Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 565/03Nález ÚS ze dne 06.12.2005Zhoršení právního postavení stěžovatele na základě stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
Rehabilitace
interpretace
odškodnění
stížnost pro porušení zákona
politický vězeň/vězeň svědomí
vojenská a civilní služba
komunistický režim
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 222/39 SbNU 345
EcliECLI:CZ:US:2005:1.US.565.03
Datum vyhlášení23.12.2005
Datum podání30.10.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 30 odst.2

141/1961 Sb., § 11 odst.1 písm.b

198/1993 Sb.

261/2001 Sb., § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005

N 222/39 SbNU 345

Zhoršení právního postavení stěžovatele na základě stížnosti pro porušení zákona v jeho prospěch

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera - ze dne 6. prosince 2005 sp. zn. I. ÚS 565/03 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. srpna 2003 č. j. 2 A 1130/2002-OL-27 a proti výroku II. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. června 2002 sp. zn. 521 004 239, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky za věznění v době od 25. října 1984 do 25. října 1987.

I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003 č. j. 2 A 1130/2002-OL-27 a výrokem II. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. 521 004 239 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003 č. j. 2 A 1130/2002-OL-27 a výrok II. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. X se proto zrušují.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 30. 10. 2003 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003 č. j. 2 A 1130/2002-OL-27, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. X. Tímto rozhodnutím byla, výrokem II., zamítnuta žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky za věznění v době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl za minulého režimu opakovaně perzekuován proto, že kvůli svému svědomí a náboženskému přesvědčení odmítl sloužit v Československé lidové armádě. Z toho důvodu byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Brně (dále jen "VOS v Brně") ze dne 13. 1. 1982 sp. zn. 4 T 385/81 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně a trest v plném rozsahu vykonal. Usnesením VOS v Brně ze dne 26. 5. 1992 sp. zn. 4 Rtv 12/92, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 1992 sp. zn. 1 Rtvo 9/92, byl uvedený rozsudek zrušen podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve výroku o trestu. Za toto nezákonné odsouzení přiznala ČSSZ stěžovateli výrokem I rozhodnutí ze dne 18. 6. 2002 č. j. X podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., jednorázovou částku 132 000 Kč, která nebyla předmětem sporu.

Dále byl stěžovatel rozsudkem VOS v Brně ze dne 17. 12. 1984 sp. zn. 5 T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 1. 1985 sp. zn. 1 To 4/85, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně, který vykonal v době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. Usnesením VOS v Brně ze dne 16. 1. 1992 sp. zn. 3 Rtv 96/91, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 12. 2. 1992 sp. zn. 3 Rtvo 3/92, byla odsuzující rozhodnutí zrušena ve výroku o trestu podle zákona o soudní rehabilitaci. Ministr spravedlnosti však, v této druhé trestní věci, podal stížnost pro porušení zákona z toho důvodu, že i po rehabilitačním řízení zůstal beze změny výrok o vině, a došlo tak k porušení zásady "ne bis in idem". Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000 sp. zn. 7 Tz 182/99 bylo stížnosti vyhověno, všechna pravomocná rozhodnutí v této věci byla zrušena a stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu.

Za toto druhé nezákonné trestní odsouzení ČSSZ odmítla, výrokem II. rozhodnutí ze dne 18. 6. 2002 č. j. X, stěžovateli poskytnout jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. s odůvodněním, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku došlo na základě stížnosti pro porušení zákona, která však nebyla podána na základě § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Předmětem sporu tedy zůstala jednorázová částka za druhé odsouzení ve výši 36 000 Kč. Stěžovatel podal proti výroku II. rozhodnutí ČSSZ opravný prostředek k Vrchnímu soudu v Olomouci, který věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu. Ten jeho žalobu zamítl s odůvodněním, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána na podkladě § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ale na podkladě § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu, a zákon č. 261/2001 Sb. neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu jakkoliv se odchýlit od podmínek vymezených uvedeným zákonem pro přiznání jednorázové částky.

Podle stěžovatele tak došlo k absurdní situaci, neboť zásah ministra spravedlnosti a Nejvyššího soudu v jeho prospěch znamenal, že byl zkrácen o částku 36 000 Kč, neboť pokud by, v případě druhého odsouzení, k úplnému očištění stěžovatele nedošlo, pak by žádná překážka k výplatě uvedené částky neexistovala. Jelikož se, v případě druhého odsouzení, ministr spravedlnosti a Nejvyšší soud zasadili o jeho úplné očištění po předchozí nedůsledné rehabilitaci podle zákona o soudní rehabilitaci, ČSSZ i Nejvyšší správní soud to považují za důvod k odepření jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Uvedený zákon neříká nic o tom, že by pozdějším zrušením nedůsledného rehabilitačního rozhodnutí a úplným zproštěním viny občan ztrácel příslušné nároky.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem stěžovatel pokládá výklad Nejvyššího správního soudu i ČSSZ za nesprávný a má za to, že je v přímém rozporu s účelem zákona č. 261/2001 Sb., dále v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právem na řádné projednání věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž s právem na šetření podstaty a smyslu práva podle čl. 4 odst. 4 Listiny.

Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.

ČSSZ ve svém vyjádření zrekapitulovala průběh řízení a uvedla, že soudní rozhodnutí, na jejichž základě byl stěžovatel v kritické době vězněn, nebyla zrušena podle zákona o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ale na základě stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti podle obecných ustanovení trestního řádu. Připustila, že stěžovatelovo postavení se z hlediska zákona č. 261/2001 Sb. zhoršilo, neboť došlo i ke zrušení původních rehabilitačních rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud uvedl, že nárok, jehož přiznání se stěžovatel domáhal, je nárokem osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tedy osoby, která splňuje podmínky tzv. politického vězně. Tento zákon se vztahuje na občany České republiky, kteří byli vězněni mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990 a u kterých bylo rozhodnutí o jejich věznění zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky tedy zákon váže na splnění uvedených tří podmínek. Jejich splnění stěžovatel prokázal ohledně věznění v době od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983 a za tuto dobu mu také byla jednorázová peněžní částka přiznána. V případě dalšího věznění, v době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987, stěžovatel tyto podmínky nesplnil. V tomto případě byla sice v roce 1992 rehabilitačními rozhodnutími VOS v Brně a Vyššího vojenského soudu v Táboře odsuzující rozhodnutí z roku 1984 a z roku 1985 zrušena co do výroku o trestu, následně však byla obě tato rozhodnutí zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2000 sp. zn. 7 Tz 182/99 po stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele. Současně byla zrušena i obě rehabilitační rozhodnutí z roku 1992. Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že stížnost pro porušení zákona nebyla podána na podkladě § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, ale na podkladě § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. V daném případě se jednalo o opakované odsouzení za trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, za nějž byl stěžovatel poprvé odsouzen již 13. 1. 1982 pravomocným rozsudkem VOS v Brně sp. zn. 4 T 385/81. Za této situace je třeba pohlížet na opakovaná jednání stěžovatele jako na jeden skutek, pro který byl stěžovatel odsouzen rozsudkem VOS v Brně dne 13. 1. 1982. Další odsouzení za tentýž skutek rozsudkem ze dne 17. 12. 1984 sp. zn. 5 T 370/84 vydaným VOS v Brně, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 1. 1985 sp. zn. 1 To 4/85, bylo porušením zásady "ne bis in idem". Proto také Nejvyšší soud nesetrval na stavu, který existoval po zrušení uvedených rozsudků rehabilitačními rozhodnutími z roku 1992 na podkladě zákona o soudní rehabilitaci, ale tato rozhodnutí zrušil na podkladě § 11 odst. 1 trestního řádu, za současného zrušení souvztažných rehabilitačních rozhodnutí z roku 1992. To znamená, že v důsledku uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu přestala původně vydaná rehabilitační rozhodnutí vydaná na základě zákona o soudní rehabilitaci právně existovat a do pozice tzv. zrušovacího rozhodnutí se ve vztahu k citovaným trestním rozhodnutím z r. 1984 a r. 1985 dostal citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, který však již nebyl vydán na základě zákona o soudní rehabilitaci. Tím se případ tohoto druhého odsouzení a věznění zásadně liší od případu prvního, kde rehabilitační rozhodnutí z roku 1992 ve vztahu k tomuto prvnímu odsouzení a věznění zůstala po právu zachována a peněžní částka mu byla přiznána. V případě druhého odsouzení a věznění nebylo v konečném důsledku příslušné trestní rozhodnutí zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci, a tudíž stěžovateli nevznikl nárok na jednorázový příspěvek. Nejvyšší správní soud si je vědom opodstatněnosti požadavku stěžovatele na odškodnění za odsouzení a věznění od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. To však nepřichází v úvahu podle zákonné úpravy, podle níž stěžovatel odškodnění požadoval a podle níž také žalovaný správní orgán rozhodl a jehož rozhodnutí Nejvyšší správní soud přezkoumal.

Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. X Ústavní soud zjistil, že o žádosti stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. bylo rozhodnuto výrokem I tak, že mu podle § 5 odst. 2 zákona byla přiznána jednorázová peněžní částka 132 000 Kč za dobu neoprávněného věznění od 29. 10. 1981 do 29. 10. 1983. Výrokem II. byla žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987 zamítnuta.

V odůvodnění svého rozhodnutí ČSSZ konstatovala, že v případě prvního odsouzení a věznění stěžovatel zákonné podmínky splnil. V případě druhého odsouzení a věznění splnění podmínek neprokázal, protože rozhodnutí VOS v Brně ze dne 17. 12. 1984 sp. zn. 5 T 370/84, ve spojení s usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 17. 1. 1985 sp. zn. 1 To 4/85, nebylo zrušeno ani podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, ale na základě stížnosti pro porušení zákona, která byla podána ministrem spravedlnosti, nikoli však na základě § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2003 č. j. 2 A 1130/2002-OL-27 bylo zjištěno, že žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 18. 6. 2002 sp. zn. X byla zamítnuta. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že nárok, jehož přiznání se stěžovatel domáhá, je nárokem osoby uvedené v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tedy osoby, která splňuje podmínky tzv. politického vězně. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky zákon č. 261/2001 Sb. váže na současné splnění tří podmínek, tj. občanství České republiky, věznění v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a skutečnost, že rozhodnutí o jeho věznění.bylo zcela nebo zčásti zrušeno buď podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Splnění těchto podmínek stěžovatel prokázal pouze v případě prvního odsouzení a věznění, neprokázal je však v případě druhého odsouzení a věznění, ke kterému došlo v době od 25. 10. 1984 do 25. 10. 1987. V případě druhého odsouzení a věznění nebylo příslušné trestní rozhodnutí zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a tudíž stěžovateli nárok na jednorázový příspěvek za toto věznění podle zákona č. 261/2001 Sb. nevznikl.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv ochrana tzv. běžné zákonnosti, pokud se současně nejedná o porušení ústavních práv stěžovatele. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu proto právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky. Tento případ v posuzované věci nastal.

Z řízení před ČSSZ i před Nejvyšším správním soudem vyplývá, že stěžovatel se domáhal přiznání jednorázové peněžní částky za druhé neoprávněné odsouzení a věznění v době nesvobody. Svůj opravný prostředek proti rozhodnutí ČSSZ, podaný k Nejvyššímu správnímu soudu, opřel o argument, že pokud by k jeho úplnému očištění rozsudkem Nejvyššího soudu vydaného na základě stížnosti pro porušení zákona nedošlo, pak by zde nebyla žádná překážka k přiznání odškodnění. Jestliže se však Nejvyšší soud zasadil o úplné stěžovatelovo očištění po předchozí nedůsledné rehabilitaci, je to považováno za důvod k odepření jednorázového odškodnění, což považuje za nesprávné a v přímém rozporu s účelem zákona č. 261/2001 Sb. i s právem na spravedlivý proces.

ČSSZ i Nejvyšší správní soud dospěly ke shodnému závěru, že stěžovateli nárok na jednorázový příspěvek podle zákona č. 261/2001 Sb. v případě druhého odsouzení a věznění nevznikl, protože příslušné trestní rozhodnutí nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. S tímto závěrem nemůže Ústavní soud souhlasit.

Účelem zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěným do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, je nesporně poskytnout alespoň částečnou satisfakci v podobě odškodnění těm osobám, které byly v minulém režimu neoprávněně nebo nepřiměřeně tvrdě postiženy za své jednání či přesvědčení, které bylo trestné podle tehdy platných právních norem, a za které byli perzekvováni. V daném případě byl stěžovatel dvakrát odsouzen a vězněn za tentýž pokračující skutek, přičemž za první část tohoto odsouzení a věznění mu odškodnění přiznáno bylo, za druhé nikoli.

V případě druhého odsouzení a věznění však nelze postupovat tak, že mu odškodnění bude odepřeno, neboť by tím byl porušen princip rovnosti spočívající v tom, že stejné jednání by mělo mít i stejné následky. Nelze připustit, aby v prvém případě zrušení trestu za trestný čin nenastoupení v ozbrojených silách vyvolalo následky podle zákona č. 261/2001 Sb. a v druhém případě zrušení dalšího trestu za tentýž trestný čin stejné následky nevyvolalo. Je-li podána stížnost pro porušení zákona ve prospěch obžalovaného (stěžovatele), nemůže pro něj vyvolat následky horší, než kdyby podána nebyla. Pokud ČSSZ a Nejvyšší správnísoud při svém rozhodování připustily, že stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatele měla pro něho horší následky, než kdyby podána nebyla, pak tím porušily právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zde je třeba uvážit smysl a poslání institutu stížnosti pro porušení zákona. Tento zcela mimořádný opravný prostředek má sloužit jako určitá pojistka zákonnosti v případech, kdy byl v řízení před obecnými soudy porušen zákon a není již jiného prostředku k nápravě. Je-li podána ve prospěch občana, pak výsledkem vždy musí být nejen odstranění nezákonnosti v soudním řízení, ale též zlepšení jeho právního postavení, a nikoliv jeho zhoršení, jak k tomu došlo v přezkoumávané věci.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnísoud konstatuje, že ČSSZ i Nejvyšší správní soud příliš restriktivním a formalistickým výkladem podmínek zákona č. 261/2001 Sb. znemožnily stěžovateli dosáhnout satisfakce podle uvedeného zákona. Při posuzování vzniku nároku stěžovatele na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. vybočil Nejvyšší správní soud z mezí a zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a stěžovateli neposkytl náležitou soudní ochranu při přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Tím došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Na základě výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti stěžovatele vyhověl a zrušil výrok II. rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a rozsudek Nejvyššího správního soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru