jaké konkrétní důvody vedly tohoto svědka k odepření výpovědi podle § 100 odst. 2 trestního řádu, a v bodech 30 a 31 srozumitelně a logicky vysvětlil, proč nevyhověl procesní námitce obhájce směřující proti přijetí těchto důvodů svědka ze strany soudu. Ústavní soud pokládá vypořádání této námitky krajským soudem za přesvědčivé, a tudíž prosté ústavně zapovězené libovůle. V podrobnostech budiž na odůvodnění krajského soudu zcela odkázáno. Vrchní soud tedy nepochybil, jestliže svým rozhodnutím tento postup soudu prvního stupně posvětil.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci přitom vyhověl via facti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru