Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 568/02Usnesení ÚS ze dne 28.01.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkzástupce
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.568.02
Datum podání17.09.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 21 odst.1, § 21 odst.5, § 250a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 568/02 ze dne 28. 1. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z . J., s. r. o., zastoupené JUDr. A.K., advokátem proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2002, čj. 29 Ca 72/2002 - 14,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Společnost Z. J., s. r. o., (dále též "stěžovatelka") se včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2002, domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "obecný soud") ze dne 8. 7. 2002, čj. 29 Ca 72/2002 - 14, kterým zastavil řízení, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku. Jednalo se o řízení, v němž stěžovatelka navrhovala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 1. 2002, čj. 323/02/FŘ/140. Tímto rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci, jako správního orgánu prvního stupně, ze dne 16. 10. 2001, čj. 25353/01/092971/4013, kterým stěžovatelce dodatečně vyměřil daňové penále na daň z nemovitostí za rok 1998 ve výši 103.478,-- Kč.

Podle stěžovatelky byla rozhodnutím obecného soudu porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecným soudem byla zastoupena svým zaměstnancem s právnickým vzděláním. Spolu s žalobou předložila kopii dohody o pracovní činnosti a kopii vysokoškolského diplomu tohoto zaměstnance. Svůj postup stěžovatelka dovozovala z názoru obsaženého v komentáři k občanskému soudnímu řádu (dále jen "OSŘ"), podle kterého údajně není správné pověření zaměstnance jednáním u soudu navenek učinit plnou mocí. Podle stěžovatelky OSŘ ani obchodní ani občanský zákoník nestanoví, jakou formu má mít pověření zaměstnance statutárním orgánem právnické osoby. Stěžovatelka se domnívá, že za dostatečné pověření lze považovat to, že ve správní žalobě, podepsané statutárním orgánem stěžovatelky, bylo uvedeno, že ve sporu je zastoupena zaměstnancem s právnickým vzděláním. Stěžovatelka je toho názoru, že ze strany obecného soudu došlo k interpretaci zákona, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99.

Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti podání stěžovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k její ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem lze rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatelky.

Na základě výzvy Ústavního soudu podal vyjádření obecný soud. V něm odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Doplnil, že mu nebyl doručen žádný doklad, z něhož by vyplynulo, že stěžovatelka udělila plnou moc k zastupování v řízení advokátovi. Pokud měla být v řízení zastoupena svým zaměstnancem, nedoložila pověření zaměstnance k takovému zastupování podle § 21 odst. 1 písm. b) OSŘ a tento zaměstnanec neprokázal své oprávnění k zastupování ve smyslu § 21 odst. 5 OSŘ. Stěžovatelka je podle závěru obecného soudu vázána ustanovením § 250a OSŘ o povinném zastoupení. Nerespektovala-li stěžovatelka zákon ani po poučení soudu, byl soud povinen řízení zastavit podle § 250d odst. 3 OSŘ. Podle obecného soudu nelze považovat zastavení řízení za odepření soudní ochrany.

Ústavní soud ve své konstantní judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., C. H. Beck, Praha 1995, str. 281].

Z obsahu spisu sp. zn. 29 Ca 72/2002 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že žaloba, podaná stěžovatelkou "osobně" dne 3. 4. 2002, obsahovala ve svém čl. I. odkaz na "plnou moc" ze dne 29. 3. 2002, podle které žalobkyni zastupuje "... její zaměstnanec J.J....absolvent Právnické fakulty University Karlovy". I přesto, že tato plná moc byla výslovně zmíněna jako důkaz - příloha č. 1, k čl. I., s žalobou doručena nebyla. Tomu nasvědčuje i podací razítko, kde podatelna soudu potvrdila jen příjem 3 podání a žádných příloh. V tomto kontextu tedy neobstojí tvrzení stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, že svůj postup odvozovala z názoru obsaženého v komentáři k OSŘ, podle kterého není správné pověření zaměstnance jednáním u soudu navenek učinit plnou mocí. Dvěma dalšími, rovněž nedoručenými, důkazy k tomuto článku žaloby měly být jednak kopie vysokoškolského diplomu, jednak dohoda o pracovní činnosti. Z uvedeného je tedy zřejmé, že stěžovatelka v koncepci celého svého podání nepovažovala za dostatečné, aby pověření bylo součástí žaloby, ale sama výslovně odkazovala na samostatné pověření (nesprávně označené jako "plná moc").

Obecný soud usnesením ze dne 19. 6. 2002, čj. 29 Ca 72/2002 - 8, vyzval stěžovatelku k odstranění procesního nedostatku spočívajícího v tom, že není zastoupena advokátem nebo osobou uvedenou v § 21 OSŘ, která má právnické vzdělání. Jestliže na základě usnesení doručila opět pouze dvě ze tří příloh prokazující pověření zaměstnance k zastupování, tj. kopii vysokoškolského diplomu a dohodu o pracovní činnosti, lze její postup (popř. postup osoby, kterou měla zmocnit k zastupování) považovat za již v pořadí druhou procesní nedbalost. Poté obecný soud usnesením ze dne 8. 7. 2002, čj. 29 Ca 72/2002 - 15, řízení zastavil na základě ustanovení § 250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") s odůvodněním, že stěžovatelka není zastoupena podle § 250a OSŘ, a tuto vadu neodstranila ani po lhůtě dané obecným soudem. V takovém případě nelze postup obecného soudu považovat za přehnaně formalistický, protože zastavil řízení teprve poté, co marně vyzval stěžovatelku k tomu, aby mu prokázala pověření svého zaměstnance k jejímu zastupování.

Pověření osoby, jednající za právnickou osobu ve smyslu ust. § 21 odst. 1 písm. b) OSŘ pro zastupování před obecným soudem, musí být soudu předloženo v objektivně zjistitelné podobě. Je pak plně v kompetenci obecného soudu, jakou formu tohoto pověření požaduje, to vše za podmínky, že interpretace aplikovaného procesního právního předpisu obecným soudem je provedena ústavně konformním způsobem. Ústavní soud ve své judikatuře připouští, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti [viz nález sp. zn. I. ÚS 349/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 15., C. H. Beck, Praha 2000, str. 99]. K takové extrémní interpretaci však v souzeném případě nedošlo.

Stěžovatelka ve své stížnosti pouze obecně odkázala na porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. V této souvislosti zmínila nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., C. H. Beck, Praha 2001, str. 235, kterým bylo zrušeno usnesení obecného soudu pro přepjatý formalismus, když obecný soud zastavil řízení kvůli nepřesnému označení žalovaného, aniž by vyzval žalobce k opravě žaloby. Ústavní soud je toho názoru, že se jedná o skutkově a právně odlišný případ, jehož závěry a argumentaci v něm obsaženou nelze šablonovitě přenášet na přezkoumávanou věc bez posouzení konkrétních souvislostí.

Za irelevantní považuje Ústavní soud také odkaz stěžovatelky na doktrinální výklad obsažený v komentáři k OSŘ. Názor, který stěžovatelka prezentuje, nemá pro posouzení daného případu žádný význam. Stejně tak nepřípadný je poukaz stěžovatelky na zastupování upravené právními předpisy hmotného práva. V právu procesním jsou kladeny speciální požadavky na formu a obsah právních úkonů zakládajících právní vztah, na základě kterého je účastník řízení zastupován jiným subjektem (viz např. rozdílná úprava zastupování právnických osob s vícečlenným statutárním orgánem v ust. § 21 odst. 1 OSŘ a v ust. § 243 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., Obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).

Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu sp. zn. 29 Ca 72/2002 Krajského soudu v Brně, a posouzení právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Nebyla shledána žádná porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky v řízení před obecným soudem. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud posoudil návrh ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru