Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 570/99Nález ÚS ze dne 12.06.2001Procesní práva poškozeného v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/22 SbNU 227
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.570.99
Datum vyhlášení04.07.2001
Datum podání19.11.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 44 odst.2, § 43 odst.1

328/1991 Sb., § 14 odst.1, § 14 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 570/99 ze dne 12. 6. 2001

N 87/22 SbNU 227

Procesní práva poškozeného v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatelky N. K., zastoupené advokátem JUDr. J. P.,

proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999

(poznámka: stěžovatelka mylně uvedla datum 12. 1. 1999), sp. zn.

1 T 45/98, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2001, spojené

s návrhem na zrušení ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 141/1961

Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějšch

předpisů, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 1999, sp. zn.

1 T 45/98, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2001, se

zrušuje.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze v trestní

věci obžalovaného L. Š. nepřipustil podle ustanovení § 44 odst.

2 trestního řádu účast poškozených.

V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud v Praze zejména

uvedl, že krajský státní zástupce podal na L. Š. obžalobu pro

čtyři trestné činy podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 4

trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit - mimo

jiné - tím, že si od stěžovatelky dne 25. 3. 1993 vypůjčil částku

25.000.000,- Kč proti slibu zajistit půjčku zastavením z ní

pořízených pozemků. Tuto půjčku však nezajistil a pozemky dal

následně do zástavy A., a.s., P., k zajištění dalších úvěrů.

Protože však usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze

dne 8. 11. 1996, č.j. 92K 39/96, ve spojení s usnesením Vrchního

soudu v Praze ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 4 Ko 396/96, byl na

majetek dlužníka L. Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení své

pohledávky v postavení konkurzních věřitelů přihlásili všichni

výše uvedení poškození, nepřipustil krajský soud s ohledem na

ustanovení § 14 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve

znění pozdějších předpisů, jejich účast.

II.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému usnesení

stěžovatelka zejména uvedla, že jím byla porušena její ústavní

práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1, z čl. 37 odst. 3 a z čl. 38

odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")

a z čl. 1 Ústavy ČR. K namítané protiústavnosti prý došlo

v důsledku ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu, které je

s citovanými ustanoveními v rozporu.

Zmíněnou protiústavnost stěžovatelka spatřuje v tom, že podle

ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu ten, komu bylo trestným

činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná

škoda (tzn. poškozený), má právo činit návrhy na doplnění

dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení

a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení

se k věci vyjádřit. Podle odst. 2 téhož ustanovení je poškozený

oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil

obžalovanému povinnost nahradit škodu. Z napadeného ustanovení §

44 odst. 2 trestního řádu však vyplývá, že v řízení o trestných

činech náležejících do příslušnosti krajského soudu rozhodne

o účasti poškozeného soud podle povahy projednávané věci.

Z žádného ustanovení trestního řádu prý nelze zjistit,

z jakého důvodu zákon umožňuje soudu ve věcech náležejících do

příslušnosti krajského soudu "libovolným a nepřezkoumatelným

způsobem rozhodovat o tom, zda připustí či nepřipustí účast

poškozeného v trestním řízení, což se děje bez předem stanovených

jakýchkoliv kritérií pro takové rozhodnutí, navíc bez možnosti

opravného prostředku" (§ 141 odst. 2 trestního řádu). Stěžovatelka

v napadeném ustanovení spatřuje i určitou nekonzistentnost, neboť

možnost nepřipustit účast poškozeného se týká toliko řízení před

krajským soudem a teprve až po podání obžaloby, zatímco do podání

obžaloby nelze práva poškozeného omezovat.

Stěžovatelka připouští, že podle ustanovení § 14 odst. 1

písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání po prohlášení konkurzu

nelze v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody, nicméně "toto

omezení se nijak nedotýká ostatních práv poškozeného podle § 43

odst. 1 trestního řádu, která takovým rozhodnutím zůstávají

nedotčena". Práva podle tohoto ustanovení totiž příslušejí každému

poškozenému bez ohledu na to, zda může či nemůže uplatňovat nárok

na náhradu škody. I když tedy poškozený neučiní návrh na náhradu

škody, musí mu být soudem poskytnuta plná procesní možnost (srov.

Sborník NS č. II/62, R 8/74 Sb. tr. r.).

Napadené usnesení krajského soudu prý neobsahuje žádné

přesvědčivé důvody, pro které by poškození v souzené věci nemohli

vykonávat práva uvedená v ustanovení § 43 odst. 1 trestního řádu,

a to navíc za situace, kdy zákon toto rozhodnutí vylučuje

z možnosti přezkumu soudem vyššího stupně na základě řádného

opravného prostředku.

Proto stěžovatelka navrhla zrušit v záhlaví uvedené usnesení

Krajského soudu v Praze a zrušit ustanovení § 44 odst. 2 trestního

řádu. Stěžovatelka souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.

III.

Podle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení

zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

Vzhledem k tomu, že stěžovatelka spolu s ústavní stížností

podala podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení

ustanovení § 44 odst. 2 trestního řádu, a že uplatněním tohoto

ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní

stížnosti, Ústavní soud podle ustanovení § 78 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na

zrušení citovaného ustanovení předmětného zákona postoupil plénu

Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.

Plénum Ústavního soudu nálezem ze dne 31. 1. 2001, sp. zn.

Pl. ÚS 6/2000, podanému návrhu na zrušení ustanovení § 44 odst.

2 trestního řádu vyhovělo a Ústavní soud toto ustanovení ke dni

vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tzn. ke dni 23. 2. 2001 (č.

77/2001 Sb.), jako protiústavní zrušil.

IV.

Za těchto okolností přistoupil Ústavní soud k projednání

a rozhodnutí vlastní ústavní stížnosti.

Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti

účastníka řízení - Krajský soud v Praze a dále vedlejší účastníky

řízení - K. b., a.s., B. B., a.s. v likvidaci, M. Č., ing. R. V.,

L. Š. a Krajské státní zastupitelství v Praze. K. b., a.s., B. B.,

a.s. v likvidaci a Krajské státní zastupitelství v Praze tohoto se

svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdali, ing. R. V.

se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal konkludentně, neboť

se ve stanovené lhůtě 7 dnů k ústavní stížnosti nevyjádřil,

přestože byl poučen, že pokud tak neučiní, bude mít Ústavní soud

za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdal. Obdobně

se svého postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdal M. Č.,

který si opakovaně výzvu k vyjádření k ústavní stížnosti

s citovaným poučením v úložní době nevyzvedl.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

uvedl, že usnesením Krajského obchodního soudu ze dne 8. 11.

1996, sp. zn. 92 K 39/96, ve spojení s usnesením Vrchního soudu

v Praze ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. 4 Ko 396/96, byl na majetek L.

Š. prohlášen konkurz a v konkurzním řízení stěžovatelka uplatnila

pohledávku ve výši 30 mil. Kč, která byla zařazena do třídy III

s tím, že její nárok se zakládá smlouvou o půjčce a přihláška

soudu došla dne 10. 12. 1996. Krajský soud z ustanovení § 1 zákona

č. 328/1991 Sb. dovodil, že cílem a účelem konkurzu je uspořádání

majetkových poměrů všech subjektů dotčených dlužníkovým úpadkem,

přičemž toto vypořádání probíhá nejen mezi dlužníkem a věřitelem,

nýbrž také mezi věřiteli navzájem. Tím, že se stal dlužník

úpadcem, se podstatně mění jeho hmotněprávní situace a ohledně

majetku tvořícího konkurzní podstatu ztrácí dlužník dispoziční

oprávnění. Z ustanovení § 14 stejného zákona údajně vyplývá, že

konkurzní věřitelé ztrácejí možnost individuálního postupu při

uplatňování a vymáhání svých pohledávek a musí se podřídit

celkovému režimu konkurzu. V souzené věci se prý v případě

obžalovaného Š. jednalo o složitou trestní věc, související

s ekonomickými aktivitami jeho firmy, a proto krajský soud

vyloučil účast stěžovatelky (poškozené) podle ustanovení § 44

odst. 2 trestního řádu. Krajský soud dále sděluje, že usnesením

Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, sp. zn. 1 T 45/98,

bylo pro nepřípustnost zastaveno trestní stíhání proti L. Š. pro

trestný čin poškozování cizích práv dle § 209 odst. 1 trestního

zákona, kterého se měl dopustit vůči stěžovatelce, neboť soud

shledal, že L. Š. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne

3. 2. 1998. Toto usnesení státní zástupce napadl stížností ze dne

3. 4. 2000. Dále prý státní zástupce podal dne 8. 3. 2001 odvolání

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2000, kterým

byl L. Š. zproštěn obžaloby pro dva trestné činy podvodu dle

ustanovení § 250 odst. 1 a 4 trestního zákona.

Krajský soud souhlasí s upuštěním od ústního jednání před

Ústavním soudem.

L. Š. ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za zcela

nedůvodnou a navrhuje ji odmítnout. Tvrdí, že stěžovatelka

přehlíží skutečnost, že řízení o náhradu škody je v rámci

trestního řízení řízením adhezním a jeho iniciátorem není

poškozený. Jedním z nejdůležitějších principů trestního řízení je

jeho rychlost a meritem rozhodování soudů je posouzení viny

a trestu, kdy přesné stanovení nároku poškozeného na náhradu škody

je druhotné. Proto vyloučením poškozeného nemohou být porušena

jeho základní práva. Možnost soudu odkázat poškozeného na

občanskoprávní řízení ohledně náhrady škody je prý zcela důvodná,

racionální a odpovídající Ústavě. Vedlejší účastník dále tvrdí, že

stěžovatelka byla oproti jiným osobám, jež se domáhají náhrady

škody, do určité míry zvýhodněna, neboť se alespoň po určitou dobu

mohla pokoušet vést spor o náhradu požadované škody za podstatně

výhodnější situace, než kdyby trestní stíhání neběželo. Z hmotného

hlediska je prý totiž pro poškozeného trestní řízení podstatně

lacinější než spor o náhradu škody vedený v rámci občanskoprávního

řízení. L. Š. se domnívá, že stěžovatelka nebyla ani odňata svému

zákonnému soudci a že ústavní stížnost ve skutečnosti nesměřuje

k reálné ochraně jejích práv, neboť v daném případě byl vůči L. Š.

prohlášen konkurs, takže v trestním řízení by nikdy nemohlo být

o náhradě škody rozhodnuto, a to ani tehdy, kdyby by její nárok

byl důvodný. Postup stěžovatelky označil vedlejší účastník za

"žonglování s právem", jež by mohlo závažně porušit jeho reálná

ústavní práva. Proti L. Š. je totiž vedeno trestní řízení již od

roku 1993 a pokud by ústavní stížnosti bylo vyhověno, "lze stěží

odhadovat procesní důsledky." Velmi pravděpodobně by to však vedlo

k tomu, že odvolací soud by musel "pro formální vadu" zrušit

předchozí rozhodnutí a že by v konečném důsledku došlo

k pravomocnému rozhodnutí ve věci až po 10 letech od sdělení

obvinění. Stěžovatelka navíc údajně nemá reálnou možnost cokoliv

v trestním řízení získat, jelikož vůči L. Š. byl prohlášen konkurs

a všechny dostupné nároky byly již vypořádány.

L. Š. souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

V.

Ústavní soud především konstatuje, že předmětná ústavní

stížnost byla spojena s návrhem na zrušení ustanovení § 44 odst.

2 trestního řádu a že tomuto návrhu Ústavní soud nálezem č.

77/2001 Sb. vyhověl a ustanovení § 44 odst. 2 zrušil. Přestože

tedy ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení zákona

představují relativně oddělené návrhy, o kterých Ústavní soud

rozhoduje samostatně, není možno přehlédnout jejich obsahovou

propojenost. Tento typ řízení před Ústavním soudem totiž spadá do

oblasti tzv. konkrétní kontroly norem, kdy podnětem pro

rozhodování Ústavního soudu o ústavnosti napadeného právního

předpisu je konkrétní souzená věc, v níž napadené ustanovení bylo

aplikováno. Přestože tedy z vyhovění návrhu na zrušení právního

předpisu nelze automaticky usuzovat na úspěch samotné ústavní

stížnosti - a lze si zajisté představit situaci, kdy i po zrušení

napadeného ustanovení právního předpisu Ústavní soud ústavní

stížnost jako nedůvodnou zamítne, neboť shledá, že v konkrétním

případě toto ustanovení nezasáhlo ústavně chráněná základní práva

stěžovatele - je zřejmé, že při rozhodování o ústavní stížnosti

musí Ústavní soud z derogačního nálezu v řízení o kontrole norem

vycházet.

V souzené věci Ústavní soud v citovaném plenárním nálezu mimo

jiné uvedl, že pro postavení poškozeného v trestním řízení je

určující zejména ustanovení § 43 trestního řádu, jež poškozeného

definuje jako osobu, které bylo trestným činem ublíženo na zdraví,

způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Poškozený má právo

činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit

se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před

skončením řízení se k věci vyjádřit. Poškozený, který má podle

zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla

trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud

v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto

škodu. Koncepce trestního řízení v České republice tedy - ohledně

postavení poškozeného - vychází z toho, že poškozený je

samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§

12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že

neztrácí své postavení v trestním řízení tím, že mu byla již škoda

plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho

průběhu) a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu

adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který

není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení.

Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok

poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení

a splývá s ním, učinil Ústavní soud v předmětném plenárním nálezu

závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního

řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.

Proto také v souzené věci Ústavní soud nutně musel

konstatovat, že i když důvodem, pro který nebyla připuštěna účast

stěžovatelky (a ostatních poškozených) v předmětném trestním

řízení, byla především skutečnost, že na majetek obžalovaného

(dlužníka) L. Š. byl prohlášen konkurz - a poškození v jeho rámci

přihlásili svoje pohledávky v postavení konkurzních věřitelů

- a že podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991

Sb. za této situace nelze rozhodnout o náhradě škody, neredukují

se práva poškozených pouze na právo na náhradu škody. Proto ani

v tomto případě neměli být z účasti v trestním řízení vyloučeni.

Jestliže tak krajský soud učinil, porušil tím jejich ústavně

zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36

odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny (rovnost účastníků řízení) a čl.

38 odst. 2 Listiny, zaručující každému, aby jeho věc byla

projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem

prováděným důkazům.

Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení

Krajskéhosoudu v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1, s čl.

37 odst. 3 a s čl. 38 odst. 2 Listiny zcela zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru