Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 571/02Usnesení ÚS ze dne 13.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříklegitimace/aktivní
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.571.02
Datum podání18.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 94


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 571/02 ze dne 13. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) L. S., B) J. S., C) Ing. L. S., D) M. H., E) D. P., zastoupených JUDr. P. T., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 29. 11. 2001, čj. 15 Co 598/2001 -153, čj. 15 Co 500/2001 - 153, a čj. 15 Co 501/2001 - 153, a proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2002, čj. 22 Cdo 640/2002 - 203, čj. 22 Cdo 648/2002 - 115, a čj. 22 Cdo 649/2002 - 77, za účasti Fondu národního majetku České republiky, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 9. 2002 navrhli stěžovatelé zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře. Podáním ze dne 22. 1. 2003 rozšířili stěžovatelé ústavní stížnost a navrhli i zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu ČR.

Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále též "krajský soud"), potvrdil rozsudky Okresního soudu v P. (dále též "okresní soud") ze dne 17. 8. 2001, čj. 8 C 141/2000 - 81, ze dne 6. 6. 2001, čj. 8 C 189/2000 - 60, a ze dne 20. 6. 2001, čj. 8 C 179/2000 - 27, kterými byly zamítnuty žaloby stěžovatelů na určení, že výměr o znárodnění majetkové podstaty M. p. v P.je neplatný, a že je tedy neplatné znárodnění majetkové podstaty uvedeného p., zaknihované na právovárečné domy čp. 20, 32 a 48 v P.

Stěžovatelé ve stížnosti uvedli, že krajský soud se v podstatě ztotožnil s názorem okresního soudu, podle kterého stěžovatelé nejsou ve věci aktivně legitimováni. Tím, že obecné soudy odmítly žaloby z procesních důvodů, zbavily se povinnosti zabývat se žalobami věcně. Stěžovatelé odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1994, podle kterého bylo znárodnění majetkové podstaty mj. i M. p. v P. dovršeno způsobem očividně protiústavním, a tedy v rozporu i s tehdy platnými předpisy. Rozsah znárodnění byl svěřen výlučně do rukou ministra, jakékoli zastoupení ministra podřízeným úředníkem bylo vyloučeno. Podle stěžovatelů ke znárodnění p. tedy nikdy nedošlo, majitelé právovárečných domů jako majitelé podílů na majetkové podstatě p. nepřestali být nikdy vlastníky. Tím, že soudy zamítly žaloby stěžovatelů pouze z procesních důvodů, porušily čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo i k porušení jejich vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny a byly porušeny články 90 a 95 Ústavy ČR.

Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti nutné k jejímu meritornímu projednání. Návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem byl podán ve lhůtě stanovené zákonem [§ 72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je podána oprávněnými osobami [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nejedná se ani o návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu] a Ústavní soud je k projednání návrhu příslušný [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. I v ostatním splňuje návrh formální náležitosti [§ 30 odst. 1, § 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost byla tedy po formální stránce shledána bez vad a jako způsobilá dalšího projednávání.

Další podmínkou meritorního projednání ústavní stížnosti je, že nejde o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud si vyžádal spisy okresního soudu v P. spisových značek 6 C 948/93, 3 C 484/91, 8 C 141/2000, 8 C 179/2000 a 8 C 189/2000 a rovněž rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 621/94. Z uvedených materiálů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Již dne 25. 11. 1991 podali stěžovatelé, a celá řada dalších žalobců, u Okresního soudu proti státnímu podniku P. České Budějovice, žalobu o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitých věcí. Rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 6. 1992, čj. 3 C 484/91 - 121, byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobců krajský soud rozsudkem ze dne 30. 9. 1992, čj. 5 Co 995/92 - 167, rozsudek okresního soudu potvrdil. Následovalo dovolání žalobců, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 1993, čj. 3 Cdo 28/93 - 209, zamítl. V odůvodnění rozsudku vrchní soud mj. uvedl, že právovárečné měšťanstvo bylo zvláštním subjektem práva, který nelze podřadit pod žádnou z forem obchodních společností upravených základními předpisy obchodního práva, platnými v době před 1. 1. 1951 (zákon č. 1/1863 ř. z. a zákon č. 58/1906 ř. z.). Právovárečné měšťanstvo, jehož členové neručili za jeho závazky svým majetkem a jehož jmění bylo odděleno od soukromého majetku členů, bylo právnickou osobou. Takovou právnickou osobou byl i M. p. v P.

Následovalo další řízení před Okresním soudem u kterého dne 28. 12. 1993 podaly osoby, které se označily za majitele p. p., zastoupené panem L. S., žalobu na neplatnost právního úkonu (tj. vyhlášky ministryně výživy č. 1476/48 Ú. l., kterou byl znárodněn Parostrojní p. v P.). Okresní soud žalobu zamítl rozsudkem čj. 6 C 948/93 - 171, ze dne 29. 7. 1994. Po odvolání žalobců byl tento rozsudek okresního soudu zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 12. 1994, čj. 6 Co 2235/94 - 198, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Okresní soud nově rozhodl rozsudkem ze dne 28. 3. 1997, čj. 6 C 948/93 - 481, tak, že pro rozpor se zákonem nedošlo ke znárodnění M. p. v P.. Zároveň zamítl žalobu na určení, že čs. stát nenabyl vlastnictví věcí náležejících Měšťanskému p. v P. a že žalobci zůstali i po 1. 9. 1949 vlastníky tohoto p.. Po odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích zrušil usnesením ze dne 30. 1. 1998, čj. 15 Co 325/97 - 530, uvedený rozsudek okresního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dalším rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, čj. 6 C 948/93 - 821, okresní soud zamítl návrh na určení, že nedošlo ke znárodnění M. p. v P. pro rozpor se zákonem. Následovalo odvolání žalobců, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2000, čj. 15 Co 83/2000 - 861, jímž rozsudek okresního soudu potvrdil. Ústavní stížnost žalobců proti rozsudku krajského soudu odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. IV. ÚS 398/2000, jako nepřípustnou.

V řízení vedeném u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 4 C 621/94 se M. p. s. r. o., domáhal určení, že čs. stát není vlastníkem specifikovaných nemovitostí a že vlastníkem zůstal M. p. v P.. Žalobu zamítl okresní soud rozsudkem ze dne 16. 11. 1995, čj. 4 C 621/94 - 117. V odůvodnění rozsudku mj. uvedl, že Právovárečné měšťanstvo, jako právnická osoba, zaniklo ze zákona k 1. lednu 1951 a žalobce není právním nástupcem původního právovárečného měšťanstva. M. p. v P. navíc zanikl podle § 563 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. dnem 1. 1. 1951. Krajský soud rozsudkem ze dne 29. 3. 1996, čj. 15 Co 49/96 - 132, rozsudek okresního soudu potvrdil.

Dne 21. 3. 2000 podal L. S. (jeden ze stěžovatelů v této věci) žalobu na určení, že výměr o znárodnění majetkové podstaty M. p. v P. je neplatný, že znárodnění majetkové podstaty p., která je zaknihována na právovárečný dům, je neplatné, a že právní nástupce majitele právovárečného domu (tj. stěžovatel) je majitelem podílu na vyjmenovaných nemovitostech, které patřily k p.. Okresní soud usnesením ze dne 11. 9. 2000, čj. 8 C 141/2000 - 17, zastavil řízení v části, jíž se stěžovatel domáhal určení, že jako právní nástupce majitele právovárečného domu je majitelem podílu na vyjmenovaných nemovitostech. Krajský soud usnesením ze dne 30. 11. 2000, čj. 15 Co 852/2000 - 29, potvrdil usnesení okresního soudu o zastavení řízení. Nejvyšší soud ČR pak usnesením ze dne 29. 3. 2001, čj. 22 Cdo 485/2001 - 50, dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu byla odmítnuta Ústavním soudem usnesením ze dne 11. 6. 2001, sp. zn. II. ÚS 251/01. Rozsudkem ze dne 17. 8. 2001, čj. 8 C 141/2000 - 81, pak okresní soud žalobu ve zbytku zamítl. V odůvodnění odkázal na řízení vedená u okresního soudu pod sp. zn. 3 C 484/91 a sp. zn. 6 C 948/93 a uvedl, že stěžovatel není ve sporu aktivně legitimován.

Žalobu se stejně konstruovaným petitem jako L. S. podali, dne 5. 4. 2000, k okresnímu soudu i stěžovatelé M. H., D. P. a J. N. Také v jejich případě okresní soud usnesením ze dne 14. 9. 2000, čj. 8 C 179/2000 - 6, zastavil řízení, pokud se domáhali určení, že jako právní nástupci majitelů právovárečných domů jsou majiteli podílů na vyjmenovaných nemovitostech. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením krajského soudu ze dne 30. 11. 2000, čj. 15 Co 850/2000 - 11. Okresní soud poté rozsudkem ze dne 20. 6. 2001, čj. 8 C 179/2000 - 27, žalobu stěžovatelů ve zbytku zamítl.

Rovněž stěžovatelé J. S. a Ing. L. S. podali, dne 11. 4. 2000, obdobnou žalobu. Také v jejich případě bylo řízení usnesením ze dne 11. 9. 2000, čj. 8 C 189/2000 - 7, v části zastaveno. Krajský soud usnesením ze dne 31. 1. 2001, čj. 15 Co 17/2001 - 13, usnesení okresního soudu potvrdil. Ve zbytku okresní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6. 6. 2001, čj. 8 C 189/2000 - 60.

O všech odvoláních proti shora uvedeným rozsudkům okresního soudu rozhodl krajský soud, který nejprve usnesením ze dne 20. 11. 2001 spojil všechny věci ke společnému projednání, a poté rozsudkem ze dne 29. 11. 2001, čj. 15 Co 598/2001 -153, čj. 15 Co 500/2001 - 153, a čj. 15 Co 501/2001 - 153, rozsudky okresního soudu potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že okresní soud se správně nejprve zabýval otázkou aktivní legitimace žalobců a jejich žaloby zamítl právě pro nedostatek aktivní legitimace na jejich straně. Vyšel z právního názoru téhož krajského soudu, vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 3. 2000, čj. 15 Co 83/2000 - 861, podle něhož na postavení fyzické osoby nemůže nic změnit určení vlastnického práva osoby právnické, jíž je i nadále Právovárečné měšťanstvo v P.. Jen právnická osoba může mít na takovém určení právní zájem. Krajský soud navíc uvedl, že charakterem subjektu, jehož majetek byl znárodněn, se zabývaly soudy všech stupňů v řízení vedeném u Okresního soudu v P. pod sp. zn. 3 C 484/91, které shodně dovodily, že šlo o osobu právnickou svého druhu. Podle krajského soudu je tak bezpředmětné tvrdit, že vlastníky znárodňovaného majetku byly fyzické osoby. Nelze zaměňovat nepříznivé následky, které samozřejmě znárodnění majetkové podstaty M. p. v P. na jednotlivé vlastníky domů mělo, s tím, kdo byl v konkrétním vztahu nositelem práv a povinností. Touto osobou byla, ve vztahu ke znárodňovanému majetku, osoba právnická.

Dovolání stěžovatelů proti tomuto rozsudku krajského soudu odmítl Nejvyšší soud ČR usneseními ze dne 10. 7. 2002, čj. 22 Cdo 640/2002 - 203, čj. 22 Cdo 648/2002 - 77, a čj. 22 Cdo 649/2002 - 115, v nichž konstatoval, že obecné soudy věc rozhodly v souladu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 3 Cdo 28/93, na jehož závěrech není třeba cokoliv měnit.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.

Krajský soud uvedl, že základním předpokladem pro rozhodnutí o hmotněprávním nároku žalobce je, aby byly splněny procesní podmínky stanovené v občanském soudním řádu (dále jen "OSŘ"). V dané věci však, shodně s okresním soudem, dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou. Ústavní stížnost nebyla podána z důvodu porušení ústavnosti, měla by být proto odmítnuta.

Fond národního majetku sdělil, že považuje napadená rozhodnutí obecných soudů za správná, rozhodnutím o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelů, jako žalobců, nebylo porušeno jejich ústavní právo domáhat se soudní ochrany.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů [čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR] a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny [čl. 83 Ústavy ČR].

Vzhledem ke složitosti a jisté nepřehlednosti celé věci zjišťoval Ústavní soud nejprve vývoj celého případu od podání prvního návrhu v roce 1991. Tento vývoj je zrekapitulován v předchozí části.

Obecné soudy uzavřely celou věc tím, že stěžovatelé nebyli ve sporu o určení neplatnosti znárodňovacího výměru aktivně legitimováni, takže se případem dále věcně nezabývaly. Stěžovatelé namítají, že k porušení jejich ústavně zaručených práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny, došlo tím, že obecné soudy odmítly jednat o meritu věci, tedy o neplatnosti zmíněného výměru. Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by stěžovatelům byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu C.H.Beck, Praha, sv. 1., str. 273). Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovatelům nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy při aplikaci obecného práva při posuzování otázky aktivní legitimace žalobců (stěžovatelů) zasáhly do jejich ústavně zaručených práv nebo svobod. Jednou z ustálených doktrín Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech je, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod může dojít protiústavní interpretací obecného práva a Ústavní soud se pak může interpretací tohoto práva zabývat za splnění určitých podmínek, podrobněji např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C.H.Beck, Praha 2003, str. 85.

Obecné soudy se podrobně zabývaly otázkou aktivní legitimace stěžovatelů ve sporu, zabývaly se právní podstatou M. p. dostatečně a řádně odůvodnily, z čeho při svém výkladu právních předpisů vycházely a proč dospěly k závěrům vyjádřeným v rozhodnutí. V projednávaném případě nedošlo ze strany obecných soudů k protiústavní interpretaci obecného práva, ani k takovému procesnímu postupu, který by byl s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Jinými slovy řečeno, posouzení otázky aktivní legitimace stěžovatelů ze strany obecných soudů není protiústavní. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil z tohoto hlediska jako zjevně neopodstatněnou, a nemohl tedy v této části věc dále projednávat.

Pokud stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1994 s tvrzením, že znárodnění majetkové podstaty mj. i M. p. v P. bylo dovršeno způsobem očividně protiústavním, a tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy, jejich tvrzení je nepřesné v tom, že nález, na který odkazují [sp. zn. III. ÚS 114/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 165], se nezabýval znárodněním M. p. ale pouze podobnou problematikou. Otázkou platnosti výměru o znárodnění M. p. v P. se obecné soudy podrobněji zabývaly ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 621/94. V přezkoumávané věci se okresní i krajský soud k této otázce vyjadřovaly nad rámec sporu, více méně pro přesnější vysvětlení problému účastníkům řízení, tedy stěžovatelům. Meritem věci se nezabývaly, protože nebyla splněna základní podmínka řízení, tj. aktivní legitimace stěžovatelů jako žalobců ve sporu.

Pokud stěžovatelé ve svých podáních a urgencích, adresovaných Ústavnímu soudu, poukazovali na "judikaturu k § 26 - část b) samosprávné svazky bod 15" (jedná se zřejmě o rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 1929, Boh. F 4572 678/29), uvedené rozhodnutí nemá žádný vztah k projednávané věci, protože se zabývalo těmi právovárečnými měšťanstvy, která sama podle stanov majetek nevlastnila a jejichž majetek patřil jednotlivým majitelům várečných práv (osobám fyzickým nebo právnickým, např. obci). V řízení vedeném u okresního soudu v P. pod sp. zn. 3 C 484/91 bylo spolehlivě prokázáno, že M. p. v P. sám majetek vlastnil. Pro tento argument také jednoznačně svědčí Jednací řád Právovárečného měšťanstva v král. městě P. (viz č. l. 45 spisu sp. zn. 6 C 948/93).

Stěžovatelé také namítali porušení svých vlastnických práv, ústavně zaručených v čl. 11 Listiny. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 3 Cdo 28/93, který přesvědčivě zdůvodnil, proč je M. p. v P. samostatnou právnickou osobu, jejíž majetek patřil této osobě, jako samostatnému subjektu. Jednalo se o subjekt, jehož členové neručili za jeho závazky svým majetkem a jehož jmění bylo odděleno od soukromého majetku členů (podílníků).

Zamítnutím žaloby pro nedostatek aktivní legitimace nemohlo dojít k zásahu do práva na ochranu majetku stěžovatelů, garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a nemůže být (viz též nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck, Praha, sv. 1, pod č. 5).

Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítali, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud jejich ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2004

JUDr. Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru