Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 563/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.04.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
Věcný rejstříksoud/odnětí/přikázání věci
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.563.15.1
Datum podání23.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 12 odst.2, § 12 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 563/15 ze dne 16. 4. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem Nový Hrozenkov 843, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 1. 2015, č. j. Ncd 1/2015-281, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností ze dne 14. 2. 2015 se stěžovatel bránil proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci a navrhl, aby Ústavní soud usnesení zrušil a vrchnímu soudu uložil, aby návrh stěžovatele opětovně projednal a vyhodnotil.

2. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 1. 2015 nevyhověl návrhu stěžovatele jako žalobce na přikázání věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 11 C 62/2012. Stěžovatel podáním ze dne 10. 9. 2014 navrhl, aby byla uvedená věc jako spor o vypořádání společného jmění manželů ve smyslu § 12 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přikázána Okresnímu soudu ve Zlíně, popř. Okresnímu soudu v Novém Jičíně, a to z důvodu nedostatku soudců u Okresního soudu ve Vsetíně a z toho plynoucích průtahů v řízení. Vrchní soud v napadeném usnesení neshledal důvody pro delegaci vhodnou ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Vyjádřil přesvědčení, že vrchní soud odpovídajícím způsobem nezohlednil průtahy v daném řízení, jakož ani špatnou orientaci soudce, který věc u okresního soudu projednává, v předmětné právní problematice. Vyjádřil přesvědčení, že v návrhu dostatečně vyjádřil a prokázal důvody pro delegaci vhodnou.

II.

Posouzení ústavní stížnosti

4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.

6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jakým způsobem bylo obecnými soudy, v daném případě Vrchním soudem v Olomouci, rozhodnuto o jeho návrhu na delegaci vhodnou ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení upravuje možnost přikázání (delegace) věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti; relevantní mohou být zejména důvody spočívající v hospodárnějším a rychlejším projednání věci či po skutkové stránce spolehlivějším a důkladnějším posouzení jiným než podle zákona místně příslušným soudem.

8. Místní příslušnost soudů k řízení je určena kogentními kritérii vymezenými v § 84 a násl. o. s. ř. Tato úprava představuje mj. realizaci ústavní zásady zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování jako jednoho z esenciálních atributů právního státu. Institut delegace vhodné jako jedné z forem přikázání věci jinému soudu tuto zásadu prolamuje; aplikace tohoto institutu proto představuje výjimku z pravidla v případech, kdy jsou dány mimořádné důvody předpokládané zákonem [srov. např. nálezy ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 938/10 (N 218/59 SbNU 159), ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000 (N 172/24 SbNU 281) nebo ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 222/96 (N 97/6 SbNU 201), všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz].

9. Ústavní soud nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval konkrétními tvrzeními, která byla uplatněna již v řízení před obecnými soudy. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, když v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením věci ze strany vrchního soudu a požaduje, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil a vrchnímu soudu uložil návrh na delegaci vhodnou projednat znovu, resp. vrchnímu soudu uložil provést takovou aplikaci relevantních ustanovení zákona, která bude pro stěžovatele příznivější.

10. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal. Vrchní soud zejména dostál požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, neboť v napadeném usnesení se adekvátně vypořádal s tvrzeními stěžovatele uplatněnými v návrhu na přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691)].

11. Pro úplnost lze dodat, že pro případ, že se stěžovatel domnívá, že v řízení před Okresním soudem ve Vsetíně dochází k průtahům, má možnost podat stížnost ve smyslu § 164 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, popř. návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona.

III.

Závěr

12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru