Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 57/94Nález ÚS ze dne 02.02.1995Rozhodování soudů bez nařízení jednání ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 6/3 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.57.94
Datum podání12.04.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250p, § 250f, § 250l odst.2, § 250q odst.2, § 5, § 249 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 57/94 ze dne 2. 2. 1995

N 6/3 SbNU 21

Rozhodování soudů bez nařízení jednání ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2. února 1995

o ústavní stížnosti navrhovatelek 1) M. K., 2) Z. P., 3) V. K. proti

rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 4/94 ze dne 24.

1. 1994, ve věci vydání nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb.,

takto:

Ústavní stížnosti se plně vyhovujea rozhodnutí

Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 4/94 ze dne 24. 1. 1994 se

zrušuje.

Odůvodnění:

Dne 28. 12. 1993 podaly stěžovatelky ve smyslu ust. § 246

odst. 1 o. s. ř. opravný prostředek proti rozhodnutí Pozemkového

úřadu Prostějov č. j. PÚ 4146/92/93-To-999 ze dne 24. 11. 1993 ke

Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému.

Dne 24. 1. 1994 byl opravný prostředek usnesením Krajského

soudu v Brně č. j. 29 Ca 4/94 - 9 odmítnut s odvoláním na ust. §

250p o. s. ř. s tím, že proti tomuto jeho rozhodnutí již nejsou

přípustné opravné prostředky. Toto usnesení nabylo právní moci dne

12. 2. 1994.

Krajský soud v Brně odůvodnil odmítnutí opravného prostředku

tím, že ačkoliv soud poučil stěžovatelky a současně je vyzval

k odstranění vad podání, zejména úpravě petitu tak, aby odpovídal

ust. § 250q odst. 2 o. s. ř., stěžovatelky k výzvě soudu doplnily

svůj návrh na zahájení řízení způsobem, který neodpovídá ust. §

250q odst. 2 o. s. ř.. Krajský soud dospěl proto k závěru, že

stěžovatelky v daném případě neodstranily vady podání, jejichž

odstranění soud nařídil, přičemž jde o vady, které brání věcnému

vyřízení návrhu.

Stěžovatelky nesouhlasily s těmito závěry Krajského soudu

v Brně a podaly ústavní stížnost ze dne 8. 4. 1994 Ústavnímu

soudu, která byla doplněna podáním ze dne 31. 5. 1994. V ústavní

stížnosti uvedly, že poučení a výzva k odstranění vad opravného

prostředku ze dne 12. 1. 1994 neobsahovaly výzvu "zejména k úpravě

petitu tak, aby odpovídal ust. § 250q odst. 2 o. s. ř.", jak se

konstatuje v odůvodnění usnesení o odmítnutí opravného prostředku.

Stěžovatelky podle svého názoru vyhověly výzvě podle svého

nejlepšího vědomí ve stanovené lhůtě (17. 1. 1994), třebaže byla

pouze pětidenní, což považovaly za lhůtu nepřiměřeně krátkou,

m. j. i s ohledem na to, že požadavek byl formulován zcela obecně

a neurčitě. Připouštějí, že formulace petitu neodpovídala ust. §

250q o. s. ř., avšak obsahovala návrh rozhodnutí ve věci, který

zjevně nebránil věcnému vyřízení návrhu ve smyslu § 250p o. s. ř.

Stěžovatelky měly z těchto důvodů za to, že uvedeným

usnesením Krajského soudu v Brně, t. j. odmítnutím opravného

prostředku pouze z formálních důvodů, došlo k porušení principu

plné ochrany práva, a tedy jednoho ze základních lidských práv

a svobod, zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod

a navrhly, aby Ústavní soud ČR ve smyslu § 82 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb. rozhodnutí Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 4/94

- 9 ze dne 24. 1. 1994 zrušil a stěžovatelkám přiznal, že

náklady zastoupení v jejich případě uhradí v plném rozsahu stát.

Ústavní soud po zjištění, že formální náležitosti pro podání

ústavní stížnosti byly splněny, si vyžádal příslušný spisový

materiál Krajského soudu v Brně, jakož i Okresního úřadu

v Prostějově a požádal účastníka řízení o písemné vyjádření.

Soudce zpravodaj poté podle návrhu stěžovatelek rozhodl podle

§ 83 zákona č. 182/1993 Sb., vzhledem k osobním a majetkovým

poměrům stěžovatelek, že náklady jejich zastoupení zcela zaplatí

stát.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti se vyslovil přípisem ze dne

4. 7. 1994 předseda senátu Krajského soudu v Brně který uvedl, že

s námitkami stěžovatelek nelze souhlasit, protože v dané věci soud

postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského

soudního řádu. S ohledem na ustanovení § 249 odst. 2 a § 2501

odst. 2 o. s. ř. se soud nejprve zabýval otázkou, zda návrh

stěžovatelek na zahájení řízení ze dne 28. 12. 1993 má všechny

náležitosti opravného prostředku ve smyslu části páté, hlavy třetí

o. s. ř. Protože uvedené podání povinné náležitosti neobsahovalo

- z návrhu nebylo patrné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno

a formulace petitu neodpovídala ust. § 250q odst. 2 o. s. ř.

- soud ve smyslu ust. § 5 o. s. ř. stěžovatelky po procesní

stránce řádně poučil, s výslovným odkazem na ust. § 250q odst.

2 o. s. ř., současně je vyzval k odstranění vad podání, stanovil

jim k tomu přiměřenou lhůtu a upozornil je na možnost odmítnutí

opravného prostředku. Tímto poučením soud plně vyčerpal svoji

poučovací povinnost.

Přitom konstatoval, že stěžovatelky nevyhověly této výzvě,

a proto byl jejich opravný prostředek odmítnut, přičemž na tento

následek byly stěžovatelky upozorněny.

Dále vyslovil nesouhlas se stanoviskem stěžovatelek, že

vytýkaná vada, jejíž existenci ostatně samy připouštějí, zjevně

nebrání věcnému vyřízení návrhu, a to proto, že formulace petitu

musí odpovídat ve správním soudnictví ust. § 250j odst. 2 či §

250q odst. 2 o. s. ř. podle toho, zda se jedná o rozhodování

o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, či rozhodování

o opravných prostředcích proti těmto rozhodnutím. Rozhodující je,

že formulace petitu stěžovatelek však shora uvedeným ustanovením

o. s. ř. neodpovídala a že soud v řízení dle § 250l odst. 1

a násl. o. s. ř. není oprávněn o opravném prostředku rozhodnout

takovým způsobem, jakým se stěžovatelky domáhaly. Lhůtu stanovenou

k odstranění vad nepovažuje za nepřiměřeně krátkou, s ohledem na

jí předcházející lhůtu třiceti dnů k podání opravného prostředku.

Ústavní soud po zhodnocení všech podkladů dospěl k těmto

závěrům:

Krajský soud v Brně zaujal stanovisko, které vyjádřil ve svém

usnesení o odmítnutí opravného prostředku, že stěžovatelky

neodstranily vady, jejichž odstranění soud nařídil, zejména že

z návrhu nebylo patrno, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno

a že formulace petitu neodpovídala § 250q odst. 2 o. s. ř., tedy

že navrhovatelky výslovně v petitu neuvedly, zda soud má

přezkoumávané rozhodnutí potvrdit nebo zrušit a vrátit věc

k dalšímu řízení.

Ústavní soud se s tímto názorem Krajského soudu neztotožňuje,

protože to, co stěžovatelky svým podáním sledovaly, z jejich

návrhu nepochybně dostatečně jasně vyplývalo, t. j. že napadají

v celém rozsahu rozhodnutí Pozemkového úřadu v Prostějově, protože

byl popřen jejich nárok na vydání nemovitostí, a že jde tedy

o zrušení tohoto rozhodnutí, tedy o návrh na přezkoumání

zákonnosti rozhodnutí správního orgánu, takže bylo nepochybné, co

stěžovatelky věcně požadovaly, i co navrhovaly. Vady, jejichž

odstranění Krajský soud v Brně požadoval a které dle názoru

Krajského soudu nebyly odstraněny, však nebránily věcnému vyřízení

návrhu a jeho projednání, takže podmínky pro odmítnutí opravného

prostředku podle § 250p o. s. ř. nebyly dány. Rozhodnutí o tom,

která alternativa z možností daných § 250q o. s. ř. přichází

v úvahu, náleží v každém případě soudu. Jistě nelze předpokládat,

že stěžovatelky samy navrhovaly, aby Krajský soud přezkoumávané

rozhodnutí potvrdil, když toto rozhodnutí samy napadaly.

Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není další

instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě o tom,

zda a komu má být, či nemá být majetek vrácen. Jeho úkolem je

zjistit, zda pravomocným rozhodnutím Krajského soudu bylo porušeno

ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelek.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud

k závěru, že nesprávnou aplikací ustanovení § 250p o. s. ř. ze

strany Krajského soudu v Brně došlo k porušení základních práv

stěžovatelek, a to jejich práva na soudní ochranu vůbec, jakož

i práva na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci zvlášť, ve

smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv

a svobod. Současně bylo porušeno jejich právo, aby jejich věc byla

projednána veřejně, v jejich přítomnosti a aby se mohly vyjádřit

ke všem prováděným důkazům. Tuto možnost Krajský soud ani jako

poslední instance v tomto řízení stěžovatelkám neposkytl. Ústavní

soud proto ústavní stížnosti stěžovatelek vyhověl a usnesení

Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca 4/94 ze dne 24. 1. 1994 podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, zrušil.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. si Ústavní soud

České republiky vyžádal od účastníků řízení jejich souhlas

s upuštěním od ústního jednání, neboť nebylo možno očekávat další

objasnění věci. Tento souhlas byl předsedou senátu Krajského soudu

v Brně a všemi stěžovatelkami udělen.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se podle

§ 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru